(13.10 hodin)
(pokračuje Černý)
Já se chci ale, protože je to už opravdu hodně dlouho, co se zabýváme při vysílání našich vojáků do zahraničí právě misemi a Afghánistánem, zmínit o jedné věci, která v bezpečnostní komunitě už taky rezonuje několik let. Říká se tomu afghanizace naší armády. Protože naše armáda se v podstatě musela podřídit tomuto požadavku. My jsme se dostali do situace, že ve snaze zajistit to, aby naši vojáci mohli být dobře hodnoceni, aby splnili úkoly, aby byli patřičně vycvičeni, vybaveni atd., tak se tento jednostranný aspekt budování naší armády upřednostňoval natolik, že měl docela devastující vliv na jiný z Ústavy mu nadřazený aspekt a tím je zajištění obranyschopnosti České republiky.
Dnes už nikdo nemůže nevnímat, na co upozorňují koneckonců především vojáci, že Armáda České republiky v tom stavu, v jakém je - do toho stavu se nějak dostala pochopitelně -, není schopna zajistit obranyschopnost České republiky. A my se pořád tváříme, jako by se nic nedělo. My velmi dobře víme, že i na plánované počty armády, kterých v tuto chvíli zdaleka armáda nedosahuje, by bylo potřeba, aby se rozpočet na armádu pohyboval nad 50 mld. ročně. Víme velmi dobře, že už několik let jsme zhruba o pětinu níž a že se situace ani moc nezlepší. Letos jsme si - tedy někteří z nás - připomínali výročí vstupu České republiky do Severoatlantické aliance a při příležitosti oslav tohoto výročí se někteří zavázali k tomu, že se budou tímto problémem vážně zabývat. Byli to předsedové dnešních parlamentních stran, kteří deklarovali, že přijmou brzy dohodu, že napraví tento stav. A dokonce měli ambici vtáhnout do toho opozici a to všechno pod záminkou, že ten závazek překročí jedno volební období. Bude tedy dlouhodobý a zajistí, že se armáda dostane tam, kde bychom ji chtěli bezesporu všichni mít, tedy aby kromě toho, že je schopna zajistit 350 lidí do mise v Afghánistánu a dalších x lidí pro jiné operace, tak že bude hlavně schopná se velmi významnou měrou podílet na zajištění vlastní bezpečnosti.
Jak to dopadlo, nevím, jestli všichni víme. Zadání bylo naprosto pregnantní a vojenští odborníci byli potěšeni, že konečně mohou pracovat na něčem, co považovali za rozumné, za smysluplné. Podíleli jsme se na tom i my a k našemu dost velkému zděšení jsme po několika měsících zjistili, že o to zas až tak moc nejde. Byl to prostě zase jenom humbuk, zase jenom gesto, plácnutí do vody, které v podstatě znamená, že se nic až tak moc v dohledné době nezmění, že tempa růstu výdajů na obranu budou zdaleka jiná, než si představovala ta pracovní skupina, která připravovala původní podklad. A zkrátka a dobře že se musíme spokojit s tím, že to bude ještě nějakou dobu trvat, než budeme mít možnost opravdu hovořit o tom, že Armáda České republiky je schopna plnit svoje ústavní povinnosti. Ten rozpor je docela značný.
Před několika lety byla přijata s velkou pompou Bílá kniha o obraně a v té se mj. mluví o tom, že vnitřní zadluženost se přibližuje 100 mld. v rezortu obrany. Mě by jenom zajímalo, jak je možné, že po několika letech se vnitřní zadluženost při rozpočtu, který je minimálně o těch sedm, ale zpravidla víc miliard ročně deficitní, se ta vnitřní zadluženost dokonce snížila. To je prostě pro mě opravdu nepochopitelné. A byl bych docela rád, kdyby pan ministr vysvětlil tenhle ten pro mě nepochopitelný matematický rébus. Ale to není to nejdůležitější.
Ta tempa růstu, která jsme si stanovili - a jsou obsažena mj. v návrhu rozpočtu kapitoly Ministerstva obrany na příští rok s výhledem na další dva -, ta jsou opravdu docela směšná a zdaleka neodpovídají potřebám, o kterých jsme se v té skupině, která připravovala původní materiál, tehdy bavili. To, co mě ale znepokojuje na předloženém materiálu ještě víc, je absence toho, co se tady pokusil nepatrně vyretušovat pan ministr Zaorálek, a to je podle mě naprosto nedostatečné hodnocení bezpečnostních rizik. My víme, že se ta rizika vyvíjejí, mění se, objevují se nová, některá mírně ustupují, některá přetrvávají dlouhá léta. Ale v materiálu, který je nám předložen, tohle považuji za jednu z nejslabších stránek toho materiálu. To hodnocení bezpečnostních rizik by tam podle mě globálně být rozhodně mělo. Já si totiž kladu otázku, protože už se zabýváme vysíláním našich vojáků do zahraničí a víme, co to stojí - všimli jste si, 1,5 mld. na rok 2015, 1,7 mld. na rok 2016, a všichni velmi dobře víme, že to jsou čísla, která absolutně neodpovídají realitě, že to je jen špička ledovce, že to jsou jenom údaje, které se vztahují k několika málo charakteristikám, které je nutné naplnit pro to, aby ti lidé mohli být vysláni ven, ale že jejich příprava, to, aby se vůbec mohlo o tom uvažovat, stojí mnohonásobně víc, to víme taky.
Já si prostě kladu otázku, když my tak malá země s 20tisícovou, nebo dnes 16,5tisícovou armádou vyhazujeme tolik peněz na zlepšení mezinárodní bezpečnostní situace, protože jsme tady mockrát slyšeli, že o naší bezpečnosti se rozhoduje jinde na zeměkouli, prakticky kdekoli kromě pólů, tak jak je možné, že se ta situace tak zásadním způsobem nemění. Víme, že rozpočet Spojených států na letošní rok je asi 850 mld. amerických dolarů, což je suma tak nepředstavitelná, že nemá ani cenu spekulovat, co je v ní všechno zahrnuto. A za ní následují další obrovské sumy v desítkách miliard dolarů od ostatních spojenců. Česká republika v těch přehledech v podstatě nefiguruje, protože tak malá čísla se tam obvykle neuvádějí.
Když před časem Barack Obama, americký prezident, dostal Nobelovu cenu za literaturu... Jsem se nespletl. Já si opravdu myslím, že se spletl Nobelův výbor, když mu dal Nobelovu cenu za mír. Měl dostat Nobelovu cenu za literaturu, protože jeho projevy jsou opravdu skvostné - nejen formou, ale i obsahem. Něco naprosto asi nedostižného, žádný jiný politik tak velkou prestiž nemá, i když, pravda, je třeba podotknout, že někteří se o to snaží. Někteří ministři se opravdu pokoušejí taky svými projevy přizpůsobit téhle úrovni, ale obvykle to vyzní spíš jako propaganda než jako něco, co by bylo hodno ocenění. Ale od té doby, co pan Obama dostal onu Nobelovu cenu, tak se nemůžu zbavit dojmu, že se bezpečnostní situace ve světě spíš zhoršila než zlepšila. Říkám to nerad, protože jsem sám s obrovským despektem vzhlížel k tomuto politikovi a očekával jsem, že přinese něco nového do téhle té problematiky - a ono to tak vypadalo. Ale nemůžu se zbavit dojmu, a to je to, co mi chybí v tom materiálu, že prostě situace je rok od roku horší. A platí to pro poslední léta velmi významně.
Když jsme před dvěma lety projednávali obdobný materiál a připravovali naše vojáky pro vyslání do misí, tak se tam objevilo slovo, termín, který byl v tu dobu trošičku jiný než obvykle - byla to tranzice. A když jsme se ve výboru snažili rozklíčovat, co je za tím, tak jsme se nakonec dopracovali k zajímavé tezi, kdy předseda výboru pro obranu konstatoval, že bychom chtěli do konce roku 2014, to je za chvíli, odejít z Afghánistánu, tedy ukončit naše působení v Afghánistánu. Ale nezapomněl k tomu taky dodat: Ale nesmíte nám to tak moc věřit. My jsme ho ujistili, že mu tak moc nevěříme, a ukázalo se, že jsme měli docela pravdu a on taky. ***