(15.10 hodin)
(pokračuje Zeman)
Všichni moji náměstci odpovídali za určitou sekci nebo určitou činnost jednotlivého ministerstva, včetně zde sedícího (obrací se k ministrovi) Jana Mládka, který byl rovněž obětí neinformovaného Václava Moravce a který může potvrdit, že samozřejmě nebyl politickým náměstkem na Ministerstvu financí, ale náměstkem odborným.
Mimochodem, jestliže definujeme politické náměstky jako ty, kdo jsou členem nějaké politické strany, pak z toho logicky vyplývá, že odborní náměstci mohou být pouze a jedině nestraníci, což by vedlo k logické diskriminaci členů politických stran. S hlubokou úctou, zármutkem, přátelstvím vzpomínám na jednoho nestranického náměstka ministra financí, předčasně zemřelého Eduarda Janotu, který byl asi nejlepším náměstkem ministra financí. Ale ona triviální chyba - politický náměstek je ten, kdo je člen politické strany - se opravdu může přihodit jenom českým novinářům. Mohu tedy prokázat, že všichni náměstci mé vlády řešili na ministerstvech odbornou problematiku a nikdo z nich tedy nebyl ex definitione politickým náměstkem.
Tím pokládám vyrovnání připomínek za ukončené a dovoluji si přejít k meritu věci.
Studoval jsem se zájmem diskuse o služebním zákonu a s jednou jedinou výjimkou, což byli právě oni političtí náměstci, jsem do nich nezasahoval, protože to příslušelo výlučně Sněmovně a nikoli prezidentu republiky. Setkával jsem se se siláckými výroky typu, že Generální ředitelství státní služby je nepřekročitelnou podmínkou, abych týden poté zjistil, že tato podmínka je velice překročitelná. Setkával jsem se s výroky o vydírání, o kapitulaci a o užitečném kompromisu, přičemž technicky vzato i kapitulace může být vydávána za kompromis. A přesto jsem nepovažoval za svoje právo, tím méně za svoji povinnost, abych do těchto diskusí zasahoval. Činím tak až nyní a činím tak dostatečně včas, kdy probíhá druhé čtení služebního zákona, v němž je možné předkládat pozměňovací návrhy.
Přiznávám se, že mě poněkud překvapila sólistická akce při přípravě služebního zákona. Každý ministr, který chce prosadit jakýkoliv zákon, jedná permanentně jak s odborníky vládních, tak i opozičních stran, snaží se uhladit hrany, snaží se dohodnout opravdový kompromis, tedy nikoliv kapitulaci, a pak má tento zákon naději, že projde v Poslanecké sněmovně. Pokud tento návrh zákona připravuje v jakési splendid isolation, nemůže se divit, že mu potom jeho partneři tento návrh zákona hodí na hlavu.
Nicméně podstata věci spočívá v tom, že vláda ve svém programovém prohlášení se zavázala k depolitizaci státní správy. Tentýž závazek byl obsažen v koaliční smlouvě a já vyznávám názor, že sliby či závazky se mají plnit. Jsem přesvědčen, že tento slib nebyl splněn. Jsem přesvědčen, že navrhovaný zákon nejenže není depolitizací státní správy, ale je naopak její zesílenou politizací, a pokusím se velmi stručně uvést argumenty, které mě k tomu vedly.
Kupodivu tím základním argumentem není zrušení Generálního ředitelství státní služby. Vím, že tento model existuje například ve Velké Británii, částečně ve Francii. Na druhé straně model, který je obsažen v tomto zákoně, existuje nejenom v Bulharsku, což by mohlo vést k nepatřičným ironickým poznámkám, ale i v některých pobaltských zemích a je to něco, co bych za normálních okolností označil jako second best.
Bude-li místo Generálního ředitelství státní služby tato instituce přemístěna do Ministerstva vnitra, pak za jinak stejných okolností to není moje základní námitka vůči služebnímu zákonu. V tom se možná liším od těch, kdo v tom vidí základní důvod své opozice, ať už jsou to odbory, ať už je to Transparenty International, ať už je to iniciativa Rekonstrukce státu, ať už jsou to politologové, kdy profesorka Vladimíra Dvořáková použila sexuálního termínu, kdy tento zákon označila za kastraci původního úmyslu depolitizace státní správy. V tomhle ještě zvláštní problém nevidím. Koneckonců je to trochu bizarní, protože náměstek ministra vnitra odpovídající za tuto reformu státní správy či plnění služebního zákona by de facto měl plnit funkce generálního ředitele. Přitom by opět měl být jmenován vládou. A bizarní je to, že náměstek jakéhokoli ministra není jmenován tímto ministrem, ale je jmenován vládou. Je to cosi, jako kdybyste se drbali levou rukou za pravým uchem.
Kde ale začíná skutečná politizace státní správy? Začíná v paragrafech 53 a 55. A jsem přesvědčen, že jste si právě tyto paragrafy důkladně prostudovali. Někteří poslanci, jako například pan poslanec Huml nebo pan poslanec Sobotka, namítali, že ministr přece nemůže přijít na ministerstvo a vzít si pouze sekretářku a šoféra, že ministr musí mít svůj tým. A já s tím naprosto souhlasím. Jak ale tento tým vzniká? ***