Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Jan Bartošek)

8.
Návrh zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách
získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti
k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta,
ve znění pozdějších předpisů
/sněmovní tisk 723/7/ - zamítnutý Senátem

Usnesení, jímž Senát zamítl tento návrh zákona, bylo doručeno jako sněmovní tisk 723/8. Vítám mezi námi senátorku Miladu Emmerovou. Dobrý den, paní senátorko.

Prosím, aby se za navrhovatele k usnesení Senátu o zamítnutí tohoto návrhu zákona vyjádřil ministr zdravotnictví Miloslav Ludvík. Prosím, pane ministře, ujměte se slova.

 

Ministr zdravotnictví ČR Miloslav Ludvík Dámy a pánové, dobrý den, ještě jednou. Je to další velmi složitá materie, takže si dovolím ji velmi stručně přiblížit. Opět zákon, který ale byl zamítnut Senátem, tuším, že to bylo o jeden hlas. Rád bych ocenil, že tento návrh zákona byl opravdu velmi pečlivě projednáván v obou komorách Parlamentu České republiky a v jeho výborech. Poslaneckou sněmovnou byl již jednou schválen a také garanční výbor, kterým byl v Senátu výbor pro zdravotnictví a sociální politiku, se po dlouhé diskusi vyjádřil pro jeho přijetí, i když s připomínkami a pozměňujícími návrhy.

Dovolte mi, abych zde ještě jednou připomněl, že cílem tohoto návrhu je zejména zavést taková opatření, která napomohou stabilizovat a zkvalitnit systém specializačního vzdělávání a vzdělávání v nástavbových oborech lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, stabilizovat počet lékařů v některých oborech, zajistit vzájemnou prostupnost některých oborů, rozšířit možnosti motivující k dalšímu vzdělávání a v neposlední řadě zlepšit sladění vzdělávání s rodinným a pracovním životem lékařů.

Dovolím si tvrdit, že přestože se předložený návrh zákona poněkud odchýlil od původního vládního návrhu v jednom ze zamýšlených cílů, a to od záměru výrazně zredukovat základní obory, je jeho výsledné znění maximálně možným odborným i politickým kompromisem. Ono odchýlení, které také bylo předmětem diskuse, spočívá v tom, že namísto navrhované redukce ze 46 na 33 specializačních oborů došlo nakonec pouze k redukci na 43 specializačních oborů. V počtu specializačních oborů není jednotná ani EU, ale počty oborů v nejvyspělejších zemích se pohybují právě kolem 43. Podstata změny nespočívá v pouhém počtu oborů, a i toto je výsledkem složitého projednávání návrhu zákona.

A teď bych připomněl hlavní přínosy předkládaného návrhu. Pokud jde o požadavek stabilizace vzdělávání, základní kmeny, specializační obory specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů a obory nástavbového vzdělávání budou stanoveny přímo zákonem. Nově bude umožněno získat akreditaci pro vzdělávání nejen pro obor jako celek, ale i pro vzdělávání v základním kmeni, pro nějž jsou parametry nastaveny tak, aby bylo umožněno získání této akreditace co nejširšímu počtu poskytovatelů zdravotních služeb. Zjednoduší se jim tak vstup do systému vzdělávání a bude vytvořen předpoklad pro to, aby nedocházelo k nežádoucím odchodům lékařů z mateřských pracovišť, a dojde také ke zkrácení řízení o udělení akreditace.

Jako další významná pozitiva této novely bych chtěl vyzdvihnout některé další nové věci, kterými jsou zejména definování školitele a jeho působnosti v systému vzdělávání. Zákon dává školiteli kompetenci stanovit rozsah činnosti lékaři v různých fázích specializační přípravy, definuje se garant oboru, definuje se odborný dozor a odborný dohled u prvního u lékaře bez základního kmene a u druhého u lékaře, který kmen již absolvoval, ukotví se zkoušky po základním kmeni. Dále jsou upřesněna pravidla pro průběh specializačního vzdělávání, do kterého nebude započtena doba výkonu zdravotnického povolání, která přesahuje týdenní pracovní dobu. Tato tzv. rozvolněná příprava v rámci specializačního vzdělávání bude probíhat minimálně v rozsahu, který nebude nižší než polovina stanovené týdenní pracovní doby. Současně však návrh vychází vstříc účastníkům specializačního vzdělávání na rodičovské dovolené nebo pečující o dítě do zahájení povinné školní docházky, který umožní započítat do specializačního vzdělávání výkon povolání v rozsahu jedné pětiny stanovené týdenní pracovní doby, čímž se slaďuje pracovní a soukromý život. Dále pak osobám na mateřské nebo rodičovské dovolené, které jsou zařazeny do specializačního vzdělání z důvodu pediatrie, bude započtena do specializačního vzdělávání doba péče o vlastní dítě v délce tří měsíců.

V rámci projednávání návrhu tohoto zákona probíhala také široká odborná diskuze nad oborem praktické lékařství pro děti a dorost, což byl jeden z úhelných kamenů diskuze i v Senátu. Smyslem novely zákona je vytvořit jeden společný vzdělávací obor pro obor pediatrie. Stávající úprava rozdělení vzdělávání na dva obory nemá opodstatnění a nedůvodně zatěžuje profesní pohyb zaměstnavatelů lékařů v této oblasti, současně neodpovídá standardům vzdělávání většiny států EU. Rád bych zdůraznil, že institut registrujícího poskytovatele zdravotních služeb, tzv. dětského praktika, zůstává zachován. Na systému ambulantní péče o děti se tedy nic nezmění.

V této chvíli bych možná zdůraznil jednu věc, která byla zdůrazňována v Senátu, kde se spousta senátorů domnívala, že tento návrh, který slučuje zase obor praktické lékařství pro děti a dorost a obor pediatrie do jednoho oboru, jaksi vysaje z terénu praktické lékaře pro děti a dorost, ale opak je pravdou. On vlastně do tohoto oboru pouští pediatry z nemocnic, kteří v mnoha směrech, a věřte mi, že z vlastní praxe to znám velmi dobře, už nechtějí sloužit, rádi by si otevřeli svou ambulanci a v podstatě tímto způsobem naopak dostaneme do terénu větší počet lékařů pro děti, než jich je tam dneska.

Já si myslím, že velmi důležité pro praxi jsou také navržené změny v procesu uznávání způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání v aprobačním řízení, které podstupují lékaři, zubní lékaři a farmaceuti, kteří absolvovali vzdělávání v zemích mimo EU. Dojde ke zpřísnění celého průběhu aprobačního řízení. Aprobační zkouška bude probíhat v českém jazyce. Obsah a podmínky odborné praxe budou vymezeny ve spolupráci s Českou lékařskou komorou, Českou stomatologickou komorou a Českou lékárenskou komorou. Odbornou praxi bude uchazeč vykonávat na pracovišti pro tuto praxi akreditovaném a pod přímým dohledem.

Vážený pane předsedající, dámy a pánové, myslím, že tento zákon bude velmi dobrým přínosem pro rozvoj dalšího vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů v ČR, a budu velmi rád, pokud ho podpoříte, protože v této chvíli stojíme opravdu před tím, že je k tomu... Já bych chtěl říct, že v této chvíli ten zákon má významnou podporu lékařských fakult, České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, která ve svých útrobách nebo ve svém lůně soustřeďuje 130 odborných společností a má i celkem slušnou podporu mladých lékařů. Celkem asi je všem známo, že naopak proti tomuto zákonu vystupovala poslední dobou Česká lékařská komora, ale nicméně já se opravdu domnívám, že bude lépe pro tuto zemi a pro vzdělávání lékařů, zubních lékařů a farmaceutů, pokud bude tento zákon v tomto znění přijat, protože posouvá věci k lepšímu. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Přečtu dvě omluvy. Dnes od 17 hodin do konce jednacího dne z osobních důvodů se omlouvá paní poslankyně Květa Matušovská a dále dnes do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Milan Šarapatka.

Táži se, zda se chce k usnesení Senátu vyjádřit zpravodaj garančního výboru pan poslanec David Kasal. Není tomu tak. Otevírám rozpravu a eviduji několik přihlášek. První vystoupí pan poslanec Leoš Heger a připraví se pan poslanec Rom Kostřica. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Leoš Heger: Děkuji za slovo. Ještě jednou dobré odpoledne. Já avizuji, že budu plédovat -

 

Místopředseda PSP Jan Bartošek: Pane poslanče, já se omlouvám. V rozpravě by měla vystoupit jako první paní senátorka Milada Emmerová. Požádám vás o to, abyste jí dal slovo. Prosím, paní senátorko.

 

Senátorka Milada Emmerová: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážený sbore Poslanecké sněmovny, dovolte mi, abych vás pozdravila a sdělila vám, jakým způsobem byl projednáván tento návrh zákona, tato osmá novela, v Senátu Parlamentu České republiky.

Na jednání zdravotně-sociálního výboru Senátu dne 13. prosince došlo k projednávání tohoto návrhu a byl poprvé ve své funkci přítomen pan ministr Miloslav Ludvík, který však tuto normu nepřekládal. To chci zdůraznit. Již tehdy bylo známo, že ústavněprávní výbor, který tuto normu projednával, ji zamítl. Zpravodajem byl pan senátor Sušil, který mě požádal o to, abych také stanovisko z ústavněprávního výboru zde tlumočila.

Pan ministr Miloslav Ludvík tedy tuto schválenou normu převzal, jak nakonec prezentoval i při svém vystoupení zde, a byl nakloněn k tomu, aby byla přijata. Bylo podáno několik pozměňovacích návrhů, včetně návrhu specializačního oboru traumatologie, angiologie a praktický lékař pro děti a dorost. Posledně jmenovaný obor nebyl výborem kladně prohlasován, načež následující den, to znamená 14. 12., byl znovu celý tento návrhu předložen k projednání. Na plénu Senátu se objevil návrh na zamítnutí, a to z úst pana profesora Žaloudíka, a tento byl nakonec přijat hlasováním po ukončení obecné rozpravy těsnou většinou, kdy kvorum bylo 31 a hlasů ke schválení zamítnutí bylo rovněž 31.

Osobně jsem dala za pravdu akademické obci, konkrétně Asociaci lékařských fakult, neboť jejich názor je výsledkem jejich rozsáhlých a zažitých znalostí, ale i pedagogických zkušeností. Jejich doporučení nelze považovat za jakýsi skupinový zájem na rozdíl od jiných jednotlivců a sdružení s medicínským zaměřením.

Budete tedy dnes znovu projednávat svoji původní verzi, která byla zaslána k projednávání do Senátu. A předpokládám, že vzhledem k tomu, že u vás bylo hlasování tehdy bezproblémové, že tak dopadne i dneska. Toto doporučuje i pan ministr Ludvík a řekla bych, že všichni lékaři a lidé, kteří pracují ve zdravotnictví a znají tuto problematiku. Jenom chci závěrem říct, že tento zákon nebyl a nebude nikdy dokonalý, poněvadž k jeho dokonalosti nepřispívá nekonečná kritika mnoha odborností, mnoha lékařů a mnoha zájmových skupin.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní senátorce Miladě Emmerové. Hezké odpoledne, vážené poslankyně, páni poslanci. Budeme, tak jak bylo avizováno, pokračovat v diskusi, která byla zahájena právě vystoupením paní senátorky, a to vystoupením pana poslance Leoše Hegera. Připraví se kolega Rom Kostřica. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Leoš Heger: Děkuji ještě jednou za slovo. A dovolte mi, abych se omluvil paní senátorce Emmerové, vašim prostřednictvím, pane místopředsedo. Byla to i moje chyba, že jsem si neuvědomil, že má vystoupit dříve.

Já jsem chtěl říci, že zákon o vzdělávání lékařů a dalších příbuzných povolání byl vždycky problémem a ten problém vyústil až v roce 2004 přijetím zákona, který byl velmi dobře míněný. Chtěl posunout úroveň našeho vzdělávání lékařů k vyšší efektivitě, ale ta jeho implementace se nepovedla. Byl to jeden z posledních nových zákonů, který byl předkládán Parlamentu, a trval velmi dlouho, a přesto se to nepovedlo.

Byl několikrát novelizován za těch posledních třináct let. Novelu, kterou máme dneska před sebou, jak už tu zmínila paní senátorka Emmerová, odhlasovala Poslanecká sněmovna více než ústavní většinou 131 hlasů. A potom v Senátu byl překvapivě v prosinci ten návrh zamítnut většinou jednoho hlasu.

To, co aktuálně brzdí přijetí zákona, je pravděpodobně především struktura základních specializačních oborů, která by měla zachovat dostatečně široký záběr jednotlivých oborů a bránit atomizaci medicíny. Zatímco u ostatních změn, které ta novela přináší, došlo k poměrně rozumného konsenzu v té době, když se ten zákon připravoval. I když ho dnes i v této sféře kritizuje Česká lékařská komora, musím říct, že já sám jsem podával několik pozměňovacích návrhů, které vesměs neproběhly, a představoval bych si, že ten zákon by v detailech mohl být lepší. Ale i tak se domnívám, a domnívám se zcela jednoznačně, že ten zákon přinese pokrok.

To vše, co je v něm dobré, tady stručně jmenoval pan ministr. Já se tedy omezím jenom na dvě věci, které pokládám za naprosto klíčové. To jedno je, že ten zákon legalizuje růst kompetencí mladých lékařů, a je jich stále více během těch pěti let přípravy na atestaci, stále větší kompetence a možnost pracovat samostatně, tak jak to jednak definuje zákon ve formě definice dohledu a dozoru, ale venkoncem i v té sféře, kde zmocňuje školitele, aby ty kompetence podle pozorování příslušného mladého lékaře postupně rozšiřoval, tak jak si to praxe vyžaduje.

Druhou věcí, kterou já jsem pokládal za mimořádně dobrou, je, že je zavedena možnost vícestupňové akreditace. To znamená, že menší nemocnice se mohou velmi snadno nyní akreditovat pro základní kmen v příslušném oboru, o který mají zájem, aby ho vyučovaly. To rozšíří spektrum pracovišť, kam mladí lékaři mohou jít. Kdybychom byli v zahraničí, tak zcela jednoznačně řeknu, že mladí lékaři využijí té možnosti začít pracovat, dostat smlouvu na malém pracovišti a v polovině vzdělání přestoupit na pracoviště vyšší, ať spádovou krajskou nemocnici, nebo fakultní nemocnici. Jak se to bude dařit v našem prostředí, já nevím. Možná to bude chvíli trvat, než se to vyvine. Ale mladí lékaři by neměli být tolik obhajováni Českou lékařskou komorou, že konec studia je promoce a získání lékařského diplomu, ale že to studium, tak jak je medicína složitá a těžká, musí být extendováno do dalších let a že by si měli zařídit jistou rodinnou flexibilitu, aby studium mohli absolvovat na více nemocničních pracovištích, protože to jim přinese na celý život daleko širší vhled do oboru, který si zvolí.

Ta konkrétní neshoda, která vznikla a která iniciovala vášnivou debatu v Senátu a výsledný odpor, se týkala členění základních oborů. V původním vládním návrhu bylo opravdu navrženo 33 základních oborů, to jest o 13 méně, než platí doposud. To snížení počtu oborů by nebylo špatné, kdyby byl návrh udělán opravdu dobře, tak aby byl kompatibilní se zvyklostmi, které jsou v Evropě, když už porušil nějaké naše tradice, které se vyvinuly. A vyvinuly se velmi paralelně s tím evropským statutem, kde počet 43 oborů, tak jak je navrhováno u nás je naprosto, naprosto standardní.

V čem byl ten problém, si dovolím jenom stručně demonstrovat na rušení tradičních oborů zavedených v Evropě. Týkalo se to zejména interních oborů. A ten paradox, ke kterému došlo, že v rámci oborů, které se odvíjejí z interny a vesměs jsou základní, takových asi deset oborů, tak nejsilnější dva obory jsou kardiologie a gastroenterologie, co do počtu pacientů a finančního objemu, který tam probíhá. Přičemž obor, který se odvíjí z interny, kardiologie, byl i nadále zařazen jako obor základní, zatímco jeho sesterský, velmi podobně mocný obor gastroenterologie byl zařazen jako obor nástavbový. To samozřejmě gastroenterologové a další obory, kterých se to dotklo, cítili velmi, velmi úporně a začali proti tomu bojovat a rozpoutala se velmi ostrá diskuse, která nakonec vyústila do té definice 43 oborů.

Mimochodem, jeden z těch základů, proč ten zákon měl být novelizován, byl pokus zkrátit atestační studium. Podařilo se to, zkrátilo se to u těch oborů, které zůstávají základní, na minima, která jsou definovaná evropskou směrnicí. Ale kdyby zůstalo těch deset oborů mimo základní obory, například pneumologie, tak ten, kdo se dneska chce stát pneumologem, studuje asi čtyři, čtyři a půl roku, neberte to přesně vážně. Ale v tom navrženém původně vládním návrhu by musel studovat pět let, udělat obtížnou zkoušku atestační z interny a potom minimálně další dva roky, aby bylo vyhověno evropské směrnici, a aby jako pneumolog mohl být v Evropě uznáván, by musel studovat nejméně dva roky.

Tak tohle byl důvod, proč se poslanci, kteří jsou tolik dehonestováni Českou lékařskou komorou jako volontéři, kteří dělají nějaký lobbistický nátlak a dělají ostudu lékařskému stavu, takhle zní ta rétorika - tak tito poslanci přistoupili velmi seriózně k vytvoření pozměňovacího návrhu, který byl rozsáhle diskutován a opakovaně revidován s pomocí Ministerstva zdravotnictví. Je to návrh, který se zdá být zcela optimální v tom, že uspokojuje většinu oborů, které protestovaly. Já jenom podotýkám, že přestože jsem v přípravě toho zákona byl poměrně dost angažován, tak autorem tohoto pozměňovacího návrhu jsem nebyl. To jenom chválím poslance vládní koalice, kteří pod ním byli podepsáni.

Je potřeba říct, že opravdu atomizace medicíny existuje. Existuje jako riziko, ale těch oborů není mnoho, těch základních. Už jsem to řekl, 43 základních oborů je běžný stav v Evropě a většina oborů je téměř ve všech evropských zemích, tak jak existuje ten současný návrh, o kterém budeme dneska hlasovat. Ten problém byl založen v roce 2004, když vzniklo 83 oborů. Už tehdy byly v zákoně, potom se dostaly teprve do vyhlášky a postupně byly redukovány na současných 43. Ale bohužel těch zbylých 40 zůstalo jako obory specializační a není velmi dobře definován jejich vztah ke kompetencím lékařů, k tomu, jestliže se nástavbový obor odvíjí ze základního oboru, není definováno, co může dělat lékař, který vystuduje ten základní obor, a co může dělat lékař, který studuje potom obor nástavbový. To, pokud ten zákon projde, bude v rukou Ministerstva zdravotnictví, které má na to značné exekutivní pravomoci pomocí vyhlášek nadefinovat podmínky a hlavně spektrum činností ve výše specializovaných nástavbových oborech, které by měly být opravdu rezervované jenom na výjimečné činnosti, které nebudou v těch základních oborech vyučovány ve standardním curriculu.

To je tedy můj apel na Ministerstvo zdravotnictví, aby se této role ujalo, pokud zákon projde. Jinak znovu opakuji, že já a řada mých spolupracovníků jsme přesvědčeni, že ten zákon přinese výraznou inovaci do současného stavu. Děkuji vám.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Leoši Hegerovi. Nyní bude mít slovo pan poslanec Rom Kostřica, připraví se Ludvík Hovorka. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Rom Kostřica: Děkuji za slovo, pane místopředsedo. Vážená paní senátorko, vážený pane ministře, jsem pevně přesvědčen, že zákon je vhodný, je dobrý, a věřím, že projde. Nicméně je tam jedna věc, která mi naprosto jednoznačně zabraňuje, abych pro tento zákon zvedl ruku, a to je věc, o které jsme tady mluvili už ve druhém a možná i ve třetím čtení, a to je uznání samostatného maxilofaciálního chirurgického kmene. Když odhlédneme od toho, že se jedná v podstatě o deset, dvanáct, možná maximálně patnáct lékařů, kteří se tímto oborem zabývají, myslím si, že tento zákon v podstatě v této podobě vylučuje nutnost těchto lékařů při jejich vzdělávání, aby prošli základním výcvikem na klinikách a pracovištích otorinolaryngologiemi.

Téměř deset roků jsem pracoval jako předseda České lékařské společnosti pro otorinolaryngologii a chirurgii hlavy a krku a mohu vám říct, že nemluvím ze vzduchu, ale že mám celou řadu zkušeností vlastních, které mě k tomu opravňují, abych se takto k tomu vyjádřil. Domnívám se, že lékaři, kteří přijdou velmi málokdy k těm závažným onkologickým onemocněním, kdy se jedná o šíření nádorového procesu do hlubokých a povrchových krčních uzlin mimo vlastní oblast stomatochirurgie jako takové, nedostanou dostatečnou kvalifikaci a erudici k tomu, aby byli schopni tento zákrok provést skutečně odpovědně a ku prospěchu a blahu pacienta. Z tohoto důvodu považuji tento zákon za zlomocný a zavrženíhodný, a ačkoliv jsem přesvědčen, že zákon jako takový celek je vhodný, nemohu pro tento zákon zvednout ruku.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Romu Kostřicovi. Nyní se slova ujme pan poslanec Ludvík Hovorka, připraví se pan poslanec Bohuslav Svoboda. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, děkuji vám za slovo.

Vážený pane ministře, vážené kolegyně, vážení kolegové, já jsem se tady už vyjadřoval obšírně v průběhu druhého čtení zákona, ale teď při hlasování o zákoně vráceném Senátem jsem si ještě jednou prošel důvodovou zprávu. V té důvodové zprávě je odkaz na studii, které se zúčastnilo zhruba 6 500 lékařů, kteří vyjádřili nějaká očekávání, a tato očekávání měla být vtělena do toho návrhu zákona. Já se nyní pokusím trošičku bilancovat.

Ten návrh zákona měl, nebo požadavky lékařů byly zjednodušit systém postgraduálního vzdělávání. Tady si dovolím říct, že to není zcela splněno. Vzdělávání je nadále roztříštěno mezi osm lékařských fakult a Institut postgraduálního vzdělávání lékařů, a to včetně zařazování do oborů a atestací. Pozměňovací návrh, který to měl změnit alespoň v tom minimálním, ten byl odmítnut.

Snížení počtu oborů - opět nesplněno. Ze 46 základních oborů byl původní návrh na snížení 33 oborů, nakonec je v návrhu 43 oborů. Zřízení fakticky personálně neobsazeného oboru maxilofaciální chirurgie, vyřazení základních oborů angiologie, pracovního lékařství a traumatologie. Rovněž velmi problematického zrušení oboru nebo sloučení oboru praktický lékař pro děti a dorost s oborem pediatrie nelze v žádném případě považovat za rozumnou reformu. Nadále tedy přetrvává atomizace oboru postgraduálního vzdělávání.

Zkrátit dobu vzdělávání - splněno částečně. V návrhu zákona došlo ke snížení doby specializačního vzdělávání, ale formulačně je tato doba určena jako minimální. Tato formulace může tedy znamenat, že vlastně délka vzdělávání může být i delší.

Zjednodušit akreditační systém ve vzdělávání - splněno zase jenom částečně. Zjednodušené pouze akreditace na základní kmen, kdy v běžných případech rozhoduje Ministerstvo zdravotnictví přímo. Jinak obecně přetrvává administrativně rozsáhlý systém akreditací k jednotlivým verzím vzdělávacích programů a nebyl zpracován požadavek, aby na základní kmen splnili podmínky akreditace všichni poskytovatelé zdravotních služeb automaticky bez dalšího řízení.

Zjednodušení financování postgraduální přípravy - opět nesplněno. Nadále zůstává beze změny velmi složitý a administrativně náročný systém rezidenčních míst, který navíc zvýhodňuje pouze některé obory specializačního vzdělávání. Nebyl tedy zapracován požadavek na plošnou dotaci postgraduálního vzdělávání, která by měla logickou vazbu na jednoho poskytovatele vzdělávání. Tak by bylo možno poskytnout dotaci plošně, tedy účast na kurzech a stážích by byla pro všechny uchazeče zdarma. Náklady by se mohly pohybovat okolo 200 milionů ročně, což je výrazně méně -

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Pane poslanče, dovolím si vás přerušit - nejen kvůli tomu, že bych si rád zjednal klid, ale požádal bych předsedy koaličních klubů nebo jejich zástupce, aby sehnali některého z ministrů vlády České republiky. Já chápu, že pan ministr tady byl delší dobu a musel si pravděpodobně jenom odskočit, ale rád bych, aby tady některý... (Přichází ministr Ludvík.) To jsem nemyslel přímo na vás, pane ministře, myslel jsem kohokoliv z vlády. Respektuji to, že jednací řád je jednací řád.

Prosím, pane poslanče, pokračujte.

 

Poslanec Ludvík Hovorka: Ano, děkuji. Náklady by se pohybovaly okolo 200 mil. korun ročně, což je výrazně méně než naplánované výdaje na rezidenční místa, kde mohou náklady postupně dosahovat až čtyřnásobku této částky. Přitom dotace se zdaleka netýká všech školenců zařazených do specializační přípravy. Každý rok v návrhu rozpočtu je minimálně 500 mil. korun, ale jenom velmi malá část vyčerpá.

Posílení funkce školitele - splněno pouze částečně. Pravomoc a odpovědnost školitele byla částečně posílena při přípravě v oborech specializačního vzdělávání, v základních oborech, kdy byl zaveden dozor v rámci základního kmene a dohled v rámci specializovaného výcviku. Navíc mají školitelé nebo garanti oboru povinnost účastnit se atestačních zkoušek. Jako nedostatečné toto opatření ale vidím v tom, že se tato povinnost netýká oboru všeobecné praktické lékařství a praktické lékárenství, a také skutečnost, že institut školitele nebyl vůbec zaveden v rámci nástavbových oborů. Kompetence lékařů v rámci přípravy v základním kmeni bude tedy závislá na lékařích vykonávajících dozor a zde bude odpovědnost školitele jasně dána. Ale jako velmi problematické vidím pravomoci lékařů po kmeni, neboť zde je pouze odkaz na prováděcí právní předpis, který dosud nebyl předložen, a podle dosavadních zkušeností od roku 2004 bude jeho příprava vážným problémem.

Chci nyní panu ministrovi položit jednu otázku, nebo několik otázek, abych navázal na jeho řeč. Chtěl bych se zeptat, jestli nám chybí více pediatrů v nemocnicích, nebo praktických lékařů pro děti a dorost v ordinacích. Jak se změní tato situace po sloučení obou oborů do jednoho. Jestli bude větší počet lékařů v nemocnicích, nebo naopak v ambulancích praktiků, anebo budou všichni lékaři s částečnými úvazky v nemocnicích a na obvodech současně. Současně se ptám, proč se slučuje obor praktický lékař pro děti a dorost se vzdělávacím oborem pediatrie a v čem se tedy zlepší péče o děti v České republice. To je otázka.

A nyní tedy závěr z toho, co jsem tady předtím citoval. Domnívám se, že pokud schválíme tento zákon, který je určitým posunem, řekněme, má určitá pozitiva, ale přece neřeší všechny problematické věci, tak se domnívám, že ten stav zůstane zakonzervován po velmi dlouhou dobu, minimálně ještě jedno volební období. Toto konstatování opírám o to, že vlastně po schválení zákona v roce 2004 se až nyní, to znamená po dvanácti letech, dostáváme k jeho novelizaci. Proto nemohu podporovat návrh zákona především proto, že se ten současný stav zakonzervuje ještě po dobu minimálně čtyř let.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Ludvíku Hovorkovi. Slova se ujme pan poslanec Bohuslav Svoboda. Připraví se pan kolega Jiří Štětina. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Bohuslav Svoboda: Hezké pozdní odpoledne, pane předsedající, dámy a pánové. Zákon, o kterém teď v tuto chvíli jednáme, je zákon, který je pro medicínu naprosto principiální. Je to zákon o tom, jakým způsobem bude vyrůstat mladá lékařská generace.

Zákon prošel rozsáhlými diskusemi a jako každý takovýto složitý zákon má celou řadu úskalí. Některá úskalí vyřešil, některá ta úskalí nevyřešil. Já bych chtěl ale připomenout to, že vzdělávání lékařů se mění. Mění se rozsah toho, co musí umět, mění se dovednosti, které musí umět, a i s tím musí náš zákon počítat a nemůžeme žít pořádat v zajetí staré představy, jak to atestační vzdělávání vypadalo. Musíme se posunout někam dál.

Na rozdíl od kolegy Hovorky, který tady říkal ta negativa, já ta negativa vnímám, ale vnímám hlavně to, co tam je pozitivní. A skutečně naprosto zásadní pozitivní průlom je to, jakým způsobem se tento zákon stará o školence a jejich školitele. Vazba mezi tím, kdo školí, a tím, kdo je školen, je zásadní. Zodpovědnost za vzdělávání musí být v rukou toho lékaře, který vychovává. Naše představa do budoucna je taková, že vlastně program vzdělávání bude v rukou školitele, protože ten musí program přizpůsobovat tomu, jak je ten lékař schopný, jak rychle se učí. Jsou lidé, kteří se v chirurgii naučí některé výkony v průběhu měsíců, jsou někteří, kteří se to nenaučí nikdy. A zodpovědnost školitele za to, že ho dovede k nějaké dovednosti, je naprosto zásadní a tady je to průlomově ošetřeno. Zatím jsme to nikdy neměli.

Druhá věc, která tam je průlomová a je zásadní, že mladí lékaři v průběhu svého vzdělávání získávají větší a větší ne kvalifikaci, ale oprávnění to vykonávat. On je obrovský rozdíl, když něco musí dělat pod dozorem, za přítomnosti školitele, něco jiného je, když to je na dojezdovou vzdálenost do těch 20 (nesrozumitelné). To je něco úplně jiného. A mladí lékaři nechtějí nic jiného než to, aby se mohli vzdělávat relativně rychle, ale také, aby relativně brzo měli nějaké kompetence a dovednosti, které mohou dělat.

Nám ten systém celý nabouraly pojišťovny. My jsme takto lékaře vychovávali po celou dobu. Můj profesor mi prostě řekl "od zítřka budeš dělat to a to". Dneska to nejde, protože ten výkon se vykazuje vůči pojišťovně, a tím pádem vlastně ten lékař je odstaven. A je to horší na těch malých nemocnicích, protože tam je to prostě znát, tam si to primář nemůže dovolit. Na velké klinice, jestli něco dělá ten nevyškolený a vykáže se to nějak, to se v českém systému hladce ztratí. Ale pro malé nemocnice je to smrtelné, protože ti lékaři nemohou pracovat, oni nám pak přicházejí k atestacím a vlastně nemají výkony, nemají, prostě protože je nemohou mít.

Zákon také otevírá prostor pro to, aby financování bylo vázáno na dovednosti, na to, jak se to dělá, a to je další zásadní věc, která se bude v budoucnu velmi měnit.

To jsou důvody, pro které já považuji ten zákon za dobrý.

Mám jeden veliký problém. Tím problémem je např. praktické lékařství pro děti a dorost. Byl jsem u toho, kdy to jako samostatný obor vznikalo. Byl jsem u toho, když se to rozvíjelo. Jsem přesvědčen, že to je způsob vykonávání lékařské praxe, který je pro naše děti velmi prospěšný. Jsem přesvědčen o tom, že je potřebný, stejně jako je potřebné praktické lékařství. Vždyť praktičtí lékaři před těmi 50, 60 lety byli praktičtí lékaři od babičky přes rodiče až po ty malé děti. To dneska nejde. Pediatrie není malá interna. To je prostě jiný obor. Proto chápu, že se to muselo oddělit. Ale také chápu, že by měl být stejný obor, jako je praktický lékař, tak by měl být praktický lékař pro děti a dorost. Prostě proto, že ta činnost je jiná. Má jiný rozsah. Jediné, co je potřeba, aby průnik mezi pediatrií a praktickým lékařem pro děti a dorost byl relativně volný. Aby ten pediatr, (když se) po nějaké době práce v nemocnici rozhodne, že bude dělat toho praktika, aby to mohl dělat za relativně krátkou dobu, s naprosto jasně definovaným penzem vědomostí nebo znalostí, které si musí doplnit. To by bylo smysluplné. Protože v okamžiku, kdy to zrušíme jako obor, znamená to, že se o to primárně nebudou ucházet absolventi lékařských fakult. Nabídka pro ten obor se zhorší. Bude to vlastně takové únikové řešení pro ty, kdo už nechtějí být v té nemocnici. Prostě jsem přesvědčen, že to bude fungovat takto. To je moje velká námitka proti tomu zákonu.

Rozhodl jsem se ale a začal jsem o tom diskutovat s celou řadou kolegů napříč politickým spektrem, že pozitiva toho zákona jsou taková, že by měl být podpořen, ale že připravíme a podáme novelu, která vrátí obor praktické lékařství pro děti a dorost do systému postgraduálního vzdělávání. To není věc nijak složitá. Myslím si, že se na ní můžeme dohodnout, když to bude takový malý celek, který o tom bude hovořit, co potřebujeme ještě doplnit, můžeme to vyargumentovat, můžeme se přesvědčit, že ano, nebo že ne. Ale já jsem přesvědčen, když to takto otevřeme, že tu největší chybu, kterou tento zákon má, odstraníme a že se zase vrátí do českých zemí něco, co já vnímám jako velmi významnou změnu proti většině zdravotnických systémů. Není možné říkat: nikde to není. Je potřeba říkat, že je to dobré, nebo je to špatné. A já jsem přesvědčen, že to dobré je a že by se to tam vrátit mělo. To je moje stanovisko. Stanovisko, které jsem předložil svému klubu, zákon jako takový ano, a připravit novelu, která tu jeho největší chybu odstraní. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Bohuslavu Svobodovi. Nyní pan poslanec Jiří Štětina, řádně přihlášený po něm pan kolega Rostislav Vyzula. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Štětina: Ještě jednou děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, vážená paní senátorko - nikdo další tu není z ministrů -, dámy a pánové, já musím říci, že kolega Svoboda mi vzal hodně slov, která jsem tady chtěl říct. Ale stejným způsobem hodně mi pomohl pan ministr, protože to, co tady řekl, s tím naprosto souhlasím.

Já své projevy nemám nachystané, abych tady nečetl nějaké lobbistické názory atd., ale vycházím ze zkušeností. Možná že si vzpomínáte, když jsme začínali tento zákon projednávat, tak jsem si sem přinesl atestační index z roku 1965, který jsem tady ukazoval, jaká byla jednoduchost ve vzdělávání, kdy jsme byli zařazeni do oboru, když jsme věděli, že po jisté době, pokud mně šéf k tomu dá svolení, a každý šéf měl za povinnost kontrolovat, jak ten mladý lékař pracuje, a podotýkám, že za takové peníze, za které by dneska nedělal nikdo. Nevím, jestli ještě paní docentka dělala za osm korun na hodinu. No, mohla by taky. Já musím říct, my jsme měli dobrý systém. Měli jsme atestaci prvého stupně, druhého stupně, měli jsme atestace nástavbové a byli jsme potom zařazováni do oborů interních a chirurgických. A z toho se to potom samozřejmě odvíjelo. Já chápu, že se nemůžeme vrátit o 55 let zpátky a říci: Budeme mít umístěnky. Každý, kdo odpromuje, tak půjde tam, půjde tam do těch hor atd. To bych si nepřál. Ale jestli si někdo myslí, že tento zákon vyřeší nedostatek lékařů, stomatologů, dneska už i lékárníků ve vesničkách, kam se nikomu nechce, a že bude přetlak lékařů v Praze, tak tomu žádný zákon nezabrání. Je to jenom prostě výmluva, aby tento zákon nebyl.

Já když jsem hovořil k zákonu o lécích, tak si myslím, že tento zákon je stejně tak, možná i důležitější, než byl zákon o léku. Protože jestli nám někdo bude říkat, že je u nás nedostatek lékařů, když víme, že je minimálně 53 tisíc evidovaných lékařů, nebo resp. úvazků, jestli nám někdo bude říkat, že tím, že tento zákon, když projde, že nám budou lékaři odcházet - nebudou nám odcházet. Samozřejmě, kdo bude chtít, a přesně to říkal kolega Svoboda, ať jdou do zahraničí, naučí se a vrátí se. Mezitím se samozřejmě finanční situace vylepší. Ale nesmí to být záminka k tomu, aby ten zákon nebyl schválen.

Mně se taky nelíbí v tomto zákoně řada věcí. Mně se třeba nelíbí, že doškolování bude vést jakási - tam je to formulováno - právnická osoba zřízená Ministerstvem zdravotnictví. Mně se to prostě nelíbí, protože to je opět možnost - dostanou se k vládě nějací lidé, kteří budou chtít opět i vzdělávání zprivatizovat, a v tu ránu ten zákon jim tu možnost dává. Já jsem byl zvyklý v minulosti, že doškolování dělá institut pro další vzdělávání, nebo jak se tomu říkalo, ÚDL atd. Je to úplně jedno. Byla to instituce zřizovaná Ministerstvem zdravotnictví. Mně se to nelíbí, ale prostě beru to. Bylo to takhle schváleno. Myslím si, že je zbytečná řeč říkat, že proto, že tam není institut pro další vzdělávání, tak že pro to hlasovat nebudu. Mně se nelíbí, že je 43 oborů. Je to hodně. Ale já si myslím, že když dojde k naplnění slov, která řekl kolega Svoboda, že co nejdříve se opět připraví novelizace, i když to mnoho lidí nebere za správný postup, tak si myslím, že ještě do konce tohoto volebního období se aspoň dá ještě i tento zákon vylepšit.

Mně se nelíbí lobbistickonátlakové skupiny. Já mám tu výhodu, že mohu říci, že všude jsem byl a všechno jsem dělal. Když jsem byl mladým anesteziologem a neuměl jsem nic v roce 1969, protože jsem přišel ze služby hygienické, takže mám dokonce atestaci i z preventivní medicíny, tak jsem neuměl nic, ale za tři měsíce jsem musel ve Fakultní nemocnici v Hradci Králové sloužit. Kdo za mě zodpovídal. Primář nebo starší kolega, který tam dělal deset let, tak měl ke mně psí službu. A znova říkám, ten to měl zadarmo a já jsem za to měl, poněvadž to byl chirurgický obor, tak jsem za to měl jedenáct korun. Ne těch osm korun, to měli jenom chudáci internisté. Skutečně to vzdělávání bylo vázáno na to, že jsem se to chtěl naučit. Když jsem něco neuměl, věděl jsem, že v Praze na Bulovce se dělá svodná anestezie, tak jsem se v roce 1978, samozřejmě jsem byl vyslán fakultní nemocnicí se svolením primáře, byl jsem tedy vyslán, abych se to naučil. Já jsem se to učil měsíc, po měsíci jsem dostal certifikát, že to mohu dělat, a rozšiřoval jsem to tenkrát v celém Východočeském kraji. Velmi jednoduché, ale nebylo to vůbec ani tak náročné, já bych řekl, z důvodů organizačních, jako je to dneska.

Co říci na závěr. Já bych byl opět rád, abychom schválili tento zákon, bez kterého se zdravotnictví prostě neobejde. Já rozhodně nebudu slyšet na to, že dostávám esemesky, abych pro to nehlasoval. Teď se musím malinko dotknout České lékařské komory, protože si myslím, že takto by se lékařská komora chovat neměla. Já to říkám s plnou odpovědností, protože jsem lékařskou komoru v roce 1991 zakládal. Byl jsem členem prvního představenstva a netušil jsem, že to prostě bude ne stavovská organizace, ale že to bude organizace, která bude svým způsobem i nátlaková. Víc se k ní nechci vyjadřovat. Mně se to prostě nelíbí. Kdyby lékařská komora přišla s návrhem zákona a řekla: Podívejte se, my jsme si připravili tento návrh zákona, který má, já nevím, třicet paragrafů, navrhujeme, abychom měli dvacet oborů, my to máme s fakultami projednáno, my to máme projednáno s odbory atd., tak by to bylo o něčem jiném. Ale já jsem takový návrh neviděl.

Vážené kolegyně a kolegové, buďme rozumní a chtějme, abychom měli zákon o vzdělávání, a pracujme na něm, abychom ho vylepšili. Já vám děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Jiřímu Štětinovi. Ještě než budeme pokračovat, je tady faktická poznámka Václava Votavy, a ještě než mu dám slovo, přečtu došlé omluvy z jednání. Od 17.30 do 19 hodin se omlouvá pan poslanec Antonín Seďa z pracovních důvodů a paní poslankyně Zelienková na zbytek jednacího dne z pracovních důvodů.

Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Václav Votava: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, kolegyně, kolegové, já nechci reagovat na pana kolegu Štětinu. Problematika zdravotnictví není moje parketa. Ale zjistil jsem ze stenoprotokolu, resp. ze zápisu o hlasování, že v předchozím bodu, což byla novela o léčivech, mám na sjetině v hlasování číslo 280, že jsem hlasoval ne, ale moje vůle hlasování byla ano. Samozřejmě nezpochybňuji celé hlasování, pouze bych rád, aby se opravilo steno. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Votavovi. Vezmeme to jako připomínku pro stenozáznam.

Nyní pan poslanec Rostislav Vyzula, připraví se pan kolega Vít Kaňkovský. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Rostislav Vyzula: Děkuji, pane předsedající. Dobré odpoledne ještě jednou, dámy a pánové, vážená paní senátorko, pane ministře.

Hodně se tady teď mluví o tom, proč k tomu došlo, proč došlo k zamítnutí v Senátu, když jsme se této problematice tak pečlivě věnovali. A já bych se na to chtěl podívat trochu z jiného úhlu, a to hlavně z toho úhlu senátního zamítnutí. Mě to mrzí velice. A tak jak jsem tady u minulého bodu v podstatě senátory pochválil za to, jakou jsou pojistkou demokracie, tak tady mi to tak vůbec nepřipadá. A já se pokusím jenom krátce říct, proč mě osobně Senát tak zklamal.

Senát těsně, a to o jeden hlas, to už zde bylo řečeno, zamítl tuto novelu o vzdělávání lékařů, kterou naprosto zásadně potřebujeme. To, co říká pan poslanec Hovorka, že jej nemůžeme zakonzervovat na dobu čtyř let... No tak prostě my jej nemůžeme zakonzervovat na dobu čtyř let. To je naprosto zásadní zákon, který lékaři očekávají. On měl totiž stabilizovat celý systém, vzdělávání zjednodušit a zkvalitnit.

A jak k tomu tedy došlo? Novela napřed šla do ústavněprávního výboru Senátu a tam bylo rozhodnuto během deseti minut. Během deseti minut se ústavněprávní výbor dohodl, že tento návrh zamítne. A jediným důvodem bylo, že údajně náš návrh byl překroucen. Jak překroucen? Pokud dobře víme, věnovali jsme se tomu pečlivě. A ten vládní návrh, který původně přišel z Ministerstva zdravotnictví, byl mimo realitu, byl neakceptovatelný, byl nevlídný vůči mladým lékařům, kvůli kterým se to hodně provádí, protože je to vlastně jejich zákon - aby nám neodcházeli do zahraničí. Proto tedy skupina poslanců ve spolupráci s Ministerstvem zdravotnictví, s komisí, která funguje na Ministerstvu zdravotnictví, navrhla nový komplexní návrh a ten předložila zdravotnímu výboru Sněmovny k posouzení. A po důkladné a rozsáhlé debatě - my jsme třikrát nebo čtyřikrát ten zákon posouvali z jedné schůze na druhou - jsme se dostali k závěru, než jsme definitivní verzi schválili.

Někomu se může zdát, že je to překroucené, ale je to jinak zcela legitimní zásah do legislativy a je to zcela normální postup tvorby zákona. Takže jaké překroucení? Že nebyla akceptována forma České lékařské komory, která byla vlastně v tom původním návrhu, to se možná zdálo ústavněprávnímu výboru Senátu jako neakceptovatelné. Ale pokud se týká lékařské komory, on to tady říkal tak trochu i pan poslanec Štětina a plně s ním souhlasím, že pravý účel lékařské komory je úplně v něčem jiném než teď v této úloze odborářské a nátlakové. K takovému názoru se těžko přiklonit, protože navíc lékařská komora je dnes ovládána malou skupinou lidí, která se opírá a využívá ambulantní specialisty, a to si myslím, že není dobře. Ano, můžete říct - taky jsem lékař, proč jsem s tím něco neudělal. Je to chyba. Stalo se. Taky jsem nechodil na schůze lékařské komory, bohužel. Většina lékařů prostě na ty schůze nechodí, a tím pádem tam převládla tady ta vyselektovaná skupina lidí.

Pak tento návrh šel ale ještě do výboru pro zdravotnictví a sociální politiku Senátu. Tam se projednával tři hodiny. Myslím si, že debata byla konstruktivní. Byla snaha tam vložit hyperbarickou medicínu, vložit angiologii, byla snaha tam vložit traumatologii. Ale nakonec myslím, že k nějakému názoru došli a ten návrh podali na plénu.

A teď se bavíme víceméně o tom, že vlastně celé se to točí okolo nátlaku lékařské komory na senátory, aby zaujali její pozici. Řeknu vám jeden příklad, který zde ještě nebyl uveden. Jeden návrh se týkal lékařů cizinců. Lékařská komora z toho udělala naprosto demagogicky to, že tvrdíme, že první rok mohou tito lékaři pracovat v nemocnici bez nostrifikace diplomu, ba dokonce bez nutnosti znalosti českého jazyka. Přitom naopak v zákoně bylo zcela jasně řečeno - a pravidla byla upřesněna, v jaké podobě by k takové situaci mohlo dojít. To jsou tzv. visiting professor, kteří přijedou na jeden výkon, provedou ho a zase se vrátí zpět do své země. Tak v té době se má provádět nostrifikace výkonu a má se ověřovat čeština u těchto lidí? Naprostý nesmysl. Nicméně komora na tom trvala, a když to tak nebude, tak dostala hysterický záchvat.

Zdravotní výbor postoupil návrh, jak jsem říkal, na plénum a tam probíhala diskuse. Já jsem shodou okolností 14. prosince v Senátu byl a část diskuse jsem slyšel. Pak jsem si prošel důkladně celý stenozáznam všech diskutujících a vlastně moc těch negativních názorů jsem neslyšel. Hodně se tam diskutovalo o dětském lékařství, o pediatrii, ale nakonec se to točilo kolem toho, že my jsme to tady ve sněmovně údajně důkladně neprodiskutovali. Hodiny a hodiny jsme se tomu věnovali. Jak jsem říkal, čtyřikrát jsme to posunuli z jedné výborové schůze na druhou, několik hodin jsme to probírali rovněž zde. Tak to nepovažuji za málo prodiskutované. Hovořilo se samozřejmě i s ostatními složkami, s mladými lékaři i s odbornými společnostmi. Hovořilo se s akademiky. No, Senátu se zdálo, nerozumím tomu, že jsme málo zákon prodiskutovali.

Dalším takovým důvodem bylo, že údajně mladí lékaři se postavili laxně k návrhu, který jsme jim poslali, a že zákon nic neřeší a tak. Zase typická demagogie. Protože kdo jsou vlastně ti mladí lékaři, o kterých tady mluvíme? Já jsem to sám nevěděl, ale teprve později jsem se dozvěděl, že existuje tzv. sdružení mladých lékařů. To má registrováno 400 lékařů, ale sympatizujících 5 tisíc. A proti tomu je skupina pěti prosím - pěti mladých lékařů, které si vyvolil pan prezident Kubek v lékařské komoře, a jejich názor byl ten, o kterém jsem tady mluvil. Naproti tomu názor sdružení mladých lékařů byl úplně jiný a zásadně nesouhlasil s tím, co navrhovala lékařská komora. Takže zase, zásah lékařské komory naprosto zásadní zřejmě v tom rozhodnutí Senátu.

Lékařská komora tvrdila a tvrdí, že zákon je nepotřebný, protože nesnižuje přebujelý počet oborů. Už tady o tom mluvil pan docent Heger. Prosím vás, jsou obory, které roky existují, jako gastroenterologie, plicní, revmatologie atd. My je máme zrušit teď, že nebudou existovat? Jak se k nim máme postavit? Česká lékařská společnost Jana Evangelisty Purkyně má 130 oborů, my jich teď máme 43, těch základních. V Evropské unii - a taky to zde bylo již řečeno - je vždy počet základních oborů kolem 42. Není možné, prosím vás, aby se lékař v dnešní době stavěl do pozice takzvaného renesančního lékaře v době kdysi před 200, 300 lety, kdy zvládl internu, chirurgii, gynekologii. Takový renesanční lékař dneska v podstatě neexistuje. Já tedy určitě ne. Trochu rozumím vnitřnímu lékařství a onkologii, jsem celkem spokojený a mám práce až nad hlavu.

Mluvilo se tady o atomizaci medicíny. Ale jak jsem říkal, 43 oborů je tak akorát to minimum. Jistě můžeme mluvit o tom, jestli to, co zmiňoval profesor Kostřica, maxilofaciální chirurgie, že může být zařazena jinak. Ano, chybička se prostě vloudí. Ale jinak je podstatné, že těch 43 oborů tvoří jakýsi základ, kde základem jsou stejně většinou základní obory, jako je interna, chirurgie, a teprve po absolvování základního kmene 30 měsíců tento lékař po složení zkoušky může dělat zmiňovanou gastroenterologii, revmatologii, plicní a tak dále. Takže on je v podstatě internistou a my s tím nic víc v současné době udělat neumíme.

Lékařská komora nám kritizuje to, že nezkracujeme délku specializačního vzdělávání. Sami navrhovali v některých případech sedm let, my mluvíme o možnosti ukončení vzdělání po pěti letech, a to ve všech případech, někdy ve 4,5 letech. Tak prosím vás, asi čteme jiné stránky. Dále je, že nezajišťuje tato novela dostupnost vzdělávání v regionech. Nečetli řádně novelu, protože tam je uvedena regionalita. Lékař v daném obvodě v daném regionu může absolvovat základní vzdělávání.

Hlavně bych chtěl v podstatě zdůraznit to, že v zákoně je celá řada prospěšného a dobrého. Je tam akceptovatelný počet základních oborů. Je tam zkouška po základním kmeni po 30 měsících. Ukončení vzdělávání je možno po pěti letech, tedy ne po sedmi a více. Je tam definován školitel, ten vztah mezi školitelem a školencem. To je hrozně důležité. Mluvil o tom docent Svoboda a myslím si, že je to pro nás starší určitá nostalgie, jak to chodívalo dříve a jaký to mělo význam pro mladé lékaře. (V sále je veliký hluk a neklid!) Je tam pochopitelně i regionalita.

Takže vidím v novele určitý konsenzus. A co je politika jiného než konsenzus? Malá skupina lékařů v čele lékařské komory ovlivnila Senát natolik, že Senát tuto verzi kompletně zamítl. A přitom ta malá skupina lékařů nerespektuje, ani nereprezentuje v podstatě většinu lékařů, kterých je dneska pravděpodobně něco kolem 40 000. Nikdo neví přesně proč, poněvadž zákon, který vytvoří registr pro lékaře, jsme v minulém roce schválili a teprve teď se registr plní. Navíc lékařská komora zcela ignoruje názory akademiků, děkanů lékařských fakult. Také ignoruje názor České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně a většinový názor právě mladých lékařů, se kterými jsem také opakovaně jednal.

V novele je řada dobrého. Je to konsenzus. Není to ideální. Ano, můžete namítnout, že to není úplně ideální. Bylo to tady také zmíněno. Ano, není, to musíme přiznat. Ale co je dneska ideální? Jsme my ideální? Je život ideální? Je život lékaře ideální, když každý den musí rozhodovat o tom, jestli bude operovat, či neoperovat, a přitom ví, že operace může pacienta zahubit, ale na druhé straně mu může v mnohém pomoci, když se to pochopitelně podaří? Takže to není ideální, ale přesto pro naši poslaneckou novelu budu hlasovat, protože je to zdravý konsenzus. V novele je řada dobrých věcí, řada prospěšných věcí, řada záležitostí, které ulehčí vzdělávání mladým lidem, a proto si myslím, že stojí za to senátní návrh na zamítnutí přehlasovat. A o to jsem vás chtěl požádat.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. Jako další je do všeobecné rozpravy přihlášen pan poslanec Vít Kaňkovský. Připraví se pan poslanec David Kasal. (V sále je stále velký hluk!)

Ještě využiji vteřinku a přečtu omluvu pana poslance Vojtěcha Adama, který se omlouvá od 18 hodin ze zdravotních důvodů. Pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Vít Kaňkovský: Vážený pane předsedající, vážená paní senátorko, vážený pane ministře, milé kolegyně, vážení kolegové, jak napovídá dnešní diskuse, dostali jsme se opět k evergreenu této Poslanecké sněmovny, možná jenom protikuřácký zákon ve zdravotnické legislativě byl ještě obsáhlejší v diskusi, tedy ke vzdělávání lékařů. Dostali jsme se na závěr této podle mě poměrně neveselé hry, kterou tady kolem tohoto zákona zažíváme už poněkolikáté.

Jak už tady zaznělo, na počátku byl velmi potřebný a chvályhodný záměr novelizovat zákon, který od počátku, tedy od roku 2004, vnesl nestabilitu do vzdělávání lékařů, farmaceutů a zubních lékařů, a následné opakované změny v podzákonných normách tuto nestabilitu spíše prohlubovaly než korigovaly. Bohužel rozpolcenost názorů všech existujících skupin lékařského stavu způsobila, že se v průběhu legislativního procesu původně široce přijímaný návrh stal pro některé skupiny lékařů nepřijatelným. Jistě by stálo za to se ptát, proč došlo k tak vypjaté situaci, když vlastně všichni lékaři napříč obory, napříč generacemi volají po nutných změnách doposud velmi špatně fungujícího systému vzdělávání lékařů. Ano, jeví se to jako nepochopitelné, ale bohužel se tak stalo.

Dle mého názoru si musíme přiznat, že Sněmovnou schválená novela zákona č. 95/2004 Sb. nesplnila v řadě parametrů požadavky, které jsme na něj kladli a které české zdravotnictví potřebuje. To je fakt, který bychom si měli přiznat. Z tohoto pohledu kritiku některých lékařů chápu. Na druhé straně, a to zde padlo, je celá řada ustanovení v této novele, která jsou nezpochybnitelně pozitivním krokem. Hodně to tady zmiňoval pan profesor Vyzula a další. Je to například ukotvení zkoušky po základním kmeni, úprava kompetencí lékařů po základním kmeni, legislativní úprava dohledu a dozoru nad lékaři s odbornou způsobilostí, tedy neatestovaných lékařů, úprava činnosti akreditačních komisí. Pozitivních změn je v projednávaném zákonu celá řada, opakovaně to tady zaznělo, a to je také třeba si přiznat.

Je pak velmi těžké se za této situace rozhodnout, zda je větším rizikem přijmout v řadě pohledů nedokonalou novelu, a také si říci, zda vůbec jsme schopni připravit dokonalou novelu, já se domnívám, že ne, a pracovat v krátkém časovém horizontu na úpravě oblastí, které tato novela nedokázala vyřešit, nebo zákon odmítnout a začít zcela od začátku. Dlouho jsem se přikláněl k první variantě, tedy přijmout alespoň změny, které mohou vyřešit minimálně některé problémy v oblasti vzdělávání a kompetencí lékařů, farmaceutů a zubních lékařů. Avšak poté, co stavovská organizace, Česká lékařská komora, rozpoutala kritickou a v některých ohledech nekorektní kampaň vůči této novele a kdy větší část lékařské populace tuto novelu svými postoji odmítá, jsem dospěl k přesvědčení, že schválit zákon, který ti, co s ním a pod ním budou pracovat, odmítají, je nešťastné a pro systém i rizikové.

To však v žádném případě neznamená, že bych po věcné stránce souhlasil se všemi body kritizovanými Českou lékařskou komorou. V této souvislosti chci poznamenat, že mne postoj a chování vedení České lékařské komory od léta loňského roku velmi mrzí a stal se pro mne nepochopitelným. A to patřím mezi dlouholeté členy a troufám si říci, že vesměs loajální členy České lékařské komory.

Tato profesní organizace, která zastupuje všechny činné lékaře v naší zemi, se od určité doby místo zasednutí k jednacímu stolu a hledání rozumného a potřebného kompromisu uchýlila k vysoce kritické mediální kampani, rozesílání hromadných osočujících mailů na všechny strany atd. Přitom i v situaci, kdy Poslanecká sněmovna schválila verzi novely, která České lékařské komoře tzv. nevoněla, měla Česká lékařská komora možnost jednat na úrovni Senátu a snažit se docílit úpravy zákona ke kompromisu, který by České lékařské komoře vyhovoval. Místo toho se vedení České lékařské komory zaměřilo na jediné - shodit tento zákon pod stůl. Považuji to za nekorektní a hlavně krátkozraké chování, které více vyjadřuje osobní averzi vedení České lékařské komory vůči vedení Ministerstva zdravotnictví či členům výboru pro zdravotnictví a boj o vlastní kompetence vedení České lékařské komory než jen věcné výhrady. Neříká se mi to dobře, ale je potřeba, aby to zde zaznělo.

Při oboustranné vstřícnosti, tedy alespoň bazální snaze České lékařské komory se dohodnout, jsme dnes mohli mít na stole novelu, kterou by bylo možné bez uzardění podpořit. Bohužel vedení ČLK volilo ultimativní postoj a neváhalo pro jeho prosazení využít jakýchkoliv prostředků. Dopad je jasný, lékařská obec zejména v regionech většinově tento zákon odmítá a domnívám se, že schválíme-li ji proti vůli lékařů, dosáhneme jenom toho, že se nám naše nemocnice budou dál vylidňovat a jenom dál vyhrotíme již tak dost napjatou personální situaci v našem zdravotnictví.

Ať už dopadne dnešní hlasování jakkoliv, zůstane v mnohých z nás pachuť z promarněné šance. Pachuť z toho, že se lékařská veřejnost nedokázala dohodnout na tom, jaký systém vzdělávání lékařů je pro ČR ten správný. Bohužel totiž ani jeden z možných výsledků dnešního hlasování není pro české zdravotnictví dobrou zprávou. Tím spíše ale nesmíme na vyřešení problému vzdělávání lékařů rezignovat.

V této souvislosti vyzývám veřejně čelné představitele České lékařské komory, aby skončili se zákopovou válkou a co nejdříve přišli ke společnému jednání se zástupci Ministerstva zdravotnictví, odborných společností a zástupců výboru pro zdravotnictví, tak jak to zpočátku projednávání tohoto zákona dělali. Je naší povinností co nejdříve najít řešení, které většina lékařské veřejnosti přijme jako klíč k efektivnímu a pro mladé lékaře vlídnému a pro české zdravotnictví bezpečnému systému vzdělávání. Zákopovou válkou to však rozhodně nepůjde.

Děkuji vám za pozornost.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám děkuji, pane poslanče. S faktickou poznámkou pan poslanec Jiří Běhounek. Máte slovo, pane poslanče.

 

Poslanec Jiří Běhounek: Vážený pane místopředsedo, vážený pane ministře, velmi pozorně jsem poslouchal kolegu Kaňkovského. Přátelé, já už tomu tedy opravdu nerozumím. Dvanáct let se tady hovoří o tom, že zákon z roku 2004 je třeba předělat, upravit. Když se konečně na tom začne pracovat, tak pokryteckými postoji a zástupnými problémy něco zbouráme. Já koukám jako blázen, že většina lékařů to odmítá. Ale to je většina lékařů, kterých se to netýká - ti, kteří jsou už vzdělaní! A těch mladých, kteří musejí na osm deset měsíců odjíždět, na to se neptáme. Já si myslím, že jsou-li tady názory, že jsme dohodou schopni tento zákon vyřešit, tak vám garantuji, že jsme přesně předvedli, že nejsme! Nedělejte si iluze, že přijde něco k jednacímu stolu. Ta možnost byla. Byla tady velká snaha napříč všemi strukturami, které se podílejí na vzdělávání mladých lékařů, dát se dohromady. Bohužel. Věřím, že tahle situace nebude trvat dalších dvanáct let, než se dostaneme k nějakému dalšímu řešení. A jestli někdo z vás žije v přesvědčení, že nepřijetím zákona situace bude rázem růžová, všichni se obejmou a vytvoří nový zákon, který bude konsenzuální, tak jste na velkém omylu. Významným způsobem poškozujeme české zdravotnictví, pokud ten zákon nepřijmeme! (Potlesk poslanců ČSSD.)

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji, pane poslanče. Jako další s řádnou přihláškou pan poslanec David Kasal.

 

Poslanec David Kasal: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, dovolte, abych zde vystoupil v zásadě v takové dvojroli, protože jsem jeden z předkladatelů, současně jsem byl i zpravodajem zdravotního výboru i garančního výboru.

Hned na počátku musím navázat na slova svého kolegy - prostřednictvím pana předsedajícího - pana Běhounka, že jsem svému předřečníku také nerozuměl. Protože jestliže tady na jednu stranu říká, že lékařská komora brutálním způsobem ovlivňovala jak Senát, tak Sněmovnu a i veřejné mínění, které budu následně dokumentovat, tak nechápu, proč to nechtějí podpořit. Tím jsem chtěl hned na začátku poděkovat jak ministerstvu a jmenovitě panu ministrovi, tak i kolegům z opozice, kteří tady jasně vyjádřili, že mají sice k té novele určitým způsobem výhrady, protože abych řekl, na prvopočátku to byl neuvěřitelný úkol na to, abychom tu novelu dali dohromady, protože hráčů, kteří tu novelu chtěli ovlivňovat a chtěli do ní dávat různé věci, bylo velké množství. Nebyly to jenom odborné společnosti, byli to mladí lékaři, byl to Lékařský odborový klub, byla to Česká lékařská komora na prvopočátku, ale aby mohlo dojít ke konsenzu, tak musel každý nějakým způsobem ustoupit. A musím říct, že po dvouleté práci, kterou jsem tomu věnoval, musím říct, že se povedlo něco, co sice není, jak tady zaznělo, úplně dokonalé, ale co mladým lékařům zaručuje základní změny v systému. Nebudu je opakovat, řada kolegů je tady říkala, ale to, že lékař je zařazen do oboru a ví přesně, kde bude zkoušen, kým bude zkoušen, jak to dlouho bude trvat, že po zkoušce, která bude po 2,5 letech, bude mít kompetence, a dokonce jsme tam zařadili, že bude mít kompetence už před tou zkouškou, že to nebudou jenom tzv. onuce, ale že to budou lidé, kteří po vysoké škole dojdou do konkrétního zařízení, a pokud budou natolik schopní, že zvládnou adaptační proces, který může trvat dva tři měsíce nebo u někoho klidně dva tři roky, tak může být více vzat do dění toho oddělení, ať je to práce na sále u chirurgů, nebo ať jsou to pohotovostní služby, protože člověk, který je v medicíně, tak se stejně nejvíc učí tím, že je v praxi, že je připuštěn k pacientovi, že může pracovat pod dohledem lékaře.

Co se týká zákona jako takového, jakým způsobem probíhal. Krátká rekapitulace. Zahájení práce začalo na podzim 2014, kdy byla ustanovena expertní skupina zhruba 30 lidí, kteří něco ve zdravotnictví znamenají. Postupovalo se vyloženě demokraticky. Byla tam, předesílám, i lékařská komora a všichni mohli říct své názory. Tato skupina hlasováním vždycky odsouhlasila danou skupinu problémů, že byla uzavřena, a postupovalo se dál. V únoru roku 2015 jsme odevzdávali hotový materiál na Ministerstvo zdravotnictví a v té době výrazným zásahem lékařské komory došlo k tomu, že ten zákon šel k ledu. Byl odpřipomínkován a v té chvíli lékařská komora v něm chtěla dělat zásahy, které nebyly slučitelné s duchem toho zákona, to znamená, neodpovídalo to základům, návaznosti na Evropskou unii. Byla tam řada věcí, která by komplikovala našim mladým kolegům potom vztah k zahraničí. Po roce, kdy se upravila odpřipomínkovaná verze podle lékařské komory, tak šla tato verze do vlády. V té chvíli bylo jasně řečeno, a to už tady říkal předseda zdravotního výboru, že nebyla akceptovatelná pro řadu důvodů.

Proto vznikla poslanecká iniciativa, která původní materiál, který byl odpřipomínkován, doplnila o potřebné věci změn, aby se do toho vešly i okresní nemocnice a malá zařízení a aby byl z praktického hlediska použitelný pro zdravotnictví naší republiky. Výsledkem bylo to, že Česká lékařská komora reagovala v létě, protože součástí toho zákona byl i § 22, který zajišťoval to, že se budou vzdělávat i lékaři obvodní, praktičtí a specialisté. Vznikla ohromná reakce, kterou jsme taky nepochopili, protože lékařská komora vždycky hlásala, že chce kvalitní zdravotnictví a kvalitní lékaře a vzdělané lékaře. V té době, abychom zákon 95 nepohřbili, tak jsme ustoupili jako předkladatelé a tento paragraf jsme ze zákona vypustili. Nicméně pohříchu musím říci, že to byl jediný poslední kontakt lékařské komory se mnou jako s předkladatelem a se zpravodajem do projednávání ve druhém, třetím čtení tady ve Sněmovně. Lékařská komora se už potom neozvala a nenabídla další řešení nebo jednání a začala postupovat tak, jak říkali předchozí kolegové.

Konsenzus byl nejen v pracovní skupině a ve zdravotním výboru, ale tak jak tady zaznělo, tak velkou měrou se podíleli představitelé České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, podílely se na tom i asociace lékařských fakult a děkanové jednotlivých lékařských fakult, kteří jistě mají velké zkušenosti se vzděláváním našich mladých kolegů.

Dovolte, abych se ještě zmínil o praktických lékařích pro děti a dorost. Sice se trochu cítím ve střetu zájmů, protože jsem pediatr, nicméně musím říct následující, a možná odpovím prostřednictvím pana předsedajícího kolegovi Hovorkovi. Ta změna je zjednodušeně opravdu z toho, že pediatrie je jenom jedna. Je to jeden obor, který má několik podskupin. Je zajímavé, že v pediatrii jsou nejenom praktičtí lékaři, ale máte tam dětskou kardiologii, dětskou endokrinologii, dětskou nefrologii. Nikdo z těchto kolegů se neozval. Ozvali se jenom praktičtí lékaři. A co se týká naplněnosti nebo nenaplněnosti našich nemocnic, řeknu jeden konkrétní příklad. Pokud by oba obory zůstaly rozdělené, tak by jedna konkrétní lékařka, která u mě nastupovala, měla velký problém, protože začala vzdělávání na PLDD, nicméně mezitím splnila své mateřské povinnosti a narodilo se jí dítě, které bohužel má onemocnění porucha autistického spektra. V té chvíli ona nemůže vykonávat obor praktický lékař pro dítě a dorost, protože tam by měl být lékař neustále dostupný. Ona potřebovala zaměstnání, kde bude mít zkrácený úvazek, kde bude mít nějakou konkrétní dobu, kde se bude moci věnovat jednak svým pacientům, ale i své nemocné dceři. Současný systém by jí to blokoval.

Další důvod, a tady už to taky zaznělo: Já jako primář s 20letou praxí nejsem dostatečně vzdělán, abych ošetřoval naše děti v terénu. Takže podle současných pravidel bych musel mít roční vzdělávání - ne kurz, ale roční vzdělávání -, abych mohl ošetřovat děti, které za mnou chodí do nemocnice. Myslím si, že tam je základní nepochopení v tom, že dětský pacient je jenom jeden. Má stejnou chorobu, ať je ošetřován ambulantně, nebo ať je ošetřován ve zdravotnickém zařízení. A je to jenom nepochopení v tom, že se tady bavíme opravdu o vzdělávání lékařů a rozhodně tady nebouráme žádné ošetřování dětí v ambulantní péči. Chtěl bych předeslat, že i před rokem 2004, kdy byl jeden obor, tak už v té době praktičtí lékaři pro děti a dorost, respektive ambulantní ošetřování dětských pacientů, tak v té době už bylo.

Co se týká projednávání novely v Senátu i tady u nás. Myslím si, a tak to tady i zaznělo, že hodně z nás, já jsem se toho tady taky dotkl, se zaměřilo pouze na praktické lékaře pro děti a dorost. Myslím si, že to je velkou chybou, protože zákon nepojednává jenom o této skupině. Však si vezměte, že ročně odchází z lékařských fakult přes tisíc absolventů a to rozhodně všichni nejsou pediatři. Tady se bavíme i o jiných oborech, které potřebují mít správné postupy v tom, jakým způsobem se budou vzdělávat.

Na počátku byl opravdu nelehký úkol dát dohromady řadu věcí, řadu skupin, které budou respektovat dohodnutou novelu zákona. Přes všechny nedostatky, které má, o kterých samozřejmě vím, přesto tvrdím, že tato novela zákona má velký vliv na naše zdravotnictví a podpoří to, aby naši lékaři u nás zůstávali. Nicméně chci říct, že to není jenom o novele zákona o vzdělávání. My musíme - a není to jenom o penězích. Pokud bude naše zdravotnictví tak byrokratické, jak je, pokud tam nebudou vztahy lepší, tak mladé lékaře tady u nás neudržíme.

A jenom ještě na závěr bych chtěl říct jednu věc, že bylo tady kritizováno i to, že nejsou připraveny prováděcí vyhlášky. Seznam prováděcích vyhlášek už je k dispozici. Bude samozřejmě navazovat na ten zákon jako takový, pokud bude schválen. A je tam i domluva, že budeme pracovat dál na dalších oborech, které budou nástavbové.

Na závěr bych vás chtěl všechny požádat, ať je to zleva, nebo zprava, o podporu této novely zákona, protože pro naše zdravotnictví je vyloženě nezbytná. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji vám, pane poslanče. S faktickou poznámkou bude reagovat pan poslanec Ludvík Hovorka. Vaše dvě minuty.

 

Poslanec Ludvík Hovorka: Vážený pane místopředsedo, děkuji za slovo. Vážený pane ministře, chtěl bych jenom připomenout své otázky, které jsem položil. To znamená, chtěl bych vědět, jestli je v současné době větší nedostatek dětských lékařů, pediatrů, v nemocnicích, anebo v terénu praktických lékařů pro děti a dorost. A jak se tato situace podle vás změní po sloučení obou oborů? Jestli bude více lékařů v nemocnicích, nebo více lékařů v terénu, anebo jestli to budou dělené úvazky, to znamená současně pracující lékaři v nemocnicích i v terénu. A jak se podle vás změní, jestli se zlepší, nebo zhorší péče o děti v České republice po této změně. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám také děkuji, pane poslanče. V tuto chvilku nemáme dalšího přihlášeného do rozpravy. Ptám se, jestli má ještě někdo zájem vystoupit v rozpravě. Jestliže ne, rozpravu končím. Přistoupíme k hlasování podle § 97 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

S přednostním právem pan předseda Sklenák.

 

Poslanec Roman Sklenák: Dovoluji si požádat o přestávku 10 minut na poradu klubu.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Omlouvám se dodatečně, musím umožnit samozřejmě závěrečná slova, jestli bude zájem. Abych vás nepřeskočil.

 

Poslanec Roman Sklenák: Já jsem to bral tak, že není zájem o závěrečná slova. Chtěl bych tu přestávku před hlasováním.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Je zájem o závěrečná slova - pane ministře, paní senátorko, máte zájem? V tom případě přestávka do 18.29 hodin.

 

(Jednání přerušeno v 18.19 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 18.29 hodin.)

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Je 18.29, budeme pokračovat ve schůzi Poslanecké sněmovny. Já vás poprosím, vážené paní kolegyně, vážení kolegové, abyste se usadili na svá místa a ztišili se. Připomínám, že byla ukončena rozprava v tomto bodě. Ani navrhovatel, ani zpravodaj nevyužili svého závěrečného slova a my nyní přistoupíme k hlasování podle § 97 odst. 3 zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny.

Eviduji žádost o odhlášení. Já vás tedy všechny odhlásím a poprosím o opětovné přihlášení. K přijetí následujícího usnesení je zapotřebí souhlasu nadpoloviční většiny všech poslanců, tedy souhlasu 101 poslance. Já poprosím o nastavení potřebného kvora. Děkuji.

 

Nyní přednesu návrh usnesení: "Poslanecká sněmovna schvaluje návrh zákona, kterým se mění zákon č. 95/2004 Sb., o podmínkách k získávání a uznávání odborné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta, ve znění pozdějších předpisů podle sněmovního tisku 723/7."

Já zahajuji hlasování a ptám se, kdo je pro tento návrh. Kdo je proti?

Hlasování číslo 281, pro 124, proti 17. Návrh byl přijat. Konstatuji, že návrh zákona byl přijat. Děkuji všem. (Slabý potlesk zleva.)

 

Budeme pokračovat dalším bodem. Nemáme otevřenou žádnou rozpravu. Ano, k hlasování, pan poslanec Huml. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Stanislav Huml: Předjímám, že nezpochybňuji hlasování, ale na sjetině mám, že jsem se zdržel, ale hlasoval jsem ano. Jenom pro stenozáznam. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Já vám také děkuji. Další - pan Kostřica. Prosím.

 

Poslanec Rom Kostřica: Já také prosím pro stenozáznam. Na sjetině mám ano, ale hlasoval jsem ne. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Radek Vondráček: Děkuji. Otevírám další bod. Tímto bodem je

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 18:00.