(11.00 hodin)
(pokračuje Semelová)
Souhrnně by se možná daly označit jako příprava pro život. Spadá sem kromě jiného sociální gramotnost, to znamená umění žít s ostatními, respektovat a tolerovat jejich různosti a odlišnosti, vycházet s lidmi různé povahy a názorů. Patří sem tolik potřebná lidská solidarita, vzájemná úcta a respekt. Výchova k tomu vzájemně si pomáhat. Součástí je i rozvíjení schopnosti týmové práce. Střídání a přijímání různých rolí v kolektivu, zdravé sebevědomí i pokora, ale také učit se společně řešit problémy, diskutovat, obhajovat vlastní názor a přijímat argumenty druhých, překonávat překážky, ale i držet při sobě a táhnout za jeden provaz a zároveň, pokud je potřeba, umět říci ne. Bez významu není ani prožívání společných zážitků na školních akcích, výletech, exkurzích, na školách v přírodě. O to všechno děti vyloučené ze školní docházky přicházejí.
Zastánci individuálního vzdělávání paradoxně na jednu stranu hlasitě horují pro integraci, resp. inkluzi žáků s různým druhem a stupněm postižení, prostě pro jejich začlenění do běžných tříd, na druhou stranu navrhují možnost a rozšíření vyčleňování žáků ze školního prostředí do domácí výuky jen pro to, že si to někteří rodiče přejí. Nemyslím si, že by to bylo v zájmu dítěte, a nemohu souhlasit s argumentem, že hodiny strávené se svými vrstevníky ve škole lze pro získávání sociální gramotnosti jednoduše nahradit účastí v zájmových aktivitách. Dítě nemůže být neustále ve skleníku. Jednou se ocitne v běžném životě a mělo by být na to připraveno.
Opomenout bychom neměli ani význam každodenní docházky do školy v souvislosti s ochranou jeho zdravého vývoje a bezpečnosti. V žádném případě nechci podezírat rodiče, kteří v současné době vzdělávají své děti doma, že jim ubližují, případně že by chtěli jejich zdravý vývoj nějak poškodit. Nelze si však zakrývat oči před tím, že jsou případy zanedbávání a týrání dětí, ale i možnost, že se mohou dostat pod vliv různých náboženských sekcí. Právě tady sehrává škola a pedagog významnou roli při včasném odhalování rizikových jevů.
Dalšími argumenty, které svědčí v neprospěch individuálního, tedy domácího vzdělávání, je prostředí, v němž je žák vzděláván. Těžko může výuka v bytě nahradit prostorové a materiální vybavení základní školy, chemické a fyzikální laboratoře, kde žáci provádějí pokusy, biologické a další odborné pracovny, jazykové posluchárny, tělocvičny, hudebny, výtvarné pracovny, ale také například interaktivní tabule.
Z výroční zprávy České školní inspekce za rok 2013/2014 vyplývá, že zajištění odpovídajících prostorových a materiálních podmínek představuje jeden ze základních předpokladů škol k uskutečňování základního vzdělávání. Z finančních prostředků získaných z různých projektů se 86 % škol navštívených Českou školní inspekcí vybavilo moderními technologiemi, stále víc vyučujících běžně využívá datovou projekci pro prezentaci a názorné zobrazení učiva, zařazují interaktivní úlohy nebo vytvářejí pro žáky webové aplikace. Dobré vybavení českých škol dokládají i zjištění z mezinárodních šetření PISA a TIMSS.
A konečně nemohu nezmínit fakt, že rozšířením individuálního vzdělávání i na druhý stupeň základní školy, k čemuž směřují některé pozměňovací návrhy, dochází k naprosté degradaci povolání učitele, o jehož kvalifikaci jsme tak bouřlivě diskutovali v rámci projednávání zákona o pedagogických pracovnících. Překvapuje mě, že právě ti poslanci a poslankyně, již prosazovali bezpodmínečně patřičnou kvalifikaci na všech školách bez výjimek, dnes se stejnou vehemencí prosazují vzdělávání žáků rodiči, kteří tyto požadavky na kvalifikaci a aprobovanost nesplňují. Návrhem tak dochází k narušení rovnosti přístupu ke vzdělání, ať už jde o možnost využívat moderní vybavení škol či o to, kdo a s jakými odbornými znalostmi žáka vyučuje. Zda rodič bez patřičného vzdělání, či kvalifikovaní, kteří pro tento předmět, nebo ten který předmět, mají svoji aprobaci. To znamená učitelé, kteří absolvovali minimálně magisterské studium na pedagogické fakultě či dalších vysokých školách připravujících učitele. A připomínám, že tím jejich studium nekončí. Průběžně po celou dobu vykonávání své pedagogické činnosti se účastní různých forem dalšího vzdělávání. Učitelé nejen že dobře znají svůj obor, resp. předmět, který vyučují, ale také didaktiku, metodiku a psychologii dítěte daného věku. Mají přípravu ze speciální pedagogiky, což je velmi důležité, protože v populaci je značný počet dyslektiků, dysgrafiků, dysortografů, dyskalkuliků a žáků s dalšími specifickými poruchami učení a chování. Mají tyto potřebné znalosti rodiče, kteří by měli své děti vzdělávat? Pedagogové zahrnují do výuky různé metody a formy práce. Skupinové vyučování, aktivizující metody, práci v týmu, což je důležitá kompetence pro život, problémové úlohy. To vše s ohledem na individuální potřeby žáků.
Zásadně tak nemohu souhlasit s tvrzením paní poslankyně Jermanové, že domácí vzdělávání má vyšší efektivitu než vzdělávání ve škole. Toto její tvrzení není opřeno o žádný relevantní výzkum ani poznatky skutečných odborníků. A pokud jde o vyjádření paní kolegyně Putnové, že školský výbor projevil v záležitosti individuálního vzdělávání značnou shodu na jeho rozšíření, musím říci, že návrh na rozšíření individuálního vzdělávání na druhém stupni základní školy prošel o jeden jediný hlas, což možná paní poslankyně neví, protože tam nebyla přítomna.
Klub KSČM s individuálním vzděláváním nesouhlasí z důvodů, které jsem tady uvedla. Ojedinělé případy, kdy žák z důvodů zdravotních, případně proto, že je dlouhodobě s rodiči v zahraničí, jsou ošetřeny už dnes a není kvůli tomu potřeba rozšiřovat individuální vzdělávání. Proto návrh na jeho rozšíření i na druhý stupeň klub KSČM nepodpoří. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, paní poslankyně. Eviduji dvě faktické poznámky. První má paní poslankyně Nina Nováková a poté paní poslankyně Anna Putnová. Takže paní poslankyně, vaše dvě minuty.
Poslankyně Nina Nováková: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, promluvím velice krátce. Před chvílí jsem tady hovořila o zjevné nedůvěře. Dnes v tomto příspěvku jsme to opět slyšeli. Byla tam vyjádřena nedůvěra k církevním školám, případně soukromým školám, že by byly hodny toho, aby ovlivňovaly dítě první rok před nástupem k povinné školní docházce. A pak se ta slova ještě zesílila. Mohlo by se stát, že v těch individuálních skupinách budou se shromažďovat děti, které jsou třeba pod vlivem nějaké náboženské skupiny. Jakým právem je škola, která je církevní, nazývána tou, které nemá dát stát důvěru? Slyšeli jsme tady dokonce vyjádření, že to je rizikové. Mně to, dámy a pánové, je tady nás mnoho dříve narozených, připomnělo, že rizikové chování dětí, když budou pod vlivem nějakého náboženského přesvědčení, je totéž, jak už jsme slyšeli, náboženství je opium lidstva. Mnozí z nás to známe. Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Bartošek: Já vám děkuji, paní poslankyně. Požádám s další faktickou poznámkou paní poslankyni Putnovou a poté je do rozpravy přihlášen pan poslanec Zlatuška.
Poslankyně Anna Putnová: Děkuji za slovo. Já jsem se cítila fakticky vyvolaná, takže mně nezbývá, než abych reagovala na některé věty, které tady zazněly.
Především je potřeba říct, že pokud se bavíme o individuálním vzdělání, bavíme se o základní ideji, kdo je zodpovědný za vzdělání našich dětí. Já chápu celkem pozici poslanců komunistické strany, že jsou přesvědčeni, že stát je zodpovědný za vzdělávání a k tomu má mít všechny patřičné nástroje, ať už kontrolní, tak i restriktivní.***