(15.20 hodin)

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, proudy uprchlíků do Evropy nejsou jen svědectvím o lidských tragédiích, jsou navíc dokladem krachu představ severu o tom, jak pomůže jihu. Když se před časem vymanila řada států z nadvlády koloniálních mocností, panoval v západním i východním bloku optimismus. Západ se domníval, že Přední východ, Afrika a další regiony přejdou k tržnímu systému, což v nich takřka automaticky povede k rozvoji občanské společnosti a parlamentní demokracie. Východní blok zase doufal, že národněosvobozenecká hnutí se stanou přirozenými spojenci v boji proti kapitalismu. Velký sen o modernizaci zmíněných regionů však brzy skončil, a to zásluhou Mezinárodního měnového fondu a Světové banky. Jejich vysoce úročené půjčky, určené prý pro rozvoj, byly podmíněny privatizací největšího bohatství jednotlivých zemí, tedy těžby a zpracování nerostných surovin. To sice tvoří naprostou většinu exportu jednotlivých států zmíněných končin, ovšem do státní pokladny z jeho vývozu mnoho neplyne, takže příslušným zemím zoufale chybějí peníze na splácení úroků z údajně rozvojové půjčky. Obyvatelstvo těchto zemí pochopitelně živoří a rozhojňuje davy uprchlíků. Evropská komise ovšem nehodlá či nemůže přidělovat kvóty uprchlíků těžařským společnostem, případně nadnárodním firmám, a tak se rozhodla přidělit kvóty jednotlivým zemím EU.

Ne, migranti nejsou žádná nepřátelská armáda, nejsou to zločinci. Jsou to ekonomičtí běženci, kteří se snaží dostat do lepších sociálních a ekonomických podmínek. Jsou to však i lidé, kteří prchají před válečnými konflikty. Nebýt válek, provokací a okupací Spojených států amerických a Severoatlantické aliance, dodávek zbraní do rizikových zemí, bylo by dnes ve světě o pár desítek milionů uprchlíků méně. Statisíce obětí válek a následného rozvratu nemusely tedy přivést početné řady mrtvých a EU by dnes pokrytecky a cynicky neřešila otázku, zda nadále nechat topit uprchlíky ve Středozemním moři a jak odrazit statisíce běženců, kteří každoročně žádají o azyl. Namísto efektivní ekonomické pomoci světu chudých investovaly země Evropy sdružené v Severoatlantické alianci spolu s Američany v posledních letech stovky miliard dolarů do válek, okupací a vývozu zbraní. Vysílaly své vojáky válčit do Afghánistánu, bombardovat Bagdád, Bělehrad a Tripolis, pomáhaly rozvracet Sýrii a Ukrajinu. A až nyní zastánci americké imperiální bombardovací demokracie zneklidněli. Je totiž zřejmé, že přinejmenším o statisíce přeživších obětí válek, okupací a konfliktů přímo vedených nebo provokovaných a financovaných Spojenými státy se bude muset postarat EU.

Řešením nemohou být laciná mediální gesta, ale ani podněcování nesnášenlivosti, ale jen změna dosavadní agresivní, sociálně kruté a bezohledné politiky velmocí Severoatlantické aliance a jejich úslužného přívěšku, tedy Evropské unie. Změnit by se v tomto ohledu měla, a to zásadním způsobem, i lokajská zahraniční politika české vlády. Jistě, mezi občany a válekchtivými vládními špičkami, jak to dnes už tady zaznělo, nelze dělat rovnítko. To, že mnozí z českých papalášů - Havlem počínaje a Sobotkou konče (oživení zejména v řadách ČSSD) - byli nebo i dnes jsou loajálnější ke Spojeným státům a Severoatlantické alianci než naší republice a jejím občanům, ještě neznamená, že by čeští občané měli přednostně platit za to, co navařila pekelná kuchyně Spojených států a jejich velmocenských spojenců (bouchání do lavic v pravé části sálu) nebo českých lokajů. A i do budoucna je třeba jasně říci, že za to, že česká vláda leze komusi kamsi, by neměli platit obelhávaní a podvádění čeští občané, kterých se na jejich názor, natož na souhlas s asijskými a africkými válkami, okupacemi a převraty nikdo neptal. Nejen odpůrci americké expanze, ale i racionálně uvažující experti z okolí washingtonské vlády už vědí, že silová politika, militarizace mezinárodních vztahů a mezinárodním právem nekontrolované a neomezované používání síly nezvyšuje bezpečnost světa. Od vlády a jejího premiéra proto očekávám nejen slovní hry kolem tzv. uprchlických kvót, ale seriózně koncipovanou politiku, která nás posune ke skutečnému řešení mimořádně závažného problému.

Dámy a pánové, děkuji za pozornost. (Potlesk poslanců KSČM.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi. Nyní pan poslanec Petr Bendl, ale ten je nepřítomen, takže pan poslanec Martin Novotný. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Martin Novotný: Děkuji za slovo. Kolegyně a kolegové, už několik hodin tady diskutujeme o imigrační krizi. Já se chci vyjádřit spíše k jakési nadstavbě tohoto tématu, k tomu, v čem by tento jeden příklad konkrétního rozhodování na evropské úrovni o závažném tématu měl nás všechny vést k reflexi a jakémusi zobecnění zkušenosti, kterou jsme v minulých týdnech zažili. Naše závěry můžou být různé. Jsme demokratický parlament a já nepochybuji o tom, že si z té reflexe uděláme každý jiné závěry, ale myslím si, že to téma, které tady zaznívá ve všech vystoupeních, je nasnadě.

My tady velmi často, a takřka se to týká naprosté většiny bodů, které projednáváme v našem parlamentu, řešíme téma nějaké harmonizace evropské legislativy na úrovni ČR, řešíme problém transpozice evropského práva do práva ČR. Když takto diskutujeme o tématech typu cestovního ruchu a jakéhosi sjednocení a harmonizace v oblasti cestovního ruchu na evropské úrovni, když takhle diskutujeme třeba o podpoře podnikání a jakési harmonizace a sjednocení metod podpory podnikání na evropské úrovni, jsou to témata určitě důležitá, ale jsou abstraktní, naprostou většinu občanů ČR až zase tak nezajímají. U tématu imigrační krize je to možná v podstatě první příklad, kdy si česká veřejnost na tématu, které většina občanů považuje za téma podstatné, téma, které se jich nějak osobně dotýká, přestože jejich reakce můžou být iracionální a třeba i v některých případech nesprávné, je to takový první příklad, kdy si zažíváme na vlastní kůži praktickou aplikaci onoho systému polisabonského modelu rozhodování na úrovni Evropské unie. ***




Přihlásit/registrovat se do ISP