(15.30 hodin)
(pokračuje Kafka)
Jak už to bývá, někdo podepsal a někdo nepodepsal. Pro váhající, na které komise nic neměly, byl připraven výrok, že byli pomýlení, a strana jim odpustila. Této akci se sotvakdo dokázal vyhnout, KSČ, vedoucí síla tehdejší společnosti, byla všude na každé chodbě, v každé dílně. Těm, co nesouhlasili, se dostalo v lepším případě převedení na nekvalifikovanou práci v rámci podniku, a těm, co víc remcali nebo na ně KSČ něco měla, například že vylepovali letáky, stávkovali nebo se nějak víc příčili, byl připraven vyhazov z podniku nebo ze zaměstnání.
Jistě bylo mnoha soudruhům příjemné, že se zbavili kontrarevolučních a rozvratných živlů anebo také konkurence pro svoji vlastní kariéru. Tehdy se říkalo, a nevím, jestli je to pravda, ale zdá se mi to docela pravděpodobné, že každý podnik, škola, a tím pádem i armádní složka má stanoveno, kolika lidí se musí zbavit, aby se naplnily kvóty, které měly stanovené, a na druhou stranu že vůbec není možné, aby se těmto útvarům kontrarevoluce vyhnula, to znamená že by nebyl postižen vůbec nikdo.
Ne však dosti bylo na tom, se třídním nepřítelem bylo třeba zatočit ještě podstatněji. Tak například na škole, kde jsem tehdy studoval, musel a také byl nalezen odstrašující případ kontrarevolučního spiknutí, k čemuž posloužil nevinný školní časopis, který uveřejnil dvě čísla s takzvanou závadnou obálkou. Na jedné byl český lev, který šlape po pěticípé hvězdě, a na druhé státní znak se lvem, který měl husí hlavu. Tehdy jsem dostal tři měsíce s podmínkou a bylo vcelku jedno, jestli jsem u toho byl, nebo nebyl.
Když jsem si teď po letech znovu četl rozsudek jménem republiky za hanobení republiky a jejího představitele, bylo mi znovu úzko. Pokud ještě žije pan soudce z pardubického soudu, měl by se dodatečně hanbit, protože to byl on a nikdo jiný, kdo psal věty o mé a naší společenské nebezpečnosti. To byl on a nikdo jiný, kdo byl členem KSČ, a to byl on, kdo byl součástí vedoucí síly tehdejší společnosti, její moci a jejího establishmentu.
Dále chci říci, že občanskou statečnost projevovala řada lidí a že jich statisticky nutně muselo být víc mimo Československou lidovou armádu než v ní. Přesto se našlo hodně těch, kteří pochopili své omyly a tak i svou příležitost, překabátili se a mohli zůstat, často za cenu téměř bizarního úsilí, aby dokázali svoji loajalitu s husákovskou normalizací. Na druhou stranu se našli také lidé odvážní, kteří zariskovali a dokázali třeba pro nás šest odsouzených studentů sepsat jakousi společenskou garanci, takže jsme tehdy vyvázli jen s podmíněným vyloučením ze studia.
A tím se dostáváme k hlavnímu problému, proč si dopisuji s plukovníky z organizace VSR. Generál Stanislav Procházka řekl na 11. konferenci VSR doslova: "Podle zákona č. 89/1991 jsme byli rehabilitováni jenom morálně. V dalších letech se vytvořila nerovnováha v přiznávaných důchodech vůči těm, co v rámci normalizace dosloužili, a tím byla vytvořena nepřijatelná diskriminace, která nebude-li napravena, bude nás za naše čestné a vlastenecké postoje do konce života trestat."
Pan generál je jistě slušný člověk. Unesl své postoje, ale stejně jako všichni vyšší důstojníci a stejně jako pan soudce Špreňar a další byl členem KSČ. A já říkám, že ve své míře i on a všichni bývalí soudruzi je spoluzodpovědný za to, co popisuje zákon č. 198/2003 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. V tomto zákoně se totiž říká, že "Komunistická strana Československa, její vedení i členové jsou zodpovědní za způsob vlády v naší zemi v letech 1948 až 1989, a to zejména za programové ničení tradičních hodnot evropské civilizace, za vědomé porušování lidských práv a svobod, za morální a hospodářský úpadek provázený justičními zločiny a terorem proti nositelům odlišných názorů, nahrazením fungujícího tržního hospodářství direktivním řízením, destrukcí tradičních principů vlastnického práva, zneužíváním výchovy, vzdělávání, vědy a kultury k politickým a ideologickým účelům, bezohledným ničením přírody, a prohlašuje, že ve své další činnosti bude vycházet z tohoto zákona."
Dále bych pánům plukovníkům Lampovi a Horákovi sdělil, že se jim odchodem z lidové armády stalo jen to, že se dostali z privilegované skupiny do neprivilegované skupiny. V té neprivilegované skupině žila tehdy většina národa, a tak se jejich životní podmínky od nás běžných a neprivilegovaných lidí tolik nelišily. Tedy jistý rozdíl tady přece jenom je. Jejich rodiny byly neprivilegované jenom 20 let, zatímco například moje rodina celých 41 let. Mohou ta léta považovat třeba za život v trestu, ale ten trest byl tedy pro všechny, nejen pro ně. Přesto se tito lidé stále porovnávají s těmi příslušníky armády, kteří souhlasili s invazí vojsk do naší země, s normalizací a kteří dosloužili v uniformě. Ani slovo lítosti, že byli spolutvůrci a oporou bývalého režimu, ani slovo o tom, že pomáhali budovat vazalskou Varšavskou smlouvu a bratrství ve zbrani a že byli ozbrojenou pěstí dělnické třídy. Měli by si vzpomenout na razanci politického působení v Československé lidové armádě, která byla armádou totalitního, nikoliv demokratického státu. A také, že za to polorelativně podstatnou část svých životů požívali výhod, o kterých se nestraníkům v civilu ani nesnilo. Nechtějí připustit, že osud vyhozeného učitele a vyhozeného důstojníka je správné posuzovat stejně, protože se dostali pod stejný dohled. Naopak stále trvají na výlučnosti vojenské profese a na dorovnání důchodů s nevyřazenými důstojníky a praporčíky. A jinak je to hned doživotní diskriminace.
Nejsem proti odškodňování těch, kdo byli za socialismu cílem a objektem perzekucí, ale jsem určitě proti tomu, aby se takových odškodnění dostávalo těm, kdo tomuto režimu sloužili a byli jeho podstatnou represivní složkou. To, že je diktatura proletariátu následně sešrotovala a že na to nebyli připraveni, ačkoliv i průměrný dějepis podobné případy popisuje, je jiná věc. To, že se stali cílem msty totalitní moci, však jejich předchozí prorežimní angažmá nesmazává.
Má-li tedy Parlament vycházet také ze zákona č. 198/2003, ze kterého jsem citoval, což musí, je třeba, aby si také poslanec byl v jeho smyslu vědom, že KSČ a potažmo i KSS tvořili její členové, a teď zase cituji: "která byla organizací zločinnou a zavrženíhodnou podobně jako další organizace založené na její ideologii, které ve své činnosti směřovaly k potlačování lidských práv a demokratického systému".
Můj pozměňovací návrh je velmi prostý. Je to jeden odstaveček a to, jestli s mými argumenty budete souhlasit a ztotožníte se s nimi, nebo ne, budete moci vyjádřit ve svém hlasování. Z praktického hlediska by členství v tehdejší KSČ a KSS žadatel mohl dokázat čestným prohlášením, takže by se procedura vyřizování žádostí podle tohoto zákona neztěžovala. ***