(14.30 hodin)
(pokračuje Paroubek)
Občanům této země říkáme: Vláda Mirka Topolánka vám škodí. Neexistuje žádný argument pro její další setrvání. Zároveň ale říkáme, že máme plán, jak situaci vyvolanou pádem vlády řešit.
Pane premiére, nesnažte se vzbudit dojem, že po pádu vaší vlády nastane chaos. Vaše vláda je totiž chaos. Nutno dodat - velmi dobře organizovaný chaos, a to především z budovy Ministerstva vnitra. (Poznámky z řad ODS.)
Pád vlády žádným zásadním způsobem neovlivní chod země ani české předsednictví Evropské unie. Ústava nám dává dostatek možností, jak tuto situaci řešit. Věřím také, že v osobě prezidenta republiky máme záruku klidného vývoje, který vyústí předčasnými volbami v rozumném termínu.
Je vám bezpochyby také známo, že nejsme první zemí, která by prošla podobnou situací v průběhu evropského předsednictví. Pád vlády, dokonce spojený s předčasnými volbami v průběhu předsednictví, zažilo před námi například v roce 1993 Dánsko a nemyslím si, že to nějakým zásadním způsobem poškodilo reputaci předsednické země. V roce 1996 stejná situace nastala v Itálii.
Jedním z důvodů existence této vlády je podle premiéra ekonomická krize. Pane premiére, myslíte tu krizi, která se podle vás a vašich vládních kolegů měla České republice obloukem vyhnout? Jsme přesvědčeni, že v této chvíli musí přijít vláda krizového řízení a krizových odborníků, která bude ochotna - na rozdíl od vaší vlády - komunikovat napříč politickým spektrem a schopna přijít s efektivními opatřeními na zmírnění dopadů hospodářské recese. A s takovou vládou jsme připraveni spolupracovat.
Dámy a pánové, děkuji. (Potlesk z řad ČSSD.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Zahajuji rozpravu, do které se jako první přihlásil pan premiér Mirek Topolánek. Dále se připraví pan místopředseda Filip, Zaorálek a pan poslanec Grebeníček. Prosím, pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, na rozdíl od svého předřečníka se nebudu snažit být za každou cenu vtipný. Dnes se tu jedná o nedůvěře této vládě. Ale to ve skutečnosti není to nejdůležitější. To není ta věc, na které mi jako premiérovi a hlavně jako Mirku Topolánkovi záleží nejvíc. To, na čem mi opravdu záleží, co je opravdu nejdůležitější, je, aby problémy této Sněmovny nedoléhaly na občany České republiky. Skutečný svět totiž není zde uvnitř. Skutečný svět, to není 200 poslanců tohoto sboru. Skutečný svět, ten leží tam venku, kde 10 milionů lidí čeká, jak politici zvládnou nápor světové krize. Proto mi odpusťte, že ve svém projevu budu spíše než k vám mluvit k těm lidem tam venku.
Začnu trochou chronologie. Po volbách jsme dlouho nebyli schopni dát lidem stabilní vládu. Nesouhlasím s tím, že na vině byl volební pat. Je naprosto nepochybné, že dlouhodobé zablokování této Sněmovny a vše, co následovalo, má na svědomí jeden muž. Jeden muž, který se nesmířil s volební porážkou. Jeden muž, který celé toto volební období zasvětil touze po revanši.
Ano, Jiří Paroubek zabránil dohodě na podpoře menšinové vlády ODS. Jiří Paroubek blokoval všechny další možnosti a východiska, tehdy včetně předčasných voleb, kterých se bál. Jiří Paroubek přišel s myšlenkou, že získá přeběhlíky pro vládu ČSSD a KSČM. Jiří Paroubek po celou dobu nejen odmítá jakoukoli spolupráci s vládou, ale torpéduje i projekty, které zahájila sama ČSSD. Jiří Paroubek je i dnes jedinou překážkou, která brání nalezení rozumné shody a spolupráci v rámci předsednictví Evropské unii a zejména při řešení dopadů krize.
To vše říkám jako prosté konstatování faktů bez emocí, bez zášti. Je však důležité to říci pro pochopení dalšího vývoje. Situace dnes zde ve Sněmovně přece není ničím zvlášť nová. Stále tu máme křehkou vládu a polarizovanou a nesmiřitelnou Sněmovnu. Změnilo se snad jen to, že Paroubkovi se možná konečně podařilo získat nějaké přeběhlíky pro jeho koncept vládnutí s komunisty, jak o tom snil od počátku. Změnilo se snad i to, že dnes už se třeba tak nebojí předčasných voleb. Ale nezměnilo se to základní - naprosté rozbití možnosti spolupráce demokratických stran.
Pro vyslovení důvěry, ale i nedůvěry jakékoli vládě je v důsledku paroubkizace politiky zapotřebí takzvaných přeběhlíků. A samozřejmě něco se změnilo k horšímu, přibyla nám tu krize, která činí problémy ještě vyostřenější a postup Jiřího Paroubka ještě neodpovědnější. Neznám jiné nebo snad mírnější slovo, které bych mohl použít.
Vláda, která nakonec přes všechny Paroubkovy obstrukce vznikla, byla jedinou možnou demokratickou alternativou, jediným konceptem kabinetu založeným na přijatelném kompromisu a programové shodě. Nikdy mě netěšilo, že nebylo kvůli zmíněnému revanšismu možné se při jejím vzniku opřít o širší, byť třeba i jednorázovou podporu demokratické opozice. Zdůrazňuji ono slovo jednorázovou. Není přece podstatné, že vláda by musela při každém zákonu složitě hledat dohodu. To je demokracie. Bylo by však pro občany mnohem lepší, kdyby vznik kabinetu měl institucionální podporu, nikoli pouze podporu jednotlivců.
Velice mě mrzí, že Jiří Paroubek nebyl schopen držet se precedentu svého předchůdce a státníka Miloše Zemana. Podpora, kterou dal v roce 1996 menšinové vládě Václava Klause, přece nijak nesnížila jeho opoziční zápal. Nijak nepodkopala jeho autoritu ani vyhlídky na dobré příští volební výsledky. Naopak, tato umírněnost se ukázala být dobrá jak pro občany, tak pro samotnou ČSSD.
I když mě tato situace mrzí, chci poděkovat Miloši Melčákovi a Michalu Pohankovi, že dali vládě podporu a umožnili jí vzniknout. (Šum v řadách ČSSD.) Umožnili, aby zde vůbec byla nějaká vláda. Na základě transparentní dohody pak získali legitimní vliv na podobu vládních návrhů a podařilo se jim dosáhnout řady kompromisů ve směru k sociálně demokratickému programu. Nakonec to pak byla pouze tato dvojice, která efektivně ve Sněmovně plnila v mezích možného program ČSSD, když zbytek strany měl od Paroubka zakázánu jakoukoli spolupráci. (Nonverbální projevy údivu z řad ČSSD.)
Zdůrazňuji, že jsem se nikdy nebránil jednání s opozicí a nebráním se ani dnes, kdy by si právě tato krize žádala větší svornost mezi politickými stranami. Bohužel Jiřímu Paroubkovi nikdy nešlo o kompromis, nikdy mu nešlo o program, ale pouze o něj samého. A i dnes je to pouze on, kdo brání přijetí takové podoby protikrizového balíčku, který by více zohledňoval názor ČSSD, když už jsme se postarali alespoň o to, aby prostřednictvím Národní ekonomické rady vlády zohledňoval názor ekonomů z okruhu této strany.
Vládě se i za této situace podařilo téměř nemožné. Prosadila nejhlubší reformu od počátku 90. let. Stabilizovala veřejné finance i systém zdravotního pojištění. Podpořila aktivitu, podpořila české firmy a zaměstnanost českých občanů. Věděli jsme, že musíme pospíchat. Věděli jsme, že období vysokého růstu jsou za námi a přichází pokles. Světovou krizi jsme stejně jako 99,9 % ekonomů neočekávali. Přesto jsme svými reformami připravili zemi na tuto krizi, jak nejlépe jsme mohli. (Smích z řad ČSSD.) Deficit pouhých 20 miliard, nejnižší za deset let, je při klesajícím výkonu ekonomiky fantastický výsledek.
Dovedl bych si stejně jako mí kolegové z ODS představit daleko razantnější reformu, ale politická situace i stav ekonomiky to prostě neumožnily. Na druhé straně bych si dovedl představit i ještě větší kompromis. Dokázal bych obětovat ještě o něco víc ze svých představ, kdyby výměnou za to byla jistota, že reformy se nestanou terčem revanše, že nebude potenciálně znehodnocen jejich přínos pro občany a že lidé sice nezískají úplné maximum, ale budou mít jistotu, že přijaté zákony se nebudou opět nesmyslně měnit. Jsem si jist, že i po takové dohodě na klíčových zákonech by zůstalo dost prostoru pro pravo-levé soupeření, byť na vyšší - nebo chcete-li subtilnější - úrovni. Na úrovni, na které by každý mohl svým voličům ukázat legitimní odlišnost svého přístupu, ale přitom bychom se státnicky dohodli na tom, co prospěje všem. Ale Jiří Paroubek byl opět proti.
***