(17.50 hodin)
(pokračuje Paroubek)
K tomu vedoucí vědeckého oddělení Vojenské akademie v Brně doc. Rudolf Horák dodává ve své stati Začarované kruhy afghánské - cituji: Vlivný britský diplomat Paddy Ashdown, který měl být jmenován zvláštním vyslancem OSN pro Afghánistán, britského premiéra Browna v prosinci 2007 písemně upozornil, že samotné zabíjení povstalců nemůže porazit povstání bez současné aplikace good governance a ekonomického povznesení. Žádoucí změna v Afghánistánu by podle Ashdowna vyžadovala více jednotek, více peněz i více vůle, než kolik je svět ochoten poskytnout, a to vše navíc po dobu nejméně 25 let. Během příštích 5 až 10 let ovšem Afghánistán naopak přestane být vnímán jako priorita a jednotky i prostředky, které zde koalice udržuje, v nejlepším případě klesnou na polovinu současného nedostačujícího stavu. Kromě toho je podle Ashdowna nezbytné také ustoupit od představ o Afghánistánu jako o zemi oddané evropskému pojetí lidských práv s evropským vnímáním přístupu k ženám. - Tedy spíše opak toho, než co tady říkal pan ministr zahraničních věcí.
Tentýž autor chmurně uzavírá. Cituji: Z hlediska mezinárodní koalice Afghánistán v letech 2001 až 2008 připomíná stavbu domu, jenž je založen na minovém poli a může být snadno ostřelován ze všech stran. Minové pole je v této metafoře především chování vojenských struktur mezinárodního kontingentu vojsk či civilního sektoru, jako jsou humanitární organizace, civilní pracovníci při provinčních rekonstrukčních týmech a podobně. Pro mnoho skupin uvnitř Afghánistánu je tato mnohačetná armáda snadným terčem propagandy jako takzvaná okupační vojska. Neschopnost a patrně nemožnost pochopit a vyváženě akceptovat místní kulturní prostředí stejně jako analyzovat dynamicky se měnící situaci v některých oblastech výrazně omezuje efektivitu cizinců v Afghánistánu.
Legitimně zvolená vláda je slabá a trpí systémovou korupcí. Tyto aspekty nepřispívají k posilování státní správy jako legitimního a stabilizačního faktoru rozvoje země. Demokratizační prvky prosazené cizími vlivy v afghánském zkorumpovaném a klanovém prostředí pouze potvrzují současnou neefektivnost demokratického zřízení pro Afghánistán a protivníkům režimu dávají do rukou mocnou agitační zbraň proti tomuto druhu vlády. Ozbrojené opoziční skupiny i místní momentálně provládní velitelé jsou na rozdíl od slabého Karzáího schopni lépe zajistit pořádek nad "svými" teritorii, ačkoliv žádná z těchto skupin toho není schopna v celoafghánském měřítku. To jim dává možnost požadovat od vlády nové a nové ústupky. Tyto zesilují odstředivé tendence nakonec v určitém časovém horizontu povedou k možnosti svržení vlády nelegitimní cestou. V současnosti však není žádná rozumná alternativa, jež by byla schopna ovládnout celé území Afghánistánu.
Mezinárodní jednotky ISAF se potom ocitají mezi dvěma mlýnskými kameny. Na jedné straně existuje nehlasná shoda o zachování přítomnosti v Afghánistánu, ba dokonce o jejím posílení. Jakékoliv stažení mezinárodních jednotek totiž může ještě více urychlit proces delegitimizace Karzáího režimu. Ve svém důsledku by byl stávající prezident odsouzen ke svržení. Na druhé straně zachování vojsk ISAF a dalších jednotek v zemi vede možná k podobnému scénáři, pouze v delším časovém horizontu.
Dnešní Afghánistán tak nebezpečně opakuje některé scénáře z minulosti, především režim prezidenta Nadžíbulláha v 80. letech. Slabá centrální vláda s vnější podporou, posilující odstředivé tendence v regionech a růst vlivu populistických protivládních myšlenek často šířených radikálními skupinami, to vše může v případě skutečného svržení prezidenta Karzáího vyústit v další kolo fragmentace Afghánistánu a v novou občanskou válku mezi představiteli jednotlivých vojenských frakcí tak, jako tomu bylo v letech 1992 až 1996, případně až do roku 2001.
Stejně tak již zmíněný Tomáš Zipfel uzavírá: Historie nás dostatečně poučila o tom, že nemusí být tak obtížné porazit a dobýt Afghánistán. Přesto je nadmíru komplikované si jej skutečně podmanit a kontrolovat a je také velmi bolestné z něj s pohanou odejít.
Stručné a krutě výstižné. Jde přirozeně jen o kusé výňatky z uvedených studií. Doporučuji zájemcům je v celé komplexnosti včetně rozsáhlé citace zahraničních médií nalézt na webu časopisu Univerzity obrany - Obrana a strategie. Jejich přečtení doporučuji zejména paní ministryni Parkanové. Bude jí to trvat maximálně dvě hodiny a získá víc informací, než kolik jich zřejmě mohla získat za celý rok svého působení na tomto postu.
Od prosincového projednání tohoto bodu se změnila situace potud, že se kriticky uvolnila diskuse nad touto problematikou, zjevně v důsledku nástupu nového prezidenta Spojených států Baracka Obamy, jenž úspěšné zakončení války v Afghánistánu pokládá z hlediska svých mezinárodněpolitických aktivit za jednoznačnou prioritu.
Svou starost o další vývoj v Afghánistánu vyjádřila nejen německá kancléřka Merkelová a ministerský předseda Velké Británie Brown, ale zásadní přelomové stanovisko vyslovil v tuto neděli poradce někdejšího amerického prezidenta, jednoho z amerických prezidentů, Zbygniew Brzezinski. Právě ten Brzezinski, který zcela nesporně ovlivnil porážku Sovětského svazu v Afghánistánu v důsledku prosazení koncepce masivního vyzbrojování afghánských povstalců. Zjevně málokdo z politiků zná tuto oblast tak dokonale a prezident Obama mu jistě dopřeje sluchu.
Podle Brzezinskeho je třeba se dostat od sloganů k realistickým bezpečnostním cílům. Je třeba klást důraz na politické řešení a na decentralizovaný systém v Afghánistánu. Spojenecké jednotky by neměly opakovat chyby Sovětů tím, že by v Afghánistánu používaly čistě vojenskou strategii říká natvrdo. Cituji: "Já bych dával přednost tomu, aby se uzavřela dohoda s Talibanem na místní a regionální úrovni, pokud budou jeho příslušníci přísahat, že nebudou v kontaktu s Al-Káidou a že ji vyloučí ze svých řad," uvedl Brzezinski. V takovém případě by podle něj bylo možné stáhnout ze země mezinárodní jednotky.
Co k tomu dodat? ČSSD si uvědomuje, že k započetí vojenských misí v Afghánistánu došlo za jejích vlád, a toto své tehdejší rozhodnutí, které se opíralo o široký mezinárodní konsensus, nikterak nezpochybňuje. Jako odpovědná politická strana však musí čelit situaci, kdy se po osmi letech ukazuje, že vojenské řešení nemá velkou naději na úspěch, kdy současná politická reprezentace Afghánistánu selhala a je vlastními Afghánci zčásti odmítána. Vážnost problému proto vedla sociální demokracii k tomu, že se rozhodla poradit se svými členy a vyhlásila vnitrostranickou debatu v této věci. Očekáváme, že výsledky vnitrostranické debaty budeme moci uzavřít počátkem března tohoto roku a mimo jiné na jejich základě stanovit i určitou strategii pro další náš postup v této otázce.
Vážené kolegyně a kolegové, cítím za povinnost říci ještě jedno. Když Ivan Langer hovořil o mně jako o vrahu českých vojáků, jemuž kape krev z rukou, a Mirek Topolánek v čele suity místopředsedů své strany dramaticky prohlásil, že jsem ohrozil životy českých vojáků, očekával jsem, že představitelé ODS pokládají situaci za natolik vážnou, že budou chtít jednat s vedením sociální demokracie a hledat konsensuální řešení. Ale kdež. Zase to byla jen slova a slova, divadélko a marketingový trik. ODS věcné řešení s nejsilnější opoziční stranou vůbec hledat nechtěla. Šlo zase jen o další mediální trik. ODS se spokojila s tím, že zřejmě zlomila některé dříve nerozhodné poslance, jak jsem slyšel v jednom z předchozích příspěvků, tak to nemusí být ještě ani definitivní. Bereme to na vědomí a zařídíme se podle toho.
Dámy a pánové, všechny ostatní mise nepředstavují pro mě osobně, a pokud vím, ani pro ostatní členy klubu poslanců sociální demokracie žádný zásadní problém.
***