(18.20 hodin)
(pokračuje Černochová)
Pane premiére Sobotko, je smutné, že to nevíte, ale víceletý mandát v rámci misí už děláme několik let. Takže to není žádná novinka, kterou by za vašeho premiérování tato Poslanecká sněmovna schvalovala. Děje se to skutečně několik let.
K tomu, co tady říkal pan ministr Stropnický. S většinou toho, co tady zaznělo, souhlasím. Ale trošku jsem na rozpacích z toho, že říkáme, že děláme maximum. Já si myslím, pane ministře, že vaše vláda mohla udělat mnohem víc, i váš resort mohl udělat mnohem víc, protože jak víme, o branném zákoně, o zákoně o aktivních zálohách se na půdě této Sněmovny bavíme víc než rok. A vím, že jsem protivná. Vím, že pokaždé vystupuji s tím, kdy už ten zákon přijde v rámci vlády i v rámci výboru pro obranu na plénum, a vždycky jsem chlácholená, že příští měsíc, další měsíc, další měsíc. Jsem ráda, že máme za sebou dvěstědvacetjedničku, ta je samozřejmě důležitou normou. Ale stejně důležitou normou pro bezpečnost našich občanů, naší země i pro stabilizaci naší armády je zákon o aktivních zálohách a branný zákon, který tady už dávno mohl být. A mohli jsme již tento zákon mít v platnosti, nastartovány nábory aktivních záloh, nové pobídky pro zaměstnavatele. A všechno to, co v tom zákoně, který ještě připravoval Alexandr Vondra, tak je. A je škoda, že ten zákon tady už dávno nebyl.
Děkuji. (Odchází a bere si s sebou ubrousek, který přikrýval mikrofony.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Janě Černochové. Ještě než budeme pokračovat v rozpravě - já samozřejmě budu respektovat, že jste ohlásila své přednostní právo, ale já nemám pana kolegu Stanjuru omluveného ani mi neřekli, že bude na nějaký čas vzdálen, takže se nezlobte, že jsem přijal vaši přihlášku jako faktickou, ke které jste byla přihlášena.
Zároveň využiji této krátké mezery, než udělím další slovo, k tomu, že bych požádal poslanecké kluby, aby navrhly zpravodaje. Většinou je to první vystupující v rozpravě. Respektuji návrh paní kolegyně Černochové, že by to neměl být ten, kdo je spíše vážně nemocen a vystupuje tady. V tomto ohledu jsem samozřejmě o pozici zpravodaje nepožádal nikoho z vystupujících z vlády ani s přednostním právem.
Takže ještě budeme pokračovat faktickou poznámkou Františka Laudáta, pak řádnou přihláškou paní kolegyně Putnové. A požádám, jestli zpravodajkou bude paní kolegyně Miroslava Němcová, tak jestli s tím souhlasí, tak bychom potom... (Není rozumět, protože do řeči už začíná mluvit poslanec Laudát.)
Poslanec František Laudát: Děkuji za slovo. Já jenom krátce. To, že jsem ochraptělý, ještě neznamená, že šířím bacily. Jestli někdo šíří bacila čím dál větší nenávisti, protože máte 6 % a nevíte, čeho se chytit... (Smích zleva.) Já jsem se vždycky hlásil své minulosti v ODS, ale poslední dobou se skutečně začínám za to stydět (s důrazem), že jsem v takovéhle straně byl.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji zejména za dodržení času k faktické poznámce. Takže pokud nikdo nic nenamítá, přidržíme se bez hlasování toho úzu, který platí v Poslanecké sněmovně, že první vystupující v rozpravě - tedy paní poslankyně Miroslava Němcová by byla zpravodajkou pro tento bod. Pokud nikdo nic nenamítá proti postupu předsedajícího, tak jsme s tím souhlasili. (Bez námitek.)
Nyní bude vystupovat paní poslankyně Anna Putnová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Anna Putnová: Dobrý večer, vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové. Dovolte mi, abych se s vámi podělila o osobní zkušenost, která se mě velmi dotkla. Myslím, že příběh někdy může napovědět víc než politické analýzy nebo -
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Ještě vás jednou přeruším a požádám kolegy a kolegyně o klid! (Hluk zejména zleva.) Pokud diskutujete jiné záležitosti, prosím, přesuňte je do kuloárů. Děkuji.
Pokračujte prosím.
Poslankyně Anna Putnová: Dovolím si tedy pokračovat. V roce 2011 se mi dostalo pozvání od profesorky Ahlam Imad z Petrochemické fakulty v Homsu. Byla jsem velmi tímto pozváním k návštěvě potěšena. Nevěděla jsem, čím jsem si to zasloužila. Předpokládala jsem, protože to bylo v době, kdy jsem byla děkankou Fakulty podnikatelské, že to souvisí s mou aktivitou a se snahou podpořit ženy v jejich tvůrčím rozvoji a bourání bariér pro jejich seberealizaci. Odpověděla jsem, že velmi ráda toto pozváni přijmu, a jakmile mi to čas dovolí, že se do Homsu vypravím.
Na podzim roku 2012 mi můj kolega řekl: S paní profesorkou Imad už se nikdy nepotkáte. A odkázal mě na strohou agenturní zprávu v SANA, která byla z 28. června 2012. V této zprávě stálo: Profesorka Ahlam Imad byla 28. června 2012 ve svém domě v provincii Homs zabita spolu s pěti členy své rodiny... Dále tato agentura uvádí: Je to součást strategie teroristů, kteří likvidují experty a intelektuály.
Musím říct, že se mě to hluboce dotklo, a přestože jsem neměla možnost se s paní profesorkou někdy potkat, často si na ni vzpomenu. Jsme vrstevnice, máme podobnou profesní kariéru. Snažily jsme se podporovat ženy v rámci jejich sebeprosazení. Jenom jsme se každá narodila v jiné zemi.
Ten příběh, ten smutný příběh, by tady mohl skončit. Ale on nekončí. Protože to pozvání mně bylo tlumočeno mým kolegou, Syřanem, který je docentem Fakulty elektrotechniky a komunikací na VUT v Brně. Studoval v Brně, 18 let zde žije, oženil se s českou dívkou, mají dítě. V roce 2012 se mu podařilo část rodiny dostat do bezpečí, do bezpečí naší republiky. Přijel jeho bratr, také elektroinženýr, který vystudoval v Damašku, a jeho žena, učitelka angličtiny. Oba našli velmi rychle práci. Česká republika neměla žádné náklady s jejich přemístěním, s jejich asimilací. Stejně tak přijeli i rodiče. Bohužel jeho sestry zůstávají stále v Damašku. Jsou to vysokoškolačky, které žijí s rodinami v nebezpečné oblasti.
Pokud jsme tady volali po tom, aby se vyjasnila stanoviska, abychom vlastně věděli, kdo je kdo a kdo za čím stojí, chci tady jasně a otevřeně říct, že jsem přesvědčená, že Česká republika musí projevit solidaritu vůči lidem, kteří jsou v tak bezprostředním ohrožení života. Ta solidarita se skládá jednak s těmi, kteří trpí, jsou to tedy ti ohrožení, ty rozdělené rodiny, křesťané apod., ale současně je to i solidarita se zeměmi, které nestrkají hlavu do písku a dělají maximum pro to, aby pomohly toto neštěstí, lidské neštěstí, zmírnit. Myslím si, že Česká republika má svoji zkušenost s tím, že totalitní a diktátorské režimy se snaží likvidovat jejich elity, intelektuální elity. Předpokládám, že bychom i proto měli mít svoje pochopení. A pokud voláme a žádáme po tom, aby se spojily rozdělené rodiny, chtěla bych říct, že je to součást pomoci, kterou pomáháme taky sami sobě. Pomáháme sobě, abychom jako národ mohli říct, že jsme udělali to, co jsme v dané chvíli udělat skutečně mohli, a mohli si za svým rozhodnutím stát.
Obracím se na pana nepřítomného ministra zahraničí, zda může pomoci, aktivně pomoci tím, že se pokusí intervenovat a zařídit, aby se rozdělené rodiny, které nevykazují žádné bezpečnostní riziko a které se snadno aklimatizují, protože tady mají zázemí u svých rodinných příslušníků, spojily. Je to skutečně pomoc vlastnímu národu, abychom mohli na svoje rozhodnutí být také patřičně pyšní. Děkuji. (Potlesk zprava.) ***