(12.20 hodin)
(pokračuje Bratský)
Možná že v tuto chvíli někdo z vás namítne, že zde na rozdíl od válečných let chybí zahraniční armáda. To je však zásadní omyl. Pokud bychom již pominuli skutečnost, že se po roce 1948 do britského Královského letectva vrátilo několik desítek československých letců, z nichž někteří dokonce operačně létali v korejské válce či na Středním východě, i to, že ve francouzské Cizinecké legii působilo několik set Čechoslováků, kteří v jejich řadách bojovali proti nastupujícím komunistickým režimům jak v Africe, tak v Asii, konkrétně lze zmínit např. majora Karla Horu a další, nelze zejména zapomenout na skutečnost, že na území Spolkové republiky Německo působila v rámci tzv. Labor Service americké armády ryze československá jednotka, která měla číslo 4091 a jméno Czechoslovakian, která na svých amerických uniformách používala československé označení a symboliku a v neposlední řadě i československou vlajku. Velitelem této skutečně československé vojenské jednotky třetího zahraničního odboje se stal v roce 1951 z pověření generála Ingra major pěchoty Karel Černý, který v letech druhé světové války prošel Francií a Velkou Británií, aby nakonec působil na československé vojenské misi v Moskvě jako osobní pobočník generála Heliodora Píky. Ano, stejného generála Píky, který byl komunisty popraven 21. června 1949 v Plzni na Borech.
Pan doktor dále cituje: Měl jsem možnost hovořit s několika příslušníky tohoto útvaru včetně majora Černého, jenž mu velel nepřetržitě až do roku 1980, kdy odešel do výslužby, a všichni bez rozdílu mi potvrdili, že sami sebe chápali jako zárodek budoucí československé zahraniční armády nebo jakousi obdobu České družiny z let války první světové. Jako takoví analogicky počítali s tím, že budou v případě vypuknutí světového válečného konfliktu přiděleni jako tlumočníci a poradci velitelstvím vyšších amerických jednotek, jež se zapojí do osvobozování republiky.
Nedá mi to, abych se zde nezastavil ještě u jedné často pokládané otázky. Občas se mi totiž stává, že někdo z posluchačů zapochybuje o úmyslech těch, kdo po únoru 1948 opouštěli vlast, a obviňuje je ze zbabělosti. Většinou neprávem. O čemž ho, jak doufám, aspoň částečně přesvědčí slova velitele nejvýkonnější československé exilové zpravodajské organizace z let studené války, tzv. CIO, plukovníka generálního štábu Karla Jindřicha Procházky, jenž mi při jednom z našich rozhovorů řekl: "Nezaměňujte prosím nikdy emigraci a exil, emigranty a exulanty. Emigrant odchází z vlasti, aby se usadil a žil jinde, zatímco exulant odchází jen proto, aby ze zahraničí působil proti režimu ve vlasti tak, aby tento padl a on se mohl opět vrátit domů. My, kteří jsme vlast opouštěli po únoru 1948, jsme byli takřka bez výjimky exulanti. Věděli jsme, že vlast opouštíme na dlouho, ale že na návrat budeme muset čekat dlouhá desetiletí, to si tehdy nedokázal představit vůbec nikdo."
Vraťme se však ke třetímu odboji, a to odboji na frontě domácí, která, jak čas ukázal, si podobně jako v letech druhé světové války svou krutostí nezadala se skutečným bojištěm. I zde můžeme při srovnávání s obdobím nacistické okupace narazit na celou řadu paralel. Podobně jako za protektorátu vznikly i po únoru 1948 desítky nejrůznějších větších či menších odbojových skupin, které se zabývaly shromažďováním zbraní a munice pro případ protikomunistického povstání i sběrem zpravodajských informací, jež následně dopravovaly za hranice. Vznikající ilegální organizace se i ve změněné situaci soustřeďovaly na výrobu letáků, ilegálních tiskovin a jejich šíření a stranou nezůstávalo ani shromažďování finančních prostředků pro rodiny vězněných a popravených. Existovaly však i skupiny, které připravovaly rozsáhlé ozbrojené akce, jež měly za cíl přímo svržení krvavého totalitního režimu. Zde mám na mysli zejména skupiny majora Miloslava Jebavého a pana JUDr. Jaroslava Borkovce a jejich neúspěšné pokusy o protikomunistický převrat za využití spolehlivých armádních jednotek z března, resp. května roku 1949.
S přibývajícími měsíci, které uplynuly od února 1948, se začal komunistický režim v Československu stabilizovat a provádění takové činnosti, jako byly sabotáže, přepady a atentáty, začalo být ne-li nemožné, tak tedy velice riskantní. Přesto se i v této době našli lidé, kteří byli ochotni provádět odbojovou činnost právě tímto způsobem. Jejich hrdinný boj s obrovskou mašinérií bezpečnostních složek totalitní diktatury jak u nás, tak i v sousední Německé demokratické republice patří k nejslavnějším kapitolám třetího odboje. Ano, mám tím na mysli, jak většina z vás jistě poznala, činnost vojensky organizované skupiny bratří Ctirada a Josefa Mašínových a jejich spolupracovníků. O tom, jaký význam jejich činnosti přikládali sami komunisté, svědčí i ta skutečnost, že neváhali poslat hned tři uvězněné příslušníky skupiny na popraviště a neštítili se umučit ani maminku obou bratrů, vážně nemocnou vdovu po národním hrdinovi z doby okupace paní Zdenu Mašínovou.
Jestliže tedy srovnáváme druhý a třetí odboj, tedy odboj, který nikdo nezpochybňuje, s tím, který stále ještě komusi vadí, a proto jej bagatelizuje, narazíme na nečekané paralely, i když se podíváme na protivníka, jenž proti odboji v tom kterém období stál. Vždyť jaký rozdíl byl mezi výslechovými metodami gestapa a Státní bezpečnosti či Heydrichova SD a Reicinova OBZ? Čím se od sebe odlišovaly "volavčí sítě" gestapa od "ilegálních" skupin vznikajících z popudu a pod bedlivým dohledem StB a jaký byl rozdíl mezi konfidentem gestapa a agentem StB kromě toho, že ten druhý mluvil česky? Jaké zásadní rozdíly panovaly při soudním přelíčení před nacistickým Volksgerichtem z let okupace a Státním soudem z počátku let padesátých? A co tresty smrti, justiční vraždy, mučení, věznice, káznice a koncentrační tábory? Na příliš mnoho rozdílů nenarazíme, až na jeden jediný: v tom jediném totiž Čechy vraždili, mučili a zavírali Češi...
Hovoříme-li o těch, kdo se aktivně zapojili do boje proti rudé totalitě v Československu, nesmíme však zapomínat ani na ty, kdo jsou účastníky odporu proti komunismu a stali se jeho obětí jen proto, že existovali, z jakéhosi zrůdného důvodu se znelíbili a stali se obětí komunistické perzekuce. Byli vězněni, nasazeni na otrocké práce v uranových dolech či "jen" šikanováni vystěhováním do určeného místa pobytu, zabavením majetku či znemožněním studia dětí. I oni si bezesporu zasluhují naši úctu a vzpomínku.
Vážené dámy, vážení pánové, milí přítomní, ve svém časově omezeném vystoupení jsem se nemohl dopodrobna zabývat činností všech těch, kdo se v okamžiku, kdy ucítili, že je vlast potřebuje, zapojili ze všech svých sil do boje za svobodu a demokracii, za což mnozí z nich zaplatili dlouhými léty strávenými ve věznicích a koncentračních táborech komunistického režimu. Jiní pak přinesli na oltář vlasti to nejcennější, co člověk má - vlastní život. Právě kvůli těmto statečným mužů a ženám považuji zpochybňování třetího odboje za zločin, za urážku jejich památky. Památky lidí, kteří i v nejtěžších zkouškách obstáli a obstáli se ctí.
Tolik tedy pan doktor, který se v Senátu snažil zdůraznit a vysvětlit, co to byl podle něj třetí odboj a proč je třeba jej uznat.
Já pevně věřím, že poté co zazněla tato přednáška pana doktora, kterou jsem si dovolil vypůjčit, abych provedl jakousi osvětu aspoň mezi poslankyněmi a poslanci demokratických politických stran, pevně věřím, že všechny tyto argumenty zvážíte, zvážíte i to, že ve druhém čtení zákona můžete možná i některé drobné nedostatky a třeba i ty, které se objevily v prohlášení vlády k tomuto zákonu, odstranit, ale že se přihlásíte všichni demokraté k tomu, že tento zákon konečně v Poslanecké sněmovně bude schválen.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: To bylo vystoupení pana poslance Petra Bratského. Dalším přihlášeným do obecné rozpravy je pan poslanec Miroslav Grebeníček. Předtím s faktickou poznámkou pan poslanec Antonín Seďa. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane předsedající. Já chci ubezpečit váženého kolegu Bratského prostřednictvím vás, pane předsedající, že jsem demokrat a odmítám jakoukoli ideologii. Ve svém vystoupení jsem ukazoval na problémy, který návrh zákona má s platnou Ústavou České republiky. To bylo vše. Jsem připraven, do druhého čtení mám už připravené pozměňující návrhy tak, abych mohl tento zákon osobně podpořit v případě, že tyto pozměňovací návrhy budou přijaty. Děkuji. ***