(18.40 hodin)
(pokračuje Seďa)
K tomu je nutné, aby členské státy vypracovaly komplexní přístupy týkající se specifických problémů, kterým čelí uprchlíci, a to zejména ženy a děti, a aby pracovaly s hostitelskými zeměmi na zavedení podpůrných systémů s cílem zlepšit životní podmínky těchto nevinných obětí války a terorismu.
Parlamentní shromáždění NATO žádá členské státy Severoatlantické aliance, aby se věnovaly myšlence vytvoření humanitárních koridorů ve válečných oblastech tak, aby bylo možné postarat se o základní potřeby válkou traumatizované populace v jejich domovech, a tím snížit jejich motivaci odejít. Dále, aby podpořily očkovací programy, zejména v Sýrii, a tlačily na válčící strany, aby nepoužívaly odpírání zdravotní péče jako nástroj války. Dokonce aby prozkoumaly možnost vytvoření bezletové zóny a bezpečných zón v Sýrii s cílem poskytnout úkryt a ochranu místním komunitám a vnitřně vysídleným osobám.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, přijaté usnesení Parlamentního shromáždění NATO ukazuje cesty, kterými by se členské státy NATO měly vydat. Osobně jsem přesvědčen, že důraz by měl být kladen na humanitární, zdravotní a potravinovou pomoc přímo v zemích původu, eventuálně v zemích, které přijímají uprchlíky a které se zeměmi původu přímo sousedí. Taktéž jsem přesvědčen, že tato pomoc nemůže jít pouze z Evropy, ale měla by jít primárně z bohatých arabských zemí. To, že se Česká republika jako členský stát Severoatlantické aliance zapojila a dále zapojí v rámci solidarity do pomoci uprchlíkům válkou postižených zemí, je v souladu právě s těmito principy přijatého usnesení.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, pane poslanče. Nyní požádám pana poslance Šarapatku. Připraví se paní poslankyně Langšádlová. Máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Milan Šarapatka: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, vážení členové vlády, vyslechl jsem tady mnoho stanovisek a názorů jak z pléna, tak od členů vlády. Přijde mi, zejména co se týká prezentace pánů ministrů a pana premiéra, že jsme strašně spokojeni a neuvědomujeme si, jaký je rozdíl mezi situací v České republice a situací v západní Evropě. Mně přijde, že bychom neměli kopírovat kroky, které dělá Francie, Holandsko, Belgie a další. My bychom měli dělat opatření k tomu, abychom se nikdy nedostali do situace, kde jsou dneska západoevropské státy. Dneska platí ve Francii za spoustu chyb svých předchozích vlád a jinde, kdy nedokázaly odstranit frustraci mezi imigranty a jejich potomky a majoritní společností.
V České republice se musíme starat, abychom se v této situaci neocitli. Domnívám se, že nepomohou taková jednoduchá řešení jako demonstrace a vyzývání k bourání mešit, které tady zatím ani nestojí, a tak dále. Naší výhodou je především rozdílný historický vývoj. U nás je minimální počet imigrantů, v naší společnosti, ve srovnání se západní Evropou. Nemáme koloniální minulost, tudíž nevznikly ani disproporce a nějaké pocity historických křivd. Díky budování socialismu jsme nezažili v západní Evropě období ekonomického boomu v 60. a 70. letech, kdy západoevropské ekonomiky přivážely množství levné pracovní síly jak ze svých kolonií, tak i z ostatních rozvojových zemí. Největší skupinu imigrantů v naší republice tvoří Ukrajinci. Je jich zhruba 200 tisíc. Jejich výhodou je, že mají podobné kulturní a historické kořeny, neříkám stejné. Upřímně řečeno, když je potkáte na ulici, tak je v mnoha případech nepoznáte od Čechů. Neexistuje také sociální napětí mezi imigranty a majoritní společností.
To jsou všechno výhody. Na druhé straně mi připadá, že vláda je v podstatě strašně spokojená s tím, co tady je. Přijde mi, že to tak nemusí být navždy a že bychom měli velmi aktivně působit pro to, abychom si problémy nepřidělávali. Domnívám se, že vláda a celá naše republika musí přistupovat k problému imigrace velmi aktivně. To znamená nečekat, koho nám přivane do republiky nějaký další konflikt nebo nějaká humanitární, případně jiná krize, nebo případně, koho nám přidělí Brusel, jak jsme se dozvěděli od pana státního tajemníka Prouzy. My bychom měli sami aktivně působit a vlastně si hledat mezi imigranty ty, kteří budou pro naši zemi přínosem, kteří nebudou pro majoritní společnost přítěží. A je to naše právo rozhodnout se, koho si do naší země pozveme, aby zde začal nový život. Měli bychom proto jasně definovat kritéria, koho v naší zemi chceme. Měli bychom tato kritéria přísně kontrolovat. Nelze například připustit, aby se nějaká minoritní komunita řídila vlastním právem, jak tomu je například v některých částech velkých měst západní Evropy, kde komunity žijí podle islámského práva šaría. Samozřejmě by se mělo dodržování takto nastavených kritérií velmi přísně kontrolovat, a to i takovým způsobem, že například již přidělené právo trvalého pobytu nebo právo přechodného pobytu by mohlo být v případě porušení například trestního kodexu nebo trestního zákoníku imigrantům odebráno.
Myslím, že to všechno, o čem jsem tady hovořil, je zásadní rolí vlády. Vláda prostě musí převzít odpovědnost nad tím, aby připravila veškeré podstatné předpoklady, aby majoritní společnost nebyla omezována nebo případně ovlivňována případnými imigranty. To znamená, že vláda musí zajistit, aby se imigranti stali přínosem pro naši společnost a nikoliv přítěží. Chtěl bych se proto zeptat vládních představitelů. Já se domnívám, že nemáme zatím vypracovaný odpovídající právní rámec umožňující přijímání přistěhovalců ve větším množství a nemáme vypracovaný právní rámec pro to, aby se tito imigranti skutečně integrovali do společnosti. Nemáme definováno, kde vezmeme zdroje na jejich integraci, kde budou vydefinovány ubytovací kapacity, kam budou chodit tito imigranti na rekvalifikaci, kam budou chodit například do školy jejich děti, kdo jim garantuje pracovní místa, kde se budou vzdělávat, aby nepodlehli pocitu méněcennosti, jako tomu je například ve Francii. Neméně důležité ale bude pracovat s majoritní společností. My jsme sice díky koloniálnímu období a absenci ekonomického západoevropského zázraku byli uchráněni mezikulturního a sociálního antagonismu, ale současně jsme se díky tomu, že jsme nemohli cestovat, nenaučili s jinými etniky žít. Musíme se to opravdu naučit, abychom z nich neměli strach.
Co se týká tématu syrských rodin a syrských dětí. Já a priori nejsem proti jejich přijetí. Musíme si ovšem uvědomit, tady se hovoří o 70 dětech, že v Sýrii podobným způsobem netrpí desítky ani stovky, ale statisíce dětí. Takže naše pomoc by měla směřovat především do míst konfliktů a zemí, které jsou bezprostředně s nimi sousedící.***