(12.20 hodin)
(pokračuje Nečas)
Jak se tedy vyvíjely, dámy a pánové, výdaje na nemocenské pojištění v průběhu reformních změn, které byly prováděny, jak jsem již dokumentoval, ve dvou vlnách od roku 2006 až po rok 2008. V roce 2007 byly výdaje na nemocenské 27,9 miliardy korun. V roce 2008 již poklesly na 24,8 miliardy korun, to znamená z roku na roku úspora více než 3 miliardy korun. A to chci zdůraznit, dámy a pánové, že karenční lhůta díky rozhodnutí Ústavního soudu v roce 2008 platila pouze půl roku. Přesto zafungovala takovým způsobem, že okamžitě z roku na rok vedla k úspoře 3 miliard korun ze státního rozpočtu. No a výdaje po zavedení nového systému a zapojení zaměstnavatelů do systému nemocenského, respektive placení náhrady mzdy místo nemocenského za prvních deset dní pracovní neschopnosti, tak výdaje státního rozpočtu klesly v systému nemocenského pojištění pouze na 18,2 miliardy korun. Čili proti tomu roku 2008 další úspora o 6 miliard. Jinými slovy, když porovnáme rok 2009 a rok 2007, čili starý systém a nový systém, byť nezavedený plně, tak poklesly výdaje na nemocenské o téměř 10 miliard. Je to o 9,7 miliardy. 9,7 miliardy, které se ušetřily na výdajové straně státního rozpočtu. To je tedy pokles, pokud porovnáme rok 2007 a 2009, o 35 %, čili velmi signifikantní, velmi významný, velmi vysoký.
Jak se tedy v těchto letech vyvíjely ukončené případy pracovní neschopnosti, protože samozřejmě tento pokles výdajů byl primárně dán i poklesem pracovní neschopnosti. Ještě v roce 2007 bylo 2,88 milionu pracovních neschopností. V roce 2008 poklesl počet těchto pracovních neschopností na 2,22 milionu, to znamená o více než 600 tisíc. A tady chci opět zopakovat, že v roce 2008 karenční lhůta platila pouze půl roku, to znamená ten systém, nový systém, měl možnost prokázat pouze polovinu rozpočtového období. No a ve chvíli, kdy platila karenční lhůta včetně nového systému se zapojením zaměstnavatelů po celý kalendářní rok, to znamená rok 2009, poklesl počet případů pracovní neschopnosti na 1,52 milionu. To znamená v letech 2007 až 2009 poklesl počet případů pracovní neschopnosti z 2,88 milionu na 1,52 milionu, to znamená snížil se o 1,36 milionu, tj. o 47 %. Dámy a pánové, téměř o polovinu. Téměř o polovinu poklesl počet případů pracovní neschopnosti.
Velmi výrazným způsobem poklesla pracovní neschopnost především u pracovní neschopnosti do 28 dnů, kam je tedy započítávána i ta krátkodobá několikadenní pracovní neschopnost. Tady chci říci, že pokles byl ještě markantnější. V roce 2007 bylo těchto krátkodobých pracovních neschopností do 28 dnů 2 miliony, v roce 2008, kdy opět systém s karenční lhůtou fungoval pouze půl roku, poklesl počet těchto případů na 1,72 milionu a v roce 2009, kdy platil již po celý rok, poklesl pod jeden milion, to znamená na 0,98 milionu. Znamená to tedy, že v letech 2007 až 2009 se snížil počet případů pracovní neschopnosti do 28 dnů o více než jeden milion, což znamená pokles, dámy a pánové, o 51 %. O 51 % tyto krátkodobé pracovní neschopnosti do 28 dnů, během pouhých dvou let. To jednoznačně ukazuje, že tento systém zafungoval, že jednoznačně zabral a že tyto krátkodobé pracovní neschopnosti samozřejmě tímto byly velmi výrazným způsobem omezeny.
Nikoliv překvapivě došlo i k tomu, že poklesl i počet ukončených případů pracovní neschopnosti v délce 29 až 91 dní, byť nikoliv již tak signifikantně a tak silně, ale přesto. U těchto pracovních neschopností mezi 29 až 91 dny bylo v roce 2007 0,57 milionu pracovních neschopností. Tato úroveň se udržela i po rok 2008, aby v roce 2009, kdy tento systém tedy fungoval po celý kalendářní rok, tak tato pracovní neschopnost poklesla na 0,33 milionu. To znamená v letech 2007 až 2009 se snížil počet případů pracovní neschopnosti 29 až 91 dnů o 0,24 milionu, to je o 42 %. Čili i u této již delší pracovní neschopnosti, vlastně až nad jeden měsíc až do tří měsíců, i zde došlo během dvou let k poklesu pracovní neschopnosti o 42 %.
Tady je nezbytné zmínit, že počet případů pracovní neschopnosti nad 92 dní se v podstatě nezměnil, a je to logické, protože tam vliv karenční lhůty i vliv zapojení zaměstnavatelů, kteří by platili nebo platí první dva týdny pracovní neschopnosti náhradou mzdy, pracovní neschopnosti nad tři měsíce, již prakticky vliv nemá. Čili to má velice silnou logiku a znamená to tedy, že počet případů pracovní neschopnosti na 92 a více dnů tak zůstal v letech 2007, 2008 i 2009 prakticky na stejné úrovni, to znamená na úrovni 0,23 milionu případů pracovní neschopnosti.
Jak vypadal vývoj prostonaných dnů v rámci těchto tří let. V roce 2007 bylo v České republice prostonáno sto milionů dnů. V roce 2008, kdy platila karenční lhůta po období prvního půlroku, bylo prostonáno v České republice 88 milionů dní a v roce 2009 bylo prostonáno v České republice 74 milionů dní. To znamená v letech 2007 až 2009 se snížil počet prostonaných dnů o 26 milionů, to je o 26 %, čili opět velmi signifikantně a velmi významně.
Míry pracovní neschopnosti se jednoznačně odvíjely od toho, že od počátku 90. let vzrůstaly, neustále vzrůstaly, protože samozřejmě tím, že se liberalizoval, plně liberalizoval celý systém zdravotnictví, tím, že především praktičtí ambulantní lékaři byli závislí i po zavedení kapitačních plateb na tom, aby si udrželi pacienty a klienty, tak samozřejmě předepisování pracovní neschopnosti jim nečinilo žádný problém a ta postupně narůstala. Rostla, jak jsem již řekl, od počátku 90. let, v podstatě přesně se spuštěním svobodné volby lékaře. V té chvíli začala růst míra pracovní neschopnosti, takže na konci 90. let v roce 1998 dosáhla 5,8 %, v roce 1999 již vzrostla na 6 %, v roce 2000 na 6,5 %. A vlastně svého vrcholu dosáhla v letech 2001 až 2003, kdy se průměrná míra pracovní neschopnosti v České republice pohybovala na 6,8 %.
Pak přišel, jak jsem již tady o tom mluvil, zásah, který provedla ještě vláda Vladimíra Špidly, která snížila výši nemocenského za první tři dny pracovní neschopnosti na 25 %. Okamžitě z roku na rok poklesla průměrná míra pracovní neschopnosti, respektive průměrné procento z 6,8 % na 5,9 % a v podstatě kolem této hladiny oscilovala i v následujících třech letech. V roce 2005 se mírně vychýlila na úroveň 6,1 %, v roce 2006 opět poklesla na 5,8 % a 5,6 % v roce 2007.
Pak samozřejmě po zavedení karenční lhůty a reformních změn v nemocenském pojištění začala klesat. Klesla na 5,2 % v roce 2008, což, chci zdůraznit, byla nejnižší míra pracovní neschopnosti od vzniku samostatné České republiky, přestože systém s karenční lhůtou fungoval pouze půl roku, pouze první polovinu roku 2008. Ve chvíli, kdy fungoval vlastně po celý kalendářní rok v roce 2009, pokleslo průměrné procento pracovní neschopnosti v loňském roce na 4,7 %. Když si vezmeme, že ještě v roce 2003 bylo průměrné procento pracovní neschopnosti 6,8 %, tak díky těmto reformním krokům prováděným v letech 2004 až 2008k poklesla na 4,7 procentního bodu, to znamená o více než 2 procentní body. Jinými slovy o více než třetinu. ***