Pátek 11. března 2016, stenozáznam části projednávání bodu pořadu schůze
(pokračuje Jan Hamáček)
67.
Vládní návrh ústavního zákona o celostátním referendu
/sněmovní tisk 559/ - prvé čtení
Prosím, aby se slova ujal pan prezident republiky.
Prezident České republiky Miloš Zeman Vážený pane předsedo Poslanecké sněmovny, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně a vážení páni poslanci. Prezident republiky má sice právo vystoupit k jakémukoliv projednávanému tématu, ale domnívám se, že by se měl soustředit pouze na zákony, které jsou pro osud naší země klíčové, nebo chcete-li páteřní. Až dosud jsem v tomto smyslu před vámi vystoupil třikrát, včetně dnešního vystoupení.
Nejdříve jsem polemizoval s návrhem služebního zákona, protože se i nadále domnívám, že dobrý úmysl tohoto zákona, to jest depolitizovat státní správu, nebyl naplněn a vedl k opačnému účinku. Jak si vzpomenete, brojil jsem zejména proti instituci politických náměstků. A v jednom z nedávno uniknuvších e-mailů mě zaujal jeden, který říká - cituji: "Je mi 60 let a chtěl bych dělat politického náměstka, a to na jakémkoli ministerstvu." Konec citátu. Myslím si, že autor tohoto e-mailu moji kritiku potvrdil. Tuto věc ovšem pokládám za uzavřenou.
Druhý zákon, který jsem naopak podpořil, byl zákon o prokázání původu příjmů a majetku, protože nastal čas, abychom našli odvahu oddělit lidi, kteří svůj majetek získali legálním způsobem, od těch, kdo ho získali pomocí ekonomické kriminality.
Nu a nyní jsem mezi vám potřetí, abych podpořil zákon o obecném referendu.
Dovolte mi, jako starému zbrojnoši, abych si zavzpomínal na svá relativně mladá léta, když jsem jako poslanec Federálního shromáždění poprvé četl tabulku preferencí nebo prestiže jednotlivých profesí. Takové tabulky se samozřejmě za komunismu nesměly sestavovat, protože všichni měli bezpochyby vysokou prestiž a nebylo potřeba zjišťovat jejich pořadí. Nu a v té tabulce v prvních letech po listopadové revoluci byli na prvních místech prestižních profesí učitelé, lékaři a politici, ať už to byli ministři, nebo poslanci. Šel čas, proběhlo 25 let. Učitelé a lékaři na prvních místech tohoto žebříčku zůstali a poslanci se postupně propadali níž a níž, až v několika posledních letech zaujímají politici, nejenom poslanci, ale i ministři, předposlední místo za uklízečkou.
Mimochodem, v Rakousku se uklízečka v zájmu politické korektnosti označuje jako kosmetička podlahových ploch. Protože já nejsem politicky korektní, říkám uklízečka.
Nuže dobrá. Tento problém nás všechny, kdo se zabývají politickou činností, musí znepokojovat. Nikdo není rád, jestliže prestiž jeho profese bez ohledu na konkrétní osoby klesá. A dnes jsme se tady sešli, abychom probírali jeden ze zákonů, který alespoň částečně může politikům jejich prestiž vrátit tím, že jim umožní, aby se překonala bariéra odcizení mezi nimi a občany a občané byli více vtaženi do procesu rozhodování.
Někdy si za toto odcizení mohou politici sami. Dovolte mi uvést jediný příklad. Naprosto nesnáším výraz "obyčejní občané" nebo "obyčejní lidé". Protože ten, kdo tohle říká, dává najevo papalášský despekt vůči svým posluchačům. Až to vyvrcholí do známého výroku "šiju saka v Anglii, šiju kalhoty ve Francii, boty mám z Itálie, kdo z vás to má".
Všichni jsme neobyčejní. Všichni za sebou máme, alespoň dospělí, nějaké vykonané dílo. U někoho je to zasazený strom, u jiného postavený dům nebo zplozené dítě. Nikdo není obyčejný. Všichni jsme neobyčejní, a právě proto by politici měli používat výraz "normální občané", a nikoli "obyčejní občané". To je ovšem jenom jedna forma odcizení mezi politiky a ostatními občany, kterou si zaviňujeme sami. Zvláště když řekneme "vy obyčejní občané" a neříkáme alespoň "my obyčejní občané". Ale kromě toho potřebujeme legislativní úpravy, které by tuto bariéru odcizení alespoň zmírnily.
A nyní si již dovolím přejít k hlavnímu tématu svého vystoupení, tedy k zákonu o obecném referendu.
Důkladně jsem si tento zákon prostudoval, jinak bych neměl odvahu před vás předstoupit, a s výjimkou několika drobností, které spíše vyžadují zpřesnění než zásadní změnu, bych doporučil Poslanecké sněmovně tento zákon schválit. Dovolte mi, abych tyto dílčí připomínky, které jsou tři, vyjmenoval.
Připomínka první. Zákon předpokládá, že vláda může vyslovit nesouhlas s návrhem referenda a obrátit se za tímto účelem k Ústavnímu soudu. Stejný zákon předpokládá, že petenti mají totéž právo, tedy právo vyslovit nesouhlas s návrhem vlády, a Ústavní soud tak bude vrcholným arbitrem toho, zda referendum je, nebo není legitimní. O.K. Ale teď si představte onu paradoxní situaci, kdy k téže skupině 15 ústavních soudců dorazí nejdříve návrh vlády, a oni ho dejme tomu přijmou, a krátce poté dorazí opačný návrh petentů. V takovém případě se tito soudci dostávají do schizofrenní situace, protože těžko budou v druhém hlasování a v téže personální sestavě hlasovat proti rozhodnutí, které krátce předtím sami přijali. Myslím si, že řešení je dvojí. Buď aby Ústavní soud o těchto stížnostech, ať už vlády, nebo petentů, rozhodoval nikoli v plénu, ale v senátu, a senáty by měly být odlišné při posuzování ať už vlády, nebo petentů, a druhá varianta je, že by Ústavní soud v plánu projednával oba návrhy současně. Toto je podle mého názoru zapotřebí zpřesnit, protože dosavadní výklad jasně diskriminuje petenty.
Případ druhý. Je samozřejmé, že z otázek, které mohou být předmětem referenda, se vylučuje státní rozpočet, daně nebo lidská práva. Ale pak je tam takový nenápadný bod, že předmětem referenda nemůže být právní předpis. A v důvodové zprávě se jasně říká, že právním předpisem je samozřejmě i zákon, nikoli jenom podzákonná norma. Z toho logicky vyplývá, že sensu stricto by se občané nemohli vyjádřit k jakémukoli návrhu zákona. A zde vzniká konfuze.
Představte si dvě situace, kde jsem inspirován právě probíhající diskusí o snížení hranice trestní odpovědnosti mladistvých. První typ otázky pro referendum by zněl: Souhlasíte se zákonem, který by snížil odpovědnost tohoto typu? Druhý dotaz, prakticky identický, by zněl: Jste pro snížení odpovědnosti? Takže tady vidíte naprosto jasnou konfuzi v tom bodu, že referendum se nemůže dotýkat právních předpisů, resp. zákonů. Za prvé to lze velice snadno obejít, a tento příklad jsem vám právě uvedl, a za druhé je to nesmysl. Protože k čemu jinému, má-li referendum postihnout klíčové otázky domácí i zahraniční politiky, by se měli občané vyjadřovat než právě k otázkám, které mají být ztvárněny do podoby zákonů.
Nu a příklad třetí a poslední. Myslím si, že zákonodárci, nebo navrhovateli, a to je spíše anekdota, ujelo pero, když napsal, že ověřování podpisů má probíhat stejným způsobem, jako je tomu u ověřování podpisů při prezidentské kandidatuře.
Dámy a pánové, zajisté si vzpomínáte na geniální invenci Ministerstva vnitra a jeho úředníků, která spočívala v tom, že chybové archy se sčítají a nikoli průměrují. Vznikla už jedna anekdota - smícháním dvou lahví čtyřicetiprocentního alkoholu dostaneme kvalitní osmdesátiprocentní alkohol. Takže pevně doufám, že toto bude opraveno, protože je to absolutní nesmysl. A my bychom neměli opakovat chyby svých předchůdců a měli bychom se dopouštět chyb zcela nových, čerstvých a neotřelých.
Tolik tedy k návrhu zákona o obecném referendu.
Dovolte mi závěrem několik poznámek o přímé demokracii. Vůbec se nedomnívám, že by přímá demokracie byla nižší formou projevu vůle občanů, než je zastupitelská demokracie. Zastupitelskou a přímou demokracii pokládám za komplementární, nikoli za substituční, něco, co se vzájemně doplňuje, a dokonce i posiluje.
U referenda se ozývají hlasy proti, včetně té skupiny, která odešla - až na Karla Turečka, za což mu děkuji -, protože tato debata mně nápadně připomíná debatu, která se vedla před sto lety o všeobecném volebním právu. A zaznívají zde tytéž argumenty. Občané nejsou schopni rozhodovat o tak důležitých záležitostech. Hrozí nám - cituji Daniela Kroupu - vláda lůzy. Jeden z prezidentských kandidátů, který nedávno oznámil zrušení své kandidatury, to zdůvodnil tím, že je v této zemi příliš málo moudrých lidí. Opět další citát.
Dámy a pánové, nikdo nemá právo urážet svůj vlastní národ. A pokud tak činí, musí počítat s tím, že ve skutečnosti uráží pouze sám sebe. Tvrdím však, že zákon o obecném referendu, ať jakkoli důležitý, je pouze součástí přímé demokracie, a i když vám určitě za svého života nevnutím další zákony podporující přímou demokracii, dovolte mi, abych se o nich alespoň velmi stručně zmínil.
Za prvé, podporuji myšlenku přímé volby starostů a hejtmanů. Nikoliv jenom proto, nebo především proto, že se pro tuto myšlenku podle průzkumů veřejného mínění vyslovují dvě třetiny občanů - cituji materiál Herzmann: Český volič -, ale především proto, protože mám obavu ze zákulisních manipulací a intrik. A dovolím si uvést opět jeden jediný příklad. Starší z nás si vzpomenou na osobu jménem Jančík. Byl to starosta Prahy 5. Dostal nejnižší počet preferenčních hlasů, přesto se stal starostou výměnou něco za něco. A nemyslím si, že by to jeho straně jakkoli prospělo, ba právě naopak.
Návrh, který propaguji, spočívá v tom, že by se starostou nebo hejtmanem stal ten, kdo dostane nejvíce preferenčních hlasů na kandidátce nejúspěšnější strany. To druhé proto, protože zvolený starosta nebo hejtman nemá zůstat jako kůl v plotě a má mít výraznou podporu mezi zastupiteli, byť by to nutně nebyla podpora většinová. Z tohoto hlediska by nebylo nutné dělat samostatné volby hejtmanů nebo starostů. A na naivní protiargument, co se stane, když ten starosta to nebude chtít, zní odpověď - nastupuje druhý v pořadí.
Předposlední bod, který vyvolává obecné rozčilení, vychází z toho, že přímá demokracie není jenom právo. Přímá demokracie je i povinnost. A už asi tušíte, kam mířím - k povinné volební účasti. Povinná volební účast je v Belgii, v Lucembursku, v Austrálii a v dalších zemích. Díval jsem se na výsledky turnoutů v Belgii - devadesát procent. Devadesát procent! Nu a bohužel už tady asi není nikdo, kdo by pamatoval první republiku. Chtěl bych připomenout, že povinná volební účast byla i za Masarykovy první republiky. A Winston Churchill v jednom ze svých projevů na konci druhé světové války říkal, že je to dobrá myšlenka a že pokuta za neúčast by měla mít cenu jedné lepší večeře. Nedefinoval sice obsah účastníků této večeře a rozvětvenost rodiny, která se jí účastní, ale i tak lze říci, že by pokuta nebyla likvidační.
Poslední bod, který bych vám rád nabídl k úvaze, zní panašování. Jak víte, panaš je francouzsky pestrobarevný chochol a neznamená nic jiného v tomto případě, než že občan si může vybrat mezi více kandidátkami. Tento systém již existuje v komunálních volbách a podle mého názoru se osvědčil. Nevidím principiální důvod proti tomu, aby byl přenesen i na úroveň krajských a parlamentních voleb. Jste vázáni kandidátkami kandidujících subjektů, to nesporně ano. A například v zastupitelstvu o patnácti členech si můžete vybrat a sestavit vlastní kandidátku pečlivým křížkováním těch osob, které znáte a kterých si skutečně vážíte. Ti línější zaškrtnou jenom jednu kandidátku a budou riskovat, že spolu s cibulí koupí mrkev. Protože na konci kandidátky obvykle bývají lidé, kterým se poněkud neuctivě říká křoví nebo také nosiči vody. Jestliže by panašování bylo uplatněno v plném rozsahu, pak je to totéž, jako kdybyste si z jídelního lístku vybrali z jednoho menu předkrm, z druhého hlavní chod, ze třetího polévku, ze čtvrtého dezert, případně aperitiv. Nu a z toho vyplývá, že politika ztrácí osobnosti, které by se dostaly do hry, jenom proto, že na krajské a celostátní úrovni jste vázáni jednou jedinou stranickou kandidátkou. A tolik osobností, abychom je mohli ztrácet, podle mého názoru nemáme.
To je, dámy a pánové, zhruba vše, co jsem chtěl sdělit ke kontextu tohoto zákona, tedy o možných dalších krocích směrem k přímé demokracii a nepodceňování občanů a jejich common sense, tedy zdravého rozumu.
Zcela závěrem bych připomněl na příkladu Švýcarska, kde jsou i kantonální referenda, že Švýcarsko je prosperující zemí, které systém referend nejenom že neublížil, ale naopak prospěl. Slyším argument: musíme počkat, až naši občané budou tak vyspělí jako Švýcaři. Tento argument má stejnou logiku, jako kdybychom řekli: musíme počkat, zda se uzdravíte z tuberkulózy, a pak vám podáme antibiotika. Systém referend a dalších kroků přímé demokracie má zvýšit účast občanů na veřejném životě, a chcete-li, přiblížit je politikům a nás přiblížit těm citovaným Švýcarům.
Dámy a pánové, jsem si vědom toho, že zákon o obecném referendu je zákonem ústavním. To znamená, že potřebuje minimálně 120 hlasů v této Sněmovně. Dovolte mi, abych apeloval i na tu část opozice, která koneckonců zákon o obecném referendu sama několikrát předkládala a bez jejíchž hlasů tedy nemůže být tento zákon přijat. A přeji všem nám, aby díky tomuto a dalším zákonům se postupně naše profese, profese politiků, začala zdvihat ze dna a abychom dohnali lékaře a učitele.
Děkuji vám za vaši pozornost. (Potlesk. Pan prezident opouští sál Poslanecké sněmovny.)
Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji panu prezidentovi, přeruším schůzi na tři minuty. V 11.34 budeme pokračovat.
(Jednání přerušeno v 11.31 hodin do 11.34 hodin.)
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Dámy a pánové, je 11.34 hodin, budeme pokračovat v přerušeném jednání. Dříve než vyzvu navrhovatele k předloženému tisku, dovolte mi načíst omluvy. Z pracovních důvodů se mezi 12.15 a 14. hodinou z dnešního dne omlouvá pan poslanec Lobkowicz a pan poslanec Ivan Gabal se omlouvá od 11 do 12 hodin.
Z pověření vlády předložený návrh uvede ministr Jiří Dienstbier. Prosím, aby se ujal slova. Prosím, máte slovo.
Ministr vlády ČR Jiří Dienstbier Vážená paní místopředsedkyně, vážené paní poslankyně, páni poslanci, vláda schválila svým usnesením návrh ústavního zákona o celostátním referendu dne 13. července 2015 a následně předložila Poslanecké sněmovně.
Cílem předloženého návrhu ústavního zákona je zavedení institutu celostátního referenda do ústavního pořádku České republiky. Navrhovaná právní úprava je v souladu s ústavním pořádkem České republiky, směřuje k naplnění článku 2 odst. 2 Ústavy české republiky, podle něhož ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo.
Návrh ústavního zákona o celostátním referendu byl zpracován na základě programového prohlášení vlády. Vláda se svým programovým prohlášením mj. zavázala podpořit možnosti vypsání celostátního referenda o zásadních otázkách fungování státu, a to i na základě lidové iniciativy a vždy k předem jasně definovaným otázkám, přičemž by měl být ústavním zákonem zároveň stanoven výčet otázek, o nichž referendum nelze vyhlásit.
Podle návrhu lze v referendu rozhodovat o věcech vnitřních nebo o zahraniční politice státu s výjimkou rozhodování o základních právech a svobodách,o státním rozpočtu a ve věcech znamenajících zásah do právní úpravy nebo správy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění, dále porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva, ustanovování jednotlivých osob do funkcí, ale i jejich odvolávání z funkcí a také o individuálních právech a povinnostech. Rovněž, jak už tady zaznělo, nelze referendem schvalovat právní předpisy.
Návrh na konání referenda je oprávněn podat každý občan České republiky nebo skupina občanů, kteří dosáhli ke dni podání návrhu na konání referenda věku 18 let, podpoří-li jejich návrh petice podepsaná nejméně 250 tisíci občany České republiky, kteří dosáhli ke dni podání návrhu na konání referenda věku 18 let, přičemž tuto petici je možné podepsat v období do šesti měsíců ode dne, kdy bylo vládě, resp. Ministerstvu vnitra, doručeno oznámení o zahájení sběru podpisů pod tuto petici. Podrobnosti budou samozřejmě upraveny v prováděcím zákoně.
Návrh na konání referenda může podat pouze občan nebo skupina občanů České republiky. Vláda, poslanci a senátoři Parlamentu České republiky a vyšší územní samosprávné celky mohou k prosazení svých cílů využít svou zákonodárnou iniciativu v mezích článku 41 odst. 2 Ústavy a podat návrh zákona Poslanecké sněmovně. Jinými slovy, zákon spočívá na iniciativě občanů. Politici by se neměli za referendum schovávat, ti by měli rozhodovat, a je na občanech, zda svou peticí vyvolají konání referenda.
Samozřejmě že zákonodárná iniciativa těm, kteří ji mají, umožňuje podat případně i návrh ústavního zákona o referendu ke konkrétní otázce, ale tomu by v zásadě právě úprava obecného referenda měla předejít.
Přezkum návrhu na konání referenda Ústavním soudem je navržen jako preventivní a fakultativní. Návrh Ústavnímu soudu mohou podat vláda, skupina 25 poslanců nebo deseti senátorů. V případě, že se vláda usnese na tom, že nejsou splněny podmínky pro podání návrhu na konání referenda, pak i petent nebo skupina petentů, kteří podali návrh na konání referenda. Mohu vás uklidnit, soudci Ústavního soudu nebudou zmateni při posuzování těchto návrhů. Jednak jsou zvyklí na to, že projednávají více podobných návrhů a zpravidla vycházejí samozřejmě z toho, že se drží svého názoru. Je upraveno, i jak ho mohou změnit. V tomto případě pak k tomu nemůže dojít prakticky vůbec, protože vláda samozřejmě takový návrh Ústavnímu soudu podá, pouze když se bude domnívat, že návrh nesplňuje, resp. otázka nesplňuje ty stanovené parametry.
V případě, že Ústavní soud rozhodne, že splňuje, petenti samozřejmě budou spokojeni. A petenti naopak to mají jako obranu proti vládě. Čili tam doopravdy nemůže dojít k žádnému rozporu, že by najednou Ústavní soud byl v pokušení vydat dva protichůdné nálezy v této věci.
V případě, že vláda tedy vysloví soulad navrženého referenda s Ústavou a zákony a nepodá návrh k Ústavnímu soudu, neučiní tak ani poslanci ani senátoři, tak prezident republiky vyhlásí do 30 dnů ode dne, kdy uplynuly lhůty pro podání návrhů Ústavnímu soudu. Jinak v případě, že je věc předložena Ústavnímu soudu, tak do 30 dnů od rozhodnutí Ústavního soudu.
Právo hlasovat v referendu má podle návrhu každý občan České republiky, který dosáhl 18 let.
Rozhodnutí podle návrhu bude v referendu přijato tehdy, pokud nadpoloviční většina hlasujících občanů a zároveň nejméně 25 % občanů oprávněných v referendu hlasovat odpoví na otázku položenou v referendu kladně, anebo tehdy, pokud nadpoloviční většina hlasujících a zároveň 25 % všech oprávněných hlasovat odpoví záporně. Nešli jsme v návrhu cestou stanovení minimální účasti pro platnost referenda, ale stanovili jsme v návrhu požadavek minimálního počtu hlasů pro nebo proti navržené otázce, což mimo jiné znemožňuje strategii těch, kteří nesouhlasí s otázkou, vyzývat k neúčasti v referendu. Je potřeba se aktivně vyjádřit pro nebo proti a zároveň je stanovena minimální kvalifikovaná hranice pro schválení závazného výsledku referenda tak, aby jenom minimální počet občanů při nízké účasti nemohl rozhodnout o zcela zásadní otázce fungování státu.
Rozhodnutí přijaté v referendu bude zavazovat vládu a parlament, a to po dobu volebního období Poslanecké sněmovny, zároveň však nejméně po dobu tří let ode dne oznámení výsledku hlasování v referendu. Vláda bude mít povinnost toto rozhodnutí v rámci své působnosti provést, což může zahrnovat například přípravu a předložení návrhu zákona Parlamentu, pokud k provedení referenda je nezbytná změna právní úpravy na úrovni zákona.
Rozhodnutí přijaté v referendu bude závazné také pro parlament, a to po stejnou dobu jako pro vládu. Parlamentu návrh ústavního zákona zapovídá přijmout usnesení, které by bylo v rozporu s rozhodnutím přijatým v referendu. Parlament je na rozdíl od vlády vázán v negativním smyslu. Nesmí po danou dobu přijmout usnesení, které by bylo v rozporu s rozhodnutím přijatým v referendu. Nečinnost parlamentu samozřejmě není v tomto případě v rozporu s ústavním zákonem. Poslanci a senátoři nemají ničím vázaný mandát, a nejde jim proto nařídit, aby aktivně hlasovali pro nějaký návrh zákona. Parlament však nemůže přijmout žádný návrh zákona nebo jiné usnesení, které by bylo s výsledkem referenda v rozporu. Proti takto přijatému zákonu by se bylo možné samozřejmě bránit u Ústavního soudu s návrhem na jeho zrušení. Samozřejmě že jak jsem uváděl, nelze parlament donutit aktivně k tomu, aby aktivně schválil nějaký zákon. Ale předpokládám, že vůle občanů vyjádřená v referendu v politické rovině také je určitým závazkem nebo poměrně jasnou informací pro politiky, kteří ve vládě, ve Sněmovně, v Senátu zasedají.
Samozřejmě že není smyslem úpravy, aby rozhodnutí přijaté v referendu zavazovalo jednou provždy. Proto jsou tam stanoveny lhůty. Jsou v zásadě vázány na funkční období Poslanecké sněmovny, což samozřejmě může být předmětem debaty, ale je to asi racionální doba, po kterou lze to rozhodnutí vázat. Samozřejmě do toho pak vstupují parlamentní volby, ve kterých se mohou kandidující strany vyjádřit i k výsledku referenda, a jak závazně ho vnímají politicky i pro další období.
Z hlediska opakování referenda - ve stejné věci bude možné referendum konat nejdříve po skončení volebního období Poslanecké sněmovny a zároveň po uplynutí nejméně tří let ode dne oznámení výsledků hlasování v předchozím referendu, čili v zásadě stejně nastavená lhůta jako pro závaznost referenda. (Hluk v sále.)
Dále dochází k rozšíření výčtu návrhů zákonů uvedených v článku 40 Ústavy, k jejichž schválení je třeba souhlasu obou komor Parlamentu. Výčet návrhů zákonů je rozšířen o návrh zákona o provádění celostátního referenda, neboť je svou povahou zákonem volebním a upravuje referendum s celostátní působností. Je tudíž obdobou volebních zákonů. S touto změnou souvisí legislativně technická změna v článku 10a Ústavy. Procedurou podle článku 40 bude schvalován jen návrh zákona o provádění celostátního referenda, zatímco návrhy zákonů upravující krajské a místní referendum budou nadále ve stejném režimu jako doposud.
Myslím si, že na úvod debaty by to takto mohlo stačit. Budu samozřejmě rád, pokud v celém projednávání získá návrh ústavního zákona podporu Poslanecké sněmovny. Je samozřejmě zcela legitimní vést debatu o parametrech, tak jak jsou v návrhu zákona navrženy. Já se na tuto debatu těším a doufám, že jejím výsledkem bude schválení kvalitního návrhu ústavního zákona o celostátním referendu.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Děkuji, pane ministře. A nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jeroným Tejc. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jeroným Tejc: Vážená paní místopředsedkyně, vážené paní poslankyně, vážení poslanci, na úvod bych chtěl zopakovat to, co už tady padlo, to znamená, že se jedná o návrh zákona ústavního, tedy pro jeho přijetí bude třeba 120 poslanců a tří pětin přítomných senátorů. To nicméně neznamená, že by nebylo možné přijímat tou prostou většinou pozměňovací návrhy, ale je třeba počítat naopak s tím, že nelze v tomto případě přehlasovat Senát. Tolik tedy na úvod, pokud se týká procedury.
Současný platný ústavní zákon vychází z reprezentativní, tedy zastupitelské demokracie. Nicméně v článku 2 Ústavy jasně předpokládá, že ústavním zákonem může být stanoveno, kdy lid vykonává svou moc přímo. Stejně tak je třeba ještě odkázat na článek 21 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož občané mají právo podílet se na správě veřejných věcí přímo nebo svobodnou volbou svých zástupců.
Myslím, že je třeba obohatit tuto debatu i o určitá historická fakta z těch posledních 25 let. Tady jsem byl inspirován řadou statí pana profesora Jičínského a pokusil jsem se i na základě jeho dřívějších článků dopočítat, kolik že vlastně bylo pokusů zavést referendum v České republice. Od roku 1992, kdy byla přijata Ústava, a tedy od roku 1993, od vzniku České republiky, to bylo nejméně dvacet návrhů, přičemž jenom v tom prvním volebním období Sněmovny 1992-1996 těch návrhů bylo pět. Nelze samozřejmě říct, že všech těch více než dvacet návrhů bylo vždy úplně odlišných. Byl to určitý mix, některé se opakovaly s různými změnami. A já si dovolím v té debatě na některé nápady a návrhy v souvislosti s tím, co dnes projednáváme, ještě upozornit.
Nepochybně hlavním důvodem a hlavními tématy, o kterých se debatovalo, byl vstup do mezinárodních organizací. Většina návrhů také směřovala, tak jako dnešní návrh, k zakotvení zákona o obecném referendu, tedy referendu, které může být vyvoláno k jakékoliv otázce, bude-li mít ve společnosti tato otázka dostatečnou podporu. Nicméně byla tady i referenda ad hoc, která byla navržena. Jediné úspěšné bylo referendum o vstupu do EU. Navržená a neúspěšná byla o přímých volbách prezidenta, o Lisabonské smlouvě, o reformě veřejné správy nebo o uvedení jaderné elektrárny Temelín do provozu. Myslím, že je jasné, že do značné míry návrh, který teď vláda předkládá, je inspirován návrhy, které už zde byly, a částečně i úpravami, které jsme učinili v minulých obdobích ve vztahu k referendu místnímu.
Pokud se týká předmětu referenda, to znamená, o čem bude možné v referendu rozhodnout, to je samozřejmě věc, která bude asi nejvíce debatována. Bude se rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu s výjimkou těch, které jsou v negativním výčtu. Ty už byly zmíněny. Nicméně je logické, že nelze rozhodovat o individuálních právech a povinnostech, zasahovat do činnosti soudů, do lidských práv. V případě debaty, která zde určitě bude, tedy otázka schvalování právních předpisů, asi by nebylo úplně správné, abychom umožnili hlasovat v referendu o konkrétním zákonu, aniž bychom mohli měnit například legislativními úpravami nějaké technické věci. Na druhé straně si dovedu představit možnou úpravu a debatu o tom, že by například, byl-li by schválen zákon, mohlo by v referendu být rozhodnuto o tom, zda má, nebo nemá nabýt účinnosti. To znamená, rozhodovalo by se o konkrétním textu a nebyla by zde pochybnost o legislativní kvalitě toho konkrétního zákona, byť jak sami víme, ani to, co vzniká v Poslanecké sněmovně, mnohdy z hlediska kvality legislativy není úplně ideální.
Určitě tedy o tom budeme diskutovat, nicméně platí, že na rozdíl od některých jiných návrhů, bude-li tento zákon přijat, nepůjde o referendum konzultativní, to znamená, nepůjde jen o to, abychom se zeptali občanů, co si o dané věci myslí, ale ti budou moci v konkrétní věci rozhodnout, a bude tedy v této věci toto rozhodnutí pro parlament a pro vládu závazné.
Možná si budete klást otázku, o čem je a o čem není možné rozhodnout v referendu na základě toho pozitivního a negativního výčtu. V každém státě EU je to samozřejmě upraveno jinak a já bych dal několik příkladů, které se tady za posledních patnáct dvacet let objevily. A chtěl bych také říct, že v tuto chvíli z 28 států EU zakotveno referendum nemají čtyři včetně ČR. Mezi těmi zeměmi je Belgie, Německo, Nizozemsko. Ostatní mají zakotven institut referenda, přičemž v letech 2006-2015 nejvíce referend se konalo ve Slovinsku - osm, v Irsku a v Itálii po sedmi a ve Francii a Británii po šesti. Ostatní se pohybují od nuly až po pět. To znamená, v tuto chvíli lze říct, že institut referenda ani není příliš nadužíván a velká část referend se týkala zejména zámořských území, případně autonomie některých částí těchto zemí, a ta jsou pro nás tedy nepříliš inspirativní pro ČR.
Nicméně namátkou, referend se konalo tedy zhruba 70. V Bulharsku o výstavbě jaderné elektrárny, další o možnosti elektronického hlasování, v Dánsku o genderově neutrálním předání koruny, což se naší země určitě týkat nebude, podobné referendum. Ve Francii o privatizaci poštovních služeb, v Chorvatsku o definici manželství a zákazu homosexuálních sňatků, v Itálii o reformě sociálního pojištění, v Lotyšsku se to týkalo změny zákona o veřejných důchodech, v Lucembursku hlasovacího práva pro cizince a snížení věku pro možnost volit, v Maďarsku o bezplatném státním vysokoškolském vzdělání, o zrušení poplatku za návštěvu u lékaře a hospitalizaci v nemocnici, na Maltě - také u nás asi nemožné - o povolení rozvodu a o jarním lovu ptáků. Pokud se týká Polska, tak tam také o financování politických stran, v Portugalsku otázka potratů, v Rakousku profesionalizace armády a zrušení povinné vojenské služby, v Řecku o přijetí návrhu mezinárodních věřitelů a řešení dluhové krize, na Slovensku o zrušení koncesionářských poplatků a ještě o definici manželství, adopci dětí, volbách přes internet a další.
Tolik tedy stručný přehled toho, jak to vypadá v Evropě, a můžeme se tedy vrhnout na konkrétní body, o kterých budeme diskutovat.
Už bylo zmíněno stanovení otázky pro referendum. Pokud se týká návrhu na konání referenda, vláda říká, že by to měla být petice podpořená 250 tisíci občany, s tím, že tyto podpisy budou sbírány maximálně šest měsíců. V minulosti byly diskutovány varianty 200 tisíc, 250, 300, 350, nebo dokonce 500 tisíc podpisů. Byla ve hře i varianta v některých dřívějších návrzích možnost iniciovat referendum podpisy 101 (poslanců?) a současně 41 senátorů, nebo vládou, nebo dvěma pětinami poslanců, nebo dvěma pětinami senátorů, nebo 15 procenty občanů. Myslím si, že určitě tohle může být určitá inspirace. Je otázkou, jestli například neumožnit vládě navíc kromě občanů vyhlásit referendum, ale to si myslím, že bude spíše na debatu ve výborech.
Pokud se týká přezkoumání návrhu konání referenda, o tom už tady bylo hovořeno. To znamená, je tam určitá pojistka z hlediska Ústavního soudu ještě před vyhlášením, nikoliv až následně, protože by asi nebylo nejen logické, ale především ekonomicky a vůbec jinak možné a dobré konat referendum a následně zjistit, že jeho výsledek je neústavní.
Pokud se týká vyhlášení referenda, navrhuje se, aby se referendum spojilo vždy s volbami, pokud od nich bude šest měsíců. Myslím si, že to je velmi správný krok, který by bránil tomu, aby se referendum konalo měsíc nebo tři dny před konáním voleb, i s ohledem na náklady. Určitě můžeme debatovat o tom, jestli lhůta nemá být větší. Znamenalo by to na jedné straně omezení práva referenda vyhlásit v krátké lhůtě, na druhé straně by to znamenalo větší účast u referenda, nebo naopak u voleb, a znamenalo by to také, že bychom šetřili prostředky státu.
Pokud se týká rozhodnutí přijatého v referendu, o tom už hovořil pan ministr Dienstbier. Zase můžeme debatovat o tom, jestli má být účast stanovena tak, jak to je navrženo. V minulosti se ozývaly hlasy pro to, aby byla povinná minimální účast pro platnost jedna třetina voličů, nebo 50 procent ze všech voličů. Tady bych chtěl varovat před tím, abychom hranici zvyšovali, protože tak byla nastavena v oblasti obecních referend, v rámci místních referend, a pak se stávalo, že tato referenda nebyla v zásadě nikdy závazná, protože stačilo, aby ti, kteří nesouhlasí s danou otázkou, kteří jsou proti, byť jsou v menšině, k volbám nepřišli a muselo by přijít celkově 50 % a jeden člověk ze všech voličů, kteří by s tou otázkou souhlasili. Znamenalo by to, že referenda sice bude možné konat, ale budou často havarovat, a to si myslím, že by neprospělo ani legitimitě referenda, ani důvěře v českou politiku.
Pokud se týká té úpravy, myslím, že je vyvážená. Zabraňuje tomu, aby se například stalo to, že se referenda zúčastní 10 procent lidí a 6 procent rozhodne, tedy většina, o tom, že bude tato věc závazná. Pětadvacet procent ze všech voličů pro danou otázku si myslím, že je dostatečná záruka legitimity. Musíme si také uvědomit, že např. volby do Senátu mnohdy probíhají s účastí deseti, patnácti procent voličů a také nikdo nezneplatní daného senátora. To znamená, v tomto případě si myslím, že hranice 25 procent pro danou otázku je dostatečně reprezentativní.
Pokud se týká závaznosti referenda, tak tam říká, že vláda je zavázána pozitivně. To znamená musí něco vykonat. Naopak Parlament negativně. To znamená, nesmí překročit to, co bylo stanoveno referendem. Doba je dané volební období plus tři roky. V minulých návrzích se objevovaly dvě teze. Jednak zpřísnit dobu, dát více práv voličům. To znamená, doba by byla pět let bez ohledu na volební období. Na druhé straně se objevily i návrhy na to, aby Parlament mohl změnit vůli voličů, pokud by danou věc podpořily dvě třetiny poslanců a současně dvě třetiny senátorů. To znamená víc než ústavní většina, kde jsou tři pětiny. Návrh v minulosti nezískal podporu. Nicméně uvádím jej tady pro pořádek také.
To, že se referendum nebude konat ve stejné věci po dobu tří let, je logické.
A pokud se týká podrobností o konání referenda, tzn. sběru podpisů, které má stanovit zvláštní zákon, určitě je třeba na to upozornit. Hovořil o tom již pan prezident. Ověřování podpisů pod petici, tak jak je to dnes v souvislosti se zákonem o přímé volbě, je nesprávné. Je rizikové i na základě zkušeností, které máme. Je připravena aspoň v tuto chvíli na Ministerstvu vnitra novela, tzn. pokud by zákon vycházel v době své účinnosti z toho, co bude platné a účinné v době, kdy budeme mít už upravený zákon o přímé volbě, tak by problém vzniknout neměl. Nicméně myslím, že jsou dvě varianty. Buď otázka CzechPointu a registrace konkrétního, který podepisuje na CzechPointu, anebo to, že by se neuváděly, tak jako dnes, jméno a bydliště a podpis pod petici. Ale v návrhu Ministerstva vnitra je myslím logicky to, že by se uvádělo na petici i číslo občanského průkazu, který je samozřejmě kontrolovatelný a přitom to není údaj, který by identifikoval občana v tom smyslu, že by se jednalo o rodné číslo.
Pokud se týká zákona jako celku, nezbývá než konstatovat, než že se jedná o dluh, který máme nejen vůči našim občanům, ale především vůči Ústavě. Anebo naopak, možná především právě vůči voličům. Dluh nemáme jen my po listopadu 1989. I Ústava z roku 1920 institut referenda předpokládala, ale obecní zákon o referendu, který byl navržen, nebyl přijat Národním shromážděním. A ani za první republiky se žádné referendum nekonalo. Pokusů je samozřejmě mnoho. Věřím, že tento bude úspěšný.
Myslím, že není důvod, abychom zdržovali podle mého názoru výjimečně většinovou vůli po tom, že tento institut má být zakotven. A velmi bych varoval před tím, abychom hledali zbytečné rozpory při konkrétní úpravě, abychom se spíše snažili, pokud jsme zastánci referenda jako takového, hledat cestu k tomu, jak návrh upravit, tak aby získal sto dvacet hlasů, než abychom říkali někteří z nás, že referendum sice chceme, ale tohle je moc nebo tohle je málo. Myslím si, že je třeba najít nějakou zlatou střední cestu, a věřím, že se to tomuto návrhu podaří.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Dámy a pánové, pěkné odpoledne. Otevírám rozpravu, do které eviduji dvě přihlášky s přednostním právem. První pan předseda Černoch a po něm pan předseda Stanjura. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Černoch: Hezké odpoledne, dámy a pánové. Děkuji za slovo, pane předsedající.
Strana Úsvit má celou řadu výhrad k tomuto vládnímu návrhu zákona o celostátním referendu. Já a moji kolegové z poslaneckého klubu vás seznámíme s nejdůležitějšími.
Budeme prosazovat podstatnou změnu tohoto zákona. Parametry, které pan ministr Dienstbier navrhuje, v podstatě neumožňují, aby občané v referendech opravdu rozhodovali o důležitých otázkách - třeba o imigrační krizi. Za největší problém pokládáme omezení okruhu otázek, ke kterému se může referendum vztahovat. Návrh totiž zakazuje hlasovat k mezinárodním závazkům České republiky. Bohužel kvůli vládě je mezinárodním závazkem České republiky většina otázek týkajících se imigrace. Mezinárodním závazkem jsou imigrační kvóty, třeba že nám byly nadiktovány z Bruselu. Mezinárodním závazkem je také nemožnost trvale chránit státní hranice, a to díky Schengenu. Mezinárodním závazkem je naše setrvání v EU. Mezinárodním závazkem by byl také např. bezvízový styk s Tureckem.
Dnes se o všech těchto otázkách dá hlasovat na základě speciálních zákonů. A Úsvit speciální zákony o referendu už předložil k otázkám imigrační kvót a k setrvání České republiky EU. Vládní návrh by zakázal hlasovat o všech těchto věcech, které jsou podle našeho názoru ty nejdůležitější otázky dneška, a občané České republiky musí mít právo o těchto otázkách rozhodovat. Je to zlý úmysl vlády zablokovat možnost ptát se na tyto otázky.
Představme si slepou uličku, do které by se pan premiér Sobotka dostal, kdyby mu občané zakázali přijímat imigranty na základě kvót. My jsme toto referendum položili na stůl a pan premiér Sobotka zoufale potřebuje důvod, jak a proč ho shodit. Je jasné, že občané by vládě hodili imigrační politiku na hlavu. Otázka přijímání islámských imigrantů, otázka ochrany hranic, otázka kvót všude tam, kde občané stojí rozhodně proti vládní koalici, si vláda rozhodne sama bez ohledu na občany. A to mi na tomto návrhu opravdu přijde sprosté. Předložit návrh referenda jen jako prázdnou schránku. O opravdu důležitých otázkách, kde se vláda názoru občanů bojí, tam se rozhodovat nesmí.
Položte si sami otázku, jak by občané odpověděli na otázky z našeho referenda o kvótách. Cituji z našeho zákona: "Souhlasíte s tím, aby ČR nedodržovala jakýkoliv právní akt Evropské unie o relokacích žadatelů o mezinárodní ochranu? Souhlasíte s tím, aby ČR podala k soudnímu dvoru žalobu nebo se k takové žalobě připojila proti každému právnímu aktu Evropské unie o relokacích žadatelů o mezinárodní ochranu?" Je jasné, že občané by rozhodli v obou otázkách ano. Ptám se tedy, proč vláda nechce mandát občanů v těchto věcech. Protože prosazuje svůj názor a za žádnou cenu nechce pustit ke slovu obyčejné lidi. Lidé si volí své zástupce, aby prosazovali jejich zájmy. Pokud se tak neděje jako v případě české vlády, musí zůstat nástroj, jak vládě říci ne. To je pravá podstata referenda.
Dámy a pánové, přímá demokracie a referendum jsou základními principy strany Úsvit. My už jsme návrh Poslanecké sněmovně předložili. Byl ale smeten. A jak řekl pan prezident, všichni jsme si rovni a každý má mít právo rozhodovat o důležitých otázkách své země. Tento zákon podpoříme, ale budeme navrhovat změny, aby se referendum nestalo jen kosmetickým prvkem, ale stalo se opravdovým nástrojem občanů, aby měli možnost vyjádřit svou vůli. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Nyní tedy s přednostním právem pan předseda Stanjura. Prosím.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Děkuji za slovo. Nebudu příliš dlouho mluvit o samotném principu obecného referenda. Když jsme s panem ministrem Dienstbierem někdy před rokem v jednání zástupců poslaneckých klubů o tom návrhu zákona, který v té době vznikal, o těch základních parametrech debatovali, tak jsem definoval naše jasné stanovisko: My nejsme pro tento zákon o obecném referendu.
Tím, jak je napsán, tak je to zásadně šidítko pro občany, protože v tom návrhu, kde se vylučují otázky, které referendum mít nemá, tak se z našeho pohledu shodneme na čtyřech bodech z těch pěti, které vláda navrhuje. Ale taková ta nenápadná věta říká, že referendum nemůže být omezování v závazcích, které přijala Česká republika. Znemožňuje jednání referenda o opravdu klíčových rozhodnutích českého státu. Pro nás, a říkáme to dlouhodobě, je přijatelné ve výjimečných situacích speciální referendum, referendum o vstupu České republiky do Evropské unie. A my dlouhodobě prosazujeme, abychom o případném přijetí eura rozhodli v referendu.
Pokud ústavní většina, to znamená bez nás, schválí tento návrh zákona, tak žádné referendum o přijetí či nepřijetí eura nebude. Dokážu si odhadnout, jaký by byl výsledek referenda, pokud bychom ten zákon schválili, respektive vy jste jej schválili, našli jste ústavní většinu, uplynulo těch dvanáct měsíců účinnosti. Myslím, že 250 tisíc podpisů se k tomu sehnat dá. A jsem přesvědčený, že odpověď občanů by byla například v roce 2017 nebo 2018, kdy by takovéto referendum mohlo reálně proběhnout, že by byla "ne, nechceme euro". Podle tohoto návrhu zákona takové referendum prostě proběhnout nesmí. Myslím, že to je jedno z klíčových rozhodnutí o budoucnosti naší země a budoucnosti našich občanů. A všichni ti, kteří tady říkají a obhajují tento princip, jak chtějí dát občanům právo promluvit, tak v této konkrétní otázce jim to právo berou.
Pojďme se v té debatě věnovat podrobněji parametrům.
Velmi často jsme slýchávali a slýcháváme od těch - a je to pravda, že je to dlouholeté úsilí o přijetí toho zákona v různých volebních obdobích, různé skupiny poslanců či různé vlády navrhovaly a velmi často říkaly "na Slovensku to už mají". A to je pravda, tam ten zákon platí od roku 1993, to znamená 23 let. Slovensko má přibližně polovinu obyvatel - přibližně, ať si přesně neříkáme procenta. Tam je potřeba pro vypsání referenda 350 tisíc podpisů. Kdybych to vzal matematicky na Českou republiku, tak v tom návrhu zákona nemůže být 250 tisíc, ale 700 tisíc podpisů. Takže ta množina podpisů, to číslo potřebné pod žádost o vypsání referenda je výrazně nižší než na Slovensku.
A jaké jsou zkušenosti od našeho souseda, od bývalých spoluobčanů, s kterými jsme dlouhá desetiletí sdíleli společný stát? Zatím proběhlo referendum osmkrát. Jedno jediné bylo úspěšné ve smyslu, že dosáhlo požadované účasti, která mimochodem na Slovensku je 50 %. Tady v zásadě teoreticky stačí 25,01 %, pokud všichni, kteří přijdou, budou hlasovat pro anebo proti, aby byl výsledek referenda závazný. Takže je to skoro poloviční.
Když se podíváte na statistiku, se kterou vás za chvíli podrobněji seznámím, tak velmi často ten výsledek otázky je někde mezi 88 až 92 %. Je to logické, že k tomu referendu jdou ti, které ta otázka konkrétně velmi zajímá, a hlasují pro. Takže při té naší hranici 25 % souhlasu zapsaných voličů, když to přepočtete a budete vycházet z reálu, ne stoprocentního souhlasu, ale někde 88 až 92, tak vlastně říkáme, že 27, možná 28 % občanů rozhodne. A to je výrazná menšina. Na Slovensku je 50 % povinná účast.
Teď trošku odbočím a poprosil bych vládní koalici a pana ministra, který to za vládu předkládá, aby nám do druhého čtení předložil statistiku výsledků obecných referend v České republice, to se dá jistě zjistit přes Ministerstvo vnitra, abychom věděli, v kterých letech kolik jich bylo vypsáno, případně jaké byly otázky, a která ta referenda byla úspěšná z hlediska platnosti podle počtu přítomných, počtu hlasujících. Není důležité, jak to v tom obecném referendu dopadlo, jestli občané hlasovali pro, nebo proti, ale zda to bylo platné. A tam je ta hranice 35 %, pokud se nepletu. Ale myslím, že by bylo dobré k debatě o parametrech zákona o obecném referendu vidět výsledky obecných referend, protože ten zákon už nějakou dobu platí. Nebude mít jednotky, podle mě bude mít desítky případů. A ať si také neříkáme "já znám jedno referendum v mém kraji, a já znám jiné referendum", ta statistika by byla velmi užitečná a věřím, že ji pak do výboru dostaneme, abychom dokázali prognózovat a odhadnout nějaká ta procenta, která budou vycházet z naší obvyklé volební účasti ať už v jednotlivých typech voleb, anebo u toho obecného referenda.
V České republice také proběhlo jedno úspěšné referendum, vlastně se stejnou otázkou jako to úspěšné referendum na Slovensku, a to s otázkou, zda si přejeme vstup České republiky do Evropské unie. Bylo to cestou speciálního zákona. Naše politická strana to v té době podporovala. Byl to přesně ten případ, kdy si myslíme, že speciálním zákonem můžeme mimořádně důležitou otázku formou referenda předložit k rozhodnutí občanům.
Všech ostatních sedm referend na Slovensku bylo neúspěšných z hlediska účasti. První proběhlo už v roce 1994, kdy byla otázka, zda občané souhlasí s tím, aby se přijal zákon o prokazování finančních prostředků, které byly použity v privatizaci. Překládám to rovnou ze slovenštiny, tak kdyby to nebylo úplně přesné, tak mě nechytejte za slovo. Účast 19,96 %, méně než 20 %.
Pak bylo referendum v roce 1997, kde byly čtyři otázky. A vlastně i ten náš návrh zákona nevylučuje, že v referendu je několik otázek. Dokonce v jednom termínu může proběhnout referendum i různých petičních akcí. To je správný princip, logický, zjednodušuje administraci a nevrhá občany co tři měsíce do případného referenda. To byly otázky typu: Jste pro vstup Slovenské republiky do NATO? Jste za rozmístění jaderných zbraní na území Slovenské republiky? Jste za rozmístění vojenských základen na území Slovenské republiky? A taky dotaz, zda souhlasí s tím, aby prezidenta Slovenské republiky občané volili přímo. Že už mezitím mají přímou volbu prezidenta na Slovensku, to všichni víme. Nicméně tohoto referenda se zúčastnilo 9,53 % oprávněných voličů, tzn. méně než 10 %.
V roce 1998 se konalo referendum, kterým se občané měli vyjádřit k tomu, zda si přejí privatizaci - je tam vyjmenováno šest podniků především energetických, nebudu je tady číst. Toto referendum tedy vzbudilo poměrně vysoký zájem, zúčastnilo se ho 44 % voličů, ale i tím pádem bylo na Slovensku podle jejich zákona neúspěšné.
V roce 2000 bylo referendum, které se konalo následně kolem vyvolání mimořádných voleb. Pokud dobře chápu, ta otázka, zněla: Přejete si, aby volební funkční období slovenského parlamentu skončilo po 150 dnech od vyhlášení výsledků referenda? 20,03 %.
V roce 2003 bylo úspěšné referendum, kdy otázka zněla, zda se má Slovensko stát členským státem Evropské unie. Účast 52 %.
Pak bylo v roce 2004 znovu referendum o zkrácení funkčního období slovenského parlamentu - účast 36 %, což by v našem případě znamenalo - teď pomíjím výklad, zda ta otázka je, nebo není, protože nevím, jestli zkrácení volebního období je odvolatelnost, která je vyloučena. Tam bychom si možná mohli říct, zda podle dikce tohoto zákona by takové referendum přípustné bylo. V této chvíli to nedokážu odhadnout, není to úplně z hlediska toho zákona úplně jasné, zda by mohlo být referendum o zkrácení volebního období. To je de facto odvolatelnost, ale ne v tom pravém slova smyslu, že odvolávám prezidenta, premiéra, ministra, hejtmana, starostu, a co vás ještě napadne. A k tomu přišlo 36 % občanů. Takže pokud by ta otázka byla přípustná, a to já skutečně nevím, možná by pan ministr mohl říct svůj názor - vím, že by to nakonec rozhodoval Ústavní soud podle toho návrhu zákona -, zda tento mechanismus je správný, abych jenom neříkal, že všechno v tom návrhu zákona je špatně. Ale 36 %, v našem případě 28 % občanů by de facto mohli vyvolat předčasné volby, pokud je ta otázka průchozí.
Já nevím, zda se to dotýká individuálních práv členů Poslanecké sněmovny. Myslím, že to je příliš široká interpretace pojmu individuálního práva, individuální svobody. Tak si zkusme odpovědět v těch debatách, zda by taková otázka, pokud by nedostál ten zákon změny, byla přípustná a zda je to dobře. Já myslím, že to dobře není, aby tak malá skupina - ona není malá, ale procentuálně malá -, 28 % občanů řeklo tak, nám se nelíbí, jak ty volby dopadly, uděláme referendum a zkrátíme volební období Poslanecké sněmovny. A pak by logicky musely následovat předčasné volby, přestože výsledky a účast v poslaneckých volbách z naší zkušenosti se pohybuje kolem 60 %, když se podíváte dlouhodobě, jaká byla účast ve volbách do Poslanecké sněmovny.
V roce 2010 bylo referendum, které mělo šest otázek. Týkalo se to takových praktických věcí jako zrušení koncesionářských poplatků, v našem případě by to byla Česká televize a Český rozhlas, zda by se měly zákonem rozšířit pravomoci prezidenta, zda by se mohly projednávat přestupky poslanců a tak dále. U tohoto referenda byla volební účast 22,84 %.
A úplně poslední referendům proběhlo na Slovensku loni, v únoru roku 2015. Bylo interpretováno a bylo známo jako referendum o rodině, které mělo tři otázky. Jedna se týkala manželství, jedna adopce a jedna výchovy dětí, v zásadě ve prospěch tradičního modelu rodiny, abych nečetl ty otázky úplně přesně. V tomto případě se referenda zúčastnilo 21,41 % občanů, což není tolik od té navrhované hranice, a z toho pro bylo 95 %.
To znamená, opravdu - a pan ministr tady předkládá jiné zákony, které jdou proti tomu, co to referendum řešilo. Nevím, jestli by byl rád, že v okamžiku, kdy on si například prosadí tady některý z těch zákonů o adopci dětí homosexuálními páry, jestli by se mu líbilo, aby 27 % občanů mu referendem tento jeho případný politický úspěch zrušilo.
To jsou zkušenosti z našeho sousedního státu. A když se podíváte na to - i oni mají upraveno v zákoně, kterých otázek se referendum týkat nemá - tak v zásadě s třemi body, které jsou v tomto vládním návrhu, je to shoda, ale žádný další bod není. Oni nemají řešenu tu odvolatelnost takhle explicitně a nemají tam samozřejmě ten bod, který my považujeme za nejvíc problematický, a to jsou mezinárodní závazky. Protože mezinárodní závazky vytváří nejenom parlament, ale je určitý charakter mezinárodních závazků, které může vytvářet samotná vláda. Proto říkám, že ten návrh zákona je tak trošku jako šidítko.
Když slyšíme pana ministra, o čem by například mohlo být referendum, tak například o zvýšení rychlosti na dálnicích ze 130 na 150. Já jsem to navrhoval, jsem pro, ale nikdy bych to neřešil referendem, protože to není klíčová věc naší legislativy a našeho veřejného či privátního života. A říkám, že my připouštíme v určitých otázkách užitečnost referenda, tak současně říkáme, že to má být v mimořádně důležitých otázkách. Všechny ty příklady, které zatím pan ministr aspoň mediálně vyjmenoval, jsou takové... no, možná to EET by nebylo od věci. Ale i to jsou věci, které by se měly řešit ve volbách. Pokud ovšem, je jiná věc, jestli si to prosadíte ústavně konformním způsobem, nebo ne. Ale to nechci tady rozvádět. Ale ono to v zásadě, pokud říkáte, že je to kvůli daním, tak já nevím sám, jestli by to byla průchozí otázka. A souhlasím s tím návrhem a opravdu, my s tím souhlasíme jako politická strana, že o daních referendum být nemá.
Takže to, na co vás chceme upozornit, vás, kteří jste připraveni hlasovat pro tento zákon, pokud ho nezměníte, pokud ho necháte pouze v tomto tvaru, jak ho předložila vládní koalice, tak se o klíčových otázkách naší budoucnosti, jako například o přijetí eura, nedá hlasovat. A k úvaze je i počet podpisů pro vyvolání referenda. Vzpomeňme si na to, jak se vyhodnocovaly podpisové archy. Teď nebudu přispívat k té debatě, která je opravdu komická, a neřešme zákonem, že průměr ze dvou čísel se určí tak, že je sečtu a vydělím dvěma, protože ministerští úředníci pak tvrdili na Ministerstvu vnitra, že to nebylo v zákoně. Tak fakt si nemyslím, že bychom základní matematické vzorce z druhé nebo třetí třídy měli dávat do zákona. Vzpomeňte si na debatu, který podpis je uznatelný a který ne. Jestli to není otázka, která by se měla zpřesnit v tom projednávání. Stejně tak 25 % pro - to vlastně snižuje i to povinné kvorum pro účast. Samozřejmě můžeme modelovat, že když přijde 50 nebo 49 %, tak přijde skoro polovina voličů, tak těch 25 % je adekvátních.
Ale jisté zkušenosti, a může pan ministr přinést i jiné země, aby neřekl, že jsem si účelově vybral Slovensko. Já jsem to zkoumal jenom v jedné zemi, té, která nám je historicky a politicky velmi blízko, a říkám, z těch výsledků velmi často ten hlas pro byl kolem 90 %, což matematicky při 28% účasti už se rozhoduje. A je to asi pro ústavněprávní výbor, aby dal vedle sebe dva principy, které by platily.
My jsme skládali slib, my jsme říkali, že budeme rozhodovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, a naším právem je předkládat návrhy zákonů a nějak hlasovat. A tady je napsáno, že pokud vyjde nějaké referendum, tak tři roky k tomu Poslanecká sněmovna nesmí přijmout žádné usnesení. Já bych chtěl, nejsem na to odborník, aby se odehrála odborná debata, jak tyto dva principy, které z mého pohledu jdou proti sobě - měli bychom my všichni individuálně i skupinově po tři roky omezeno toto právo.
Nevím, jak se s tím vypořádáme, nebo vypořádáte. Já jsem chtěl ve svém vystoupení za náš poslanecký klub upozornit na rizika, na to, že tím - a podle mě je to úmyslně, podle mě ti, kteří silně věří v myšlenky eura a chtějí ho prosadit hlava nehlava, úmyslně tam dali ten řádek. To není náhoda. Pokud tomu tak není, tak ho tam dejme explicitně - že o přijetí jiné měny a možná ještě další otázky může být referendum. A je to schované do té obecné, toto že jsme přijali - a teď to nechci zpochybňovat nebo ironizovat opravdu důležité úmluvy. Ale podle mého přesvědčení, politického přesvědčení, je za tím umanutost těch, kteří euro chtějí, kteří chtějí vyloučit veřejnost z toho rozhodování, tvrdí nám, že jsme o tom rozhodli v roce 2004. Nerozhodli! Podívejte se, jak zněla otázka v roce 2004, a srovnejte Evropskou unii a pravidla fungování EU v roce 2004 a v roce 2016. Diametrálně se to změnilo. Takže i kdyby to byla pravda, kdyby otázka v roce 2004 byla formulována "Souhlasíte se vstupem České republiky do Evropské unie a souhlasíte s přijetím eura?", tak máte pravdu vy, kteří říkáte, že už se to jednou, v roce 2004, vyřešilo. Není to pravda.
Chtěl jsem, aby se o tom mluvilo úplně jasně, že tady je schován zákaz konání referenda o přijetí eura a že bychom minimálně - vy, kteří ten princip chcete podpořit, byste měli tento zákaz z toho zákona vyndat a říct ano, až jednou buď občané, nebo vláda usoudí, že přišel čas - ti, kteří to chtějí, protože nemá cenu dělat referendum o tom, že ho nechceme. Referendum by měl dělat ten, kdo chce opustit českou korunu, protože nemá cenu mít referendum: chceme zachovat stávající stav. To nemá žádnou logiku. Kdo to bude chtít změnit, by měl přijít s referendem a veřejnost by se k tomu měla vyjádřit. A podle toho bychom si buď zachovali českou korunu, nebo bychom přijali euro se všemi riziky tohoto politického a ne ekonomického projektu.
Vzhledem k tomu, co jsem říkal, a vzhledem k tomu, že vnímáme politickou realitu a rozložení názorů na tuto problematiku, nebudu navrhovat zamítnutí v prvém čtení. Jsme připraveni, přestože jsme proti obecnému referendu, na odbornou debatu ve výborech o konkrétních záležitostech. Nepovedeme a nebudeme ztrácet čas vedením vášnivých debat o tom principu, to je věc každého z nás nebo každé politické strany. Ale protože se nám ten princip nelíbí, chceme a budeme vést debatu o konkrétních parametrech a možnostech, které by případně tento návrh zákona našim občanům přinesl.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní s přednostním právem pan ministr Dienstbier.
Ministr vlády ČR Jiří Dienstbier Vážený pane místopředsedo, paní poslankyně, páni poslanci. Vzhledem k charakteru a významnosti návrhu budu reagovat průběžně, nikoli až v závěrečném slovu.
Pan poslanec Černoch tady zpochybňoval vlastně možnosti hlasování v referendu z několika hledisek. Jednak že ten návrh zákona je restriktivní. Ano, je do jisté míry restriktivní. Já jsem to tady úplně nezdůraznil v úvodním slově. Samozřejmě jsme vedli jednání, jednak napřed na úrovni koalice, pak, jak tady i zmiňoval pan předseda Stanjura, se zástupci nevládních stran zde v Poslanecké sněmovně. Snažili jsme se přihlédnout k celé řadě pohledů. A ten návrh je samozřejmě do značné míry kompromisní, a to v tom smyslu, aby tady byla šance na to, aby získal podporu 120 poslanců. Myslím si, že v takovémto případě je potřeba jednat šířeji a hledat nějaký kompromis. Protože samozřejmě si můžeme každý představovat nějakou podobu zákona, jak bychom ho asi chtěli, a pak nebudeme mít nikdo žádnou právní úpravu celostátního referenda.
Druhá poznámka se týkala toho, že ten zákon znemožňuje to, co je možné dnes, konat referendum o nějakých otázkách na základě jednotlivých ústavních zákonů o konání referenda o konkrétní otázce. Neznemožňuje. To jsem v úvodním slově zmiňoval. Samozřejmě tento zákon nebrání přijetí jakéhokoliv dalšího ústavního zákona o referendu ke konkrétní otázce.
Stesk pana poslance Černocha, že není možné tady dosáhnout shody na tom, že by se mělo konat referendum na otázku, která je dokonce formulována, že Česká republika nebude dodržovat právní akt, až už se týká čehokoliv, no to je samozřejmě v rozporu s principy demokratického právního státu. Pokud nějaký právní akt je, kterým jsme vázáni, tak ho dodržujeme. To ještě neznamená, že my sami budeme usilovat, aby takový právní akt byl vydán, nebudeme jednat třeba přesně obráceně. Ale představa, že tady bude možné hlasovat v referendu o tom, že se nebudou dodržovat právní závazky, je pro mě naprosto nepřijatelná.
K panu předsedovi Stanjurovi. Já vnímám dlouhodobý postoj Občanské demokratické strany, která odmítá v zásadě referendum jako institut. To je legitimní a dlouhodobě konzistentní postoj. To, co už mi tak konzistentní nepřijde, je snaha iniciovat referendum jednotlivě na základě jednotlivého zákona. K tomu už jsem se také vyjadřoval. Já si myslím, že není rolí politiků schovávat se za referendum nebo vyhlašovat ho jednotlivě tehdy, kdy se nám to hodí z nějakých politických důvodů. Že tady má být doopravdy obecná úprava celostátního referenda a možnost občanů vynutit si v zásadě navzdory politikům konání nějakého referenda. Protože mně to nepřijde fér vůči občanům. Neumožním vám konání referenda, ale když se mně to bude hodit, když já budu chtít z politických důvodů, tak pak ano. Rozhodnu o tom já, ne vy, občané. Čili v tomto smyslu tam tu konzistentnost postoje nevidím, v tom dlouhodobém odmítání vůbec toho institutu v zásadě ano. Tady bych zdůraznil, že vláda České republiky ani v nejmenším nemá v úmyslu přejít od parlamentní formy republiky, tedy od zastupitelského principu. Jde o to, v zásadních případech umožnit lidem, aby přímo v referendu rozhodli.
Co se týče těch parametrů. Ano, na Slovensku mají 350 tisíc podpisů. Kdybychom to vzali čistě matematicky přepočtem na počet obyvatel, bylo by to 700 tisíc podpisů. Já si nemyslím, že je v dvojnásobně lidnaté zemi stejně snadné získat dvojnásobný počet podpisů. Ale budiž, dá se takto uvažovat.
Ten počet podpisů 250 tisíc je rovněž nějaký kompromis. My jsme v připomínkovém řízení měli připomínky, že je to moc, že by to mělo být 100 tisíc, ale také, že je to málo, že by to mělo být 400 tisíc. Je to prostě nějaký kompromis, který tady je. Já bych ještě upozornil na to, že my ovšem máme v tom návrhu úpravy něco, co na Slovensku není, a to nutnost sebrat to v časovém limitu šesti měsíců, což zase na druhou stranu ten režim zpřísňuje. Je to, jako kdyby to bylo o něco více podpisů v neomezeném čase.
A ty další statistické údaje, které tady pan předseda Stanjura uváděl, v zásadě svědčí, že náš návrh není úplně jednoduchý z hlediska dosažení závazného výsledku, že je svým způsobem přísný. Protože kdybychom ho aplikovali na tu slovenskou zkušenost, tak je tady jedna velká odlišnost. Právě je velký rozdíl v tom, jestli stanovíte 50% podmínku účasti, anebo limit 25 % všech občanů pro nebo proti navržené otázce. Referenda na Slovensku byla často neúspěšná proto, že strategie odpůrců navržené otázky byla výzva k neúčasti. Čili oni cíleně snižovali účast, aby referendum bylo rovnou neplatné a nebylo možné dosáhnout závazného výsledku referenda. Těch 25 % je podle mě solidnější podmínka určitého počtu hlasování pro, protože to vylučuje tuto strategii, a je potřeba aktivně shánět hlasy na jedné straně pro, na druhé straně proti, chci-li uspět se svým postojem. Ale ani tady, když se podíváme na ta statistická data ze Slovenska, tak by větší část referend nebyla závazná z hlediska výsledku, ale pravděpodobně o něco více než na Slovensku. Tam, kde by například byla 40% účast, už je to představitelné. A těch 50 % pro účast a 25 % pro nebo proti otázce skutečně do jisté míry vychází v našich úvahách z toho, že jsme modelovali, bude-li 50% účast, 25 % v tomto případě + 1 vede k závaznému výsledku v referendu.
Ještě k jedné otázce, která tady zazněla ještě před zahájením tohoto bodu, a to jakým způsobem se budou sbírat podpisy pod petici. My samozřejmě vycházíme z nyní platné úpravy i pro prezidentskou volbu. Předpokládáme, že by to mělo být stejné. Ať už ta úprava do budoucna bude jakákoliv, že ten režim by měl být stejný při shánění podpisů pod petici pro prezidentskou kandidaturu stejně tak jako pro vypsání referenda. O tom se debata samozřejmě následně povede v prováděcím zákoně, který nepochybně bude souviset i s předpokládanou novelou zákona o volbách prezidenta republiky.
Z hlediska některých dotazů, co by mohlo, nemohlo být hlasováno, tak já si dokonce umím představit, že by se mohlo konat, tak jak je návrh formulován, referendum o zkrácení volebního období. Akorát to nepovažuji za úplně praktické ani jisté z hlediska iniciátorů takového referenda, že dosáhnou kýženého výsledku. Protože jednak samozřejmě jsou tady nějaké časové procedury, napřed předpokládaný půlrok na shánění podpisů, pak jsou tam nějaké další lhůty. Je otázka, jestli dřív to volební období neskončí, než proběhne takové referendum.
A pak je to přesně ten případ, kdy by vláda sice byla povinna provést referendum a předložit tedy zřejmě návrh ústavního zákona Poslanecké sněmovně, ovšem není jasné, že by Poslanecká sněmovna i Senát takový návrh ústavního zákona schválily. Protože to je přesně ten případ, kdy sice Parlament nemůže přijmout nějaké usnesení včetně návrhu zákona odporující výsledku referenda, ale nelze ho ani vzhledem k nevázanosti mandátu poslanců a senátorů donutit k tomu, aby pro něco hlasoval. Ale samozřejmě pokud účast v referendu bude 90 % a z toho skoro všichni řeknou, že se má zkrátit volební období, tak pak asi v politické rovině bude mít takové referendum poměrně vážné politické dopady.
Takto bychom tady mohli procházet celou řadu možných otázek. Když tady byla zmínka o EET ve vazbě na daně nebo k rozpočtu, tak jenom tady bych zdůraznil, že když vylučujeme hlasování o rozpočtu nebo třeba o daních, daňových sazbách, že to neznamená, že nelze konat referendum o ničem, co má souvislost s rozpočtem nebo s daněmi. Protože například s rozpočtem má v zásadě souvislost úplně jakékoliv rozhodnutí, nebo téměř, protože zpravidla jsou s ním spojené nějaké výdaje, někdy možná také příjmy. Čili v tomto smyslu vykládat to vyloučení hlasování o rozpočtu jako nemožnost hlasovat o čemkoliv, co v konečném důsledku může mít nějakou souvislost s výdaji, je podle mě nemožné. A tam rozhodně předložený návrh zákona nemíří.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Eviduji několik faktických poznámek. První má pan poslanec Stanjura, po něm pan poslanec Černoch. Prosím.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Milé kolegyně, milí kolegové, doufám, že jste pana ministra poslouchali správně. On potvrdil to, co jsem říkal, že to je takové šidítko. On to řekl správně. Nikdo vás nedonutí hlasovat podle výsledku referenda. Co to znamená? Můžeme debatovat o politických konsekvencích, co by dělalo veřejné mínění, co by dělala mediální sféra. Ale to je realita. To tady zaznělo. My jsme se o tom bavili před tím rokem, když jsme spolu debatovali tam v tom kruhu zástupců všech politických stran o tom, že ten návrh zákona, když ho trošku zjednoduším, zní takto: Velmi těžce seženete podpisy. Když je náhodou seženete, velmi těžko najdete otázku, která podle tohoto zákona může v referendu být. Pokud i tohle vám projde, tak velmi těžko seženete 25 % voličů pro. A když to seženete, tak poslanci a senátoři podle toho hlasovat nemusí. Nesmí hlasovat proti, ale nemusí hlasovat pro. A to je velký rozdíl. To za prvé.
Za druhé. Ta výtka k tomu - vy jste se vyhnul, pane ministře, odpovědi na otázku o přijetí eura. Kdyby ten vládní návrh zákona umožňoval možnost konání referenda i o přijetí eura, tak nebudeme říkat, že kromě toho chceme speciální zákon. Ale tento návrh zákona neumožňuje hlasovat.
A pak už jenom prosba. Já jsem nenavrhoval 700 tisíc. Já jsem to stejně jako vy jenom přepočítal, nenavrhoval jsem to. Ani to nebudeme navrhovat. Ani si nemyslím - jenom jsem na to upozornil, že kdybychom použili normální matematický vzorec, je to 700 tisíc.
Ale zkuste si říct, pokud to myslíte vážně, jak prosadíte výsledky referenda do české legislativy. Jak je jednoduché sehnat podpisy, vybrat otázku, sehnat 25 % voličů a jaká bude potom deziluze, když to všechno dopadne, už ty tři první kroky, velmi těžké (upozornění na čas), dobře nedopadne ten krok číslo čtyři. A deziluze je horší, než ten zákon nemít.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Než udělím slovo, tak přečtu omluvenky. Dnes od 12.30 hodin do konce jednacího dne se omlouvá pan poslanec Šincl, dne 10. 3. a 11. 3. z pracovních důvodů se omlouvá pan poslanec Zemánek.
Nyní s faktickou poznámkou pan poslanec Černoch, připraví se pan poslanec Grospič. Prosím.
Poslanec Marek Černoch: Děkuji za slovo. Já bych chtěl jenom uvést na pravou míru: To nebyl stesk, pane ministře. To byl argument, který budeme chtít změnit, protože jestliže se zde bavíme o otázce, která v současné době trápí 90 % občanů, tak pokud jsou právní normy špatně nastavené, tak v té chvíli je potřeba ty právní normy změnit tak, aby v této otázce například, což je migrace, bylo možné se v referendu vyjádřit. Protože to bereme jako stěžejní otázku.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní tedy pan poslanec Grospič. Připraví se pan poslanec Stanjura. Vaše faktická poznámka, prosím.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Kolegyně a kolegové, já samozřejmě vnímám hektičnost té diskuse. Jsem připraven i do řádné rozpravy. Nicméně to, co tady teď zaznívá, mi především připomíná jeden moment. Moment, který sice rozporovala samotná vláda, když dávala nesouhlasné stanovisko k návrhu Komunistické strany Čech a Moravy, nebo poslanců za Komunistickou stranu Čech a Moravy, který tady byl předložen už 6. února 2014. A tehdy právě argumentovala tím, že je v rozporu a velice nejasné vytyčení předmětu konání referenda - právě ona otázka porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva. Jsem tedy velice rád, že teď se otevřela diskuse na toto téma, protože otázka přijetí eura, otázka migrantů a další otázky s tím související by měly být tímto způsobem tady vyjasněny. Možná by bylo dobře, kdyby pan ministr v dalším svém vstupu, tak jak slíbil, že bude okamžitě reagovat, výrazně obšírněji vysvětlil, jak tyto věci vnímá, jak byly odůvodněny na vládě. Protože do budoucna výklad tohoto ustanovení pak bude odvislý čistě od soudu, potažmo od Ústavního soudu, nikoli již od Poslanecké sněmovny. (Potlesk z řad KSČM.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji. Nyní pan poslanec Stanjura.
Poslanec Zbyněk Stanjura: Kolegyně a kolegové, projednáváme návrh ústavního zákona, což není každý den ani každý týden ani každý měsíc. Mimořádně důležitá věc. Podívejte se na ty lavice za mnou. Ne kolem, za mnou. (Vládní lavice.) Nikdo. Abych nebyl přísný, tak v duchu toho vládního návrhu dám procedurální návrh, abychom přerušili projednávání tohoto bodu do přítomnosti 25 % členů vlády. A když to zaokrouhlím směrem dolů, tak to jsou čtyři ministři. (Potlesk z řad ODS.)
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Já jsem si poznamenal váš procedurální návrh. Přivolám kolegy a kolegyně z předsálí, aby přišli na hlasování. Registruji žádost o vaše odhlášení. Já vás tedy odhlásím a požádám vás, abyste se opět přihlásili svými kartami.
Zopakuji návrh, o kterém budeme hlasovat. Je to procedurální návrh, aby tento bod byl přerušen, jeho projednávání, do té doby, než bude přítomno 25 % členů vlády, tedy čtyři členové. Děkuji.
Zahajuji hlasování a táži se, kdo je pro tento procedurální návrh, ať zmáčkne tlačítko a zvedne ruku. Kdo je proti tomuto návrhu?
Je to hlasování s pořadovým číslem 337, přihlášeno je 104 poslankyň a poslanců, pro návrh 25, proti 66. Návrh byl zamítnut.
Budeme pokračovat v rozpravě. Nikoho dalšího s faktickou poznámkou nevidím. S přednostním právem se hlásí pan ministr Dienstbier. Prosím, pane ministře.
Ministr vlády ČR Jiří Dienstbier Já se pokusím stručně ještě k některým věcem se vyjádřit. K tomu, co tady říkal pan předseda Stanjura - k donucení poslanců, resp. senátorů, hlasovat aktivně pro nějaký zákon. Já nevím, jestli byste považovali za ústavně konformní z hlediska těch principů, které jsou součástí našeho ústavního pořádku, kdybychom vám v návrhu ústavního zákona stanovili povinnost pro něco hlasovat aktivně. To přece... no... Takže pak nechápu zpochybňování tohoto principu, který je v návrhu obsažen. Ale on není zase až tak bezzubý. Na té věci, která vás zajímá, a to je elektronická evidence tržeb, v případě, kdybyste dosáhli vyhlášení referenda, které by řeklo - nebo jehož výsledkem by bylo, že občané si nepřejí elektronickou evidenci tržeb, tak by Parlament nemohl takový návrh zákona schválit. To zas není tak úplně slabý výsledek referenda z hlediska jeho závaznosti. Já po tom v žádném případě nevolám, ale jenom modelově.
Co se týče přijetí eura, tam si myslím, že ten právní výklad je jasný. To je náš právní závazek, poté co splníme podmínky, které z evropského práva, včetně primárního, vyplývají, na euro přejít. To už je závazek, který jsme převzali. Pravděpodobně - a chraň bůh, že bych po něčem takovém volal - jediným způsobem, jak se z takového závazku vyvázat bez souhlasu všech dalších členských zemí, je vystoupit z Evropské unie, což si myslím, že - doufám - nikdo, kdo je při smyslech, nechce z hlediska zájmů České republiky.
K dotazu pana poslance Grospiče. Nevím, jestli je tady prostor na obšírný výklad. Já jsem to nechápal tak, že by to byla námitka proti tomu, že návrh takové ustanovení obsahuje. Už jsem to tady vlastně řekl, že považuji za nepřijatelné, aby se hlasovalo o tom, že někdo bude porušovat svoje právní závazky. Ale umím si představit referendum, které by se týkalo možného postupu státu z hlediska převzetí nějakých dalších závazků z mezinárodních smluv.
Doufám, že to pro tuto chvíli tak stačí, předpokládám, že další debata je možná případně ve výborech.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Další faktickou poznámku má pan předseda Kalousek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji. Dámy a pánové, dovolte mi, abych podle jednacího řádu zareagoval na vystoupení svého předřečníka. Náhodou jsem u něj zrovna nebyl, ale tento předřečník tady obhajoval referendum jako něco velmi důležitého a něco, co by nám mohlo zvýšit úroveň demokracie a posílit naši prestiž. Dovolte, abych ocitoval jeho projev ve Federálním shromáždění v roce 1992. Nebudu ho citovat celý, nebojte se, mám jenom několik vět:
"Současně bych chtěl varovat před obecně rozšířenou a dalo by se říci populistickou iluzí, která vychází z názoru, že hlas lidu je hlasem božím a že to, co nespraví parlament, spraví občané. Prosím, abyste zvážili prostý fakt, že např. za středověku a ještě v pozdějších staletích byla většina veřejnosti nakloněna upalování čarodějnic a že to byla moc, která toto upalování zakázala dávno předtím, než ke stejnému názoru veřejné mínění tehdejších obyvatel došlo. Proto bych chtěl varovat před nekritickým spoléháním na referendum a přál bych si, aby tento i jakýkoli budoucí parlament toto nikdy neschválil." Miloš Zeman, 21. ledna 1992.
To byl Miloš Zeman ještě odpovědným politikem. Od té doby se stal bezuzdným populistou, tak nám tady dnes říkal něco jiného. Ale je dobré si ty projevy porovnat, jsou na parlamentním stenu. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní nevidím přihlášku s přednostním právem ani faktickou poznámku, v tom případě budeme pokračovat v obecné rozpravě, tak jak jsou přihlášeni jednotliví poslanci a poslankyně. První vystoupí pan poslanec Okamura a připraví se pan poslanec Plíšek. Prosím, máte slovo.
Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, po 27 letech od pádu vlády jedné strany a nastolení mocenského monopolu pro stranickou oligarchii se začínáme opět bavit o tom, že bychom v České republice zavedli demokracii, tedy systém, ve kterém vládne lid, a nikoli partajnické elity odtržené od reálného světa normálních lidí. Prvním krokem k tomu je zákon o obecném referendu. Říkám opět, protože náš návrh ústavního zákona na skutečně široké demokratické referendum jste mi tady před dvěma roky zamítli. Navrhoval jsem a stále navrhuji, aby občané mohli hlasovat o jakýchkoli otázkách bez omezujícího kvora povinné účasti a k vyvolání referenda by podle návrhu našeho hnutí Svoboda a přímá demokracie SPD měla stačit petice o 100 tisících podpisech občanů. Výsledek referenda by měl být zároveň pro vládu i pro Parlament závazný, což ovšem vládní návrh neobsahuje. Tedy podobné podmínky, jako má pro referendum např. Švýcarsko, ke kterému bychom se jistě rádi životními standardy přiblížili.
Samozřejmě nikdo, ani já, nepodezřívá naše elitářské synky v čele současné české vlády, že by nějakou skutečnou demokracii v České republice opravdu připustili. A tak tu před námi teď leží návrh zákona o referendu, který je víceméně ve skutečnosti jen soupisem důvodů, jak referendum nekonat či zneplatnit. Je ostudné, že právo na skutečnou demokracii je třeba ještě ve 21. století v naší zemi obhajovat. Největším nepřítelem demokracie jsou a budou elity přisáté na dnešní moc a na veřejné prostředky.
Vláda v návrhu zákona preventivně zakazuje hlasování právě o těch nejdůležitějších věcech, které lidi trápí. Občan podle názoru naší vlády je sice povinen otevřít kapsu a sypat různými formami vládě peníze, ale o svých penězích, tedy o daních, nesmí nijak rozhodovat. Připomenu příklad Švýcarska, kde lze v referendu hlasovat o sazbě DPH, to znamená daně z přidané hodnoty, a také se o DPH např. v loňském roce ve Švýcarsku hlasovalo. Občané byli vládě dobří, když odhlasovali v referendu vstup do Evropské unie, ale dnes už jim vláda i celý Parlament odpírá právo hlasovat o případném vystoupení. A vládní návrh zákona také výslovně zakazuje hlasovat o zrušení mezinárodních smluv. Když občané mohli hlasovat o podpisu smlouvy, proč nesmějí hlasovat o jejím vypovězení? To nemá logiku. Samozřejmě to naprosto odporuje pojetí demokratického evropského státu, kde i podle ústavy veškerá moc patří občanům, ne stranickým elitám. Vládní návrh také zakazuje, aby občané rozhodli v referendu o případném přijetí či nepřijetí eura. Vláda zakazuje občanům hlasovat i o lidských právech. Bojíte se snad, páni ministři, že by si lidé odhlasovali třeba ústavní právo na nepromlčitelnou spravedlnost? Vládní návrh také vysloveně zakazuje hlasování o odvolání z funkcí. Chápu, že političtí gangsteři spřažení s některými zlodějskými miliardáři se děsí toho, že by je občané sesadili z jejich trůnu. A např. pánové Dienstbier a Sobotka, autoři tohoto paskvilu a parodie na slušný zákon, by byli dnes podle mnoha občanů možná první adepti, a to nejen z důvodu prosazování nezákonných imigrantů do České republiky, kteří by díky odvolatelnosti ze svých funkcí mohli být občany odvoláni.
To, čeho se takzvaní demokratičtí politici nejvíce děsí, je demokracie. Senátor Dienstbier ve své prostoduchosti své námitky shrnul v jediné myšlence, a to nepřekvapivě také prostoduché a upřímné, a přímo ho cituji: "Není přece možné, aby voliči odvolávali politiky, protože dnes některé senátory zvolilo třeba jen 10 % voličů. Získat více než 10 % pro jejich odvolání by pak bylo náramně jednoduché a post mnoha senátorů by tak bylo možné velmi lehce ohrozit." Konec citátu ministra Dienstbiera.
Ano, pane Sobotko, ano, pane Dienstbiere, ano, naše vrchnostenská elito, odvolat vás musí být jednoduché, a to proto, aby i vám zcela jednoduše došlo, že v Parlamentu jste jen z vůle voličů a jen do té doby, dokud jim budete naslouchat. To, co je děsivé pro vás, to je naopak radostné pro voliče. V demokracii má a musí mít přednost vůle a radost občana před radostí elitních synků nebo kmotrovských chráněnců. Pracujte pro občany ze všech sil, a pak se odvolání bát nemusíte. Schvalujte spravedlivé zákony a nemusíte se bát, že vám je v referendech lidé zruší. To je prostě demokracie.
Dámy a pánové, těch výhrad k zákonu máme za naše hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD, více, ale na druhou stranu jsme vděční, že máme možnost vůbec o nějakém referendu diskutovat. Naše hnutí SPD má samozřejmě připraven vlastní návrh zákona o referendu, v němž by bylo možné hlasovat bez omezení, přesněji jediná omezení by mohl klást Ústavní soud, který by měl mít pravomoc přezkoumat ústavnost otázky v referendu. Jiný podobný návrh zákona o skutečně demokratickém referendu jste mi již ovšem tady vloni ve Sněmovně zamítli právě hlasy vaší vládní koalice ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL, tedy zákon, kde by občané mohli skutečně hlasovat o celém spektru otázek. Byl by mnohem nižší počet podpisů pod petici občanů a bylo by tam také jiné kvorum. K tomu se ještě dostanu.
Abychom však byli konstruktivní, připravili jsme za naše hnutí SPD také pozměňovací návrhy k tomuto vašemu vládnímu návrhu. Navrhneme v prvé řadě odstranit nesmyslné podmínky ve vládním návrhu, které omezují témata a otázky v referendu. Zrušení takových podmínek je logické, jelikož ve volbách poslanců či senátorů občané hlasují o mnohostránkových programových bodech jednotlivých stran bez omezení, takže je logické občanům umožnit hlasovat bez omezení o jednom bodu, což je právě otázka v referendu a referendum je tak pro rozhodování občanů dokonce mnohem jednodušší než se rozhodovat nad obsáhlým programem jednotlivých politických stran ve volbách. Hlas občana má přece stejnou váhu, ať se jedná o volby stranických programů, nebo o referendum k jedné otázce. Není tedy jediný důvod otázky omezovat.
Dále v dalším pozměňovacím návrhu za naše hnutí SPD navrhneme snížit nereálný astronomický počet podpisů nutný pro vyhlášení referenda z 250 tisíc podpisů na 100 tisíc podpisů. I tak je to mnohem více v poměru oproti velikostně srovnatelnému Švýcarsku, které je, alespoň pro mě, etalonem skutečné demokracie a prosperity, tedy takovou zemí, kam by naše hnutí SPD ráno nasměrovalo i naši republiku. Na rozdíl od vaší vlády ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL, která dělá přesný opak, což názorně vidíme na předloženém vládním zákoně o referendu.
Jako třetí a poslední pozměňovací návrh v tuto chvíli navrhneme zrušit vámi navrhované nesmyslně vysoké kvorum určující minimální účast voličů pro platnost konaného referenda. Vycházíme ze zcela jasné premise, že ten, kdo nejde k volbám, tak volí taky. Nehlasováním říká, že dává mandát rozhodnout těm, kdo k volbám jdou. Ostatně toto pravidlo platí u všech současných voleb v České republice a u žádných voleb v České republice žádné kvorum neexistuje. A přesto volba platí, i kdyby k volbám přišel jen jeden volič. Není tedy jediný logický důvod ukládat kvorum účasti u referenda kromě takového důvodu, že vláda ve skutečnosti žádné platné referendum nechce připustit. |
Samozřejmě je potřeba také uzákonit, aby byl výsledek referenda závazný jak pro vládu, tak i pro Parlament, tzn. aby ve smyslu výsledku referenda musely závazně přijmout zákon, což ve vládním návrhu referenda samozřejmě logicky chybí, protože vláda ve skutečnosti žádné referendum, žádné funkční referendum, kde by občané mohli mít poslední slovo, nechce. Takže jak už jsem říkal, ten vládní návrh je skutečně jen parodie na referendum a na demokracii a je to jenom ukázka arogance a pokrytectví této vlády, což snad už není ani absolutně neuvěřitelné, protože to tady říkám pořád, je to opravdu absolutně neuvěřitelné, silnější slovo mě nenapadá. A navíc tu máme precedens, opět v referendu, o vstupu do Evropské unie, které u nás proběhlo před deseti lety. Když se podíváme na tehdejší zákon o tomto referendu, tak s překvapením zjistíme, že ani tady nebylo stanoveno žádné kvorum pro jeho platnost. To znamená, i tento fakt jenom dokládá neuvěřitelné pokrytectví vládního návrhu.
Samozřejmě za naše hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD, říkám, že jsme rádi za jakýkoli posun k přímé demokracii, takže návrh zákona o referendu podpoříme i v této okleštěné formě, ale samozřejmě budeme nadále ze všech sil bojovat za změny v tomto zákoně, tzn. za změny ke skutečné demokracii v České republice. Konkrétně a detailněji naše pozměňovací návrhy představíme během tzv. druhého čtení zákona.
Závěrem bych rád poděkoval panu prezidentovi, který tady před několika okamžiky vystoupil, za velice odvážnou podporu přímé demokracie a zavádění přímé demokracie švýcarského stylu, tedy toho, o co se již téměř deset let snažím v České republice, a myslím, že je to velmi důležitý historický okamžik v České republice, že na půdě Poslanecké sněmovny poprvé prezident vyjádřil zcela otevřeně, zcela otevřeně, veřejnou podporu zavádění přímé demokracie po švýcarském vzoru, tzn. po vzoru jedné z nejvyspělejších zemí na světě. To si myslím, že je okamžik, který bychom si měli všichni zapamatovat. A já tady snad v této souvislosti řeknu, jako jsem to říkal už mnohokrát na různých besedách, že jednou tady ta přímá demokracie stejně bude. Vy se tomu bráníte, vaše vláda i ODS a TOP 09, ale stejně postupně tady ta přímá demokracie bude, lidé už toho mají dost, tohoto systému, kdy si politici dělají, co chtějí, proti vůli občanů, a stejně si lidé postupně, byť po malých krůčkách, tu skutečnou demokracii vymůžou.
Co se týče vystoupení pana prezidenta, rád bych ještě zareagoval na jednu jeho myšlenku, a to že podpořil zákon o přímé volbě starostů a hejtmanů. A jenom bych připomněl, že tento zákon naše hnutí Svoboda a přímá demokracie, SPD, mými ústy, já jsem byl předkladatelem toho zákona, tady už v Poslanecké sněmovně navrhlo a opět vloni touto dobou, tuším, že to bylo loni v únoru, jste ho tady zamítli. Ano, vládní koalice, ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL spolu s ODS a TOP 09 zamítly zákon o přímé volbě hejtmanů a primátorů. Já jsem tam navrhoval, byl to ústavní zákon, aby byla možnost i odvolatelnost těchto politiků, byl tam vytvořen prostor na přímou volbu a odvolatelnost politiků, a vy jste tento zákon zamítli, protože vy ve skutečnosti žádnou demokracii nechcete. A jenom připomínám, že to, co tady prosazuji já a naše hnutí SPD, a jak se ukázalo, tak i dneska pan prezident republiky, tak my jsme de facto poslední zemí ve střední Evropě, která nemá přímou volbu starostů či hejtmanů. Mají to i Slováci, Poláci, mají to i Němci. To znamená to, o co my se tady dlouhodobě snažíme, nejsou nějaké novinky, my se nesnažíme něco zkoušet, jsou to dávno odzkoušené modely, a naopak my se tady zoufale snažíme proti vaší současné vládní přesile posunout Českou republiku vůbec alespoň na úroveň standardu demokracie, dokonce i v zemích, které jsou, řekl bych, i na východ od nás, a to nemyslím nějak v současné době již pejorativně.
To znamená, chtěl jsem ještě znovu poděkovat panu prezidentovi za tu otevřenou podporu přímé demokracie a doufám, že se vládní koalice alespoň trošku nad tím zamyslí, nad tou komedií, kterou tady předvádí, a snad, snad. Ale poté, co znám pana Dienstbiera a jeho názory a pana premiéra Sobotku, tak nemůžu doufat v to, že by se ty vládní návrhy nějak zásadně měly posunout. Musí rozhodnout až voliči v dalších volbách a doufám, že rozhodnou tak, aby vyhrály strany, které mají v programu přímou demokracii, ať je to jakákoli strana.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Další vystoupí s faktickou poznámkou pan poslanec Leoš Heger a připraví se pan poslanec Plíšek s vystoupením. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Leoš Heger: Děkuji za slovo, paní poslankyně a páni poslanci, páni ministři. Já se omlouvám, že v tomto velmi vážném tématu vystoupím jenom s krátkou faktickou poznámkou, ale domnívám se, že to téma je tak vážné, že se jím několik set let už zabývají lidé, kteří se zabývali státovědou a teorií demokracie, je to téma, které opravdu si zasluhuje rozpravu, která bude mít nějakou úroveň odpovídající té ústavní úrovni, na které jednáme. Proto jsem chtěl trochu zapudit ten odér, který tady teď předchozí řečník vyvolal. A musím konstatovat, že byť s trošku nevážným tónem, tak jak tady vystoupil pan předseda Kalousek s konstatováním toho, jak viděl pan prezident celou věc dříve a jak ji vidí nyní, že to nemohl být lepší úvod k tomu, co tady zaznělo od mého předřečníka.
Já bych skončil trošku pozitivně, tak chci jenom ocenit to, jak tento zákon byl tady prezentován jak panem předkladatelem, tak panem zpravodajem, s velmi kvalitní analýzou historie a aktuálních jevů, které se okolo referenda objevují. Snad bych jenom k tomu dodal jistý apel na další diskuse, že bychom se měli obracet, nebo více slyšet i rozbory, které vycházejí z teoretiků ústavních a právníků, kteří se tímto tématem zabývají profesionálně, protože je to opravdu naprosto základní a velmi složité. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám také děkuji. Nyní tedy pan poslanec Plíšek, připraví se pan poslanec Lank. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Martin Plíšek: Přeji pěkné odpoledne, vážený pane předsedající, milé kolegyně, vážení kolegové. Dovolte, abych za klub TOP 09 také tlumočil stanovisko.
My s tímto návrhem ústavního zákona nesouhlasíme, a to ne z důvodu, že bychom nechtěli naplnit Ústavu. Ústava předpokládá, že ústavní zákon stanoví, kdy lid vykonává moc přímo, ale neříká, že to musí být na základě zákona o obecném referendu. Může to být i na základě jednorázového ústavního zákona. Takže chci tady odmítnout to tvrzení, že teprve tento návrh naplňuje Ústavu. Není tomu tak, ty cesty jsou dvě a vláda volí tu cestu obecného referenda s poměrně širokým výčtem věcí, o kterých se může hlasovat.
Já bych nazval tento návrh ústavního zákona jako skutečně spíše hrou a předstíráním referenda a jeho dopadů, protože referendum a jeho výsledky zavazují výkonnou moc, vládu, ale jak už tady bylo řečeno, Parlament nikoliv, kromě toho negativního, že Parlament nemůže přijmout usnesení či návrh zákona, který bude v rozporu s výsledkem referenda. Ale pokud jde o pozitivní výsledek referenda, tak nikdo nemůže zákonodárce donutit, aby nějak hlasovali.
Uvedu tady zcela konkrétní příklad. Například by se mohlo podle tohoto návrhu ústavního zákona konat referendum o maximální rychlosti na dálnici 200 km/h. Dejme tomu, že by se to referendum konalo, dopadlo by dobře, kladně. Vláda by musela předložit příslušný návrh zákona, protože většina zásadních rozhodnutí se u nás děje prostřednictvím zákona. Byť by, předpokládám, ministr dopravy a ministr zdravotnictví s takovým návrhem nesouhlasili a vláda by s tím možná ani nesouhlasila, přesto by musela tento návrh do Parlamentu předložit. Nedovedu si představit, že by Parlament schválil zákon o maximální rychlosti na dálnici 200 km/h. A takových příkladů, o kterých by se mohlo hlasovat a které by byly v rozporu se svědomím poslanců nebo senátorů, by bylo samozřejmě více, a i v případě, že by s tím sama vláda nesouhlasila.
Také je samozřejmě riziko neplatnosti referend a vynakládání velkých finančních prostředků na jejich konání. Bylo tady zmiňováno Slovensko, kde téměř všechna referenda byla neplatná. A nemyslím si, že ani úprava kvor, které jsou v tomto návrhu ústavního zákona, by pomohla k tomu, aby ta referenda byla platná. Naopak si myslím, že úkolem politické reprezentace by mělo být, aby se zvýšila účast občanů ve volbách. Máme tady několik druhů voleb. To je přímá demokracie. Odmítám tvrzení, že tento ústavní zákon tady zavádí přímou demokracii. Všechny ty volby, které tady máme - sněmovní, senátní, krajské, obecní, prezidentské, do Evropského parlamentu - to je přece přímá demokracie a jsou to přímé volby. Takže tady netvrďme, že tímto ústavním zákonem zavádíme přímou demokracii.
Také se tady musím poté, co jsem si tady dnes vyslechl a ještě dnes asi vyslechneme, obávat určitého zneužití referend různými populistickými, nacionalistickými či xenofobními hnutími, která budou chtít prostřednictvím referend dosáhnout některých svých cílů, a ne vždycky je to tak jednoduché, aby se dalo říci, že to referendum se nedá konat. Jsem pak zvědavý na to, jak by reagoval Parlament. Tam už je jasné, ten by samozřejmě něco takového schválit nemusel, ale jak by se k tomu postavila vláda ve své výkonné moci, protože vláda se řídí samozřejmě zákony, ale vydává i předpisy k jejich provedení a předkládá i koncepční politiku, tak jestli by potom musela tyto závěry při své exekutivní činnosti také naplňovat.
Tento návrh zákona bych nazval jako jakýmsi drahým průzkumem veřejného mínění pro vládu. Vláda, nebo resp. v tomto směru zřejmě sociální demokracie, ale ostatní strany si tím udělají určitou čárku, splní část svého programu, ale z hlediska reality to nepovede k ničemu dobrému. Spíš skutečně je potřeba dělat všechno pro to, aby například účast v senátních volbách nebyla tak tristní, jak jsme toho svědky.
Takže já z těchto zásadních principiálních důvodů navrhuji, abychom tento návrh buďto zamítli v prvním čtení, nebo alternativně, vrátili předkladateli k dopracování. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Vaše návrhy si poznamenám. S přednostním právem se hlásí pan ministr.
Ministr vlády ČR Jiří Dienstbier Vážený pane místopředsedo, vážené paní poslankyně, páni poslanci, stručně bych zareagoval na vystoupení pana poslance Plíška. Chápu jako legitimní názor, že nemá být referendum, že máme mít čistě zastupitelskou demokracii a nepřijímat žádný zákon. To, co už chápu méně, je, že z jedné strany tady přichází TOP 09 s tímto názorem a z druhé strany kritizuje, že ten návrh je příliš restriktivní.
Říkal jsem, že jistá míra restriktivnosti je výsledkem kompromisu. Rozuměl bych tomu, kdyby tady TOP 09 deklarovala, že v případě, že návrh bude postoupen do výboru, tak bude navrhovat zvýšení počtu pod peticí z 250 tisíc na 400 tisíc, že bude zvyšovat hranici pro závaznost referenda a podobně, pokud se domnívá, že by to mělo být co nejomezenější. Ale nepřijde mi úplně fér ta kritika z jedné strany, že by to vlastně vůbec nemělo být, a z druhé strany, že to máme příliš přísně nastaveno. To mi přijde jako poněkud zvláštní přístup z hlediska kritiky. Přijde mi to trošku jako kritika za každou cenu.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. S faktickou poznámkou pan poslanec Plíšek. Prosím.
Poslanec Martin Plíšek: Děkuji. Pane ministře prostřednictvím pana předsedajícího, nevím, jestli chcete dnes tento návrh v prvním čtení doprojednat, protože skutečně reagujete na všechno. Ale asi jste mě ne úplně správně poslouchal. Já jsem naopak při té dvousetkilometrové rychlosti na dálnici přece kritizoval i rozsah otázek, o kterých se dá hlasovat. Ale pak jsem se také zamyslel nad funkčností a realizovatelností vašeho návrhu, protože referendum, jak známo, z hlediska finančních nákladů není levná záležitost, tak abyste nepředložil něco, co pak v reálu nebude fungovat, bude to neplatné, akorát ty finanční částky bude muset náš státní rozpočet na to postrádat. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní tedy další v pořadí, a to je pan poslanec Lank. Připraví se paní poslankyně Havlová. Prosím, máte slovo.
Poslanec Martin Lank: Vážený pane předsedající, vážené zbytky vlády (ve vládní lavici sedí pouze ministr Herman a ministr Brabec), vážené kolegyně, kolegové, my chceme referendum, žádáme referendum a jde stále o základní stavební kámen našeho programu. Proto také tento zákon podpoříme. Nicméně přiznávám, že s určitým skřípěním zubů, protože nezlobte se na mě, tohle se tedy úplně nepovedlo.
Já bych chtěl kritizovat hlavně ty paragrafy, které se týkají počtu podpisů, které jsou potřeba pod petici. Tvrdým omezením je, aby návrh petice muselo podepsat 250 tisíc občanů. Tak se podívejme do historie a zjistíme, že je to počet podpisů, který se v historii České republiky podařilo nasbírat jenom dvakrát. Ze zpráv petičního výboru o přijatých peticích vyplývá, že tento počet se podařilo sesbírat jenom pod petici proti umístění amerického radaru, která měla přes 300 tisíc podpisů, a druhý případ s takto vysokým počtem petentů je petice Bloku proti islámu k imigračním kvótám, která má 250 tisíc podpisů.
Čas na sbírání navíc vláda omezuje na šest měsíců. Je třeba si také uvědomit, že organizátoři petice budou muset sesbírat reálně na 300 tisíc podpisů, aby měli jistotu, že referendum bude vypsané. Jak jsme se totiž přesvědčili už z minulé praxe, tak ministerstvo velkou část podpisů bez udání důvodů neuzná. Proti tomu organizátoři petice nijak bohužel bojovat nemůžou, musí zkrátka sesbírat podpisy další. Je to velmi zneužitelné i v kombinaci s tím, že na sbírání podpisů je už zmíněný jenom půlrok.
My navrhujeme, aby těch potřebných podpisů bylo maximálně 100 tisíc. Není to málo a zaručuje to, aby se referendum mohlo vypisovat u těch nejpodstatnějších otázek, a ne jednou za dvě dekády.
Problém je také kvorum pro účast. Aby referendum bylo platné, musí alespoň 25 % ze všech občanů hlasovat pro. Nepleťme si to prosím s účastí hlasování. Ta by musela být teoreticky až 49 % v případě, že by byl výsledek 25 ku 24 procentům. Jinými slovy, jestliže máme v České republice plus minus 8,5 milionu oprávněných voličů, tak když k referendu podle těchto podmínek přijdou 2 miliony a klidně všichni budou hlasovat pro, tak to referendum stejně, resp. jeho výsledek nebude platný. Tím se dostaneme do situace, že referendum vypíšeme možná jednou za 15 let.
Jestli takto vy si představujete právo lidí na rozhodování, tak my tedy ne. Úsvit už na začátku volebního období předložil zákon na funkční referendum, který jste nám zamítli, a my se tohoto našeho návrhu nehodláme vzdát.
Děkuju za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Eviduji faktickou poznámku pana poslance Tejce. Prosím.
Poslanec Jeroným Tejc: Děkuji. Krátce bych jen reagoval na to, co bylo řečeno k oné hranici. Samozřejmě pamatujeme dobu, kdy místní referenda, tedy referenda v obcích, měla povinnou 50procentní účast a v tu chvíli byla sice platná, ale nebyla závazná. Tehdy se přistoupilo na určitý kompromis. Byl jsem iniciátorem té změny, takže si to velmi dobře pamatuji. Nakonec i přes odpor pravice tehdy jsme získali jednu koaliční stranu pro změnu a jeden z návrhů nakonec podporu získal. Dohodli jsme se, že bude snížena účast na 35 %, tuším, je tam dnes pro účast. Nicméně tak aby referendum bylo validní a nemohla být námitka, že jenom těsná většina z 35 % rozhodne, řekli jsme tehdy, že právě bude potřeba, aby se pro danou otázku vyslovilo alespoň 25 % ze všech voličů. To znamená, je to určitá obrana proti tomu, aby ti, kteří nechtějí přijít k volbám, resp. k referendu, protože jsou proti a hrají nikoliv na to, že přijdou a budou hlasovat proti, ale na to, že referendum nebude závazné, protože se ho nezúčastní 50 % voličů, nemohli takto kalkulovat a raději přišli.
Já uznávám, už jsem to zmínil, modelů je více. Slyšíme tady zpřísněte hranici na 50 %. Snižte hranici na 35 % a nemít většinu. Myslím si, že se o tom můžeme bavit ze strany předkladatelů, ale i ze strany mě jako předsedy ústavněprávního výboru je zde jasná nabídka k tomu, že to jsou parametrické změny, o kterých lze diskutovat. Rozhodně nechci, abychom se právě na tomto zasekli a nedokázali se dohodnout. Myslím si, že všechny varianty můžeme podrobit debatě. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Další faktickou poznámku pan poslanec Okamura.
Poslanec Tomio Okamura: Vážené dámy a pánové, dovolte mi, abych zareagoval tady na pana poslance Tejce, který na mě vyloudil, musím říct, úsměv. Ani ne tak ve špatném slova smyslu, protože tady padla po více než dvou letech zmínka o zákoně o místním referendu. Chtěl bych tady jen připomenout, jakým způsobem se chová tato vláda ČSSD, hnutí ANO a KDU-ČSL. Moje novela zákona, kterou jsem tenkrát předložil, novela zákona o místním referendu, tady leží již téměř více než dva roky, v této Sněmovně. Vládní koalice ji odmítá dát na pořad jednání Sněmovny. To je demokracie v praxi. Vy totiž vůbec nechcete, aby se tady jednalo směrem k zavádění demokracie v České republice. My v návrhu zákona navrhujeme, v té novele, právě snížit kvorum. Snížit kvorum u místního referenda, které je dneska sice 5 %. Je tam ještě další podmínka. Takže celá řada místních referend, kde lidé zcela prokazatelně vyjádřili odmítnutí, tenkrát to bylo před rokem, dvěma, odmítnutí výherních hracích automatů a další záležitosti, tak byla zneplatněna, přestože ta vůle občanů byla prokazatelná. A tady ten zákon už mi tady leží více než dva roky. A vy ho prostě odmítáte na plénum schůze. To znamená, to je opravdu vrchol, že místo abyste umožnili demokratickou diskusi nad zákony - a to není jediný zákon, který tady už mi leží téměř dva roky. Je to např. i můj návrh zákona na úplný zákaz výherních hracích automatů v České republice. Takže tady vy jste zase podlehli hazardní lobby a hrajete tady hru, jako že omezujete hrací automaty, přitom je dále povolujete a ještě na nich ždímáte peníze.
To znamená, jenom jsem toto chtěl říci, že jste mi připomněl tu neuvěřitelnou situaci, která tady za vaší vlády panuje.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Další vystoupí paní poslankyně Havlová. Připraví se paní poslankyně Hnyková. Máte slovo, paní poslankyně.
Poslankyně Olga Havlová: Vážený pane předsedající, vážené členové vlády, kolegyně, kolegové, nevím, jestli někdo z vás zaregistroval, že vznikly na základě zákona o referendu občanské iniciativy, které připravily vlastní zákon o referendu. Proto si myslím, že tento zákon je pro občany velmi důležitý. Občanská iniciativa vznikla napříč celé republiky lidmi fundovanými. Byla jsem na jednom jejich setkání přizvána. Byla jsem docela překvapená, jakým způsobem tento zákon připravovali, a konečná verze už je na stole.
Pozastavila bych se ale dneska u okruhu otázek, které jsou pro referendum v tomto zákoně, který je předložen, zakázané. Kolega Marek Černoch již hovořil o otázkách mezinárodních závazků. Vláda v článku 2 ale vyjmenovává další témata, která mají být pro referenda zapovězena. Říká se tam, že referendum se nesmí týkat státního rozpočtu nebo výběru daní. Občané by tak nemohli rozhodovat ani o státní finanční politice ani o daních ani o sociálním zabezpečení či o veřejném zdravotním pojištění. Nejsem si zcela jista, jestli je to dobře, protože i sám pan ministr to tady přede mnou před chvílí sám rozporoval, a to tím, že není zakázáno, aby lidé mohli o některé z těchto kapitol, které chtějí navýšit, nebo naopak snížit, nemohli rozhodnout. Nemohou ani rozhodnout o tom, že by chtěli dávat více peněz na zabezpečení státních hranic, podle toho, jak je to tady předloženo.
V důvodové zprávě se píše, že je třeba zachovat ochranu pro racionalitu státní finanční politiky. Přijde mi neuvěřitelné, jak pan ministr pro lidská práva povyšuje názor vlády nad názor všech občanů ČR. Vy tu děláte, jako by vláda byla neomylná, a z občanů děláte hlupáky. Copak nechránit státní hranice je za současné chvíle racionální? Podívejte se například, jak zemi řídily jen poslední dvě vlády. Jedna vláda důchody sníží, druhá je pak zvýší. Jedna vláda zvýší DPH, druhá je pak snižuje. Jedna vláda zavede reformu důchodového systému, druhá to celé překope. Jedna vláda škrtá až na dřeň, druhá zase rozhazuje. Dokonce najdu protiřeči i v současné vládě. Zruší se zdravotnické poplatky, a pan ministr financí řekne, že to byla chyba. Zavedou se tři sazby DPH, a pan ministr Babiš opět řekne, že se to vrátí.
To vám opravdu přijde jako neomylná racionalita vlády? Opravdu tato racionalita potřebuje ochranu před referendem a názory občanů? Uvedu příklady ze Švýcarska. Myslíte, že zde došlo ke zhroucení daňového systému? Ne. Lidé kriticky přemýšlejí o každém hlasování a berou svou zodpovědnost vážně. Tak např. tři čtvrtiny voličů odmítly osvobození státních příspěvků na děti od zdaňování. Minulý rok 71 % voličů odmítlo celostátní dědickou daň. Naopak drtivou podporu mělo posílení regulace hazardu, pro kterou bylo v roce 2012 87 % lidí. Ve stejném roce byla odmítnuta u nás tak oblíbená podpora stavebního spoření.
Jiný kraj, jiný mrav. Ale co je důležité. Lidé nejsou hloupí, jak se nám tady pan ministr snaží naznačit. Když vezmu některá rozhodnutí Sobotkovy vlády, věřím, že by občané určitě rozhodli lépe. Podpořím zákon do druhého čtení, kde věřím, že pozměňovací návrhy tento zákon změní. Je přece důležité naslouchat konečně hlasu lidu. Podpořit národní hrdost tím, že se budou sami podílet na důležitých otázkách, a ne jen nečinně přihlížet a nadávat. Právě proto musí být kritéria referenda upravena tak, aby bylo funkční, a ne pouhým zákonem pro zákon. Dejme konečně lidem důvěru.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Také vám děkuji. Eviduji faktickou poznámku pana poslance Volného, ale nikde ho zde nevidím. V tom případě budeme pokračovat dál.
Nyní paní poslankyně Hnyková. Připraví se pan poslanec Grospič. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Jana Hnyková: Děkuji, pane předsedající. Vážené dámy a vážení pánové, budu stručná. Ráda bych se zaměřila ve svém vystoupení na jeden z parametrů referenda, kterým je volební účast. Už o ní zde byla řeč.
Vládní návrh zákona nastavuje kvorum takovým mechanismem, že aby bylo rozhodnutí z referenda platné, musí, jak už tu zaznělo, pro hlasovat minimálně 25 % všech občanů oprávněných v referendu hlasovat. Nezaměňujme si to prosím s účastí v hlasování. A jak zde i řekl můj kolega Lank, ta by musela být až 49 % v případě, že by byl výsledek 25 : 24 %. Takové podmínky považujeme za extrémně přísně vzhledem k tomu, jaké procento lidí chodí v České republice k volbám.
Abychom si udělali představu, uvedu čísla o účasti v některých našich volbách. Například do Evropského parlamentu v roce 2004 28,3 %, v roce 2009 28,2 % a rok 2014 pouhých 18,2 %. Zabrousit můžeme i do senátních voleb. Snad nejnižší účast v historii Praha 10, druhé kolo v roce 2014 pouze 8,7 % účasti. Ale není to výjimka. Chomutov například v roce 2007 9,0 % účasti, Karviná 2014 10,4 %, Sokolov 2012 10,4 %, Chomutov 2012 11,8 % a mohla bych pokračovat dále.
Ptám se: Jsou tyto volby neplatné? Je mandát vzešlý z voleb s takto nízkou účastí nějak kvalitativně jiný? Není. Volby jsou prostě platné a jede se dál. Nechápu, proč stejný princip nemůže platit i u referenda. I nehlasovat znamená vyjádřit svůj názor. Takový člověk vyjádří svůj názor, že otázka není důležitá a že nechává za sebe rozhodnout ostatní.
Náš návrh referenda nemá žádné kvorum účasti, stejně jako je to u všech voleb. Úsvit bude navrhovat, aby se takto změnil i vládní návrh zákona.
Tady z té diskuse mi vyplynulo, a nerada bych došla k závěru, k našemu jednomu českému přísloví, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. To je směrem k vám, pane ministře.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji vám. S faktickou poznámkou se hlásí pan zpravodaj. Prosím, máte slovo.
Poslanec Jeroným Tejc: Omlouvám se, ale musím reagovat na to vystoupení, abychom si přesně rozuměli, jak je nastavena ta hranice 25 %. Už jsem tady podruhé slyšel, že to snad znamená, že aby referendum bylo závazné, tak to znamená, že přijde 25 % a pak se dopočítá do těch 49 % ten zbytek, to znamená účast musí být 49 %.
Přesně je to tak, že když hypoteticky by mělo právo volit 100 občanů, tak pokud 26 přijde k těm volbám a bude hlasovat "ano", tak vyhrála otázka "ano". Pokud samozřejmě k těm volbám přijde 30 občanů a 26 bude pro, tak stačí, když čtyři... ti tři budou proti, a to rozhodnutí je přijato. To znamená, není tam žádná účast 30, 40, 50 %. Musí prostě vždy pro tu jednu otázku, aby byla závazná, hlasovat aspoň 25 % voličů. To samozřejmě znamená, že není možné referendum zhatit tím, že se ho nebudu účastnit.
Takže my naopak se snažíme chránit v rámci toho nastavení, tak jak je to referendum nastaveno, to, aby se referenda nestala neplatná nebo nebyla nezávazná v případě, že se ho část lidí rozhodne nezúčastnit, a snažíme se o nastavení hranice, která zajišťuje určitou legitimitu. Rozumím tomu, že můžeme vést debatu o tom, že žádná hranice nebude, pak ale bude přesně z druhé strany ta námitka, která tady zaznívá, proč tam není 50 % účasti. A to je určitě také věc, o které se diskutovat musí.
Takže je to určitý kompromis, ale rozumím tomu, že ne pro všechny přijatelný. Ale snažím se vysvětlit, že skutečně není třeba, aby tam přišlo 49 nebo 50 % lidí. Stačí, když přijde těch 25 ze sta a bude hlasovat pro tu konkrétní otázku.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji. Nyní tedy pan poslanec Grospič a připraví se pan poslanec Benda. Prosím, máte slovo.
Poslanec Stanislav Grospič: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, jsem si vědom toho, že čas pokročil a že by asi v zájmu nás všech mělo být, aby dnes tento návrh zákona prošel do výborů, pokud samozřejmě nebude zamítnut nebo vrácen k přepracování.
Chtěl bych v této souvislosti podotknout, že poslanecký klub KSČM i mne osobně mrzí, že Poslanecká sněmovna tehdy - a i zejména hlasy vládních poslanců - zamítla sněmovní tisk pod číslem 116, který poslanecký klub KSČM předložil 6. února roku 2014 této Sněmovně - bylo to opakovaně už, ale hovořím o tomto volebním období -, který se týkal návrhu o celostátním referendu. Tehdy vláda odůvodnila stanovisko k tomuto návrhu zákona svým nesouhlasem a argumentovala tím, že návrh ústavního zákona není dostatečně provázán s Ústavou České republiky, navržená právní úprava schválení návrhu zákonu o referendu není promítnuta do ustanovení Ústavy České republiky upravující proces projednávání a schvalování návrhů zákonů a vyjadřování souhlasu komor Parlamentu s ratifikací mezinárodních smluv. Že návrh ústavního zákona dále předpokládá, že bude moci změnit nebo zrušit výsledek referenda jedině ústavním zákonem, což je v rozporu s Ústavou České republiky. Že návrh ústavního zákona předpokládá, že by se lidové hlasování mohlo konat také o odvolání hlavy státu vzhledem k tomu, že právní úprava toto neumožňuje. Že návrh ústavního zákona chrání před integrací referenda pouze moc soudní. Že v návrhu ústavního zákona není stanoveno žádné minimální kvorum, které by ustanovovalo oprávněnou hranici hlasujících občanů nezbytně nutnou pro platnost výsledků referenda, což by v kombinaci s tehdy navrženou hranicí minimálně o počtu petentů 100 tisíc nezbytných k podání návrhu na vyhlášení referenda vedlo k nežádoucímu jevu, neboť o zásadních věcech výkonu státní moci by mohlo být rozhodnuto výraznou menšinou oprávněných osob.
Z návrhu ústavního zákona také tehdy podle stanoviska vlády prý jasně nevyplývalo, zda má mít poradní referendum význam, či ne, a zda se počítá také s ním jako svým způsobem poradního konzultativního hlasu, anebo má být závazné příslušné pro státní orgány. Vláda také v souladu s tímto potom konstatovala, že předmětným důvodem - a tak jsme to pochopili i my jako klub KSČM - je především důvod spočívající v tom, že předloží vlastní návrh vládní a jakýkoliv návrh z řad opozičních poslanců, zejména KSČM, se samozřejmě nehodí v této situaci do vínku žádné vládě ani této Poslanecké sněmovně.
Chtěl bych proto obrátit pozornost k momentu, že v našem návrhu zákona, který tehdy byl předkládán, byl předmět referenda vymezen tímto způsobem: V referendu se může rozhodovat o zásadních věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu, jakož i o jiných důležitých otázkách veřejného zájmu. Předmětem referenda nemohou být ústavně zaručená základní práva a svobody, daně a odvody nebo jiné platní povinnosti k veřejným rozpočtům a státní rozpočet, výkon moci soudní, ustanovování jednotlivých osob do funkcí a jejich odvolávání z funkcí vyjma prezidenta republiky, změna podstatných náležitostí demokratického právního státu. V referendu nelze rovněž rozhodovat taktéž o věcech, které by byly v rozporu se závazky vyplývajícími pro Českou republiku z mezinárodního práva.
Nyní máme před sebou vládní návrh zákona a pro porovnání chci přečíst rovněž předmět - článek číslo 2, který upravuje předmět referenda. V referendu lze rozhodovat o věcech vnitřní nebo zahraniční politiky státu s výjimkou rozhodování o základních právech a svobodách, státním rozpočtu a věcech vymykajících se ze zásad právní úpravy nebo správy daní, poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění, porušení závazků, které pro Českou republiku vyplývají z mezinárodního práva, ustanovování jednotlivých osob do funkcí a jejich odvolání z funkcí, individuálních právech a povinnostech. Referendem nelze schvalovat právní předpisy.
Myslím si, že obsah obou článků, byť je možná jinak formulován, je téměř totožný. Co není totožné a s čím si myslím, že bychom se měli vypořádat v rámci projednávání tohoto návrhu zákona, pokud bude propuštěn do druhého čtení ve výborech i zde na plénu Poslanecké sněmovny, je otázka počtu petentů, kdy 250 tisíc petentů pro občany České republiky se skutečně jeví jako hranice poměrně vysoká a reálně nedosažitelná.
Potom bychom měli zvážit postup, který je stanoven v článku 5 Přezkoumávání návrhu konání referenda. Na mě budí tento návrh a tento postup - výrazně shodný postup, který zazněl kdysi v návrhu o konání referenda, předložený dřívější pravicovou vládou v předchozím volebním období, který reálně znemožňuje a bude znemožňovat faktické konání referenda.
Jsou to momenty, na které jsem zde chtěl upozornit, na které chce upozornit i Komunistická strana Čech a Moravy s tím, že nebude bránit propuštění tohoto zákona do druhého čtení. Považuje za velice pozitivní, že se alespoň tento návrh reálně v čase i projednávání posunul do fáze, kdy zde hovoříme znovu o návrhu o konání celostátního referenda, byť k předloženému návrhu máme řadu faktických i technických výhrad, ale pevně věříme, že i vládní koalice bude vnímavá a bude věcně zúročovat diskuzi, která proběhne případně v rovině výboru Poslanecké sněmovny a při druhém čtení zde v Poslanecké sněmovně.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Děkuji pane poslanče. Nyní je řádně přihlášený pan poslanec Benda. Prosím, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, nebudu vám slibovat, že budu stručný, to rozhodně nehodlám být stručný v této věci. Chtěl bych se vyjádřit k návrhu zde předloženého zákona i k vystoupení prezidenta republiky, které ho uvádělo. Vím, že jakoby zaznělo mimo rozpravu, ale vzhledem k tomu, že se jednalo o vystoupení prezidenta republiky na půdě této Sněmovny a k tomuto návrhu zákona, tak myslím, že je poměrně legitimní v rozpravě k tomuto návrhu zákona na vystoupení prezidenta republiky zareagovat.
Prezident republiky nás zatím navštívil třikrát, myslím, že vždy u těch nejméně podstatných návrhů zákona, které tady projednáváme, ale to je samozřejmě jeho a můj úhel pohledu.
Co pokládám za veliký problém je, že prezident republiky z tohoto místa, z řečnického pultu cituje z ukradených mailů premiéra této země. Z mailů, které neměly být samozřejmě nikdy zveřejněny. Kde je naprostý skandál, že je české noviny otišťují jenom s odvoláním na to, že je nějaký americký server dokázal ukrást - nebo já nevím, kde ležící, teď nechci říkat americký - cizí server dokázal ukrást a někde pověsit. Pak z toho začnou citovat české noviny. Už to je pro mě na hranici toho, aby bylo zahájeno trestní stíhání proti narušení soukromí. A do toho přijde prezident republiky, tady, tady z tohoto místa citovat z takového mailu a odvolávat se na něj, že něco potvrzuje? Mně to připadá jako naprosto nemyslitelné, naprosto hraniční, abychom se opravdu naučili hrát s tím, že když se něco ukradne a někde se to zveřejní, tak že už s tím můžeme volně pracovat. To bych řekl, že je první poznámka k tomu, co se tady odehrálo během dnešního dopoledne, která mi připadá strašně sporná.
Druhá věc k obecným představám prezidenta republiky o volbách, panašování, které mi - ale možná že jenom tam z té pravé strany chvilkami z jeho úst znělo jako pančování, kde se pančuje víno. Panašuje se na volebních kandidátkách, že se volí skrze volební kandidátky. Ale velká a zase tady jednoznačně podpořená, dokonce na slovenském příkladu, víra v přímou volbu starostů, případně přímou volbu hejtmanů, je sice krásná a milá. Všichni víme, kdo jsme se tím zabývali, že to fungování je nesmírně obtížné, že by to znamenalo zásadní přepsání jak krajských, tak komunálních pravidel a jednání zastupitelstev, složení rady a dalších věcí.
Ale jenom bych rád prezidentu republiky připomněl z tohoto místa, že na Slovensku tímto způsobem vznikl pan Kotleba, kterého on sám dnes označuje za fašistu nebo kryptofašistu. Ten vznikl přesně způsobem, že si Slováci uzákonili přímou volbu hejtmanů a mají z toho dnes stranu, o které se celá Evropa, všechny okolní státy domnívají, že to je velikánský problém pro zahraniční reprezentaci Slovenské republiky.
Tak to jsou tři moje poznámky k vystoupení prezidenta republiky. Musím říct, že mě v mnoha směrech výrazně zklamalo.
Dále bych se chtěl věnovat tomuto návrhu zákona, tak jak byl vládou předložen. Víte dobře, že já nejsem příznivcem referenda na celostátní úrovni, obecného referenda na celostátní úrovni v žádné podobě. Říkám to otevřeně. Nepokládám to za něco, co by obohacovalo náš ústavní systém, říkal jsem to tady z tohoto místa již mnohokrát. Myslím si, že možnost zakotvená v Ústavě konat referendum za situací, které opravdu mají zásadní význam pro zemi, to znamená, jsou schváleny ústavních zákonem, Ústava dává, také ta možnost již jednou v minulosti využita byla a nevidím žádného důvodu, abychom tuto možnost na celostátní úrovni dramaticky rozšiřovali.
Jsou evropské země, jako třeba sousední Německo, které takovou možnost také nemají, nepokládáme je nepochybně za nedemokratickou zemi. Ale pokud už jdeme cestou, že chceme, nebo respektive vláda a zřejmě většina v této Poslanecké sněmovně chce návrh zákona o celostátních referendu, chce ho prosadit, tak si myslím, že by ten návrh měl mít alespoň nějakou minimální vnitřní logiku. Alespoň nějakou minimální vnitřní konzistenci. Což se mi tady zdá, že se vládě úplně nezadařilo. A chci na to upozornit v prvním čtení, než přejdeme do jednání ve výborech, abychom pak případně ve výborech mohli podávat pozměňovací návrhy, které by směřovaly k tomu, aby se tento návrh zákona, pokud už by snad měl být schválen, dostal alespoň do podoby, která bude nějakým způsobem odpovídat zbytku ústavního systému v této zemi.
A dovolím si tady ještě jednu krátkou odbočku. Za svoji největší politickou chybu pokládám skutečnost, že jsem se jednou nechal ukecat novináři a zbytkem politické scény k tomu, abych souhlasil se změnou Ústavy směřující k přímé volbě prezidenta. Myslím si, že to byla fatální chyba. Všechny ty, kteří dneska chtějí hlasovat pro referendum, varuji před tím, aby takto fatální chybu, kterou jsem já v minulosti udělal, neudělali také. Protože cesty jsou sice dlážděné dobrými úmysly, ale fakticky vedou do pekel a dobře to na dnešní situaci vidíme.
Abych se dostal zpět k tomu návrhu ústavního zákona o celostátním referendu. Není vůbec zřejmé, proč se vláda domnívá, že máme mít dva typy konání referend, a bude samozřejmě pak záviset na tom, jakým způsobem bude upraven onen prováděcí zákon. Ale že máme mít jeden způsob vyhlašování referenda prostřednictvím ústavních zákonů, tomu bych ještě rozuměl, že může být ještě nějaké další referendum vyhlášeno prostřednictvím ústavních zákonů, ale referenda podle článku 10a odst. 2 Ústavy a referenda ve výpovědi mezinárodní smlouvy podle článku 10a Ústavy. A pak tento zvláštní návrh zákona.
Nerozumím tomu, pokud předpokládáme, že má být na celostátní úrovni jeden typ referenda, tak já nevím, co vláda předpokládá. Třeba to referendum podle těchto článků nemá být vyvoláváno lidovou iniciativou. Pak ať vláda řekne, kým má být vyvoláno. Ale zdá se mi naprosto nelogické, aby mělo jiná pravidla. Aby mělo například jiná pravidla toho, kdo smí hlasovat, kdo se smí zúčastnit, jak se budou hlasy sbírat, nebo dokonce možná jiná pravidla platnosti? Budeme předpokládat, že k výpovědi mezinárodních smluv budou jiná kvora účasti, jiná kvora závaznosti hlasování, než jsou tady v tom návrhu zákona, nebo budeme vycházet z toho, že budou obdobná? Zdá se mi naprosto matoucí, abychom řekli: Budeme mít jedna referenda podle tohoto návrhu zákona, a jiná podle jiných článků Ústavy, která budou upravena zcela zvláštním způsobem. To je první výhrada.
Druhá výhrada k článku 2 Předmět referenda. Ano, jsou tam některé výluky, které byly zatím snad ve všech návrzích ústavního zákona o celostátním referendu, které jsem kdy zažil, což jsou například základní práva a svobody, individuální práva a povinnosti, ustanovování jednotlivých osob do funkcí a věci související se státním rozpočtem. Ale už tam například není ústavní pořádek této země. Předpokládám, že podle návrhu, který předložil pan ministr Dienstbier, respektive celá vláda, by bylo legitimní konat referendum o tom, že se zrušují například kraje nebo že se zrušují obce, anebo, abych o dovedl do úplné absurdity, že se zrušuje Parlament a veškerá moc se převádí na prezidenta republiky. Referendum, ke kterému bychom pravděpodobně 350 tis. podpisů v této zemi získali, které by pravděpodobně podporu 25 % obyvatel v této zemi získalo, nevím, jestli by získalo nadpoloviční většinu, kdybychom požadovali nadpoloviční účast, ale není vyloučeno takováto čísla získat, a asi by pak byl samozřejmě problém, že by se nenašel nikdo, kdy by takové referendum byl ochoten, ať už z vlády, nebo z Poslanecké sněmovny a Senátu, provést a dovést do toho provedení v ústavním zákoně. Ale přesto to referendum by bylo platné a dostávalo by, jak nám tady dnes pan prezident říkal: snažme se, abychom se dostávali do nějakého souladu s občany této země. Já nebudu používat žádné přívlastky, protože jsem je vždycky pokládal za nesmírně pochybné. Tak toto by dostávalo nepochybně občany této země do ještě většího střetnutí s představiteli zákonodárné moci. Ta skutečnost, že alespoň základní zásady demokratického právního státu nejsou vyloučeny z hlasování v referendu, že Ústavní soud by tuto otázku nemohl posoudit, se mi zdá naprosto nemyslitelná a naprosto pochybená.
Stejně tak není vyloučeno z návrhu zákona konání referenda o soudních rozhodnutích. Zase věc, která je naprosto běžná ve všech ústavních zákonech o referendu, které jsem kdy v životě viděl a zažil. Já vím, že vláda tady jakoby neříká: je to pak pro ty soudy závazné, takže zřejmě ty soudy by si mohly... Ale představme si, že zase někdo předloží návrh na konání referenda, které zpochybní, bude negovat nějaký výrok Ústavního soudu, nějaký výrok běžného soudu. Měl být XY odsouzen? Měl být Kajínek odsouzen? Abych to uvedl na populárním případě, který by mohl projít. Výsledek, většina řekne ne. A co se bude dít? Budeme tady mít nějaké většinové rozhodnutí, které bude platné, na ty instituce, na které se bude vztahovat, pro ně samozřejmě závazné není, ale vláda má asi předložit nějaké řešení. Vláda by asi musela jít cestou toho, že navrhne prezidentu republiky omilostnit pana Kajínka nebo něco podobného. Ale zase si myslím, že jsou věci, které jsou běžné v zákonech o referendech, a že nemáme být moudřejší než ti nejmoudřejší na světě a nemáme je vylučovat z rozhodovací pravomoci.
Stejně tak k článku třetímu, otázka pro referendum. Zdá se mi rozumné, aby v referendu mohlo být odpovídáno ano. Už se mi zdá strašně sporné, aby v referendu mohlo být odpovídáno ne. A velmi by mě zajímalo, co si předkladatelé představují, že by součástí takového návrhu mělo být, kde chceme odpověď ne. A ještě pak tam máme, že je to závazné, pokud se vysloví 25 buď kladně, nebo záporně. Zdá se mi velmi nepraktické, aby bylo možné formulovat otázku tak, že odpověď na ni bude ne. Každá otázka se přece dá -
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já se omlouvám, pane poslanče, ale požádám kolegyně a kolegy o ztišení, aby bylo dobře slyšet vaše argumenty. Prosím, pokračujte.
Poslanec Marek Benda: Děkuji mnohokrát, pane předsedající za ztišení. Já chápu, že sněmovna už je dnes referendy trochu unavená. Ale přece jenom si myslím, že ústavní zákony tady zase neprojednáváme úplně každý den, takže bychom měli tu argumentaci trochu projít.
Každá otázka se dá formulovat tak, aby odpověď na ni mohla být kladná. A to dělení na můžeme odpovídat buď ano, nebo ne, a teď co bude pak výsledkem, se mi zdá nepraktické, ať už v článku tři nebo v článku osm, v jaké situaci by ta platnost byla a v jaké situaci by platnost nebyla. K tomu se možná ještě dostaneme na výborech.
Článek čtvrtý, návrh na konání referenda. Vláda se vydává cestou zase poměrně nezvyklou, a to cestou, že jediným iniciátorem celostátního referenda může být petice občanů, respektive posbírání hlasů občanů. Je to nezvyklé. Většinou je to tak, že referendum může být vyvoláno buď na základě petice občanů, nebo na základě usnesení Parlamentu, respektive jedné z jeho komor, nebo na základě některé z menšin komor. Různé státy to mají upraveno různě. Ale aby se šlo cestou jenom petice občanů, se mi zdá nepraktické. Navíc to samozřejmě vede k výrazné mediokratizaci veřejného života. A to jsme v situaci, kdy dvě třetiny médií dnes vlastní jednotliví ekonomičtí hráči na trhu. Obávám se, že za takových okolností svěřovat veškerou vládu sice jakoby petici občanů, ale petici občanů, kterou vždycky někdo bude muset organizovat, někdo bude muset někde podporovat, někdo bude muset vyvolávat. Teď se nebavíme už o tom konání referenda, se kterým jsou všichni seznámeni, které vyhlašuje stát, které organizuje stát, kde samozřejmě všichni voliči dostanou oznámení. Ale to sesbírávání podpisů. Opravdu pokládáme za nejpraktičtější, abychom se vydali všanc, celá tato země, jenom do rukou médií, která vyhlásí: chceme, nebo nechceme sbírat podpisy na referendum, nebo chceme, nebo podporujeme, nebo nepodporujeme sbírání podpisů na referendum? Opravdu to vyloučení menšiny politického života je tak zásadní, aby na něm pan ministr trval?
Já se obávám, pane poslanče, přestože na mě gestikulujete, že 14. hodinu asi překročím, těch argumentů proti referendu je bohužel poměrně hodně.
Už bylo řečeno a naznačeno, že budeme požadovat, aby případné sbírání podpisů muselo vést k vyššímu číslu než 250 tis. Myslím, že bychom měli mít obdobná čísla jako na Slovensku, možná i s porovnáním vzhledem k velikosti země. Ale určitě budu chtít, abychom když už jdeme touto cestou, zvažovali i onu variantu, že pokud bude možnost vyvolat celostátní referendum na základě petice občanů, že by měla být i jiná možnost - vyvolat ho na základě ať už rozhodnutí jedné nebo druhé komory, nebo menšiny nebo většiny druhé komory.
Dostáváme se k článku pátému. Pro mě také nesmírně prapodivně zformulovanému, úplně jsem nepochopil, co se jím chce, a mluvil o tom částečně i prezident republiky, tady snad v jediné věci z jeho vystoupení bych mu dal dílčím způsobem za pravdu -
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já se omlouvám, pane poslanče, že vstupuji do vašeho projevu. Každopádně to vypadá, že jste ještě rozsáhle připraven argumentovat a vaše řeč neskončí v pár minutách, tak abychom projednali, nebo doprojednali tento bod. Z toho důvodu učiním to, že přeruším projednávání tohoto bodu. Já vám děkuji.
Přerušuji tedy projednávání tohoto bodu a přerušuji tuto schůzi do 22. 3. 2016 14 hodin odpoledne. Děkuji vám a přeji příjemný zbytek dne.
(Jednání skončilo ve 14.01 hodin.)
Aktualizováno 31. 10. 2017 v 17:59.