(9.50 hodin)
(pokračuje Nečas)
Jak se, dámy a pánové, vyvíjely ukončené případy pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dnů? V roce 2007, za existence starého systému nemocenského pojištění, došlo v této délce celkem k 0,57 milionu pracovních neschopností v délce 29 až 91 dní. V roce 2008, tedy v období, kdy karenční lhůta fungovala pouze prvního půl roku, je evidentní, že vliv na již delší pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dnů byl prakticky mizivý, to znamená i v tomto roce 2008 byla míra ukončených případů pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dnů 0,57 mil. V roce 2009 s novým systémem nemocenského pojištění, který do sebe zahrnoval třídenní karenční lhůtu a platbu náhrady mzdy zaměstnavatelem za 4. až 10. pracovní den, s tím, že od 11. dne je místo náhrady mzdy placena nemocenská prostřednictvím České správy sociálního zabezpečení, a při současném snížení odvodu na nemocenské pojištění placeného zaměstnavatelem z 3,3 procentního bodu na 2,3 procentního bodu a se zavedením 50procentní refundace za objem mezd vyplácených zaměstnavatelem a snížením sociálního pojistného placeného zaměstnancem o 1,5 procentního bodu došlo k poklesu ukončených případů pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dnů na 0,33 mil.
Znamená to tedy, dámy a pánové, že v letech 2007 až 2009 se snížil počet případů pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dnů z 0,57 mil. na 0,33 mil., to znamená o 0,24 mil., to je o 42 %. Čili i u těchto relativně dlouhých, až tříměsíčních pracovních neschopností došlo k poklesu ukončených případů pracovní neschopnosti o 42 %.
Co se týče pracovní neschopnosti v délce 90 a více dnů, tak tady naprosto logicky, protože karenční lhůta má dopad, a zapojení zaměstnavatele, pouze na krátkodobé nebo střednědobé nemoci, tady naprosto logicky v letech 2007, 2008 i 2009 bez ohledu na konkrétní podobu nemocenského systému celkový počet ukončených pracovních neschopností byl 0,23 mil. a byl konstantní v průběhu celých tří let. Ale znovu opakuji, není to překvapivá skutečnost, protože zavedení karenční lhůty a zapojení zaměstnavatele do platby náhrady mzdy po období pracovní neschopnosti od 4. do 10. pracovního dne mířilo primárně a vždycky především na krátkodobé pracovní neschopnosti, nikoliv na ty dlouhodobé, přesahující tři měsíce.
Jak se, dámy a pánové, vyvíjel počet prostonaných dnů? V roce 2007 bylo v České republice - a prosím, abyste poslouchali dobře i poslanci z řad Komunistické strany Čech a Moravy, protože toto je zajímavý údaj, který by vás mohl zaujmout - v roce 2007 bylo prostonáno 100 mil. dní v České republice. V roce 2008, po zavedení třídenní karenční lhůty, byť platila pouze prvního půl roku roku 2008, počet prostonaných dnů poklesl ze 100 mil. na 88 mil., čili pokles velmi výrazný, o 12 mil. prostonaných dnů. V roce 2009, za existence již nového systému nemocenského pojištění, to znamená systému, kde první tři dny je tedy karenční lhůta, od 4. do 10. pracovního dne je placena náhrada mzdy zaměstnavatelem s tím, že jeho sazba nemocenského pojištění je snížena z 3,3 procentního bodu na 2,3 procentního bodu a zaměstnanci je snížena platba sociálního pojištění o 1,5 procentního bodu, s tím, že zaměstnavateli je vyplácena 50procentní refundace za objem náhrady na mzdě za pracovní neschopnost mezi 4. až 10. pracovním dnem, došlo k poklesu na 74 mil. prostonaných dnů.
To znamená, dámy a pánové, že v letech 2007 až 2009 se snížil počet prostonaných dnů ze 100 mil. na 74 mil., to znamená o 26 mil, to je 26 %. To je podle mého názoru opět velmi markantní, evidentní, zřetelný, pozitivní výsledek nového systému.
Jak se vyvíjelo průměrné procento pracovní neschopnosti? Tady musím zdůraznit, že právě na tomto čísle je nejvíce vidět, jak byl tento systém nadužíván a v některých aspektech zneužíván v České republice. Je evidentní, že od počátku 90. let, ve chvíli, kdy bylo naprosto logicky upuštěno od systému závodních lékařů a byla zvolena naprosto logicky cesta svobodného výběru lékaře, kdy byl zaveden systém zdravotního pojištění svým způsobem do zavedení kapitační platby praktických lékařů ve druhé polovině 90. let dokonce motivující jaksi k co největšímu počtu vyšetření, ale i psaní pracovních neschopenek, tak samozřejmě míra pracovní neschopnosti v České republice začala narůstat, přestože všechny dlouhodobé indikátory zdravotního stavu obyvatelstva ukazují, že ten se začal od roku 1989 zlepšovat. (Poslanec pije.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Já toho využiji, pane poslanče, v klidu se napijte. Oznámím mezitím omluvy. Ze schůze se ještě omlouvá Michaela Šojdrová z pracovních důvodů, Evžen Snítilý bez uvedení důvodu. Od 13 hodin se omlouvám pan poslanec Jiří Paroubek.
Myslím, že jsem vám nechal času dost na napití. Prosím, pokračujte, pane poslanče.
Poslanec Petr Nečas: Počet odpadlých omlouvajících se poslanců postupně roste. Já pevně doufám, že na to nemá vliv mé vystoupení o pracovní neschopnosti.
Takže míra pracovní neschopnosti z hlediska průměrného procenta, jak jsem již řekl, začala narůstat v 90. letech tak, že v roce 1998 dosáhla 5,8 %, v roce 1999 již 6 %, v roce 2000 6,5 %, v roce 2001 6,8 %, stejně tak jako v letech 2002 až 2003. To byl tedy velmi demotivující systém, protože je vidět, že od oné přirozené míry pracovní neschopnosti, ke které se s jistým pokusem o definici, nebo její odvození, dostanu, došlo ke skokovému nárůstu směrem nahoru.
Ale pozor, jak jsem již řekl, tohoto jevu si všimla již vláda Vladimíra Špidly vedená sociálními demokraty. I tato vláda shledala, že tento vývoj pracovní neschopnosti jest neblahým jevem, se kterým je nezbytné něco dělat. Právě proto tehdy došlo k zavedení prvku, který já nazývám kvazikarenční lhůta, jinými slovy k prudkému jednorázovému skokovému snížení náhradového poměru placeného v prvních třech dnech pracovní neschopnosti. To znamená tento poklesl z 50 % redukovaného denního vyměřovacího základu na 25 % redukovaného denního vyměřovacího základu.
A co se stalo, dámy a pánové? Najednou z roku na rok po zavedení této kvazikarenční lhůty poklesla míra pracovní neschopnosti téměř o 1 procentní bod, to znamená z 6,8 na 5,9 procentního bodu, s tím, že zhruba okolo úrovně 6 % průměrné míry pracovní neschopnosti oscilovala potom až s mírným poklesem tedy až do roku 2007, to znamená v roce 2004 to bylo 5,9 procentního bodu, v roce 2005 6,1 procentního bodu, v roce 2006 5,8 procentního bodu, v roce 2007 5,6 procentního bodu.
A tehdy, dámy a pánové, přichází rok 2008 a zavedení karenční lhůty, byť jenom bohužel na základě rozhodnutí Ústavního soudu pouze po dobu prvního pololetí roku 2008. Co se stalo s průměrnou mírou pracovní neschopnosti? Ta okamžitě poklesla na 5,2 procentního bodu, což byl mimochodem nejpozitivnější výsledek, nejnižší míra průměrné míry pracovní neschopnosti od vzniku samostatné České republiky. Čili nejnižší míra pracovní neschopnosti za 15 let. Myslím si opět, že výsledek je evidentní, zřetelný, neignorovatelný každým, kdo je otevřen racionálním argumentům. ***