(17.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Tvrdí, že na nejbližších sedmnáct let není možné v Afghánistánu vojensky dosáhnout zvratu a nějaké zásadní změny v situaci. Důvod je v tom, že poukazují na to, že celých posledních 150 let tato země de facto se vyvíjí a je spravována tak, že vylučuje centrální vládu. To znamená, že celý pokus s prezidentem Karzáím nevychází ani tak ne proto, že by Karzáí tak selhal, ale proto, jak Američané říkají, že za Karzáího není možné sehnat náhradu. A tato zpráva vysvětluje, že to prostě nejde z logických důvodů. Tato země je spravována jinak, jsou to ti warlordi, kteří ovládají jednotlivé oblasti. A dokonce se doporučuje, abychom rezignovali na snahu vojensky tam něco změnit. Doporučuje se stáhnout vojáky z Afghánistánu, dohodnout se s těmi warlordy, získat je co nejvíc pro prozápadní orientaci a změnit úplně strategii, protože dosavadní způsob pobytu nemá smysl.
To samé jsme si mohli v posledních dnech přečíst od profesora Anatola Lievena. Profesor Lieven je profesor King's College v Londýně a zároveň senior Fellow of New America Foundation ve Washingtonu. Je to jeden z poměrně známých expertů právě na tento region. A on ve Financial Times otiskl článek, v němž říká a doporučuje prezidentu Obamovi to samé. Říká, že nejmoudřejší by bylo hledat co nejrychleji cestu ven z Afghánistánu a úplně změnit strategii. On totiž říká, že dnes je tam daleko vážnější problém vedle, a to je Pákistán.V současné době utrácíme síly někde, kde nejsme schopni problém izolovaně v Afghánistánu vyřešit. A pokud nezměníme strategii, politicky, zahraničněpoliticky, tak nemáme šanci a je to obrovské vyčerpávání prostředků a peněz.
Já říkám, že od té doby, co jsme se tu naposled sešli, debata pokračuje a je velmi bohatá. O Afghánistánu se mluví v zahraničním tisku neustále v obrovském rozsahu. Financial Times před čtrnácti dny zveřejnil průzkum situace veřejnosti, vztah vůči nasazení vojáků v Afghánistánu mezi velkými evropskými zeměmi, členy NATO. Byly to průzkumy, které byly dělány tuším v Německu, Francii a v některých dalších státech. A je to poměrně shodné. Tyto průzkumy ukazují, že veřejnost těchto zemí je skoro ze 70 % proti dalšímu prodlužování pobytu vojáků v Afghánistánu. Bylo to na první straně Financial Times, vypadalo to jako určitý vzkaz prezidentu Obamovi, že s tímto se prostě setká v Evropě. A já si nemyslím, že by to byl projev jenom nějaké zbabělosti. Je to prostě projev toho, že se příliš mnoho debatuje a ví o tom, že dosavadní způsob řešení situace v Afghánistánu nevede k výsledku a není schopen zabránit zhoršování situace.
Mně připadá velice důležité to, že my máme omezené prostředky v současném světě. Nám vyrůstají problémy, o kterých jsme ještě nedávno nevěděli. Představte si třeba ty somálské piráty, kteří dneska blokují situaci v Adenském zálivu a v Indickém oceánu, a žádné síly, síly NATO ani dalších zemí, nejsou schopny s tím mnoho udělat, jak se ukazuje. Blokuje to tam klíčové lodní dopravní tepny a my si s tím nevíme rady. To znamená, že máme soustředěné prostředky, kapacity v Afghánistánu, kde se, opakuji, situace zhoršuje, a nám vyvstávají jiné problémy, se kterými si nevíme rady.
Přál bych si, aby Česká republika kromě toho, že někam vysílá vojáky, se zabývala také tím, jaký smysl mají ti vojáci, které tam posíláme.
V dubnu je jednání NATO, summit ve Štrasburku. A já jsem se tady již několikrát ptal: s čím Česká republika jde na tento summit, jak se tam budeme stavět k těmto otázkám? Afghánistán dneska blokuje transformaci NATO. NATO by potřebovalo zásadní debatu o tom, jak se transformovat, aby skutečně bylo schopné řešit a čelit aktuálním hrozbám v současném světě. Ale místo toho, abychom se věnovali této transformaci, máme všechny prostředky a úsilí věnované Afghánistánu, do kterého jsme se dostali, přátelé, nešťastně, protože tam v určitém okamžiku, po 11. září, ve velice vypjaté situaci prostě vstoupily síly, především USA. A pak z Afghánistánu velmi rychle odešly kvůli tomu, že se vtrhlo do Iráku. V Iráku se nesmírně znásobily počty vojáků, v Afghánistánu jich zůstalo něco přes 50 tisíc, angažovalo se tam NATO. Je to v zásadě stále nedostatečný kontingent vůbec na jakékoliv vojenské ovládání této země. A výsledek je, že nemáme vyřešeno nic. Z Iráku se odejde a zvýšení vojáků v Afghánistánu o 30 tisíc, o kterém se mluví, tak věřím, že vy, kdo se tím zabýváte, tak víte, že to není podstatné množství vojáků. Podle názoru expertů by tam muselo být 500 až 600 tisíc vojáků na to, aby to umožňovalo nějakou kontrolu této země. Když se 50 tisíc vojáků zvýší na 80 tisíc, tak to v zásadě problém neřeší. A je to jenom krátkodobá věc. A ani si tady nedokážeme odpovědět na otázku, proč tam ti vojáci mají přijít. Mají tam přijít proto, aby, jak se o tom mluvilo v případě Iráku, po krátkodobém posílení kontingentu se vojáci prostě definitivně stáhli? Je to předehra k odchodu z Afghánistánu? To je jedna z alternativ, o které se mluví. Nebo je úmysl permanentní pobyt vojáků v Afghánistánu, budování vojenských základen?
Jestliže budeme v Afghánistánu, ať už to budou Američané nebo my, tak vám prostě garantuji, že Paštunové s těmito vojáky budou bojovat svůj boj dalších 150 let, tak jak ho bojovali dosud 150 let. Na tom se nic nezmění.
Proč to děláme? Máme na tom nějaké zájmy? Je to zájem na plynovodu, který se tam má vést? Rozumíte, je tady nějaký zájem, máme zájem na permanentní přítomnosti v Afghánistánu, třeba vojenských základen, bez ohledu na to, jak tam situace nyní tristně vypadá? Anebo příchod vojáků má být znamením blížícího se odchodu? Obě alternativy jsou v tisku v zahraničí vážně zvažovány. Novináři se ptají, jestli platí ta, nebo je to ta druhá. Odcházíme, anebo se chystáme tam zanechat alespoň základnu? Co o tom tady víme?
Víte, mně připadá, i když nejsme velký stát, že bychom se měli ptát po politickém smyslu těchto akcí. Když pojede delegace našeho státu v dubnu na summit ve Štrasburku, tak bych si přál slyšet, co tam bude tato delegace hájit, co se týče řešení situace, nebo tam budeme jenom tak dále riskovat?
Paní ministryně Parkanová tady minule řekla, že s tím se prostě smiřme, tam budeme mít nyní největší počet vojáků. Měli jsme ho v Kosovu a budeme ho mít teď v Afghánistánu. Posíláme ven nějakých 1350 vojáků. To je poměrně hodně, říká se, že to je na hraně našich možností. Teď budeme mít v Afghánistánu 500, 600 vojáků a bude to největší kontingent, polovina všech českých vojáků ve světě bude v Afghánistánu. Na to, abychom se dobrali toho, že to je tak významná věc pro Českou republiku, že hodláme v příštích letech tam soustředit největší množství sil, tak to je debata, kterou bych si přál, abychom vedli, abychom si to vyjasnili, jestli toto je v zájmu České republiky.
Já si myslím, že to není ani v zájmu NATO. Ani v zájmu NATO není takto se vyčerpávat někde, kde není perspektiva. A já bych si přál, kdybychom si toto vyjasnili, aby reprezentanti České republiky pak na summitu NATO o tom mluvili, abychom se prostě nesmiřovali s tím, že budeme stěhovat všechny české expediční vojáky někam pod Hindúkuš, tam budou trávit čas, my tam teda budeme bojovat svůj beznadějný desetiletý boj proti Paštunům - a co z toho prostě budeme mít? A nejenom my Češi sobecky, ale vůbec všechny státy kolem. Jestli 70 % veřejnosti v Německu, Francii a v dalších evropských členských státech NATO říká, že nedůvěřuje této misi, tak ona to je věc, které nedůvěřují i ti odborníci, které tady cituji, jako třeba prof. Anatola Lievena. Tady je docela shoda mezi celou řadou pochyb, které říkají skutečně odborníci, a zároveň pochyb, které dává najevo veřejnost.
A my bychom také měli, když tady je také nový americký prezident, být připraveni s novou americkou administrativou o tom mluvit, nejenom že to vzkazují odborníci v novinách, ale i státy a jejich reprezentace by si měly tento názor ujasňovat, kde jsou naše priority, na co chceme soustředit síly, kam chceme posílat české vojáky.
To, oč mi jde, je, aby pokud je to tak, že v této Sněmovně se chceme - i koalice, i opozice - dohodnout na nějakém postupu a potom ho společně podpořit, abychom se toho dobrali po nějaké odpovídající diskusi, kde si ujasníme priority české politiky. Já jsem ochoten respektovat to, že bychom měli respektovat své spojence a že bychom je neměli překvapovat, samozřejmě. Ale zároveň bych si přál, abychom si pak ujasňovali postoje, které budou skutečně společné, a ti, kteří dnes stát reprezentují, je pak skutečně budou hájit, protože to bude něco, na čem se dohodneme, a budeme vědět, že v tom máme shodu. Pak by vznikla kontinuita české zahraniční politiky a kontinuita toho, kam posíláme vojáky.
***