(17.00 hodin)
(pokračuje Zlatuška)
Pokud se říká: dalo se počkat do 4. září (února), nebo pokud se na tom shodneme, můžeme projednávat služební zákon, tak bych rád připomněl, že už tehdy se říkalo: ještě počkejme, už to připravíme. A shoda nad tím, že máme mít služební zákon, zde panuje od té doby, co jsme vstoupili do Evropské unie. Bylo to součástí našich podmínek vstupu do Evropské unie. Když mě tehdy toho 18. září 2008 v Senátu tehdejší ministr práce a sociálních věcí, pozdější premiér, odpovídal na otázku, proč znovu odkládá účinnost v okamžiku, kdy tvrdí, že napíší zcela nový zákon, tak odpovídal, že to je všechno kvůli Evropské unii, protože bychom za to byli trestáni, protože jsme to slíbili. Čili shoda nad tím, že potřebujeme služební zákon, tady byla, je, potřebujeme ho a potřebujeme ho proto, aby naše státní, veřejná správa byla kvalitní.
Domnívám se, že ani tento důraz není věcí, která by nějakým způsobem opravňovala vznášet v souvislosti s lustračním zákonem nebo s hodnocením rizika prostřednictvím lustračního zákona. Lustrační zákon byl přijat na začátku 90. let z toho důvodu, že nebyly k dispozici jiné nástroje. Dnes jsme v situaci, že podle tohoto přístupu člen vlády nebo vrcholný státní úředník musí mít lustrační osvědčení a čestné prohlášení, které se týká dávné minulosti, minulosti, která je více než 24 let stará, minulosti, která je od nás vzdálena delší dobu, než trvala celá první republika, ale přitom nemusí mít bezpečnostní způsobilost podle jiného zákona, podle zákona o utajovaných skutečnostech, protože všechno, oč se tady jedná, jsou jenom fiktivní hrozby minula, nikoliv reálné hrozby vyplývající z bezpečnostních rizik.
Když se podíváme na zákon č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a bezpečnostní způsobilosti, tak v § 14 najdeme bezpečnostní spolehlivost, kde se říká, že podmínku bezpečnostní spolehlivosti splňuje fyzická osoba, u níž není zjištěno bezpečnostní riziko, a v bezpečnostním riziku se v odst. 3 také říká: a) zařazení do složky bývalé Státní bezpečnosti s rozvědným nebo kontrarozvědným určením atd. Čili není pravda, že v okamžiku, kdy nebudeme uplatňovat v rámci nového služebního zákona lustrační zákon, nemáme nástroje, jak toto zabezpečit. Jen jediný rozdíl je v tom, že to, co spadá do lustračního zákona v minulosti, nemusí být nutně pokaždé v okamžiku, kdy se to individualizuje podle tohoto zákona, bezpečnostním rizikem, protože na rozdíl od zákona z roku 1991 se jedná o individuální posouzení případu. Bezpečnostní rizika se zjišťují individuálně v příslušných termínech a mimo jiné se třeba zjišťují proto, když vysíláme naše zástupce do orgánů NATO. I člověk, který nemá lustrační osvědčení a čestné prohlášení, nebo je má negativní, nemusí být bezpečnostním rizikem a může být bezpečnostně způsobilým v přítomnosti. A to je stav, který platí dnes podle současného právního stavu. Máme nástroje, jak to dělat, a není pravda, že se je chystáme tímto zrušit.
Debata, která probíhá kolem uplatňování parametrů čisté evidence pro způsobilost vrcholných státních úředníků, a nedomnívám se, že je to záležitost kteréhokoliv ze současných ministrů, myslím si, že je to jenom koincidence jistých vyjádření, která padla na veřejnost, ale že primárně chceme, aby platil služební zákon, tak debata, která zda probíhá, mi těmi předpoklady, které jsou víceméně jen politické, populistické, připomíná starou debatu, která proběhla na přelomu 19. a 20. století v souvislosti s takzvanou hilsneriádou. Tomáš Garrigue Masaryk se tehdy střetl právě s uplatňováním předsudků, o kterých lidé měli naprosto jasno. Měli jasno, kdo je Žid, kdo jaksi čerpá krev nebohých panen. Byla zajímavá debata, která v té době proběhla mezi studenty a Tomášem Masarykem. Ta mi velice připomíná argumenty, pseudoargumenty a víceméně jen mediální klišé, která se používají dneska. Masarykův student, shodou okolností jménem Fiala, ale není to ten, co ho máme zde ve Sněmovně, říkal: "Namítáme Masarykovi, že v tak pohnutých dobách, kdy je nutné, aby národ stál sevřeně proti nepřátelské vládě, chce kvůli jednomu Židovi rozštěpit celý národ a oslabit ho tak. Pracuje do rukou expanzivnímu germanismu. Dále namítáme, že tvrdí: Musím mít pravdu, i když to, co tvrdím, není pravda. Z něho by žádný Hilsner nedostal ani kapku české krve."
Toto byly argumenty, které se opíraly o jasné vědomí toho, co Masarykovi protivníci považovali za morální, bezesporné a co nechtěli zkoumat korektními způsoby soudního procesy. Masaryk na to tehdy reagoval: "Tak pohnuté časy máme stále, protože zkorumpovaná žurnalistika vede do útoku část inteligence, která je líná myslet. Žádám fakta, ne fráze." Lenost myšlení mi připadá, že je to, co je za námitkami proti služebnímu zákonu, které se zde ozývají. (Potlesk z řad poslanců ANO.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Děkuji panu poslanci. S faktickou poznámkou se přihlásil pan poslanec Martin Novotný. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Martin Novotný: Pane předsedající, dámy a pánové, já se přiznám, nevím, jestli je to nějakým defektem mé inteligence, že tu analogii na hilsneriádu jsem nepochopil. Já skutečně musím říci, že existuje, a tím se vracím k historickému exkurzu pana profesora Zlatušky, ještě daleko starší a jednoznačně funkční analogie k tomu, co se tady dneska odehrává. Je to základní pravidlo práva, které stanovili staří latiníci už ve starém Římě a které odpoví na tu otázku i těm, kteří jsou odpůrci lustračního zákona. A to pravidlo říká: lex dura sed lex - špatný zákon, ale zákon. Protože zákon, ať už si o něm my myslíme, že je v pořádku, nebo vy si myslíte, že není v pořádku, je zákonem této země. (Potlesk zprava.)
Místopředseda PSP Petr Gazdík: Zatím posledním přihlášeným je pan poslanec Gabal. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Ivan Gabal: Děkuji, pane předsedající. Dámy a pánové, budu velmi stručný. Všechny poznámky k tomu, co udělat se služebním zákonem, aby k něčemu vypadal, si nechám do té komise a nebudu je tady přednášet. Chtěl jsem říct jenom jednu historickou poznámku. Patřím možná v tomto sále k jednomu z mála, kdo pomáhal lustračnímu zákonu na svět, a dokonce taky byl občas nucen ho uplatňovat. Chci říci, že lustrační zákon měl jednoznačný cíl, a to bezpečnostní ochranu státu, nikoliv postih jednotlivců nebo jejich morální posuzování.
Tady bych se vrátil k tomu, co říkal kolega Daniel Herman, protože jsem měl možnost několikrát vidět lidi, kteří v tom masivním vytlačování z ministerstev, ze zahraniční služby, zahraničního obchodu, policie a podobně rozprávěli o svých historiích, a nepovažoval bych to za úplně ideální. Předpokladem uplatnění lustračního zákona bylo, že bude co nejdříve přijat služební zákon, který ho nahradí, rozvine, dá pozitivní představu o tom, jak by lidé, kteří pracují pro stát, měli být kvalifikováni atd. Lustrační zákon jenom říká, na kterých pozicích nemají být lidé s některými vlastnostmi. On neříká, jak ty lidi máme morálně soudit. To je velmi důležité si uvědomit. A protože jsme mezitím nedokázali zákon o státní službě zpracovat, dodat a nahradit lustrační zákon, tak se nám stalo to, co se stalo, že jaksi volby předběhly jakoby morální hlediska, která jsou z lustračního zákona odvozovaná. Ten lustrační zákon nemá žádnou morální formuli a jeho uplatnění v tehdejší době bylo rozhodně bezpečnostní, nikoliv, řekl bych, individuální.
Poslední věc, kterou si dovolím říct - k efektivitě. Hodina jednání tohoto ctihodného sboru stojí 538 658 korun. Můžeme si spočítat, zda jsme za dnešních 7 krát 538 658 korun udělali pro ty státní zaměstnance a pro daňové poplatníky dost, anebo ne. Děkuji. ***