(10.30 hodin)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Klučkovi. Budeme pokračovat, ale nemám žádnou další přihlášku. Ano, nyní vnímám přihlášku pana poslance Alexandra Černého a kolegyně Černochová také. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Alexander Černý: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně a kolegové, paní ministryně, dovolte mi jenom několik poznámek na adresu prvního čtení.
Musím bohužel konstatovat, že jsme poněkud zklamán úvodním slovem pana ministra. Chápu, že po tom, co si zažil v uplynulých hodinách, to nemá lehké a že se mu asi nepříliš radostně kráčelo dnes do Sněmovny, ale opravdu jsem očekával, že kromě toho, že nám ocituje několik pasáží z důvodové zprávy, kterou si pilní poslanci bezesporu mohou přečíst, tak že uslyším to, co jsem prostě neslyšel. Už to tady trochu naznačil jednak kolega Seďa, paní kolegyně Černochová.
Mám pocit, že vytrhovat jeden jediný zákon, který je velmi důležitý, nesmírně potřebný - vůbec nepochybuji o tom, že je nanejvýš žádoucí, abychom projednali tento zákon, abychom zlepšili kariérní řád, abychom se zabývali platovými podmínkami vojáků z povolání, ale to všechno jsou jen dílčí problémy.
My jsme už několikrát při různých příležitostech narazili na problém, že česká armáda se dostává do situace, kdy ztrácí některé své schopnosti. Souvisí to pochopitelně s financováním armády, dlouhodobým financováním armády. To už je něco, co se pana ministra Stropnického vůbec netýká, protože to byla práce jeho předchůdců. Ti velmi dobře věděli, co činí, a jejich rozhodování mnohdy naprosto cíleně směřovalo k tomu, že Armáda České republiky některé své schopnosti buď ztratila úplně, anebo je prostě na pokraji toho, že je schopna některé velmi důležité činnosti pro obranu země zajistit. Já jsem očekával, že nás pan ministr v úvodním slově ujistí o tom, že má představu, co s tím.
Nedávno jsme, ne všichni stejně horlivě, ale nedávno jsme slavili v České republice patnáct let od vstupu do Severoatlantické aliance. Při té příležitosti se konala celá řada akcí, na kterých zazněla docela závažná kritická slova ve vztahu k naší armádě. Už tady byla zmiňována poznámka náčelníka Generálního štábu, který dokonce připouštěl, že Armáda České republiky už je prakticky nebojeschopná, že už se dostává do situace, kdy by nebyla schopna dostát spojeneckým závazkům ne proto, že by někomu nemohla jít na pomoc, ale protože ty spojenecké závazky například předpokládají, že se v první fázi i případného napadení budeme schopni bránit sami. Poté nám možná podle nějakého článku Severoatlantické smlouvy přispěchá někdo na pomoc. Ale my už nejsme zřejmě schopni vůbec ničeho.
Armáda České republiky je v zoufalém stavu. Už jste tady slyšeli šílenou částku podfinancování resortu zhruba sto miliard, možná devadesát, to se těžko přesně vyčísluje. Slyšeli jste, nebo určitě víte, alespoň ti, kteří se o obranu země zajímáte, že počet vojáků, kterými dnes česká armáda disponuje, je jeden z nejnižších - jeden z nejnižších v rámci Aliance. Tuším, že jsme druzí od konce na počet obyvatel produktivních.
O rozpočtu už byla řeč. Jsme zhruba na polovině toho, co pan Rasmussen, který teď, s prominutím, kmitá po Evropě s jediným cílem - přimět členské země, aby se alespoň trochu napravily -, tak jsme zhruba na polovině toho, co bychom měli. Já to zdůrazňuji z toho důvodu, že už na tom zmíněném jednání Severoatlantické aliance došlo k dohodě mezi představiteli politických stran, že se budou zabývat jakousi proklamací, která by měla zvrátit onen nepříznivý stav, který dnes pro ozbrojené síly, nebo pro armádu zvlášť, panuje, a sice že se tady z roku na rok dohadujeme o tom, jestli armáda dostane jednou čtyřicet, jednou čtyřicet jedna miliard. Víme všichni, že obojí je špatně - ale hlavně ten časový limit, ten je špatně.
Armáda je jeden z resortů, nebo Ministerstvo obrany jako celek je jeden z resortů, který jestli něco potřebuje, tak je to dlouhodobost. Vy, kteří jste tady delší dobu, si jistě vzpomenete na to, jaké jsme tady zažívali šílené chvilky, když jsme vysílali naše vojáky do zahraničních misí a krátce ještě před jejich vysláním jsme neměli Sněmovnou schváleno jejich působení - například do Afghánistánu nebo Iráku nebo čert ví kde. Prostě bylo to velmi nedůstojné, velmi nepříjemné. Stavělo to náčelníka Generálního štábu mnohdy do šílené situace, protože se musel připravovat na to, že když to náhodou Sněmovnou neprojde, tak bude urychleně muset ty lidi stahovat. A to je obrovské bezpečnostní riziko. Nekoncepčnost a neschopnost plánovat například výdaje na obranu na delší období, než je dokonce jedno volební období Sněmovny, optimální by bylo pět, šest, možná i více let, to je to, co mimo jiné způsobuje, že jsme v takové situaci, v jaké dnes jsme.
Paní kolegyně Černochová se tady zmínila o chybějících dalších zákonech, které nutně musí být svázány s touto normou. Já chci připomenout ještě jednu maličkost. Předsedové politických stran se možná s pomocí boží dopracují k tomu, že budou nějakým způsobem deklarovat svůj zájem na posílení obranyschopnosti České republiky a budou deklarovat to, o čem mluvím, tedy že se zavážou k jakémusi - pochopitelně to nebude zákon, ale bude to jakási proklamace, která by je měla motivovat k tomu, aby netorpédovali například rozpočet pro obranu, aby byli schopni přistoupit na to, že budeme se chovat tak jako některé jiné země, které bez ohledu na skoro vývoj ekonomiky jasně deklarují, že výdaje na obranu budou takové, nebo makové. Já mám tu čest zastupovat naši stranu v téhle té expertní skupině, jak si říkáme, a vedeme tam disputace na téma, co udělat pro to, aby se obranyschopnost České republiky posílila. Neodvoláváme se tam na to, že čekáme jenom na to, jak nás bude chránit Aliance. To jsou smlouvy, které platí a které my nezpochybňujeme. Nicméně jsme si vědomi toho, že prioritou nás poslanců, naší vlády by mělo být vlastní zajištění obrany. Já jsem teď trochu na rozpacích, zda má vůbec smysl pokračovat v práci téhle té skupiny, protože naším cílem je opravdu zajistit obranyschopnost. Bavíme se o tom, že to nejde bez toho, aniž bychom neposílili například rozpočet na obranu, abychom neposílili jednotlivé části armády, a na druhou stranu tady slyším, a pan ministr velmi dobře ví, že v návrhu toho zákona je zakotveno, že už tak minimální armádička - ta "em" už jsme tady taky měli, vzpomeňte si na ministra Tvrdíka někteří a jeho koncept "menší, menší, až budeme úplně nejmenší" - dalších 1 600 mužů profesionálních vojáků obětujeme pro to, abychom zajistili platové podmínky pro nový kariérní řád. Já tomu prostě nerozumím. To mi prostě uniká.
Doufal jsem, že mi pan ministr v úvodním slově nebude předčítat z důvodové zprávy, ale že mi vysvětlí, jak se s tímto problémem vyrovnal, jak posoudil se svými spolupracovníky tahle ta úskalí, a že nás nebude tlačit do situace - protože to, co nám teď předkládá, je v podstatě zlepšení kariérního řádu pro vojáky, zlepšení jejich platových podmínek, ale zhoršení podmínek pro zajištění obranyschopnosti země, to je pro mě rozpor, se kterým se nedokážu vyrovnat, a ve vztahu k ostatním zákonům, protože nepadlo ani slovo ze strany předkladatele, jak si představuje například aktivní zálohy, jak si představuje branný zákon. A přitom všichni velmi dobře víme, že bez toho se neobjedeme, že to je prostě to, co nám tady dlouhodobě chybí. Bez toho nemá skoro smysl o dvěstědvacetjedničce jednat, protože budeme mít sice možná dobře placené profesionály, budou mít lépe plánovanou kariéru, budou se možná lépe orientovat v tom, co je čeká, ale bude to čistě jejich osobní záležitost a obranyschopnosti země to příliš nepomůže.
Pokud nedostaneme uspokojivé odpovědi na tyto otázky, bude náš přístup k dalšímu projednávání tohoto zákona asi docela rozpačitý. Vnímám pozitivně návrh pana kolegy Klučky na prodloužení lhůty, protože se obávám, že bez toho se prostě neobejdeme, a pevně věřím, že v tom mezidobí dostaneme ony informace, o kterých jsem se teď zmínil a bez kterých nelze ani zákon 221 efektivně projednávat. Děkuji. ***