(12.30 hodin)
(pokračuje Tejc)

A teď k té věci, která se týká nájmu bytu zvláštního určení. To je pozměňovací návrh, který přijal už ústavněprávní výbor na můj návrh z podnětu Národní rady zdravotně postižených. Já se následně přihlásím k pozměňovacímu návrhu, který nahrazuje slovo "devíti" slovem "šesti" a vysvětlím, o co se jedná.

My jsme přijali změnu, která má umožnit zdravotně postiženým, kteří užívají byty zvláštního určení, a těm, kteří žijí s ním, s tímto zdravotně postiženým, ve stejné domácnosti, aby nebyli vystaveni mnohdy krutému osudu, kdy nájemce, který získal jako jediný nájemní právo, protože byl zdravotně postižený, zemře a následně ti ostatní, kteří s ním žijí ve společné domácnosti, musí opustit byt do tří měsíců. Myslím si, že při smrti blízkého je nesprávné, abychom vyžadovali v tak krátké lhůtě nejen vyřešit si otázku vůbec životní, následně tedy pohřeb a ještě během toho si hledat byt a stěhovat se. Proto navrhujeme změnu. Ta by se týkala vlastně dvou věcí. Jednak že by se - a výbor navrhuje do šesti měsíců - ta lhůta prodloužila z tří na šest měsíců pro ty, kteří žili ve společné domácnosti. Já budu navrhovat devět měsíců. Nicméně ta podstatná změna, na které se výbor shodl, a já jsem tomu rád, je, že na ty, kteří žili ve společné domácnosti a mají více než 70 let nebo jsou také zdravotně postižení, že by na ně automaticky ze zákona přešel přechod nájmu tohoto bytu, a tím bychom umožnili jim v tom bytě zůstat, případně by mohli uzavřít dohodu s pronajímatelem o tom, že jim bude poskytnut jiný vhodný byt, ale s jejich souhlasem. Takže to je změna, která si myslím, že může pomoci zdravotně postiženým.

Zaznamenali jsme samozřejmě výhrady některých pronajímatelů, ale chci říct, že těmi jsou obce, možná v 90 procentech případů. A já jsem přesvědčen, že obce mají, pokud se nezbavily bytového fondu, dostatek možností, jak tuto situaci řešit, a nemusí vystavovat zdravotně postižené, případně osoby starší 70 let tomu, že mají opouštět na sklonku života byt jenom proto, že zemřel nájemce, který byl zdravotně postižený. Takže tohle je věc, která, věřím, že získá podporu, a dovoluji si tedy - poté se přihlásím k tomu návrhu, který lhůtu šest měsíců rozšiřuje na devět, ale ta se týká jen těch, kteří tedy, jak už jsem řekl, "jen" žili ve společné domácnosti a nejsou zdravotně postižení a nejsou starší sedmdesáti let. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji a nyní ještě před paní kolegyní Válkovou faktická poznámka... (Poslankyně Válková přichází k řečnickému pultíku.) Paní kolegyně, ještě chviličku, ještě faktická poznámka paní poslankyně Hnykové, které samozřejmě jako při každé faktické poznámce omezím čas vystoupení na dvě minuty a dočkáte se svého vystoupení. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.

 

Poslankyně Jana Hnyková: Děkuji, pane předsedající. Já se omlouvám, já jsem se nestihla přihlásit před panem poslancem Bendou. Já bych se chtěla vrátit k vystoupení paní ministryně Marksové. Já ve svém kraji jezdím a seznamuji se nejen s problematikou dětských domovů, ale také diagnostického ústavu. A do jakéhokoliv dětského domova, kam přijedu, tak první věc, která zaznívá, prosím vás, udělejte něco s tím, aby děti, které mají výchovné problémy nebo jiné problémy, aby byly nejdříve zdiagnostikovány a pak byly předány do péče těch dětských domovů, protože my s tím máme velké problémy. Já jsem velmi ráda, že tady paní kolegyně Válková, kolegyně Aulická podaly pozměňující návrhy, můžeme o tom samozřejmě diskutovat. Jsem ráda, že jsme ho zařadili na jednání výboru pro sociální politiku. Ale já si myslím, že když to převedu do své profese zdravotní sestry, tak si myslím, že je důležitá vždycky diagnostika, aby ti vychovatelé věděli v dětských domovech, jak s tím dítětem mají jednat, jak k němu přistupovat. A to si myslím, že pro to dítě je velmi důležité. Navíc diagnostické ústavy i metodicky vedou ty dětské domovy, poskytují jim, velmi intenzivně s nimi spolupracují. A já si myslím, že ne všechno je, co bylo dříve, špatně a že některé věci by se měly napravit, jako se třeba napravuje zákon o vzdělávání, o sestrách.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji za dodržení času k faktické poznámce a nyní již paní poslankyně Helena Válková se svým vystoupením. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.

 

Poslankyně Helena Válková: Děkuji, pane předsedající. Milé kolegyně, milí kolegové, já bych měla poděkovat předřečnici, protože mně udělala takové velmi, velmi dobré entrée z praxe. Já také, jak učím na katedře sociální práce, tak mohu podpořit její poznatky z praxe i z té akademické výuky, kdy v podstatě, proč o tom takhle hovořím, učím lidi, kteří vedou potom agendy sociální práce včetně OSPODu a mají velice dobrou informaci a velice dobré znalosti o tom, co jsou s to sami posoudit a co nikoliv.

A teď se dostanu k tomu našemu problému. Novela občanského zákoníku, kterou máme na stole, je opravdu jedna z nejskromnějších. A já jsem tomu velmi ráda, protože zatím neuplynulo tolik času, abychom měli správný čas na to, abychom zasáhli zásadněji a koncepčním způsobem nebo abychom přijali nějaké koncepční změny občanského zákoníku.

Pozměňovací návrh, který já tady hájím, patří do toho druhu novel, které vlastně napravují jenom určité nedostatky, ke kterým došlo v tom nejlepším úmyslu zajistit ještě víc práv dítěte, the best interests of child, Úmluva o právech dítěte, kterou jsme také vázáni. Ne vždycky ale soud, který rozhoduje o právech dítěte, a v tomto směru jde o děti se závažnými poruchami chování, je ten nejlepší orgán v jejich zájmu, který posoudí rizika i do budoucna, charakter poruchy chování a zohlední i faktickou kapacitu, odbornost, to, co máme k dispozici v oblasti zacházení. Tradičně to byla u nás v České republice diagnostická zařízení. Navíc ta diagnostická zařízení v poslední době doznala změny, i pokud jde o standardy zacházení s dětmi ve školských zařízeních. Upravuje to velmi podrobný výnos, který byl vydaný 1. února 2016 - Postup diagnostických ústavů, výnos ministryně školství číslo 5/2016, kdyby si to chtěl někdo z vás dohledat.

Čili ten návrh velmi jednoduše vrací současný stav do stavu, který byl koncem roku 2013, před nabytím účinnosti nového občanského zákoníku, kdy o konkrétním zařazení dítěte s uloženou ústavní výchovou do toho konkrétního zařízení rozhodoval diagnostický ústav poté, co diagnostikoval charakter poruch jeho chování. Tady je dlužno připomenout, že do současné doby nikdo nezpochybnil rozhodování, které provádějí diagnostické ústavy, když rozhodují, do jakého zařízení má být umístěno dítě s uloženou ochrannou výchovou. Takže o nařízené ústavní výchově, kdy jde o menší poruchy chování, rozhodují soudy, ty nejsou samozřejmě povinné předem nechat dítě v diagnostickém ústavu vyšetřit, často to tak není, a pak jsou povinné se vypořádat s tvrzením zástupců OSPODu, které - vím z vlastní zkušenosti, vážená a milá paní ministryně prostřednictvím pane předsedajícího - není vždycky zcela vyrovnané a odborné, jak bychom rádi měli na území celé České republiky. Prostě úroveň a kvalita OSPODů je rozdílná. A myslím si, že tady skutečně dochází k tomu, že od něj chceme více, než můžeme chtít. Čili diagnostická zařízení, která prioritně by měla sloužit k diagnóze poruchy chování a odpovídajícímu zařazení dítěte, ta soud nemusí povinně takzvaně vzít dohry, nemusí dítě tam nechat vyšetřit, ale musí povinně přihlédnout k hodnocení OSPODu, který na to není dostatečně odborně vybaven.***




Přihlásit/registrovat se do ISP