(9.10 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Ano, moje kritika je vedena proti negativním průvodním jevům soudobého rozbujelého globálního kapitalismu, jako jsou lokální války, tisíce zničených lidských životů, zdevastované regiony a utečenecké tábory. Kritizuji i to, že Evropská unie se otrocky podřizuje americké agresivní politice, a vadí mi i to, že Spojené státy americké vyžadují od vlády a občanů České republiky podporu a spoluúčast i při akcích, které jsou v rozporu s českým zákonem na ochranu míru, s Chartou Organizace spojených národů a haagskými a ženevskými konvencemi. Výsledkem pak není vyšší míra bezpečnosti ani českých občanů, ani občanů ostatních zemí Evropy a světa, ale již zmíněné války a okupace, humanitární katastrofy a další bezpečnostní rizika.
Ministr Zaorálek se v odpovědi na mou písemnou interpelaci přihlásil k dodržování zákona na ochranu míru i k Chartě OSN a závazkům, které pro naši republiku, a tedy i pro vládu plynou z mezinárodního práva. A je potěšující číst, že se česká vláda na agresích a porušování mezinárodního práva nehodlá do budoucna podílet. V odpovědi ministra Zaorálka jsou ovšem i některá tvrzení, která vyžadují bližší vysvětlení. Opravdu si myslí, že okolnosti, kdy Spojené státy zaútočily na bývalou Jugoslávii nebo Irák a kdy v rozporu s mezinárodními konvencemi cíleně bombardovaly množství civilních cílů a doslova barbarsky porušovaly práva válečných zajatců, nejsou v rozporu s Chartou Organizace spojených národů?
Ministr Zaorálek také sdělil, že naše účast ve spojeneckých operacích Severoatlantické aliance předpokládá elementární důvěru v to, že spojenci vědí, co je předmětem mezinárodních závazků. Ne, nepochybuji o tom, že to spojenci skutečně věcí. Proto se ministra zahraničních věcí ptám, co udělá on osobně a vláda České republiky pro to, aby se vůči pachatelům agresí, válečných zločinů a zločinů proti civilnímu obyvatelstvu, které spáchaly armády a vlády členských zemí Severoatlantické aliance, uplatnily - řečeno jeho slovy - příslušné postupy na mezinárodní úrovni.
Dámy a pánové, zatím děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Já děkuji a vidím, že se zvedá pan ministr zahraničních věcí. Prosím, máte slovo, pane ministře.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Ano, děkuji. To je samozřejmě vůbec ne zas tak lehké téma, které zvedl pan poslanec Grebeníček, a já se pokusím aspoň v obrysech naznačit pozici Ministerstva zahraničí a české vlády. (V sále je hlučno.)
Především je podle mě docela zásadní to, aby Česká republika se jako stát hlásila k principům mezinárodního práva a dodržování vlády práva. Musí nás zajímat to, co se odehrává ve světě, také v souvislosti s tím, jakým způsobem se dodržují ta základní pravidla, která upravují styky a chování mezi státy. Právě pro stát jako Česká republika je to naprosto klíčové, protože z 20. století máme zkušenost s tím, jak obtížné bylo tady ve středu Evropy udržet skutečně nezávislý a suverénní stát. Dovolím si tvrdit, že po velkou část 20. století se nám to vlastně vůbec nedařilo, a domnívám se, že jsme nebyli vlastně od roku 1939 až do roku 1989 de facto skutečně suverénním státem. Jsem přesvědčen, že to by nás mělo vést k obrovské obezřetnosti vůči tomu, jakým způsobem se rozhodují spory mezi státy a jestli se v těch sporech používá síly, anebo jestli se respektují principy mezinárodního práva. Proto si myslím, že soustředit se na to, abychom ve svém chování a vystupování v zahraniční politice byli vždy na straně mezinárodního práva a odmítání toho principu, že platí síla a neplatí právo, to je něco, k čemu bychom se měli vždy hlásit.
Místopředsedkyně PSP Jaroslava Jermanová: Pane ministře, omlouvám se. Přestože je nás tady tak malý počet, je tu velký hluk. Poprosila bych kolegy o ohleduplnost ke kolegům, kteří interpelují, aby slyšeli svou odpověď, na kterou čekají. Děkuji.
Ministr zahraničních věcí ČR Lubomír Zaorálek Děkuji. To, co tady zvedl pan poslanec Grebeníček, vlastně souvisí s těmi posledními konflikty, ke kterým došlo řekněme v posledních dvaceti letech, patnácti letech, a možná má svůj precedent už v událostech v roce 1990, kdy nově nalezený konsenzus Rady bezpečnosti umožnil kolektivní ozbrojený zásah v Iráku na samotném počátku 90. let. Rada bezpečnosti tehdy v roce 1990 Irák vyzvala, aby se z kuvajtského území, které obsadil, bezpodmínečně stáhl, a jelikož ten se odmítl podřídit, tak tehdy Rada bezpečnosti schválila postupně celkem 12 rezolucí, v nichž se vlastně stále intenzivněji volila donucovací opatření bez použití ozbrojené síly. Irák ve svém chování ovšem pokračoval, a Rada bezpečnosti proto v listopadu 1990 zmocnila členské státy, aby dodržování těch předchozích rezolucí vynutily. A ta formulace byla "použitím všech nezbytných prostředků". Je to rezoluce číslo 678. Tedy v tom bylo implicitně i ozbrojenou silou. Pak došlo k vojenskému zásahu v roce 1991, který provedla asi třicítka států, jejichž jednotky byly podřízeny velení USA. Operace byla úspěšná, poměrně rychle vedla k obnově stavu. To byl velice významný precedent, ten irácký precedent z roku 1991, který potom byl později Radou bezpečnosti recyklován i v dalších případech ohrožení mezi národního smíru.
Z hlediska práva pochopit tento proces, nebudu to tady asi rozebírat a odkážu vás na knihu Jiřího Malenovského Mezinárodní právo veřejné, ve které on provádí výklad toho, jak je možné pochopit to, že vlastně tady signatáři Charty OSN předali Radě bezpečnosti supranacionální pravomoci a na jejich základě pak Rada bezpečnosti sama namísto členských států kvalifikovala určitou situaci jako porušení nebo ohrožení mezinárodního míru podle čl. 39 Charty a rozhodla za podmínek stanovených Chartou o konkrétních opatřeních, která jsou státy povinny provést. Prostě podle pana Malenovského mezinárodní právo nebrání tomu, aby v rámci svých supranacionálních pravomocí OSN zpětně zmocnila členské státy k tomu, aby namísto ní provedly konkrétní donucovací opatření. Tyto státy ovšem musí se zpětným zmocněním souhlasit. A na tohle vlastně pak navazovalo řešení i těch dalších situací, i když ta situace nebyla zdaleka totožná a výklad není vůbec jednoznačný. Protože zejména pak opatření proti Svazové republice Jugoslávie v souvislosti se situací v Kosovu, jakož i proti Talibánu po teroristickém útoku Al-Káidy na newyorský Manhattan nebyly v tom průběhu úplně totožné s tím, co se odehrálo tehdy v roce 1990 a 1991. Ty případy, ke kterým došlo v Kosovu a pak po útoku Al-Káidy na Manhattan, to byly situace, ve kterých Rada bezpečnosti konstatovala hrozbu pro mír a bezpečnost, odsoudila ten odpovědný subjekt, avšak nezmocnila a priori mezinárodní společenství ani regionální organizace, jako třeba NATO, k použití ozbrojené síly, což ovšem čl. 53 Charty OSN výslovně vyžaduje. Takže ty vojenské operace USA a NATO neschválila Rada bezpečnosti explicitně ani a posteriori. Na druhé straně je ale nejen neodsoudila, ale dokonce akceptovala implicitně jimi dosažené vojenské i politické výsledky v terénu a stala se tvůrcem přechodného administrativního a politického uspořádání v Kosovu po vojenské porážce Jugoslávie. ***