(12.10 hodin)
(pokračuje Zahradník)
Je to specifický cíl 5, který mezi podporovanými projekty uvádí projekty rekonstrukce zařízení výrob s nebezpečnými chemickými látkami. Rekonstrukce chladicího zařízení - změnou chladiva, snížením množství kapalného čpavku, náhradou chladicího zařízení, modernizací rozvodů. Protipožární izolace zásobníků LPG. Vybudování bezpečného stáčení vstupních surovinových produktů. Rekonstrukce skladovacích nádrží včetně realizace havarijních jímek. Rekonstrukce skladů hořlavých kapalin. Rekonstrukce skladovacích nádrží kapalných uhlovodíků, rekonstrukce skladů kapalných průmyslových hnojiv, výstavba zabezpečení skladů agrochemikálií. A ještě asi pět dalších.
Typy příjemců těchto příspěvků: právnické osoby, kraje, obce, dobrovolné svazky obcí, příspěvkové organizace, státní podniky, spolky - pořád dobré -, organizační složky státu, podnikatelské subjekty. Musím si tedy položit otázku, kterou směřuji k panu ministru financí nebo životního prostředí, zdali zde nevzniká konflikt zájmů. Zdali to, že je pan ministr financí zároveň majitel agrochemického holdingu Agrofert, neindikuje další z mnoha střetů zájmů. Když se tady mluvilo na začátku dnešního jednání o velikém problému skladu munice ve Vrběticích a Vlachovicích, pan premiér výrazně apeloval na odpovědnost soukromých podnikatelů v těchto skladech. Já si říkám, jestli náhodou také by při skladování chemikálií, agrochemikálií, průmyslových hnojiv kapalných, pevných, já nevím jakých, hořlavých kapalin, neměli mít tito majitelé, podnikatelé, svoji odpovědnost a postarat se o jejich bezpečnost ze svých provozních nebo investičních zdrojů. To je na závěr položená tato otázka.
Tak jako moji kolegové zmínili, samozřejmě budu rád, když podpoříte předložený pozměňovací návrh, jinak samozřejmě můj postoj k návrhu rozpočtu je rezervovaný a samozřejmě že jej jako opoziční poslanci nepodpoříme. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Janu Zahradníkovi, již hezké odpoledne, a budeme pokračovat v rozpravě. Do rozpravy je přihlášen pan poslanec Karamazov, připraví se paní poslankyně Anna Putnová. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Simeon Karamazov: Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové, z úst představitelů vládnoucí koalice neustále slýcháme, jak se vládě daří investovat, snižovat zbytečné výdaje a efektivně podporovat růst ekonomiky. Občan by tak při mediálních výstupech pana ministra financí mohl nabýt dojmu, že je vše v pořádku a naše země kráčí správným směrem. Ovšem již v důvodové zprávě k návrhu zákona o státním rozpočtu se dočteme, a nyní cituji, že se Česká republika závažným způsobem odchýlí od cesty ke zhruba vyrovnanému hospodaření.
Kde je tedy pravda? Proč vláda neříká občanům pravdu v médiích, ale schovává ji do textu, o kterém předpokládá, že jej málokdo bude číst? Odpověď je jednoduchá. Naše situace má k idylce daleko a líbivá mediální prohlášení jsou pouze pověstným mazáním medu kolem úst. A tomu odpovídá i situace v resortu školství, vědy a výzkumu, o kterém chci mluvit.
Celkové výdaje kapitoly 333 pro rok 2015 jsou naplánovány o téměř miliardu a půl nižší oproti stejnému plánu na rok letošní. V relativních číslech se jedná o pokračování nepříjemného trendu, kdy objem prostředků investovaných do vzdělání vzhledem k HDP neustále klesá. Co je horší, klesá tempem dokonce rychlejším, než sama vláda očekávala. V minulém roce vláda pro rok 2015 počítala s výdaji ve výši 3,1 k HDP. Současný návrh je o čtyři setiny nižší. V roce 2016 proto můžeme reálně očekávat, že objem výdajů na vzdělávání nedosáhne ani 3 % HDP a v roce 2017 zřejmě pak při obdobném trendu již bude hluboko pod touto hranicí. To jsou bohužel čísla, která od vstupu ČR do EU nemají obdoby.
O něco názorněji nám může posloužit srovnávací studie publikovaná OECD v minulém roce. Z ní vyplývá, že menší podíl výdajů na vzdělávání v členských zemích OECD mají již jen Itálie, Slovensko a Maďarsko, a to rozhodně nejsou země, do kterých by čeští studenti cestovali za kvalitnějším vzděláním. Naopak. Státy, které jsou pověstné propracovaností svých školských systémů, jako např. Spojené státy, Dánsko nebo Jižní Korea, investují do této oblasti v poměru k HDP až o 60 % prostředků více než Česká republika. Takový rozdíl se musí chtě nechtě někde projevit.
Máme-li přece jen na předkládaném rozpočtu nalézt alespoň nějaká pozitiva, a věřte mi, dá to zabrat, hodnotím kladně plánované zvýšení výdajů na výzkum, vývoj a inovace. Rada pro výzkum, vývoj a inovace, v jejímž čele stojí vicepremiér Bělobrádek, však navrhla vyčlenit ze státního rozpočtu na rok 2014 částku převyšující 29,4 mld. Vládní návrh státního rozpočtu počítá pouze s 26,9 mld. Kč. I když se jedná o navýšení oproti letošnímu roku, stále chybí 2,5 mld. Kč do splnění realistického a ještě umírněného návrhu rady. Oproti roku 2013, jak jsme tady již slyšeli, je to významný pokles. Nevím tedy, zda přes silná slova, a připusťme, i určitou snahu, by raději vláda neměla přiznat, že věda a výzkum zatím mezi její priority prostě nepatří.
Mírný úsměv nad situací ve vědě a výzkumu však zcela zmizí při pohledu na plánovaný rozpočet pro vysoké školství. Výdaje státního rozpočtu na vysoké školy ve výši necelých 21,5 mld. Kč budou dle návrhu státního rozpočtu v roce 2015 představovat pouze 0,51 % HDP ČR. V letošním roce to bylo 0,54, v roce 2013 0,56. Sestupná tendence ve výdajích má daleko ke slibované podpoře vzdělání a vysokého školství.
Připomínám základní ekonomickou poučku, že na globálním trhu lze uspět pouze novými technologiemi a úsporami ve výrobě na jedné straně nebo levnou pracovní silou na straně druhé. Obávám se, že současná vláda raději volí druhou cestu. V příštím roce by tedy vysoké školy oproti deklarovanému navýšení měly reálně dosáhnout o 280 mil. méně, což představuje meziroční pokles o 1,3 %. Kde chce vláda tyto peníze ušetřit?
Ministerstvo deklaruje úsporu zejména v omezení podpory stávajícího programu mezinárodní spolupráce Erasmus. Program, který každý rok umožňuje tisícům studentů vycestovat na studijní pobyt do zahraničí, má být omezen. S tímto postojem rozhodně nemohu souhlasit. Obzvláště v dnešním globalizovaném světě, kdy zahraniční zkušenosti jsou již téměř nutností, by mělo být prioritou vlády zahraniční studijní pobyty podporovat, a ne je omezovat.
Byť se potom jedná o částku relativně malou, nemohu souhlasit ani se zachováním dotací pro soukromé vysoké školy, zejména pak s dotacemi na ubytovací a sociální stipendia. Proč by měl student, který dobrovolně zvolil nákladnější formu studia, dostávat sociální stipendium od státu? Částečně bych tomu rozuměl v případě, že by soukromé vysoké školy byly kvalitnější než ty státem financované a stát by chtěl alespoň nějakou formou podpořit sociálně znevýhodněné studenty v úsilí za kvalitnějším vzděláním. Ovšem v situaci, kdy mnohé soukromé vysoké školy fungují jen jako samoobsluhy na nejrůznější tituly, postrádá státní subvence jakýkoli smysl.
Mimo již zmíněné problematické body opakuje ministerstvo ve své zprávě také svoji snahu docílit nižšího počtu vysokoškolských studentů, a tudíž ve střednědobém horizontu i nižších výdajů. Určitě nelze nic namítat, že v některých zejména humanistických oborech máme vysokoškolských studentů až příliš mnoho. Tedy studentů, kteří sice jednou budou mít titul před jménem, nebo i za ním, avšak práci budou hledat jen obtížně. Takový chvályhodný záměr by ale neměl automaticky vést k paušálnímu snižování výdajů pro celé vysoké školství, nýbrž je třeba hledat mechanismy, jak vysokým školám s kvalitněji připravenými absolventy zajistit lepší podmínky než těm s hůře připravenými. Například je nutné opravdu skutečně podpořit technické vysoké školy, kde naopak absolventi chybějí. ***