Parlament České republiky, Poslanecká sněmovna 2013 – 2017

 

(pokračuje Vojtěch Filip)

32.
Vládní návrh zákona, kterým se mění zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých
školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách),
ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony
/sněmovní tisk 464/ - prvé čtení

Požádal bych, aby u stolku zpravodajů zaujali svá místa pan ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek a zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Jiří Mihola.

Z pověření vlády předložený návrh uvede pan ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek. Pane ministře, až se sněmovna uklidní, udělím vám hned slovo. Prosím kolegy, kteří diskutují jiný text, než je tisk 464, aby tak činili v předsálí. Pane ministře, máte slovo.

 

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Marcel Chládek Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážené poslankyně, vážení poslanci, dovolte mi, abych úvodem uvedl novelu vysokoškolského zákona, která probíhá debatou již několik let, a pracovalo na této novele i mnoho mých předchůdců. Já jsem na práci svých předchůdců v této oblasti navázal, protože si myslím, že tam byl dobrý základ, a dovolte mi, abych využil této příležitosti a poděkoval svým předchůdcům včetně pana poslance Fialy, kteří tam odvedli opravdu velký kus práce, na kterou jsme mohli navázat i s jednotlivými rektory. Tato novela byla opravdu precizována za účasti obou reprezentací, ať je to Rada vysokých škol, nebo Česká konference rektorů. Podílelo se na ní velké množství odborníků a zcela jednoznačně to svými usneseními podporuje jak Česká konference rektorů, tak Rada vysokých škol. Vláda tento návrh schválila 30. března 2015.

Nyní dovolte, abych se ve svém krátkém vystoupení zastavil aspoň u nejdůležitějších změn.

První z těchto změn je nový systém zajišťování hodnocení a kvality vysokých škol, s tím že se rozděluje na vnitřní a vnější hodnocení kvality. Vnitřní zůstane na úrovni vysoké školy, s tím že v rámci své samosprávy bude dodržovat právní předpis, který stanoví pouze nezbytný rámec. Pak bude vnější hodnocení kvality, které bude provádět nově vzniklý Národní akreditační úřad pro vysoké školství, a na to bude navazovat nový systém akreditací. Zákon stanovuje pravidla akreditace studijních programů a zavádí systém institucionální akreditace, která bude udělována na dobu deseti let.

Další významnou změnou je samotné vytvoření Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy, vytvoření podmínek pro jeho nezávislé odborné působení a rozhodování v rámci akreditací. V čele bude stát předseda s dvěma místopředsedy a výkonným orgánem bude akreditační rada, která bude složena z patnácti členů.

Další významnou změnou je stanovení podmínek pro poskytování zahraničního vysokoškolského vzdělání v České republice, úprava postavení a působení zahraničních vysokých škol a jejich poboček, které doposud zákonem nebylo upraveno.

Další bod, velmi významný, je odmítání (odnímání) vysokoškolských diplomů a titulů typu docent. Samozřejmě se týká nařízení o vyslovení neplatnosti vykonané zkoušky. Řízení bude v působnosti příslušného rektora.

Dále novela zpřesňuje proces pravidel při jmenování profesorů tím, že budou jmenováni minimálně dvakrát do roka, a dále precizuje celý proces, za jakých podmínek se může vrátit návrh vědecké či umělecké radě konkrétní vysoké školy, která tento návrh předkládá. Je tu zřízena celá nová pracovní pozice mimořádného profesora, která bude spojena s konkrétní institucí, a tento mimořádný profesor nebude muset splňovat podmínky pro docenta a profesora.

Dále se oblast tohoto zákona zabývá i zvýšením sociálních stipendií. Součástí tohoto návrhu je zvýšení sociálních stipendií vyplácených vysokou školou, a to zvýšení z částky 1 620 korun na 2 100 měsíčně.

Dále tento návrh již dělá řadu drobných úprav a změn, zavádění registru řízení žádostí, registru uměleckých výstupů vysokých škol a studijních programů, a všechny změny, které byly nastaveny, byly nastaveny pro lepší proces celého systému vysokého školství.

V závěru mi dovolte vás požádat o podporu tohoto návrhu zákona, tak aby prošel do druhého čtení. Zároveň tady říkám i příslib, že v rámci druhého čtení budou předloženy výboru i návrhy jednotlivých prováděcích vyhlášek, s tím abychom mohli diskutovat nejenom nad zákonem, ale i nad prováděcími vyhláškami.

Vážený pane předsedající, vážené poslankyně a poslanci, děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi školství, mládeže a tělovýchovy Marcelu Chládkovi, a ještě než dám slovo panu zpravodaji, budu konstatovat omluvu došlou předsedovi sněmovny od poslance Ivana Gabala, který se omlouvá od 17 hodin do konce jednacího dne.

Nyní tedy prosím zpravodaje pana poslance Jiřího Miholu, aby přednesl svou zpravodajskou zprávu. Prosím, pane zpravodaji, máte slovo.

 

Poslanec Jiří Mihola: Vážený pane předsedající, vážení kolegové, vážení členové vlády, já se omezím na stručné shrnutí některých nejvýznamnějších věcí a několika připomínek k předkládané novele vysokoškolského zákona, poněvadž pan ministr všechny důležité věci tady připomenul a nechtěl bych se opakovat doslova.

Na začátek konstatuji jako zpravodaj, že skutečně je tato obsáhlá novela vysokoškolského zákona jednak v souladu s plánem legislativních prací a v souladu s programovým prohlášením vlády, a také, poněvadž jsem byl jako předseda podvýboru pro vědu a vysoké školy opakovaně přítomen diskusím nad touto novelou, mohu říci nebo konstatovat, že je v souladu s představiteli České konference rektorů i Radou vysokých škol.

Klíčová témata, která návrh zákona obsahuje, tedy zavedení nového systému hodnocení kvality vysokých škol a jeho provázání s činností Národního akreditačního úřadu, dále úprava nových pravidel akreditace studijních programů a zavedení systému institucionální akreditace, vytvoření podmínek pro nezávislé odborné rozhodování o akreditacích. Zákon upravuje postavení a kompetence akreditačního úřadu a vymezuje jeho vztahy k vládě a Ministerstvu školství, postavení a působení zahraničních vysokých škol a jejich poboček na území České republiky, dále podmínky přezkumných řízení o vyslovení neplatnosti vykonání státní zkoušky nebo její součásti nebo obhajoby dizertační práce a o vyslovení neplatnosti habilitačního řízení, dále obsahuje zvýšení sociálních stipendia, možnost zřizování vědecko-výzkumných institucí vysokými školami a počítá také se zavedením registru uměleckých děl, vysokých škol, docentů a profesorů.

Nyní k připomínkám k tomuto vládnímu návrhu nebo novele vysokoškolského zákona. Vnímám tady určitý rozpor, v rámci diskusí zazněl, s Akademií věd ČR. Problémem bez jasného řešení je navrhovaná možnost veřejných vysokých škol zakládat vědecko-výzkumné instituce, jak jsem již konstatoval. Proti tomuto záměru se právě ohrazuje Akademie věd ČR. Možnost zřizovat tyto univerzitní vědecko-výzkumné instituce by ovšem na druhé straně pomohla současným centrům excelence, která se pohybují např. v režimu obchodních společností.

Pak je tady spíše drobnost, ale určitý rozpor s Ministerstvem zdravotnictví, kdy uchazeči o studium by měli podle Ministerstva zdravotnictví doložit požadavky vysoké školy na zdravotní způsobilost lékaři, který způsobilost potvrzuje. Je zde tedy protiargument Ministerstva školství, které říká, že tyto skutečnosti si lékaři mohou dohledat sami.

Byla tady konstatována spojitost s předchozím ministrem školství prof. Fialou. Z návrhu zákona ovšem zcela vypadl požadavek víceletého neboli kontraktového financování vysokých škol. Z hlediska řízení toku veřejných financí je podle mě požadavek víceletého financování namístě. Ovšem zároveň vnímám také, že představitelé vysokých škol to v tuto chvíli nechtějí nebo na tom netrvají.

Otázka sociálních stipendií, kterou jsem vzpomněl rovněž, systémově do zákona o vysokých školách nepatří. Měla by přejít spíše do gesce Ministerstva práce a sociálních věcí a stát se součástí dávek státní sociální podpory. Tento názor původně zastávala i Česká konference rektorů kvůli administrativní zátěži, ovšem tento názor změnila a na převodu pod Ministerstvo práce a sociálních věcí již netrvá. Pravděpodobným důvodem je související otázka alokace finančních prostředků ve státním rozpočtu.

A potom otázka akreditací a soukromých škol. Zjednodušení stávajícího stavu akreditací zavedením institucionální akreditace na oblast, zejména u velkých veřejných vysokých škol, odstranění nutnosti akreditace každého jednotlivého studijního programu. Riziko snahy o získání institucionální akreditace malou soukromou vysokou školou je omezeno potom přísnými podmínkami pro získání institucionální akreditace a omezením pro spolupráci s jinou vysokou školou.

Na závěr bych doporučil přijmout novelu vysokoškolského zákona v prvním čtení a navrhuji její projednání ve výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji za jeho zpravodajskou zprávu. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám několik přihlášek. Rozpravu budeme muset přerušit před polední přestávkou. První s přednostním právem je pan předseda ODS Petr Fiala. Prosím, pane předsedo, máte slovo.

 

Poslanec Petr Fiala: Děkuji. Vážený pane předsedající, dámy a pánové, jsem rád, že skutečně mohu potvrdit slova pana ministra, že v tomto případě existuje určitá kontinuita v přípravě novely zákona o vysokých školách, a je to tak dobře, protože v oblasti vzdělávání by řada opatření, která nemají ideovou povahu, měla být přijímána napříč politickým spektrem a kontinuální práce by měla být samozřejmostí.

S potěšením také konstatuji, že návrh novely zákona, tak jak byl předložen, obsahuje řadu klíčových prvků, které jsme připravovali v letech 2012 a 2013 s mým týmem na Ministerstvu školství a které jsme připravovali ve velmi intenzivní debatě s reprezentacemi vysokých škol. To se odráží i na tom faktu, že Česká konference rektorů významným způsobem podporuje přijetí této novely zákona, což je z hlediska historie pokusů o reformu vysokoškolského prostředí nepochybně nový fenomén.

To podstatné, co v novele zůstalo nebo co je tam obsaženo, zde bylo připomenuto jak panem ministrem, tak panem předsedou poslaneckého klubu KDU-ČSL. Je to především nový systém akreditací vysokých škol, což je záležitost, která určitě zkvalitní výuku na vysokých školách, zlepší vzdělávací proces na jednotlivých vysokých školách, a je to záležitost, která je mimořádně důležitá pro český vzdělávací systém. S tím souvisí vytvoření nového akreditačního úřadu, který významně sníží byrokracii, zjednoduší celý proces udělování akreditací a vytvoří více prostoru pro kontrolu nebo sledování kvality vysokých škol, což v tuto chvíli akreditační komise takovou možnost ani nemá.

Novela vytváří prostory pro další věci, které jsou pro rozvoj našeho systému terciárního vzdělávání velmi důležité, např. pro slučování a spolupráci vysokých škol, otevírá taky naše pedagogické sbory na vysokých školách ať už lidem z praxe, nebo lidem ze zahraničí, a to tím, že se zde vytváří pozice mimořádného profesora, kterou znají jiné vysokoškolské systémy a náš vysokoškolský systém ji nezná.

Já samozřejmě, když tady jmenuji ty důležité věci a když chválím to, co v tom zákoně zůstalo, tak musím také vyjádřit nad některými věcmi určitou skepsi, ale ta nepřeváží nad tím pozitivním dojmem z celkového návrhu. Ta skepse se týká třeba množství nových registrů. Tady teď budeme mít registry řízení o žádostech o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, registr vysokých škol a uskutečňovaných studijních programů, registr uměleckých výstupů a školních evidencí uměleckých výstupů atd. atd. Samozřejmě nějaká evidence třeba v případě uměleckých výstupů je určitě namístě. Je otázka, jestli toto množství registrů skutečně něčemu pomůže a jestli tady finanční prostředky budou na ně vynaloženy rozumně.

Velmi opatrní musíme být u jednoho bodu, proti kterému já sice v principu nejsem, ale kde opravdu varuji před nějakým příliš extenzivním výkladem, a to je regulace poboček zahraničních univerzit. Ta opatrnost je na místě i proto, že vysoké školství je ze své podstaty mezinárodní a nesmíme se dopustit chyby, že bychom celý systém přeregulovali prostě proto, že nějaká pobočka zahraniční univerzity třeba nejedná úplně korektně.

Na závěr svého podpůrného vystoupení bych chtěl upozornit na jednu věc, kterou provedu, když budeme projednávat druhé čtení tohoto zákona. Přestože já varuji a budu opakovaně varovat před tím, abychom tady předkládali příliš mnoho pozměňovacích návrhů, které tu podstatu změní a ten konsenzus, který teď existuje, rozbíjí, tak já jeden pozměňovací návrh předložím. Odpovídá tomu, co ve vysokém školství hlásám dlouhodobě a co odpovídá i současné aktuální situaci, a to bude změna způsobu jmenování profesorů. O mně je známo, že jsem pro zavedení funkčních míst. To tato novela neobsahuje a pravděpodobně ani obsahovat nebude. Já chci udělat krok směrem k tomuto cíli a současně odstranit ty permanentní problémy, které kandidáti na profesora v poslední době mají díky chování, nepřijatelnému chování, prezidenta republiky. Takže podám pozměňovací návrh, aby pravomoc jmenovat profesora příslušela rektoru vysoké školy, na níž se profesorské řízení bude konat.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Petru Fialovi. A vzhledem k tomu, jaký je čas do polední přestávky, požádám pana kolegu Raise, aby už nevystupoval a nechal si své vystoupení na pokračování jednání. Myslím, že by to bylo nedůstojné, pane profesore, abychom tímto způsobem rozmělnili váš projev k tomuto tisku.

Přeruším jednání do 14.32. Svolávám na 13.05 organizační výbor, který je plánovaný. Kolega Sklenák se ještě hlásí s faktickou? Ne.

Pokračovat budeme pevně zařazeným bodem ve 14.30. Děkuji vám.

 

(Jednání přerušeno ve 12.59 hodin.)

(Jednání pokračovalo ve 14.30 hodin.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, pane ministře, budeme pokračovat v projednávání bodu 32, což je vládní návrh zákona, kterým se mění zákon číslo 111/1998 Sb., o vysokých školách. Tento bod byl přerušen v obecné rozpravě, kdy vystoupil pan poslanec Fiala, a další přihlášený je pan kolega Rais. Takže dám slovo panu poslanci Raisovi a připraví se paní poslankyně Putnová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Karel Rais: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, já bych na úvod, byť tady skoro nikdo není, tak bych chtěl říct, že - za a) - určitě jsem od nikoho neopisoval. Pokud kolegyně Putnová, která je ze stejné fakulty jak já, tam bude používat uvozovky, tak je to shoda. Je to prostě podobnost čistě náhodná a věci, které tady budete slyšet, se budou opakovat, protože už od roku 2009 tady proběhla řada marných pokusů o transformování našeho vysokoškolského systému. Čili od toho roku 2009, kdy byla vydána Bílá kniha, jsme svědky několika více či méně povedených pokusů o transformaci. V prvé řadě to byl pokus o reformu celého terciárního vzdělávání na základě Bílé knihy, potom zúžení toho problému pouze na transformaci vysokoškolského vzdělávání a potom, tak jak ministři přicházeli, odcházeli, tak to byl pokus vlastně navrhnout nový zákon o vysokých školách pouze formou novely. Takže některé z těch novel nebyly ani Parlamentem schváleny. Čili v určité takové transformační beznaději fungujeme dodnes a je to škoda. Myslím si, že resort by si zasloužil slušnou transformační komplexní změnu.

Kvalita našeho vysokoškolského studia v mezinárodním srovnání trvale klesá, to ukazují ratingy. Řada dobrých myšlenek z několika takzvaných individuálních programů národních, které by zcela jistě zlepšily stávající vysokoškolský systém a zajistily hladký transfer například inovací z univerzit do praxe, zůstává pouze na předaných cédéčkách anebo na vytištěných příručkách a to si myslím, že je samozřejmě škoda, protože tyto věci byly formou pilotních projektů odzkoušeny. Předkládaná novela, která "doputovala" do Parlamentu dneska, je několikaletým výsledkem řady obtížně vyjednaných kompromisů mezi zájmovými skupinami vysokoškolského vzdělávacího systému, a to zejména mezi Českou konferencí rektorů, Radou vysokých škol a MŠMT. Z mého pohledu se jedná o dosti vykostěné a bezzubé dílo, jehož praktické naplnění bude velmi ovlivněno podzákonnými normami, zejména směrnicemi vlády, z nichž řada je dneska neznámá, tak jak jsme se s panem ministrem o tom několikrát bavili.

Za určitý drobný pokrok oproti dnešní legislativě považuji částečné posílení pravomocí rektora ve vztahu k fakultám, protože rektor musí navrhnout, kde pravomoci chce svěřit fakultám, samozřejmě po souhlasu dalších orgánů vysoké školy, to znamená senátu. Ale jistým způsobem ten paragraf znamená omezení práv fakult a vzrůst centralizace řízení školy do rukou rektora. To se pochopitelně managementům fakult nelíbí. Částečné, z mého pohledu malé posílení pravomoci správní rady vysoké školy, která dle navrhované novely může schválit rozpočet, ale akademický senát ji může přehlasovat.

Tak jak tady bylo hovořeno, zpřísnění v působení poboček zahraničních vysokých škol, čili zpřehlednění vysokoškolského trhu, to si myslím, že je krok správným směrem. Samozřejmě se to nesmí přepísknout, lidově řečeno.

Potom považuji za pozitivní, že studenti budou moci bez poplatku studovat druhý i další studijní programy, pokud ten předcházející studijní program úspěšně dokončí. To souvisí s existencí mezioborů a také s tím, že v dnešní době už nemusí stačit jeden typ vzdělávání na celý život.

Ovšem novela má také řadu nedostatků. Ten můj tradiční... Za jeden z velkých nedostatků považuji fakt, že novela předkládaná do Parlamentu není spojena s analýzou stávajícího stavu. Poslední komplexní analytické práce byly provedeny v letech 2004 až 2006 při příležitosti spolupráce mezinárodního projektu s experty OECD a ti se také následně podíleli i na tvorbě Bílé knihy terciárního vzdělávání. Od té doby byly provedeny dílčí práce, ale komplexní rozbory, které by byly vykonány...

Tu levou stranu to nezajímá.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Ano. Já požádám levou stranu, aby se ztišila. Děkuji.

 

Poslanec Karel Rais: To bych byl docela rád, děkuji.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Zase ale na levé straně je jich tam nejvíc, takže...

 

Poslanec Karel Rais: No je, ale jsou taky nejhlasitější.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Ne, to byla z mé strany nadsázka. Prosím.

 

Poslanec Karel Rais: Dobrá. To není můj problém. To je váš problém. Já mám svých dost, jak jste viděl dopoledne.

Čili od té doby se dělaly analytické práce, ale to byly všecko dílčí, které byly soustředěny na jednu věc. Domnívám se, že toto je systémový nedostatek, kdy je potřeba vykonat nějaký skutečně analytický expertní rozbor a dát ho dohromady se strategickými rozvojovými směry Ministerstva školství, a to se bohužel nestalo.

My neustále slyšíme, že chybí finance ve vysokoškolském systému. A tyto nářky jsou spojeny s realitou, která je v některých případech - ale zdůrazňuji v některých případech, aby to zase nebylo špatně interpretováno - která je odlišná. Mám-li parafrázovat výrok jednoho dřívějšího politika z levé strany spektra, pak lze říct: ve vysokoškolském prostředí zdroje jsou. Druhá věc výuky je, jak je s nimi nakládáno. Mimořádně velká zátěž přímé výuky vede nejenom k biflování a k bezduchému mentorování ze strany studentů, kteří nerozvíjejí svoji osobnost, ale zejména klade velké nároky na mzdové náklady fakult. Snížení přímé výuky, dotace 24, 20 hodin týdně, byl strategický cíl mnoha univerzit už před deseti patnácti lety - a podívejme se na dnešní realitu. Výuka v tomto rozsahu zajišťuje relativně pohodlný život lidem, kteří by se v praxi asi neuživili. Ve srovnání se západními univerzitami máme jednoznačně kapacitně dvojnásobně dražší výuku. Potřebujeme na stejný titul dvakrát více přímé výuky než například anglické univerzity, což je pikantní zejména při organizaci těch několika málo skutečných společných studijních programů, které se zahraničními univerzitami některé české univerzity mají. Proč to tak je? No protože se nechováme manažersky, protože jsme mnohokráte v pozici úřadu práce, kdy pro jedince bez publikační a vědecké činnosti zajišťujeme jejich existenci. A podívejme se na strukturu zastupitelů v akademických senátech. Univerzita, která zaměstnává celkem tisíce pracovníků, z toho stovky profesorů a docentů, má obdobnou strukturu těchto zástupců v akademických senátech.

Další nesrovnalost. Nestejná délka funkčního období vrcholových akademických funkcionářů vysokých škol. Ta je čtyři roky a členů akademického senátu tři roky. V této situaci se může stát, a často se to stalo, že akademický senát, který zvolil rektora nebo děkana fakulty, v průběhu jejich působení končí se svou činností a po volbách je nahrazen novým s více či méně obměněnými členy. Je otázkou, zda rektor či děkan může s nově složeným senátem dobře spolupracovat, nebo s ním bude bojovat. A to je vše jenom pro formální záležitost. Není sladěno funkční období rektora či děkana s funkčním obdobím příslušného senátu, což bychom mohli pozměňovacími návrhy snadno vyřešit. Proč tyto a obdobné organizační záležitosti nejsou v předkládané novele?

Za další nevýhody vidím: rigidní definice akademického pracovníka vysoké školy, která neumožňuje větší zapojení odborníků z praxe na vyšší pedagogická místa. Toto je obrovské minus, a jestliže se tady hovořilo o mimořádných profesorech, tak bych chtěl upozornit pana ministra, že byl rozdíl mezi mimořádným profesorem a profesním profesorem. To je velký rozdíl. Ti mimořádní pracovníci tady jsou. To umožnil i předcházející vysokoškolský zákon.

Podmínky pro působení zahraničních odborníků ztěžují internacionalizaci českých vysokých škol a jejich spolupráci s renomovanými zahraničními univerzitami. V době, kdy jsme investovali miliardy korun do výzkumných center, je nutné vytvořit podmínky, abychom získávali snadno skutečně kvalitní zahraniční odborníky. Stěžejní profilující předměty musí v magisterském studiu nejenom garantovat, ale i vyučovat český docent nebo profesor. Zahraniční odborník s odpovídajícím titulem musí projít českým habilitačním řízením, což je svým způsobem směšné. Přitom jde o renomovanější zahraniční odborníky, než jsou členové vědecké rady vysoké školy, kteří o té věci rozhodují. Tady si myslím, že je potřeba udělat hodně věcí.

Pak to, co se tady taky mluvilo, jakýkoli studijní program spojený s bezpečností České republiky, krizový management, bude muset kromě akreditačního úřadu schvalovat i Ministerstvo vnitra a Ministerstvo obrany.

Takto by se daly popisovat nedostatky toho návrhu poměrně hodně. Z mediálně zajímavých případů bych tady uvedl předávání nebo zbavování se akademických svobod a to bych ukázal právě na příkladu jmenování profesorů prezidentem republiky. Domnívám se, že pokud akademická obec reprezentovaná vědeckou radou vysoké školy svobodně a korektně projeví svou vůli jmenovat konkrétního docenta za jeho celoživotní pedagogickou a vědeckovýzkumnou práci profesorem, pak bychom tento proces jmenování neměli dávat mimo univerzitní prostředí. Je zřejmé, že jde o nesystémový krok, když celý proces jmenování profesorem probíhá v rámci rezortu... (Odmlka pro hluk v sále.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Já se omlouvám a znovu prosím levou stranu Sněmovny o klid. Děkuji.

 

Poslanec Karel Rais: Já těm dámám rozumím, že jsou tady teprve tři dny a ještě si nestačily od neděle říct, co chtěly, ale... Ale!

Je tedy zřejmé, že jde o nesystémový krok, když celý proces jmenování profesorem probíhá v rámci rezortu a pak, až se návrh na jmenování octne na ministerstvu v Karmelitské, obrazně řečeno rychle s ním úředníci běží k mocnáři. Myslím si, že bychom měli spíš akademické svobody rozvíjet a podporovat a ne se jich zbavovat kvůli pochybnému pozlátku jednorázové komunikace s prezidentem. Tento rituál, který nás dneska přibližuje spíš k Byzanci a východním zemím než k tradičním univerzitním zemím Evropy, jako je např. Itálie nebo Anglie, by mohl zůstat podle mého názoru na univerzitní půdě.

V obecné rovině by se univerzity měly více otevírat a ne uzavírat před vnějším prostředím a okolím. Letošní rok technického vzdělávání je zejména pro technické a pro přírodovědecké fakulty rokem mimořádných příležitostí spolupráce s průmyslovou sférou. Ale samozřejmě by se neměly uzavírat univerzity, které působí v dalších oborech.

Abych to nějak uzavřel. Domnívám se, že doba mezi prvním a druhým čtením novely by měla být skutečně využita k intenzivní diskuzi mezi poslanci, mezi pracovníky ministerstva a zejména zástupci akademické veřejnosti k předložení a posouzení řady návrhů, které, obrazně řečeno, do bezzubého pejska, za kterého můžeme dnešní předloženou novelu považovat, vloží několik zubních implantátů, a vytvoří tak hlídacího psa nejenom akademických svobod a práv univerzit, ale také jejich společenské odpovědnosti.

Těm, co poslouchali, děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji, pane poslanče. Než dám slovo paní poslankyni Putnové, mám přihlášku k faktické poznámce od pana poslance Farského.

 

Poslanec Jan Farský: Vážený pane předsedající, děkuji za slovo. Chtěl bych jen pro stenozáznam uvést, že při hlasování 145 jsem hlasoval ne, na sjetině mám ano. Pouze na opravu pro stenozáznam. Děkuji.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Ano, děkuji, bude zaznamenáno. A slovo má paní poslankyně Putnová, připraví se paní poslankyně Semelová.

 

Poslankyně Anna Putnová: Dobré odpoledne. Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, dostáváme na stůl novelu vysokoškolského zákona, na kterou jsme skutečně dlouho čekali. Minimálně od roku 2004, od dob, kdy byla ministryní školství paní Petra Buzková, se hovoří o tom, že náš vysokoškolský systém potřebuje zásadní reformu. Není divu, vždyť naše platná norma je z roku 1998. Od té doby vyrostla celá jedna generace a děti, které se tehdy narodily, se vlastně budou hlásit na vysoké školy. Vysoké školy se zásadně proměnily, změnily se metody výuky i technologie, změnili se i studenti. Očekáváme tedy, že novela vysokoškolského zákona bude odpovídat změněným podmínkám a přinese nové možnosti, novou regulaci a také nové vize pro další desetiletí.

Chtěla bych ocenit, že pan ministr předložil novelu vysokoškolského zákona v termínu, v souladu s legislativním plánem. Také je nutné ocenit to, že stránka zpracování, legislativního zpracování, je na dobré úrovni. Ministerstvo nezačínalo s prázdnýma rukama, a když přistoupilo k této novele, mělo před sebou jednak nedokončené novely z minulého volebního období a mělo také na stole analýzy, které samo zadalo prostřednictvím individuálních projektů národních. Jenom za posledních pět let by investice do těchto analýz, metodik, deskriptorů, vydaly asi za 250 milionů. Kdybychom vzali celé období posledního desetiletí, bylo by to více než 500 milionů. Více než půl miliardy šlo do analýzy vysokoškolského prostředí s řadou doporučení.

Jak se tedy ministr Chládek vypořádal s těmito úkoly a co předkládá k dnešnímu dni k posouzení? Když jsem přemýšlela o tom, jak budu rozdělovat jednotlivé úkoly, usoudila jsem, že bude vhodné vzít to podle zainteresovaných skupin, kterých se novela dotýká.

Začnu studenty, protože studenti jsou ti, kvůli kterým novela vznikla a kvůli kterým vysoké školy existují. Oceňuji, že ministerstvo, pan ministr Chládek akceptoval tu současnou podobu vývoje technologií a je možné dnes doručit oznámení o přijetí ke studiu formou elektronickou, stejně tak jako jiná doporučení. Skutečně to odpovídá dnešním běžným komunikačním možnostem.

Moje další vystoupení bude už více kritické. Podívejme se na to, co přináší novela z hlediska studijního programu. Rozděluje ho v rámci bakalářského a magisterského studijního programu na akademický a profesní. Profily těchto studií jsou formulovány velmi vágně, není jasná prostupnost a není jasná forma financování. Pikantní na tom je, že školy, které předpokládají, že by mohly připravovat především studenty pro profesní typ studia, jsou přesvědčeny, že je to poškodí, stejně tak jako druhá skupina. Ti první se domnívají, že budou zvýhodněny vysoké školy, které budou připravovat v akademickém studijním programu, protože se očekává, že tam bude více přímé výuky, bude nutné více kvalifikovaných pracovníků, a z logiky věci tudíž vyplývá, že to bude příprava na povolání náročnější. Ti, kteří by přicházeli v úvahu pro výchovu prakticky orientovaných studentů, očekávají, že naopak oni by měli být ti, kteří budou zvýhodněni. Jak to tedy vlastně je, pane ministře?

Celoživotní vzdělávání, další oblast, která je zahrnuta do novely vysokoškolského zákona, ale je odbyta jedenácti řádky. Když v roce 1998 byla účinná tato předloha, celoživotní vzdělávání bylo v plenkách. Celoživotní vzdělávání je vzdělávání, které si účastník kurzů hradí. Je to příjem univerzit. Očekávala bych, že v novém století, kdy se to stalo fenoménem, bude nějaká regulace, která bude dávat mantinely pro to, jaké procento nebo jaká míra studentů bude vzdělávaná v prezenčních a kombinovaných formách a jaká v celoživotních. Máme tomu rozumět tak, že to bude volná soutěž mezi univerzitami a ty vlastně přejdou na tu placenou formu vzdělávání?

Nejsem ani spokojená s tím, že se ruší poplatek za další studium na vysoké škole. To je důkaz toho, že neopisuji od pana profesora Raise, protože jsem přesvědčená, že vysoké školy mají za cíl také přispívat k sociální kohezi. A pokud chceme podporovat, aby studenti studovali více oborů - tam se jedná samozřejmě o tu délku nadstandardní doby studia - a přitom za ně neplatili, tak jen vlastně podporujeme ty studenty, kteří si to mohou dovolit, podporujeme sociální nerovnost. Toto je něco, co jde zcela proti duchu sociální koheze.

Myslím, že by měli také zbystřit členové bezpečnostního výboru, protože u státních vysokých škol, které jsou policejní a vojenské, se prohlubuje centrální řízení přijímání uchazečů o studium. Znamená to v praxi, že bude možné pravděpodobně přesouvat tyto uchazeče mezi soukromé školy, a otázkou je, zda je to záměr, nebo je to nedorozumění. Každopádně bych doporučovala, aby výbor pro bezpečnost speciálně tuto kapitolu podrobně prozkoumal.

Dostávám se k sociálním stipendiím, o kterých tady už byla trochu řeč. Sociální stipendia se navyšují a vycházejí vlastně tak vstříc poslaneckému návrhu, který vzešel z dílny Komunistické strany Čech a Moravy, ale neřeší podstatu samu. Studenti v České republice jsou do 26 let dětmi závislými na rodičích. Abychom tuto situaci změnili, potřebujeme zákon o finanční podpoře studentů formou stipendií, grantů, půjček. Vím, že je to velmi složité. Vím, že byste narážel na řadu překážek, pane ministře, ale to je cesta, která by pomohla k tomu, aby naši studenti se stali více zodpovědní, více dospělí. Toto je zákon, který by proměňoval českou společnost.

Poslední z bodů, které se dotýkají studentů a o kterých bych chtěla mluvit, je odebírání diplomů, případně reakce na nekalé praktiky. Samozřejmě že s rozvojem a s masifikací vysokého školství se také množila i podvodná jednání. Aktuální stav umožňuje reagovat na to ve správním řízení. Nově by to bylo řešeno podle této novely vysokoškolským zákonem, který beru spíše jako preventivní formu, jako psychologický tlak na studenty, absolventy, týká se to až docentů, habilitací. Nicméně obávám se, že i tady narážíme na spoustu nejasností. Například oblast skutkové podstaty činů, kterých by se toto odebírání týkalo.

Dostávám se k oblasti řízení vysokých škol. Pokud jste v minulém projevu, pane ministře, mluvil o tom, že jste navazoval na práci svých předchůdců, musím říct, že v oblasti řízení vysokých škol jste zůstal velmi skromný a nevzal jste si z toho připravovaného materiálu to podstatné, co by mohlo proměnit kvalitu řízení vysokých škol. Nepřinášíte tedy žádné zásadní změny. Ponecháváte složení senátu, takže myšlenka profesorské kurie už není aktuální. Naopak oslabuje se role děkanů a sektorů vůči senátu. Domnívám se, že vysoké školy očekávaly v tomto směru mnohem víc.

Dostávám se k financování, které v předchozí variantě, která neprošla parlamentem, čili k novele z roku 2013, je naprosto záporné. Vy jste v této fázi se nepoučili tím, co chtěla novela z roku 2013 přinést, totiž kontraktové financování na dobu tří let. Financování vysokých škol zůstává beze změny. Myslím si, že to už není způsob stát na místě, my vlastně couváme. Financování vysokých škol, tak jak jsme jeho svědky, je vlastně jednostranné rozhodnutí Ministerstva školství a je to forma, která je značně zkostnatělá, protože neumožňuje strategické plánování vysokým školám.

Největším triumfem této novely měla být akreditace a akreditační úřad. Problém je, že akreditaci, tak jak byla předložena v této novele, nemůžeme kompetentně posoudit, protože nejsou známy standardy, na základě kterých se bude akreditace udílet. Vy nám, pane ministře, promítáte film, kde je řada bílých míst, a slibujete nám, že ve druhém čtení ukážete obrázky, a doufáte, že se nám budou líbit. My bychom chtěli ty obrázky vidět už nyní.

Pokud jde o akreditační úřad, předloha z roku 2013, o které tvrdíte, že na ni navazujete, předpokládala, že akreditační úřad bude účetní jednotka a organizační složka státu, což by zajišťovalo nezávislost nutnou pro to, abychom zůstali členy Evropské asociace pro zabezpečení kvality ve vysokém školství, tzv. ENQA. Ale co se stalo ve vámi předložené novele? Akreditační úřad je ve vašem pojetí podřízenou složkou Ministerstva školství. Je to jenom prodloužená ruka ministra školství. Snížil se počet členů akreditační komise, což znamená, že dnes to bude jenom organizační jednotka Ministerstva školství a že bude větší tlak na její členy. Standardy pro akreditaci má schvalovat vláda bez toho, aniž by se akreditační orgán k tomu mohl vyjádřit. Čili nebude existovat žádná zpětná vazba.

Novela vysokoškolského zákona nesjednocuje vznik vysokých škol. Jak víme, soukromé vysoké školy vznikají udělením státního souhlasu Ministerstva školství, zatímco veřejné vysoké školy rozhodnutím vlády. Tato dichotomie v roce 1998 nebyla podstatná. Ještě do roku 2000 neexistovala žádná soukromá vysoká škola. Ten rozvoj nastal až mezi léty 2000 a 2004, kdy vzniklo 34 soukromých vysokých škol. Pokud chceme, aby se vysoké školy veřejné i soukromé těšily stejnému respektu, respektive aby měly stejné podmínky, je nutné, aby se sjednotil také jejich vznik.

Navzdory tomu všemu, co jsem řekla, nepovažuji tyto připomínky jako naprosto zásadní a neslučitelné s tím, abychom mohli v jednání a projednávání této novely pokračovat. To, co považuji za nejvýznamnější ohrožení budoucnosti vysokých škol, je oddálení řešení.

Vy jste nám, pane ministře, představil novelu, která formálně splňuje zadání, ale nenaplňuje cíl, pro který by měla novela vzniknout, totiž posílení kvality vysokých škol. Od roku 1998 se zdvojnásobil počet vysokoškolských studentů, zdvojnásobil se počet výzkumných pracovníků, ale podle indexu globální konkurenceschopnosti jsme od roku 2007 do roku 2013 propadli o deset příček. Čili pokud chceme, abychom dokázali držet krok se světem, potřebujeme kvalitní vysoké školství. Jestli dnes oddálíme zásadní kroky, ty komplikované úkoly, které ve vysokém školství čekají, promarníme dalších pět let.

Počítejte se mnou. V roce 2013 byly volby, v roce 2015 jste předložil novelu. Účinnost by byla od příštího roku. Pokud přijmeme tuto novelu, do konce volebního období, budete mít splněno, vaše tabulka bude zaplněna, neboť vysokoškolský zákon, jak jste si ho předsevzal, bude splněný. V roce 2017 by měly být další volby. Pokud bude ministr pilný, a to myslím bez jakékoli ironie, v roce 2019 může přijít se skutečnou novelou vysokoškolského zákona, případně s novým vysokoškolským zákonem, a účinnost od roku 2020 v nejlepším případě, takže promarníme dalších pět let. Čili to, o čem dnes budeme hlasovat, není vlastně ta předloha sama, ale my hlasujeme o tom, zda chceme nároky, nové úkoly, výzvy, které vysoké školství přináší, řešit teď, anebo jestli to chceme odsunout a dovolit, aby eroze ve vysokém školství pokračovala. To je oč tu běží.

Často se zaštiťujete kladným České konference rektorů, případně Rady vysokých škol. Já plně respektuji a chápu názory České konference rektorů. Oni hájí a zastávají stanoviska svých institucí a dělají to výborně. Oni nejsou zodpovědní za vysoké školství. Za vysoké školství je odpovědné ministerstvo a tím, jak budeme hlasovat, také Parlament. Čili neschovávejme se za stanoviska, která mohou být podpůrná, ale nejsou to stanoviska, která by měla být rozhodující.

Myslím, že jsem se dotkla zásadních věcí, o kterých by bylo potřeba mluvit a které zaslouží naši pozornost. Jmenování profesorů jako horké téma teď zmiňovat nebudu, protože si myslím, že po výbuchu je lepší, když láva trochu vychladne. Ovšem chci sdělit, že nedostatky této předlohy, chybějící standardy a řada nevyjasněných míst v této novele mě vedou k tomu, abych podala návrh na vrácení této novely předkladateli k přepracování.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé strany.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji. Ještě než dám slovo paní poslankyni Semelové, tak přečtu omluvy. Pan ministr Pelikán se omlouvá z pracovních důvodů z odpoledního jednání a pan poslanec Procházka se omlouvá ze zbytku dnešního jednacího dne ze zdravotních důvodů. A ještě tady je omluva pana poslance Klašky od 14.30 do 15.30 z pracovních důvodů. Tolik omluvy.

Slovo má paní poslankyně Semelová. Připraví se pan poslanec Zlatuška.

 

Poslankyně Marta Semelová: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, o novele vysokoškolského zákona se dlouho mluvilo a její příprava nebyla jednoduchá. Změny chystali už bývalí ministři školství, ale bez úspěchu. Současná verze je tak výsledkem dlouhých jednání, má podporu - a bylo to tady už řečeno - České konference rektorů i Rady vysokých škol. Vychází z potřeb společnosti a pracovního trhu, ze situace, v níž se vysoké školy nacházejí, a z nutnosti posílit kvalitu vysokoškolského vzdělání. Právě kvalita vzdělání, a podotýkám, že ne pouze vysokoškolského, je tím, o co by nám všem mělo jít.

V posledních letech jsme byli opakovaně svědky mnoha afér, které se právě zmíněné kvality, resp. nekvality poskytovaného vzdělání dotýkaly. Problémy byly na některých univerzitách s délkou studia, kdy diplom někteří rychlostudenti získali za nepřiměřeně krátkou dobu bez náležitého zpracování závěrečných prací, či se prokázalo jejich plagiátorství. Těch chyb bylo samozřejmě víc. Některé soukromé školy zase nabírají nepřiměřeně velký počet studentů, od nichž vybírají školné, aniž by byly tyto školy schopny zabezpečit jejich kvalitní výuku a důstojné podmínky této výuky. Proto je určitě potřebné řešit tyto nedostatky, k čemuž by měly přispět změny v předložené novele, ať už jde o systém hodnocení kvality škol, nová pravidla akreditace studijních programů vysokých škol a institucionální akreditace, o možnost odebírání neoprávněně získaných titulů či zvýšení sociálního stipendia.

Můžeme se samozřejmě bavit o tom, zda jsou navržené změny dostačující, případně zda by ještě nemělo dojít k některým úpravám. Sama mám s některými ustanoveními problém. Ostatně byla dost diskutována i v průběhu kulatých stolů. Výčet možného odebrání neoprávněně získaných titulů například opomíjí titul profesora. Nedořešeno zůstává, co bude s titulem docent v případě, že dané osobě bude odebrán titul magistra, který je podmínkou pro získání dalších titulů. Otazníky vyvolává i nově zřízený titul mimořádného profesora. V novele je sice určitá regulace v ustanovení, že pracovní místo mimořádného profesora může zřizovat pouze ta vysoká škola, která má udělenou institucionální akreditaci, přesto mám obavy, aby především soukromé školy z různých důvodů, například potřeby garantů oboru, nezneužívaly možnosti udělování titulu mimořádný profesor. Drobné úpravy budu v rámci dalšího projednávání navrhovat i v oblastech vzdělávání, konkrétně například týkající se dopravy.

Pokud jde o tolik diskutovanou kvalitu vzdělávání, za jeden z faktorů, které přispívají ke snížení kvality vzdělávání, považuji velký počet vysokých škol a honbu za vysokoškolskými tituly vůbec. V České republice došlo za posledních patnáct let k prudkému nárůstu jejich počtu, především soukromých, přitom mnohé z nich mají problém s personálním zabezpečením výuky. Skutečnost, že v roce 2000 bylo na našem území 8 soukromých vysokých škol a dnes jich zde působí 44, k tomu 26 veřejných a 2 státní, je s ohledem na velikost našeho státu a počet obyvatel naprosto nepřiměřená. Mnohé soukromé vysoké školy navíc přijímají prakticky každého bez jakýchkoliv předpokladů, a to často bez přijímacích zkoušek. Dostali jsme se tak do situace, že diplom má kdekdo, ale ten není podložen kvalitou vzdělání. Považuji za rozumné, že zákon specifikuje podmínky, za kterých může Ministerstvo školství sebrat soukromé škole státní souhlas nutný pro působení v oboru.

Problémem je i skladba oborů a nerovnoměrný zájem o ně. I zde je patrný rozdíl mezi veřejnými a soukromými vysokými školami. Lze zaznamenat u nejčastějších skupin studijních programů. Zatímco na veřejných s více než 80 tisíci studenty vedou technické vědy a nauky, na soukromých mají velkou převahu ekonomické obory. V roce 2013 se jim věnovalo přes 21 tisíc z celkového počtu 43 710 studentů těchto institucí.

Na veřejných vysokých školách patří ekonomickým vědám a naukám druhé místo, třetí jsou humanitní a společenskovědní obory. Dlouhodobě také sledujeme nízký zájem uchazečů o technické obory. Z údajů Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy vyplývá, že např. v oblasti technické vědy, výroba a stavebnictví studuje pouze 15 % vysokoškolských titulů, což je o devět procentních bodů méně, než tomu bylo v roce 2001. Přitom zájem o technické pracovníky je značný. Oproti tomu mnozí absolventi humanitních oborů nenacházejí ve svém oboru uplatnění a vykonávají práci středoškoláků, a někdy jsou dokonce na pracovním místě, pro něž postačuje kvalifikace učňů. Platí prostě, že škol je příliš, vzdělání neodpovídá požadavkům ekonomiky a úroveň vzdělání se na jednotlivých školách výrazně liší.

Pokud jde o návrh na zvýšení sociálního stipendia z 1 620 korun na 2 100, oceňuji, že náš dřívější návrh převzalo Ministerstvo školství a zapracovalo ho do předložené novely. V té souvislosti však upozorňuji na to, že jsme za KSČM předložili návrh nový, v něm je zvýšení sociálního stipendia na 2 400 korun, a zároveň rozšiřuje okruh příjemců. Budeme rádi, kdybychom se v další diskusi shodli na tomto našem návrhu navýšení a zapracovali ho přímo do vládní novely.

Ono se to navýšení snadno kritizuje, když kritik sám vystudoval zadarmo. Mnohé studenty dnes nutí ekonomická situace k tomu, aby si přivydělávali. V opačném případě by studium museli ukončit. Podle loňského průzkumu Eurostudent V jsou mezi více než 6 tisíci studenty bakalářských, magisterských a navazujících studijních programů náklady spojené se studiem palčivým problémem. Měsíční náklady přesahují někde až 10 tisíc. I když se jedna třetina studentů těší finanční podpoře ze strany rodičů, příjem z brigády či zaměstnání je tak pro ně dnes téměř nutností. Ekonomickým činnostem se však věnují v míře, která je škodlivá jejich studiu, tzn. nejen o prázdninách a ve dnech pracovního klidu, ale i v pracovních dnech a na úkor docházky do výuky. Takže každá koruna navíc v rámci sociálního stipendia je určitě dobrá.

Závěrem bych chtěla uvést, že návrh zlepšuje situaci, přičemž netvrdím, že nejsou možné určité úpravy a změny, o nichž je možno dál diskutovat v rámci druhého čtení. Proto podporujeme jeho další projednávání. Děkuji za pozornost.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Děkuji paní poslankyni Semelové. Slovo má pan poslanec Zlatuška a připraví se pan poslanec Grebeníček, který je zatím posledním přihlášeným do obecné rozpravy. Prosím, pane poslanče.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedo, pane ministře, dámy a pánové, domnívám se, že hesla, která jsme slyšeli v pozitivním smyslu o této novele zákona o vysokých školách, nejsou oprávněná, že zákon nepřináší slibované změny. Zcela jistě není reformou jako takovou. Je to návrh, který vychází ze zbytků, z jakýchsi torz, která zde zbyla na ministerstvu z doby působení předchozích vlád, zejména vlád Topolánkových a Petra Nečase, která v době, kdy se připravovala, vycházela z jakési představy skutečně výrazné změny charakteru vysokého školství v České republice. Výhledy, na kterých tehdejší vlády stavěly, byly shrnuty v tzv. Bílé knize, která navazovala na doporučení, která jsme dostali od OECD, to je ta zpráva, o které se zmiňoval kolega Rais ve svém vystoupení.

Bílá kniha se nikdy nestala odsouhlaseným materiálem vlády. Vláda ji pouze vzala na vědomí, to v době, kdy byl ministrem školství tehdejší ministr Liška, ale k vlastnímu schválení této předlohy nikdy nedošlo a nedošlo ani ke korektnímu projednání. Ukázalo se tehdy, že ty primární cíle, které se schovávaly za výhledem, byly vcelku snadno veřejností i akademickou veřejností prohlédnuty jako především cesta k privatizaci zbytku veřejného sektoru, který v České republice zbýval, a k většímu politicko-hospodářskému vlivu do vysokých škol, který nebyl opodstatnitelný standardy, které vysoké školy mají v rozvinutých zemích.

Nejpropracovanější část tehdejšího výhledu se týkala zavádění školného. Nečasova vláda měla v programovém prohlášení i zavedení finanční pomoci studentů vysokému školství. Řada kritiků upozorňovala na zajímavý překlep v tehdejším programovém prohlášení, že to totiž nebyla finanční pomoc studentům, ale studentů, a skutečně takto, přestože tato charakterizace má spíš formu jakési úsměvnější historky, tak takto ty práce byly charakterizovány.

Nejvýraznější byly práce právě na zavádění školného a systému půjček na školné, kde se ukázalo, že toto je z hlediska ekonomických parametrů rozrůznění příjmů a struktury financí v jednotlivých skupinách jak obyvatelstva, tak absolventů, neschůdná představa, a že pokud by se takováto představa zavedla, tak že by vedla pouze k velkým režijním nákladům, které by byly na stranách finančních institucí, bank nebo těch, kteří by poskytovali půjčky na studium, ale fakticky by nepomohla ani studentům ani vysokoškolské vzdělanosti v České republice. To byl také důvod, proč tady z tohoto se za předchozích vlád muselo oprávněně vycouvat.

Dnes slyšíme, že se panu ministrovi Chládkovi podařilo dovršit snahy, které byly za předchozích ministrů neúspěšné. Ale tady je dobré opět poukázat na skutečnost, že se nevychází z představy, jak vysokoškolský systém celkově zlepšit a jak provést systémovou změnu, zejména ne změnu, která by mohla být nazývána reformou, ale že se vzaly zbytky po předchozích přípravách a jakýmsi způsobem se uplácaly dohromady tak, aby příliš nedráždily některé hráče z prostředí vysokých škol, zejména tedy Českou konferenci rektorů a Radu vysokých škol.

V tomto smyslu plně souhlasím s tím, co zde uváděla paní poslankyně Putnová, že pokud by návrh měl být v této podobě přijímán, tak to znamená především promarnění šance. Promarnění šance s vysokoškolským prostředím něco udělat ve smyslu jeho posunutí dopředu, odškrtnutí jakéhosi splněného cíle, který si možná předsevzal pan ministr, ale který si rozhodně nepředsevzala tato koaliční vláda.

Já bych připomněl, že v koaličním prohlášení vlády je explicitně napsáno: Vláda vypracuje analýzu vysokoškolské legislativy a v návaznosti na to předloží návrh změn. Analýza vysokoškolské legislativy taková, aby skutečně řekla, co je potřeba ve vysokoškolském prostředí měnit, a stanovila jakousi představu, jakýsi směr toho, co se má měnit, záměr, ta provedena nebyla. A ten zbytek je vlastně konglomerát věcí, které zčásti nikoho příliš neurážely...

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Já se omlouvám, pane poslanče, ale prosím všechny kolegy, aby se ztišili a nediskutovali během vašeho projevu. Děkuji... Prosím opravdu všechny kolegy, aby nediskutovali, včetně ministrů.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: I já považuji pana ministra za kolegu.

Takže konglomerát změn je takový, že jsou v tom věci, které nikoho příliš neurážejí, je v tom pár věcí, od kterých si omezený počet aktérů slibuje jakýsi pozitivní výsledek. Tam se jedná především o institucionální akreditace, kde lépe situované školy doufají, že by se tady tímto způsobem mohly vlastně oddělit od současného systému a zavést si způsob akreditací vnitřních, který bude do značné míry nezávislý na zbytku prostředí v okamžiku, kdy se jim institucionální akreditaci podaří získat. Pokud jste pozorovali některá vyjádření soukromých vysokých škol, tak i z tohoto sektoru vysokého školství zaznívaly naděje, že se změnou akreditací by např. mohly pominout problémy s kvalitou nebo s kritikou kvality některých vysokých škol, u kterých se dnes uvažuje o odnímání akreditace nebo odnímání státního souhlasu, a tady tato změna jim poskytuje jistou formu naděje do budoucna. V některých případech je to dokonce spojeno s tím, že funkcionáři takovýchto škol působili přímo v ministerstvem administrovaných projektech, které připravovaly obsah systému kvalifikací vysokého školství, nebo v projektech, kdy ministerstvo jakýmsi zvláštním způsobem rozdává peníze v mezi vysoké školy v rámci projektu kraje. Původní představa byla dokonce, že by zde byly desítky tisíc lidí na vysokých školách, kteří by byli vykazováni, jako že připravují strategie vysokých škol. Zaměřeno to bylo jen na to, aby si Ministerstvo školství vytvořilo větší počet zavázaných aktérů ve vysokoškolském prostředí prostřednictvím distribuce financí.

Tady tento aspekt distribuování financí bych doporučoval neopomíjet u jakýchkoli argumentů, které poukazují na shodu Ministerstva školství s některými součástmi reprezentace vysokých škol tam, kde se jedná o ustanovení, která jsou svým způsobem prázdná. Je symptomatické, že se občas podpora této novele spojuje s tím, že současně slyšíme, že vysoké školy doufají, že Ministerstvo školství zajistí více peněz zejména pro veřejné vysoké školy. A objevuje se to současně s tím, že se v médiích používají značně podhodnocené údaje o financování vysokých škol, často ve spojení s tím, že se poukazuje jen na výši příspěvku na vzdělávací činnost veřejných vysokých škol, zatímco mezinárodně v okamžiku, kdy se mluví o financování vysokých škol, tak se tím míní institucionální financování, v okamžiku, kdy se mluví o financování vysokých škol z veřejných rozpočtů, tak se tím míní opravdu všechny veřejné rozpočty. Podle posledních dostupných dat z vysokých škol tato míra je 1,11 % HDP, tohle je číslo za rok 2013, novější data k dispozici nejsou, protože veřejné vysoké školy zatím neodevzdaly své zprávy o hospodaření. Ale v okamžiku, kdy to porovnáte s tím tlakem, který vychází z částek, které jsou na poloviční úrovni, a souznění ministerstva, s tím, že současně slibuje, že tady tyto věci navýší a nikdy nepřistoupí k tomu, aby tyto údaje rozporovalo, tak je namístě to dávat dohromady s podporou, o které se poté mluví.

Co se týče konkrétních částí, které jsou v novele uvažovány, jako pozitivum vidím upřesnění některých správních procesů, které v době, kdy byly nastaveny stávajícím zákonem, nebyly vyjasněny do té míry, že by byla jasná mezihra mezi tím, co je stanoveno explicitně v zákoně o vysokých školách, a jakým způsobem se správní soudnictví, zejména Nejvyšší správní soud, bude dívat na ty oblasti, kde rozhodování na vysokých školách má povahu rozhodování o právech studentů, a s tím související důsledky pro aplikování správního řádu. V době, kdy byl stávající zákon přijímán, nebyla tato oblast zdaleka rozpracovaná příslušnými judikáty, neexistovala prakticky vůbec ani praxe elektronické komunikace zejména mezi školami a studenty. V této části posun na technické úrovni je v novele zahrnut, hodnotil bych ho jako jednoznačně pozitivní, nicméně bych ho v žádném případě neřadil do kategorie nějakých reforem nebo nějakého ovlivňování vysokého školství. Je to technická záležitost, která je potřebná, nicméně nesleduje žádný grandiózní cíl a už vůbec ne cíl, kterým je potřeba se nějak příliš pyšnit. V sektoru vysokých škol je potřeba dělat také jiné, podstatnější záležitosti.

Jedna z oblastí, kterých se novela dotýká, jsou akademičtí pracovníci. Zaznělo zde konstatování, že se nově zavádí kategorie mimořádného profesora. Od bývalého ministra a předsedy ODS Fialy jsme dokonce slyšeli, že je to kategorie, kterou náš systém dosud nezná, a jak ministr, tak bývalý ministr se vyjadřovali k tomu, jak je tady toto pozitivní krok dopředu.

Troufám si s tímhle pohledem polemizovat a tvrdit, že v oblasti akademických pracovníků ta úprava naopak znamená malý krok zpět oproti současnému stavu. Ten krok zpět je dán tím, že novela taxativně požaduje, aby místa docentů, profesorů byla obsazována pouze těmi, kteří projdou habilitačním nebo jmenovacím řízením. Jinými slovy těmi, kteří získají ty české tituly - a jsou to tituly v uvozovkách, protože fakticky žádný zákon je nezavádí, žádný zákon nezakazuje, aby kdokoli si usmyslí, si psal před jméno doc. Neexistuje zákon, který vám tady tohle to zamezuje, a z hlediska ustanovení v listině práv jakmile nemáte zákon, který vám udává povinnost, nemusíte to respektovat. Takže i ti, co neprošli habilitací. Když si napíšete doc. před jméno, nenajdete v českém právním řádu ustanovení, které by vám tohle to zakazovalo. Totéž u prof.

Tento zákon obsahuje nové ustanovení, které stanoví, že pracovní místa se mohou obsazovat pouze těmi, kdo prošli jmenovacím nebo habilitačním řízením. Mírně lepší formulaci měl mezi roky 1997 a 1998 návrh, který tehdy připravovala sociální demokracie, na nový zákon o vysokých školách, kde se rozlišovalo postavení docenta a profesora na vysokých školách a to, co bylo v návrhu té novely nazváno hodností. Rozdělilo se jméno pracovního místa od toho, co je získáváno na základě jmenování docentem nebo profesorem od rektora vysoké školy nebo prezidenta republiky, a explicitně se zavedly jak zkratky, tak právní ustanovení, které ten stav, který byl vcelku běžný v minulosti u jmenovaných docentů nebo profesorů, kteří mohli být ustanoveni na příslušné pracovní místo nebo nemuseli, vymezovaly v zákoně. Toto se nedostalo do stávajícího zákona přijatého s účinností od roku 1998. Sociální demokracie tehdy ten návrh stáhla a nikdy už tady v tomto nebylo pokračováno.

Současný návrh zavádí spojení mezi pracovním místem a získaným titulem. Je to omezení, které zde dosud nebylo. Toto omezení zdánlivě vypadá jako krok, který může zabránit nějakým nepravostem, nějakým manipulacím s těmi místy. Ale toto je pravda nejvýš v okamžiku, kdy se podíváme jenom na tuzemské domácí prostředí. V okamžiku, kdy si uvědomíme, že habilitační řízení a řízení o jmenování profesorem, tak jak jej předpokládá náš zákon, není přístupné pro akademické pracovníky zahraničních vysokých škol, zejména vysokých škol, které jsou vyloženě kvalitní - řekněme hypotetický příklad, že by sem přicházel nějaký profesor z Oxfordu nebo z Harvardu - tak v takových případech jakmile svážeme ten pseudotitul s pracovním místem, tak tím děláme omezení pro internacionalizaci našich vysokých škol.

Tento návrh novely problém řeší kategorií mimořádného profesora, což je kategorie, která se netýká udělení nějakého osvědčení, titulu nebo pseudotitulu ve smyslu docent a profesor tak, jak je to u těch našich, ale váže to na působení příslušného pracovníka na daném pracovním místě. Jinými slovy, nezřizuje novou kategorii uznávaného titulu, ale zřizuje konkrétní jméno pracovního místa, které lze zřídit na vysokých školách s tímto vymezením. Na první pohled to vypadá jako chytrá horákyně, která obchází problém jisté nekompatibilnosti středoevropského systému vědeckopedagogických hodností a toho, co je zvykem v anglosaském světě. Ale jen na první pohled. Komplikace nastanou už v okamžiku, kdy by měly vysoké školy vypisovat výběrová řízení na obsazení takovýchto míst. V okamžiku, kdy vypíše škola řízení, kde poptává obsazení místa profesora, tak to bude samozřejmě ten náš profesor, který dostal někdy v minulosti na Pražském hradě podepsaný dekret a v Karolinu nebo poštou zaslaný dekret o jmenování profesorem. Nebude to ten zahraniční profesor z toho Oxfordu nebo Harvardu. Pokud škola bude chtít vzít někoho ze zahraničí, bude muset poptávat obsazení té pracovní pozice, která se jmenuje mimořádný profesor, což je jiná pozice, než která je určena pro ty naše profesory. A pro změnu čistě hypoteticky v okamžiku, kdy se najde tuzemský uchazeč, který bude shodou okolností lepší než ti zahraniční, kteří se na to budou hlásit, tak vypsané řízení se bude vztahovat pouze tady na tohle nově vytvářené pracovní místo.

Dovedu si představit, že v tuzemském prostředí tady to bez problémů školy nějakým způsobem - já nevím, jestli ošulí je použitelný termín, ale prostě obejdou tak, jak je na českých institucích zvykem. Ale tohle zase narazí na standardy, které bychom měli uplatňovat vzhledem k zahraničnímu prostředí. Existuje společná deklarace Evropské komise a Evropské univerzitní asociace o vytváření evropského univerzitního prostoru, kde je cíl zveřejňovat veškerá výběrová řízení na obsazování míst vědeckých pracovníků, což jsou samozřejmě i ti docenti a profesoři, mezinárodními řízeními, která jsou uveřejňována na jednom serveru EURAXESS Evropské komise. Co bude poptáváno v takovémto vypsání pracovního místa? Ten náš profesor, nebo ten mimořádný profesor? Jakým způsobem tohle bude kombinováno? A jak budeme působit na zahraničí, abychom nepůsobili dojmem, že vlastně to, co vypisujeme, to, co bývá zvykem brát jako stanovená specifikace, kterou ty instituce také dodržují, tak jakým způsobem se uvnitř našich institucí chováme k tomu, že vlastně tyhle kategorie přecházíme a zacházíme s nimi prakticky libovolným způsobem?

Toto je drobná ilustrace toho, co zůstalo v návrhu po těch všech možných změnách a zůstalo tam proto, že původní představa v době reformy zajistit možnosti působení vynikajících odborníků z praxe na místech, která odpovídají profesorům na vysokých školách, si nevšímala toho, že toto mají vysoké školy možnost v rámci zákona uplatňovat už dnes, a snažila se najít způsob, kterým podpoří jakousi osmózu mezi tím akademickým prostředím a prostředím průmyslovým praktických firemních aplikací. Záležitost jednoznačně pozitivní, na druhou stranu těmi postupnými kroky, jak se připravovaly dílčí novely, a to, co zbylo dnes na Ministerstvu školství, dovedená do situace, že řeší prakticky jenom zvláštní případ nekompatibility našich titulů se zahraničním působením, a to ještě způsobem, který v žádném případě není akceptovatelný, není bez problémů.

Tvrdím, že tato úprava neposunuje naše vysoké školy k lepšímu, ubírá jim možností, jak se mohou ve své personální práci chovat, a to i navzdory tomu, co říkají někteří kolegové, kteří tvrdí, že jsou a byli vždycky zastánci funkčních míst profesorů nebo docentů, přestože těchto míst, těchto možností v době a na místech, kde toho mohli využít, nevyužili.

Další problém, který v novele vidím v souvislosti se základními tématy, které jsou hodně viditelné, to jsou problémy s akreditacemi. Myšlenka zjednodušit akreditace pro zavedené instituce vede k té představě institucionálních akreditací. Jakmile je škola dostatečně renomovaná, získá oprávnění provádět proces jakési certifikace studijních programů, které realizuje ve své vlastní režii, nebude se muset s každou jednotlivostí obracet na jinou instituci. Nicméně v tom procesu akreditací, tak jak je popsán v novele, vidím značné problémy.

Jeden z těch problémů je to, co zde zmiňovala paní poslankyně Putnová, totiž nehotový obrázek o tom, co jednotlivá ustanovení znamenají. Význam jednotlivých ustanovení v zákoně je dán až podzákonnými normami a je v zásadě jedno, jestli je to vyhláška Ministerstva školství, nebo nařízení vlády, ale bez toho aby bylo jasné, jak vypadá obsah tady těchto norem, není dost dobře možné dohlédnout důsledků toho, co je stanoveno v novele jako takové a co může na první pohled vypadat docela rozumným způsobem. Ďábel může být skrytý v detailech a problémy podzákonných norem jsou zcela zásadní.

Skutečnost, že Ministerstvo školství odmítlo připravit ty normy tak, aby byly k dispozici současně s předkládáním novely do vlády, neřkuli do prvního čtení v Poslanecké sněmovně, považuji za velmi závažnou chybu. Žádali jsme tady o toto. Explicitně se nám dostalo odmítnutí. Explicitně se nám dostalo poukazu na to, že máme být spokojeni pouze s věcnými záměry těch podzákonných norem, nikoli s jejich konkrétním zněním. (Velký hluk v sále.)

Akreditace, tak jak je narýsována v novele, u některých reprezentantů akademické obce nevzbuzuje příliš velké obavy z toho důvodu, že říkají: Celý ten mechanismus institucionální akreditace, pokud se ho nepodaří používat, tak zůstane v zásadě ten proces, kterým se procházelo nyní. Budou se akreditovat jednotlivé studijní programy a pouze se nevyužije celého toho mechanismu, který je tam připravován. Ten mechanismus, zdůrazňuji, nebyl žádným způsobem testován z hlediska toho, jak bude vypadat jeho provádění na vysokých školách, jak budou vypadat příslušné normy, které předpokládají kontrolu kvality a vnitřní standardy vysokých škol. My jsme na toto při jednání v nedávné době upozorňovali zástupce ministerstva. Dozvěděli jsme se, že pilotování tady takových procesů není možné. Když se ale podíváte do toho, jaké nové instituce a jaké procesy norma zavádí, je velmi důležité vidět, jak vlastně tady tyhle ty věci budou vypadat. (Hluk v sále stále sílí. Poslanci ANO se shlukují před svými lavicemi.)

Velká otázka je, jestli takto pojímaná nová akreditace... (Odmlka pro silný ruch v sále.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Kolegyně, kolegové, já vás prosím, abyste zaujali svá místa a nediskutovali a umožnili panu poslanci dokončit jeho obsáhlý projev.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: Je otázka, jestli takto pojímaná nová akreditace skutečně sníží vnitřní byrokracii a administrativní zátěž na vysokých školách, anebo povede jenom k tomu, že se budou dělat spousty formálních stylistických cvičení na normy, které jsou tím procesem vyžadovány, nicméně nejsou podstatné z hlediska i věrohodnosti toho, co se na vysokých školách odehrává.

Mnohem důležitějším prvkem, který chybí dnešním akreditacím, je transparentnost. Průhlednost toho, jak jsou posuzovány jednotlivé návrhy, jak se k nim chovají podkomise, akreditační komise a jakým způsobem je zamezováno tomu, aby se v tom akreditačním procesu uplatňovaly vlastní zájmy členů podkomisí reprezentujících zájmy svých institucí nebo zájmy vlastní, nikoli zájmy vzdělanosti jako takové.

Další problém s akreditacemi je v celém tom pojetí oblastí vzdělávání, které mají být vyčleněny a definovány nařízením vlády. Tady se vlastně jedná o to, že nařízením vlády bude stanovena struktura vědních oborů, ve kterých probíhá vzdělávání na vysokých školách. Přestává to být záležitostí akademické vědecké komunity. Stává se to záležitostí politického rozhodnutí a závazného dodržování toho, co je tím politickým orgánem, tedy vládou, do toho zapsáno.

Příprava, tak jak probíhá dnes na úrovni příslušných pracovních skupin, vypadá jako proces, který je vzácně demokratický. Účastní se ho spousta pracovníků z vysokých škol, nedělá to Ministerstvo školství vnitřními pracovníky. Na druhou stranu, když se podíváme na detaily, tak zjistíme, že ten proces v žádném případě není takhle příznivý a že naopak v sobě může obsahovat opět krok zpět v podobě petrifikace a strnulosti systému. Do pracovních komisí, které dnes pracují na náplni příslušných oblastí studia, byli bez jakéhokoli transparentního způsobu výběru nadelegováni pracovníci stávajících vysokých škol, kterým nebylo dáno ani přesné zadání toho, do jaké míry výsledky jejich činnosti budou nějakou závaznou normou jenom doporučením, k čemu to vlastně bude použito, nicméně měli si vesměs možnost ohlídat, aby jejich partikulární zájmy nebo partikulární zájmy jejich institucí byly v připravovaných normách nebo standardech zahrnuty. Pokud někdo učí předmět XY na příslušné vysoké škole, tak se jinými slovy bude snažit, aby požadavky toho, čemu on se věnuje, byly zahrnuty do těch budoucích standardů.

Jakmile toto necháme projít mechanismem, který bude zakotven v normě, která bude dána nařízením vlády, tak jakákoliv inovace, která v budoucnu bude na vysokých školách probíhat, bude přirozeně narážet na to, že v okamžiku, kdy se někdo pokusí inovovat, tak se dozví: No ale v nařízení vlády je napsáno, že studijní programy mají vypadat jinak. Tohle se výrazným způsobem týká třeba požadavku, jak si představujeme, že mají být vzděláváni učitelé na učitelských oborech, ale jsou to nejen tyto příklady, jsou to i příklady oborů, které se přirozeným způsobem vyvíjejí a mění se tam některá paradigmata práce. (V sále je setrvalý hluk, okázalý nezájem o projev řečníka.)

Návrh, tak jak je dnes koncipován svou neprůhledností a tím politickým rozhodováním, je opakem toho, jak by to mělo vypadat. Ten primární konsenzus by měl být na odborné úrovni nejvýš nějakých odborných společností a s výrazným vstupem zainteresované veřejnosti tam, kde to má vztah na další působení směrem ke společnosti jako takové. Současný návrh je opak tohoto, spíš přináší strnulost.

Ve studijních programech se neuvažuje s výraznou podporou toho, po čem volá i praktická sféra. Modely studia, které jsou třeba běžné ve Velké Británii v podobě tzv. sendvičového studia, kde je institucionálně možné prokládat studium s praktickým působením v průmyslové praxi. Svázání poplatky za delší dobu studia a zpřísnění těchto parametrů může vést zase k tomu... (Řečník se odmlčel a žádá pohledem předsedajícího o zjednání klidu v sále.)

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Pane kolego, já dělám, co můžu i bez použití mikrofonu, abych snížil hladinu hluku ve sněmovně, ale moc se mi to nedaří. Tak znovu prosím kolegy, aby se ztišili a věnovali pozornost argumentaci pana poslance Zlatušky.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: Protože já bych musel jinak křičet, že? (Čeká na ticho.) Ve třídě tohle funguje.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Opravdu prosím o klid ve sněmovně. Upozorňuji, že následující bod je registr smluv. Je velmi sledován mediálně a byl bych nerad, abychom byli znovu obviňováni z obstrukcí.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: Není tam systémově řešeno sendvičové studium jako propojení studia s praxí, které je velmi významné zejména v těch oblastech studia, kde se nám jedná o větší dimenzi profesního studia. Chybí na těch pokročilých patrech ekvivalent něčeho, co se v zahraničí nazývá průmyslové PhD, model, který je znám například z Dánska, a u akreditací jsou zcela pominuty parametry mezioborových studijních programů. Přičemž všeobecně se v prostředí vysokoškolské vzdělanosti v zahraničí považuje interdisciplinarita za podstatnou součást vysokoškolského vzdělávání. Tady celý ten systém předpokládá, že jsou to vlastně izolované požadavky jednotlivých skupin, které mohou stát vedle sebe. Odtud také debata o příslušných poplatcích a úpravě toho, že vlastně mezioborové studium se musí obcházet více studii.

Další věc, kterou vidím jako značně problematickou, je, že bez větší odborné debaty o přínosech a možných problémech boloňského modelu se do ustanovení o akreditacích dostává větší tolerance k převádění děleného studia na dlouhé magisterské studium. Jestli tohle je pravda, nebo není, to se uvidí až v případě vypracování těch příslušných podzákonných norem. Nicméně současná dikce v novele nasvědčuje těmto obavám a nejsem sám, kdo si tohle myslí.

Z dalších oblastí v souvislosti s akreditacemi je neřešený problém konfliktu zájmů pracovníků akreditační agentury, protože je přejímán jakoby model z větších zemí, které si mohou dovolit vyčlenit pro takováto tělesa personál, který nemá napojení na existující vysoké školy, a nehrozí tam to, že si pracovníci připravují působení pro instituce, do kterých poté budou odcházet. Přechod mezi školami a akreditační agenturou považuji za velmi výrazný problém, stejně tak považuji za problém to, že tam není řešena izolace mezi odborným působením v akreditační agentuře a politickými pozicemi nebo pozicemi ve státní správě v podobě přecházení. Domnívám se, že by tam měl být požadavek, řekněme, pětileté karantény od působení v politické straně nebo ve státní správě pro lidi, kteří budou působit v akreditační agentuře. Úvahy o tom, že jsou to vyhlédnutá místa pro lidi z úřadů nebo z politických stran, jsou zase úvahy, které jdou proti nezávislosti akreditace. A významný bod je transparentnost jednání o problémech, které akreditační agentura řeší.

Z dalšího bodu, který považuji za hodně problematický, je autonomie fakult. Zmiňoval se o tom tady už kolega Rais v tom posilování pravomoci rektorů. Tak jak je dnes v novele ta věc připravena, tak se jedná o změnu, která může mít jednosměrný charakter. Pokud nějaký despotičtější rektor se rozhodne využívat tady těchto věcí a nepředávat pravomoci na fakulty, tak se tím stanoví změna vnitřní struktury vysokých škol, která bude nevratná z hlediska prakticky schůdných procesů. Přičemž pluralita působení uvnitř vysokých škol je velice podstatná k tomu, aby se vysoké školy byly schopny vyvíjet jako životaschopné instituce. (Stálý hluk v sále.)

U tohoto bodu je symptomatické, jakým způsobem se do novely vůbec dostal. Když si přečtete důvodovou zprávu, důvodová zpráva s touto změnou vnitřní struktury vysokých škol vůbec neoperuje.

 

Předseda PSP Jan Hamáček: Kolegyně, kolegové, já už opravdu nevím, co mám dělat. Samozřejmě mohu přerušit schůzi... To nemohu, pane poslanče. (Poslanec Koskuba naznačuje pravděpodobně, aby byl přerušen poslanec Zlatuška.) Vaše řešení, které navrhujete, je nemožné. Buď mohu přerušit jednání Poslanecké sněmovny, abych dal prostor vám se ztišit, anebo mohu stále apelovat na to, aby byla v Poslanecké sněmovně důstojná atmosféra. Samozřejmě mohu trošku apelovat na pana kolegu Zlatušku, jestli by nechtěl svůj projev zkrátit, ale nemohu ho nijak omezovat.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: U té autonomie je velice důležité si uvědomit, že to, co dělá vysoké školy vysokými školami, je vnitřní pluralita názorů. Jakmile to sešněrujeme víc do moci jednoho člověka, rektora na vrchu celé instituce, tak tím ochuzujeme to prostředí o vnitřní inovativní sílu. A je to zase krok, který může poškodit vysoké školství. To neznamená nedat rektorům možnosti postupovat proti neuváženým, třeba hospodářským krokům těch autonomních fakult, ale to, co je dnes v té novele zahrnuto, má výrazná rizika opačného přístupu a přehnání té situace do druhé strany.

To, co je dál problematické, je neřešení vztahu soukromého a veřejného vysokého školství. Většina kritiky, která zaznívá z veřejnosti vůči vysokým školám, se týká soukromých škol. Přesto systematické řešení jejich vztahu v novele chybí. Chybí zde zajištění odstranění střetu zájmů mezi pracovníky veřejných vysokých škol, kteří mohou volně tunelovat know how veřejných vysokých škol a odnášet je jako externí pracovníci, kteří přednášejí na soukromých vysokých školách a umožňují jim fungovat.

Vůči soukromým vysokým školám je novela velice tolerantní v tom, že začíná dovolovat fúze soukromých vysokých škol s přenášením akreditace, což je jednoznačně krok pro zachránění těch privátně fungujících subjektů, nemá rozumnou motivaci kvalitou, ničím dalším, je to jenom polštář, který se dává tady tomuto sektoru. Považoval bych za žádoucí, aby u výjimky, která je v zákoníku práce na pedagogické a vědecké vzdělávání, byla alespoň u kmenových institucí, kde akademičtí pracovníci pracují, zabezpečena povinnost předchozího souhlasu s externím působením těch pracovníků na jiných institucích, jinak jsme v situaci tunelování veřejných institucí ve prospěch jiných nebo ve prospěch soukromých.

Další věc, co novela neřeší, je otázka reprezentativnosti akademických senátů, což je záležitost jednak příslušných kvor u voleb, a co je důležitější, jakým způsobem se reprezentativnost akademických senátů projevuje u volby orgánů vysoké školy, tedy zejména rektora, respektive děkanů. Zde bych viděl jako účelnou debatu o tom, jak má vlastně ta volba jako taková vypadat ve vztahu k volební účasti při volbách akademických senátů, respektive úvahy třeba o sborech volitelů pro volbu rektora, které by mohly být alternativou toho, co zde zmiňovala paní poslankyně Putnová, jako třeba profesorská kurie v senátech vysokých škol.

Z dalšího ještě - to už se budu snažit přeskočit. Velký problém je přílepek, který je v novele obsažen v podobě novely zákona o veřejných výzkumných institucích, který umožňuje posílení pravomoci zřizovatele, který v řadě případů do veřejných výzkumných institucí nevkládá žádné finanční prostředky, a fakticky posun veřejných výzkumných institucí někam do polohy bývalých příspěvkových organizací s výjimkou toho, že vlastně tam chybí to příslušné financování. Ta problematika ve veřejných výzkumných institucích nemá ve znění novely žádnou věcnou souvislost s vysokými školami a není žádný důvod zákon č. 341/2005 Sb., o veřejných výzkumných institucích, novelizovat. Je to čistý přílepek, který v té novele nemá co dělat, a není ani z důvodové zprávy jasné, co se vlastně sleduje touhle tou problematickou změnou.

Domnívám se, že tak jak je novela předkládána, že je předkládána v nehotovém tvaru, bez potřebné debaty. Musím s politováním konstatovat, že se nesplnil příslib předsedy vlády Sobotky, který mi dal v odpovědi na mou ústní interpelaci 12. března letošního roku. Tehdy mi řekl: "Já jsem přislíbil, že se zúčastním zasedání pléna České konference rektorů tak, abych měl možnost hovořit nikoliv pouze s předsednictvem, ale se všemi rektory našich vysokých škol." Konstatuji, že takováto účast premiéra na jednání pléna České konference rektorů neproběhla, není tento příslib splněný. A tohle jenom svědčí o tom, že ten návrh je předkládán ve zbytečném spěchu, že ani tady takovéhle, řekl bych, ceremoniální náležitosti nejsou splněny. K tomu spěchu přitom není žádný věcný důvod, protože od září z hlediska termínového ta novela dost dobře nemůže z hlediska kroků jak zde v Poslanecké sněmovně, tak následně v Senátu vejít v účinnost. Před výbor to staví úkol, který je zbytečný z hlediska možností, které když si srovnáme možnosti poslanců s možností ministerstva - ministerstvo dává špatně připravenou nehotovou normu, na které budeme muset ve výboru v rámci druhého čtení velmi pracovat. Domnívám se, že by si zasloužila v zásadě přepsat. Přitom ministerstvo školství by na toto mělo mít veškerý odborný aparát, nebo aspoň donedávna mělo. Jsem si vědom toho, že vlastně veškerá práce, která na ministerstvu kolem toho byla prováděna, tak že ji prováděl fakticky náměstek pro legislativu pan Mlsna, který už není pracovníkem ministerstva. Takže je otázka, jestli ta nehotová podoba novely, kterou má vyřídit až jednání poslanců ve výboru, není jakýmsi předáváním práce z ministerstva do Poslanecké sněmovny.

V každém případě velice lituji tady tohoto postupu. Nezbude nám nic jiného, než důkladným způsobem ve výboru nad tímhle tím zapracovat. Děkuji. (Potlesk v sále.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobré odpoledne, vážení paní a pánové. Budeme pokračovat. Než dám slovo k faktické poznámce panu předsedovi klubu TOP 09, dovolte mi, abych nejdřív konstatoval omluvy, a to omluvu pana ministra obrany Martina Stropnického od 17 hodin do konce jednacího dne, paní poslankyně Jitky Chalánkové od 15.30 hodin po zbytek jednacího dne. Pan kolega Klaška se omlouval do 15.45 hodin z pracovních důvodů, pan poslanec Jakubčík od 16.30 do 19 hodin z pracovních důvodů a pan poslanec Jiří Štětina z dnešního jednání od 18 hodin z pracovních důvodů.

Nyní tedy faktická poznámka pana poslance Miroslava Kalouska jako předsedy klubu TOP 09. Připraví se pan kolega Grebeníček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Miroslav Kalousek: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, rád bych vám řekl, že v tuhle chvíli poslanci TOP 09 stáhli celkem pět kritických vystoupení k návrhu tohoto zákona, protože obsah našich kritických vystoupení věcně zcela obsáhl pan profesor Zlatuška z vládní koalice. My se chceme přihlásit k tomu, co on řekl. Pevně doufáme, že pokud zvítězí zdravý rozum a zvítězí názory, které tady prezentoval pan profesor Zlatuška, tak nic takového nemůže být schváleno. Obáváme se však, že to tak nedopadne, že nakonec vládní koalice v duchu toho, co tady předvedla dopoledne, v duchu společné lži a korupce prohlasuje to, co je předloženo. Kdyby se to panu profesorovi nelíbilo, tak bude odvolán u piána (pobavení), popřípadě utopen u pozounu. Nicméně ještě jednou, rád bych zdůraznil, že se přihlašujeme k názorům, které tady přednesl předseda školského výboru, proto je tady nebudeme opakovat vlastními ústy. A nemáme žádné přehnané představy, že pravda zvítězí, byť zní z vašich vlastních řad. Já dobře vím, že pravda se u vás říkat nesmí.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji i za dodržení času panu kolegovi Kalouskovi. A nyní poslední písemně přihlášený do rozpravy, pan poslanec Miroslav Grebeníček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, i pro mne je zřejmé, že vládní návrh novely zákona o vysokých školách reaguje na složitou a mnohdy problematickou situaci, do které se dostalo naše vysoké školství. Současně reaguje i na některé samozřejmé potřeby vysokých škol. Do jisté míry složitá situace není až tak nová, některé nepříznivé trendy byly založeny už před lety a některé vývojové tendence a rizika s nimi spojená naznačovaly nutnost legislativních změn a nových úprav stále naléhavěji. Přesto mnohdy diskuze o nutnosti komplexněji reagovat na potíže i na nové okolnosti vyznívala velmi, velmi rozporně a přes všechny přísliby nevedla včas ke shodě na vhodných úpravách a k potřebným závěrům a výstupům. Po předchozích marných nebo nezavršených přípravách proto přichází s jistým ucelenějším návrhem na řešení až současná vláda.

Je nutné připomenout, na co chce, nebo by měl, předložený materiál reagovat, a to s tím vědomím, že některé v něm obsažené úpravy nelze předem a s jistotou označit jako skutečně efektivní. Prokázat se to může až při uplatňování novely, bude-li ovšem schválena a vstoupí-li v účinnost.

Rozumím zejména snaze vlády zefektivnit kontrolní mechanismy a některé procedury organizace a řízení. Jestliže se stát jako celek i Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v minulosti postupně zříkaly a zbavovaly některých kompetencí, nebylo to spojeno s odpovídajícím a zejména mnohdy ne s efektivním nahrazením odpovědnosti vysokých škol samotných. O selhávání kontrolních mechanismů v samotných vysokých školách, a to jak veřejných, tak i soukromých, a o potřebě posílení kontroly kvality škol a vzdělávací nabídky se koneckonců stále více mohla přesvědčovat nejenom odborná veřejnost.

Pověstný případ plzeňských práv, který padal, a nemohl pochopitelně nepadnout, i na vedení celé Západočeské univerzity, ostatně jako exemplární selhání velmi jasně ukazoval, kam až lze v úpadku a v odpovědnosti akademické obce, úpadku kvality i neutralizací kontrolních prvků systému dojít i na veřejné, státem financované univerzitě. Dnes už ale po letech také víme, že se tento případ nestal pro řadu dalších vysokých škol dostatečným varováním a že nenásledovala dostatečně účinná opatření k tomu, aby se v celé řadě variant neopakoval stav neuchopitelnosti a pozdních reakcí na podobné jevy, jak se o tom znova a znova přesvědčujeme.

Pokud dnes v počtu vysokých škol předstihuje Česká republika daleko lidnatější země a pokud v počtu vysokoškolských studentů v populačních ročnících překročila všechny myslitelné meze, tak to nešlo ve významném rozsahu ruku v ruce ve vzestupu, ale mnohdy ani s pouhým udržením úrovně terciárního vzdělávání. Pokud se v určité omezené formě objevuje v návrhu i cesta, jak se vypořádat s podvody kolem falešných a podivných studií, s plagiátorstvím a podváděním v honbě za diplomy a tituly, pak je to trochu po špinavé pěně nad kalnými spodními proudy.

Proto vítám, že novela deklaruje úsilí o úpravy i zefektivnění hodnocení kvality vysokých škol. Ale až praxe v případě navrhovaných změn, pokud jde o akreditace studijních programů a institucionální akreditace, mne přesvědčí o tom, zda jde o opatření nejen nová, ale rovněž účinná. Zřízením Národního akreditačního úřadu pro vysoké školy má vzniknout personálně silná instituce. Jde o to, aby měla odpovídající kompetence a odpovědnost. Tak jak se Ministerstvo školství v konfliktní situaci postupně zříkalo odpovědnosti za činnost Akreditační komise, chci věřit, že vznik nového úřadu povede k jednoznačné situaci, že nedojde k rozmělnění a podvázání jeho odpovědnosti a funkčnosti.

Dámy a pánové, vnímám jako žádoucí i úpravu pravidel působení zahraničních vysokých škol na území České republiky. Jsem přesvědčen, že český stát se nemůže zříci své odpovědnosti nejen za to, jaké vysoké školy a za jakých podmínek na našem území působí s ohledem na jejich působnost ve vztahu k českým studentům a jejich kvalifikacím. S ohledem na pověst českého státu by ale měly existovat i určité garance toho, že cizí subjekty zaručují určitou úroveň a na území republiky nebudou z důvodů benevolence poškozováni ani případní zahraniční studenti.

Osobně považuji za nutné zdůraznit vedle zvýšení kvality i sociální dostupnost vysokoškolského vzdělávání. Zaznamenávám, že vláda do svého návrhu začlenila i úpravu - tedy navýšení - sociálních stipendií a že tak reagovala na oprávněný požadavek, který byl již dříve vyjádřen poslaneckým návrhem. Je možné diskutovat o tom, zda je to dostatečné při všech překážkách, které musí tito studenti ve snaze získat vysokoškolské kvalifikace zdolávat. V každém případě ale jde o starý dluh vůči studentům ze sociálně slabých rodin. Na zvýšení z důvodů, které nelze ničím ospravedlnit, čekají tito studenti už od roku 2007 a vláda v tomto ohledu navrhuje, alespoň podle mého názoru, rozumný krok.

Zcela závěrem znovu zdůrazňuji: předkládaná novela určitým způsobem reaguje na stav, který buď dlouhodobě není dobrý nebo který s ohledem na vývoj systému, jeho mezery, je žádoucí měnit. Mohu mít a mám pochybnost o tom, zda některé navrhované úpravy budou skutečně efektivní, zda některé jsou dostatečným a vhodným řešením problémů. V každém případě ale považuji předložený dokument za solidní základ, o kterém je možné, a dokonce nutné seriózně jednat. Proto podpořím jeho postoupení k projednání příslušnému výboru.

Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Miroslavu Grebeníčkovi. S faktickou poznámkou se přihlásil do rozpravy dále pan poslanec Jiří Zlatuška. Prosím, pane poslanče, máte slovo k faktické poznámce.

 

Poslanec Jiří Zlatuška: Vážený pane předsedající, snažil jsem se přeskočit pár bodů, které jsem měl nachystané, a sociální stipendia byla jeden z nich. A když už to tady zaznělo, tak bych zdůraznil, že když už ministerstvo dává sociální stipendia, to zvýšení, do zákona, že by bylo vhodné, aby to udělalo bez toho, že je na to nárok prostředků ze státního prostředků. Fakticky to znamená jenom mírné zvýšení financí směrem k soukromým vysokým školám ze státního rozpočtu.

A to, co už jsem říkal při projednávání komunistického návrhu: Veřejné vysoké školy mají tři čtvrtě miliardy na svých stipendijních fondech, které tam leží. Je z čeho to platit. Není problém vyplácení sociálních stipendií dát pouze jako povinnost bez nároku na finanční zdroje ze státního rozpočtu. Kdyby tam tato věc byla, tak bych to považoval za chvályhodné vzhledem k těm studentům, a nikoliv jen jako úlitbu pana ministra směrem ke komunistickým poslancům. Chápu, že tyhle hlasy účelově potřebuje, ale nic jiného tady v tomto bodě nevidím.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Zlatuškovi i za dodržení času. To byl poslední přihlášený v rozpravě. Ptám se, jestli se ještě někdo hlásí do rozpravy. Není tomu tak. Rozpravu končím.

Ptám se tedy, jestli je zájem o závěrečná slova. Pane ministře? Ano. Prosím, pan ministr školství, mládeže a tělovýchovy Marcel Chládek se závěrečným slovem. Prosím, pane ministře.

 

Ministr školství, mládeže a tělovýchovy ČR Marcel Chládek Děkuji za slovo, pane předsedající. Vážení poslanci, vážené poslankyně, děkuji za bohatou a košatou debatu. Opět se ukázalo, že oblast školství vám všem mimořádně leží na srdci. Jsem velmi rád, že v řadě příspěvků, byť z levého či z pravého spektra, zazněly pozitivní podpůrné hlasy, protože novela by měla být podpořena všemi hlasy napříč politickým spektrem. (V sále je rušivý hluk.)

Jak jsem již podotkl ve svém úvodním vystoupení, je to klíčová novela, která je podporovaná jako vyvážená novela širokou odbornou veřejností, rektory jednotlivých vysokých škol i Radou vysokých škol. Také jsem velmi rád, že připomínky TOP 09 byly shrnuty v jednom vystoupení jednoho z poslanců a tím jsme si ušetřili čas.

Dovolte mi ale přece jen se dotknout jednoho vystoupení, které mě trochu zarazilo, a to je vystoupení paní poslankyně Putnové, která považuje tuto novelu za málo ambiciózní, že od toho čekali více. Je to možné, ale myslím si, že měli dost času takovou novelu připravit. Měli dost času připravit ambiciózní novelu a možná je mrzí, že nyní je novela v Poslanecké sněmovně, to znamená tak nejdále, kde mohla být. Nikde nelítají melouny z oken, nikde nejsou tisíce studentů v ulicích a je to přijímáno s širokou podporou. Mohu ale potěšit paní poslankyni Putnovou, že ty obrázky, na které čeká, tak jistě poskytneme v druhém čtení, kde by měla být široká debata za účasti odborné vysokoškolské reprezentace, protože se jich to týká. Nemohu ale souhlasit s výrokem paní poslankyně, že rektoři nejsou zodpovědní za vývoj vysokého školství v České republice. Myslím si, že jsou mimořádně spoluzodpovědní za vývoj v České republice a že jsou zodpovědní za vývoj vysokých škol a nemůžeme je pasovat a degradovat do role lobbistické skupiny.

V závěru mého vystoupení mi dovolte, abych požádal vás zleva, tak vás zprava, tak vás uprostřed i za mnou, abyste podpořili tuto novelu a propustili do druhého čtení. Děkuji za pozornost.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministrovi. Žádám pana zpravodaje, zda má zájem o závěrečné slovo. Nemá zájem o závěrečné slovo. V tom případě se budeme zabývat nejdříve návrhy, které padly v rozpravě. To je návrh na vrácení předloženého návrhu vládě k dopracování. Všechny vás nejdřív odhlásím a požádám vás o novou registraci. Prosím, přihlaste se svými identifikačními kartami. Spustil jsem gong, aby všichni věděli, že jsme se přiblížili k hlasování.

 

Jakmile se ustálí počet přihlášených, tak v hlasování pořadové číslo 146 rozhodneme o tomto návrhu paní kolegyně Putnové.

Zahájil jsem hlasování pořadové číslo 146 a ptám se, kdo je pro vrácení navrhovateli návrhu k dopracování. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 146. Z přítomných 157 pro 32, proti 113. Návrh nebyl přijat.

 

Budeme tedy pokračovat, a to přikázáním výboru k projednání. Organizační výbor navrhl přikázat předložený návrh k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako výboru garančnímu. Navrhuje někdo přikázání jinému výboru jako garančnímu výboru? Ano, paní poslankyně Putnová. Garančnímu - tedy není jiný návrh pro garanční výbor. Přistoupíme k hlasování.

 

Rozhodneme v hlasování 147, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro to, aby předložený návrh byl přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako garančnímu výboru. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 147. Z přítomných 165 pro 164, proti nikdo. Konstatuji, že tento návrh byl přikázán k projednání výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu jako garančnímu výboru.

 

Organizační výbor nenavrhl žádný jiný výbor, který by to měl projednávat.

Vnímám přihlášku paní poslankyně Putnové a další návrhy hned budeme řešit. Prosím, paní poslankyně.

 

Poslankyně Anna Putnová: S ohledem na to, že se tato novela dotýká státních vysokých škol, doporučovala bych, aby se minimálně výbor pro obranu a výbor pro bezpečnost věnoval pasážím, které jsou zaměřeny právě na tyto státní vysoké školy.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře, děkuji. Čili výbor pro obranu, výbor pro bezpečnost.

Pan poslanec Okleštěk. Prosím, pane poslanče, máte slovo.

 

Poslanec Ladislav Okleštěk: Děkuji. Nejdu navrhovat výbory, ale v předchozím hlasování jsem hlasoval proti a na sjetině mám pro. Tak pouze pro stenozáznam, nezpochybňuji hlasování, ale ob jedno zpátky.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Oklešťkovi. Bude zaznamenáno v písemném zápise o jednání a o výsledku hlasování.

 

Máme tedy před sebou dva návrhy k hlasování, a to je přikázat jako dalším výboru k projednání výboru pro obranu.

Rozhodneme v hlasování 148 a ptám se, kdo je pro přikázání tomuto výboru. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 148. Z přítomných 165 pro 82, proti 39. Návrh nebyl přijat.

 

Nyní budeme hlasovat o výboru pro bezpečnost.

Rozhodujeme v hlasování 149, které jsem zahájil, a ptám se, kdo je pro, aby výboru pro bezpečnost to bylo přikázáno. Kdo je proti? Děkuji vám.

Hlasování pořadové číslo 149. Z přítomných 165 pro 59, proti 57. Ani tento návrh nebyl přijat.

 

Konstatuji, že tento tisk byl přikázán jako garančnímu výboru výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Jinému výboru to přikázáno nebylo. Lhůta pro projednání je zachována podle zákona o jednacím řádu. Děkuji panu ministrovi, děkuji panu zpravodaji a končím bod číslo 32.

 

S přednostním právem se hlásí mimo body pan předseda klubu Marek Černoch.

 

Poslanec Marek Černoch: Děkuji za slovo. Požádal bych o pauzu na jednání klubu hnutí Úsvit v délce 30 minut. Děkuji.

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Dobře, děkuji. V tom případě vyhlásím přestávku na 31 minut do 17 hodin, protože v 17 hodin je pevně zařazený bod, který máme projednávat, a za jednu minutu bych pravděpodobně nemohl projednat nic jiného. Vyhlašuji přestávku do 17 hodin.

 

(Jednání přerušeno v 16.30 hodin.)

(Jednání pokračovalo v 17.00 hodin.)

 

Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, budeme pokračovat po přerušení na zasedání klubu Úsvit s tím že máme před sebou pevně zařazený bod, a tím je bod číslo

Aktualizováno 31. 10. 2017 v 17:59.