(16.10 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji i za dodržení času panu kolegovi Kalouskovi. A nyní poslední písemně přihlášený do rozpravy, pan poslanec Miroslav Grebeníček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, i pro mne je zřejmé, že vládní návrh novely zákona o vysokých školách reaguje na složitou a mnohdy problematickou situaci, do které se dostalo naše vysoké školství. Současně reaguje i na některé samozřejmé potřeby vysokých škol. Do jisté míry složitá situace není až tak nová, některé nepříznivé trendy byly založeny už před lety a některé vývojové tendence a rizika s nimi spojená naznačovaly nutnost legislativních změn a nových úprav stále naléhavěji. Přesto mnohdy diskuze o nutnosti komplexněji reagovat na potíže i na nové okolnosti vyznívala velmi, velmi rozporně a přes všechny přísliby nevedla včas ke shodě na vhodných úpravách a k potřebným závěrům a výstupům. Po předchozích marných nebo nezavršených přípravách proto přichází s jistým ucelenějším návrhem na řešení až současná vláda.
Je nutné připomenout, na co chce, nebo by měl, předložený materiál reagovat, a to s tím vědomím, že některé v něm obsažené úpravy nelze předem a s jistotou označit jako skutečně efektivní. Prokázat se to může až při uplatňování novely, bude-li ovšem schválena a vstoupí-li v účinnost.
Rozumím zejména snaze vlády zefektivnit kontrolní mechanismy a některé procedury organizace a řízení. Jestliže se stát jako celek i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v minulosti postupně zříkaly a zbavovaly některých kompetencí, nebylo to spojeno s odpovídajícím a zejména mnohdy ne s efektivním nahrazením odpovědnosti vysokých škol samotných. O selhávání kontrolních mechanismů v samotných vysokých školách, a to jak veřejných, tak i soukromých, a o potřebě posílení kontroly kvality škol a vzdělávací nabídky se koneckonců stále více mohla přesvědčovat nejenom odborná veřejnost.
Pověstný případ plzeňských práv, který padal, a nemohl pochopitelně nepadnout, i na vedení celé Západočeské univerzity, ostatně jako exemplární selhání velmi jasně ukazoval, kam až lze v úpadku a v odpovědnosti akademické obce, úpadku kvality i neutralizací kontrolních prvků systému dojít i na veřejné, státem financované univerzitě. Dnes už ale po letech také víme, že se tento případ nestal pro řadu dalších vysokých škol dostatečným varováním a že nenásledovala dostatečně účinná opatření k tomu, aby se v celé řadě variant neopakoval stav neuchopitelnosti a pozdních reakcí na podobné jevy, jak se o tom znova a znova přesvědčujeme.
Pokud dnes v počtu vysokých škol předstihuje Česká republika daleko lidnatější země a pokud v počtu vysokoškolských studentů v populačních ročnících překročila všechny myslitelné meze, tak to nešlo ve významném rozsahu ruku v ruce ve vzestupu, ale mnohdy ani s pouhým udržením úrovně terciárního vzdělávání. Pokud se v určité omezené formě objevuje v návrhu i cesta, jak se vypořádat s podvody kolem falešných a podivných studií, s plagiátorstvím a podváděním v honbě za diplomy a tituly, pak je to trochu po špinavé pěně nad kalnými spodními proudy.
Proto vítám, že novela deklaruje úsilí o úpravy i zefektivnění hodnocení kvality vysokých škol. Ale až praxe v případě navrhovaných změn, pokud jde o akreditace studijních programů a institucionální akreditace, mne přesvědčí o tom, zda jde o opatření nejen nová, ale rovněž účinná. Zřízením Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy má vzniknout personálně silná instituce. Jde o to, aby měla odpovídající kompetence a odpovědnost. Tak jak se Ministerstvo školství v konfliktní situaci postupně zříkalo odpovědnosti za činnost Akreditační komise, chci věřit, že vznik nového úřadu povede k jednoznačné situaci, že nedojde k rozmělnění a podvázání jeho odpovědnosti a funkčnosti.
Dámy a pánové, vnímám jako žádoucí i úpravu pravidel působení zahraničních vysokých škol na území České republiky. Jsem přesvědčen, že český stát se nemůže zříci své odpovědnosti nejen za to, jaké vysoké školy a za jakých podmínek na našem území působí s ohledem na jejich působnost ve vztahu k českým studentům a jejich kvalifikacím. S ohledem na pověst českého státu by ale měly existovat i určité garance toho, že cizí subjekty zaručují určitou úroveň a na území republiky nebudou z důvodů benevolence poškozováni ani případní zahraniční studenti.
Osobně považuji za nutné zdůraznit vedle zvýšení kvality i sociální dostupnost vysokoškolského vzdělávání. Zaznamenávám, že vláda do svého návrhu začlenila i úpravu - tedy navýšení - sociálních stipendií a že tak reagovala na oprávněný požadavek, který byl již dříve vyjádřen poslaneckým návrhem. Je možné diskutovat o tom, zda je to dostatečné při všech překážkách, které musí tito studenti ve snaze získat vysokoškolské kvalifikace zdolávat. V každém případě ale jde o starý dluh vůči studentům ze sociálně slabých rodin. Na zvýšení z důvodů, které nelze ničím ospravedlnit, čekají tito studenti už od roku 2007 a vláda v tomto ohledu navrhuje, alespoň podle mého názoru, rozumný krok.
Zcela závěrem znovu zdůrazňuji: předkládaná novela určitým způsobem reaguje na stav, který buď dlouhodobě není dobrý nebo který s ohledem na vývoj systému, jeho mezery, je žádoucí měnit. Mohu mít a mám pochybnost o tom, zda některé navrhované úpravy budou skutečně efektivní, zda některé jsou dostatečným a vhodným řešením problémů. V každém případě ale považuji předložený dokument za solidní základ, o kterém je možné, a dokonce nutné seriózně jednat. Proto podpořím jeho postoupení k projednání příslušnému výboru.
Děkuji za pozornost. ***