(17.50 hodin)
(pokračuje Opálka)
Druhý důvod, možná že z toho množství ten největší, ale bez té statistiky to asi nerozhodneme, bylo zneužívání těmi pojištěnci. To znamená zaměstnanci, kteří si potřebovali, a kupodivu nejvíc to bylo vždycky ve státní a veřejné správě, vyřídit některé věci, čili o prázdninách a před Vánocemi se sledovala největší nemocnost státních a veřejných úředníků.
Ale třetí zneužívání, a ne malé, bylo ze strany zaměstnavatelů, kteří využívali státní finance jako expanzní nádrž k vyrovnávání svých zakázek-nezakázek, a pokud neměl náplň práce pro své zaměstnance, tak na to, aby je platil ze zisku, nechtěl přistoupit a poslal je k lékaři. Takže jsem byl pro, aby se těch prvních 14 dnů té nemoci platilo tím zaměstnavatelem, protože jsme alespoň měli možnost toto eliminovat a měli jsme prostřednictvím toho zaměstnavatele i větší kontrolu na té krátkodobé nemocnosti.
Takže pokud budeme hovořit, že se nám prudce snížila krátkodobá nemocnost, tak bychom měli ještě říci, kolik to bylo v které skupině. To je vše.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Další přihlášenou je paní kolegyně Molendová, poté pan kolega Škromach. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Dagmar Molendová: Dobrý podvečer. Vážený pane kolego prostřednictvím předsedajícího, já jako lékař profesně se musím ohradit vůči vašemu tvrzení, že lékaři toho zneužívají, protože napíší nemocenskou. Mě by zajímalo, který lékař si dovolí to nenapsat, když v momentě ho ten pacient bude vláčet všemi médii za podpory jeho různých příbuzných a dalších lidí. Zdůvodněte mi, jak má lékař čelit tomu, aby tu nemocenskou nenapsal. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Dagmar Molendové. Pan poslance Zdeněk Škromach, zatím poslední přihlášený do rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Zdeněk Škromach: Děkuji. Vážený pane předsedající, paní poslankyně, páni poslanci. Já myslím, že ta debata se začíná odvíjet někam, kam by neměla. Já nevím, proč by člověk chodil k lékaři, když není nemocný, a není-li nemocný, je lékař od toho, aby poznal, jestli je člověk nemocný, nebo ne. Mně jako politikovi nenáleží, aby posuzoval, jestli je ten člověk je, nebo není nemocný. Od toho tu ani nejsme. Nakonec stejná situace je u posudkových lékařů při přiznávání například invalidních důchodů. Já si můžu myslet cokoli, můžu mít pocit, že člověk má mít plný invalidní důchod, ale je věcí toho odborníka, aby rozhodl, že ten člověk je, nebo není nemocný. A jestli lékař řekne, že je nemocný, tak prostě nemocný je. A naopak, kontrolní orgány, které opět musí fungovat ze strany lékaře, by měly posoudit, jestli je to obcházení, nebo není obcházení, jestli je to využívání situace.
To, co umožňuje tento zákon, je kontrola, jestli pacient - a u krátkodobých nemocí fakticky jiná kontrola možná není a je to výsledek poměrně dlouhé diskuse při přípravě toho zákona - dodržuje léčebný režim. To je to základní, protože to, co je problém, je, že člověk se lidově řečeno hodí marod a potom třeba jde na zahrádku a dělá tam nějaké své práce, nebo na stavbu apod. To je kontrolovatelné. Prostě neléčí se, není doma, pracuje někde. A tento nový zákon zpřísnil podmínky, výrazně zpřísnil podmínky tím, že - dřív to bylo tak, že byla ukončena nemocenská, ale ta předchozí zůstávala - říká jasně, že postih je tím, že se anuluje nemocenská od samého počátku v případě, pokud dojde k takovému porušení léčebného procesu. Ale to tady neřešíme.
Já myslím, že i pan místopředseda Sněmovny je řekl bych malinko na tenkém ledě, když argumentuje argumenty, které samozřejmě byly správné při tom bývalém systému nemocenského pojištění a které si myslím, že nejsou už tak zcela namístě v této chvíli. Protože ten systém je jiný, je standardní, v zásadě myslím, že je používán ve více než 20 evropských zemích, kdy zaměstnavatel formou náhrady mzdy hradí zaměstnanci po dobu nemoci ušlý výdělek. To není hrazeno z pojistného, to je hrazeno zaměstnavatelem a je to náhrada mzdy jako v jiných případech překážky práce.
Jiná otázka je, a zákon to umožňuje, že nic nebrání tomu, aby v rámci kolektivních nebo jiných smluv byly u zaměstnavatelů dohodnuty vyšší náhrady mzdy, včetně placení prvních tří dnů. Otázka samozřejmě je, nakolik se toto využívá nebo nevyužívá, nakolik mají zaměstnanci sílu toto prosadit, případně jaká je vstřícnost zaměstnavatelů. Ale jsou firmy, kde je toto ustanovení využito a kde zaměstnanci dostávají od prvního dne nemocenskou a v některých případech i vyšší, než je stanovena zákonem.
Tady se bavíme samozřejmě o tom, zda a nakolik ovlivnilo první tři dny neplacení nemocenské nemocnost. Ti, kteří propagovali, aby první tři dny byly neplacené, budou říkat: To je výborný výsledek. Jenže jestliže je tady souběh nového zákona, to znamená že zaměstnavatel náhradou mzdy vlastně platí mzdu ušlou v době nemoci, tak v této situaci samozřejmě si dovolím tvrdit opak. Tedy že daleko větší vliv na snížení nemocnosti, takové nemocnosti, kdy skutečně to byla snaha jakoby se ulít ze zaměstnání, je právě v tom, že zaměstnavatel si těch prvních čtrnáct dní uhlídá.
Na druhé straně víme, co vyvolalo za problémy například první tři dny neplacení u turnusových směn. Nepravidelných směn. Najednou se stalo, že člověk onemocněl a fakticky nedostal nemocenskou prvních čtrnáct dní vůbec, nebo náhradu mzdy, protože turnusy jsou stavěny zcela jinak než běžná pracovní doba. Ten problém nebyl v tom, že zaměstnavatel za dobu nemoci platí náhradu mzdy, ale v tom, že první tři dny byly neplacené a tím pádem došlo k tomu, že skutečně takového případy vznikaly. Je dobře, že nakonec se našla politická vůle na řešení této situace a počítají se vlastně v těchto případech hodiny, nikoli dny, a je to vyřešeno.
Ale nejjednodušší řešení je, aby první tři dny byly placeny stejně jako ty ostatní dny nemoci. Myslím si, že není důvod, aby riziko nemoci bylo přenášeno na zaměstnance jako takového. Proto si myslím, že tento návrh je dobrý. Můžeme vést diskusi o tom, jestli to má být základní sazba, jestli to má být sazba snížená nebo jestli by naopak měla být celkově vyšší sazba. Protože ty změny nepostihly jenom první tři dny. Ony postihly i další dny nemoci, protože jednak byla odbourána některá opatření, která vedla k tomu, že bylo vlastně možné nemocenskou platit - nebo že byla odstupňována i podle výše pojistného. To jsou další věci, které samozřejmě mají svůj určitý dopad. Ale v principu není žádný důvod, a je to pouze a jenom politické rozhodnutí, jestli jsou první tři dny, dva dny, jeden den, placeny, nebo ne.
Opět se odvolávám na země, kde s tím mají zkušenosti a kde ten systém bez problémů funguje. Jsou země, kde mají jeden, dva, tři dny karenční lhůtu. Na druhé straně je daleko více využíváno smluvní volnosti a v rámci jednotlivých firem jsou dohodnuty nemocenské třeba až ve výši 90 %. To je jiná situace. A jiná situace je, když ta nemocenská je vypočítávána z průměrného platu průměrného zaměstnance v Rakousku nebo Německu, a jiná situace je, když to je zaměstnanec, který pracuje za minimální mzdu, která se tři roky nevalorizovala díky minulé vládě Mirka Topolánka, Petra Nečase a Mirka Kalouska. Protože proč by lidé měli dostat za práci slušně zaplaceno, natož ještě za nemocenskou? ***