(17.10 hodin)
Poslankyně Soňa Marková: Děkuji za slovo. Dámy a pánové, dovolte mi, abych se za poslanecký klub KSČM vyjádřila k předloženým návrhům.
Připomínám, že již při projednávání zákona o stabilizaci veřejných rozpočtů, jehož součástí byla i velmi problematická novelizace zákona č. 48 o § 16a a § 16b, kdy došlo ke zrušení nemožnosti přijmout od pojištěnců úhradu v souvislosti s péčí hrazenou z veřejného zdravotního pojištění a zavedení regulačních poplatků, jsme opakovaně upozorňovali na asociálnost, dle našeho názoru a mínění téměř poloviny ústavních soudců i na neústavnost navrhovaných opatření a také na nepravdivost prezentovaných argumentů pro zavedení tzv. regulačních poplatků ve zdravotnictví. Zatím zveřejněné údaje o úspěšnosti vybírání poplatků spočívající v množství vybraných miliard nemohou být relevantní vzhledem k zatím krátkému, pouze devítiměsíčnímu období trvání a také k tomu, že zpočátku došlo k předzásobení obyvatelstva zdravotními službami a léky. Zejména tak učinili chronicky nemocní v očekávání zdražení zdravotní péče. A k tomu skutečně došlo.
Lidová tvořivost s humorem sobě vlastním nazvala poplatky cikrtným a vytvořila bankovku v hodnotě 30 julínků českých. To ovšem nic nemění na podstatě toho, že zavedením poplatků byl narušen důležitý princip solidarity ve zdravotnictví a místo obtížného hledání skutečných příčin vysávání systému a účinného způsobu, jak tomu zabránit, bylo zvoleno jednoduché řešení: vytáhnout peníze z hubených peněženek těch nejpotřebnějších.
Dlouhodobě a v souladu s přístupem KSČM k problematice zdravotnictví považujeme opatření na straně poptávky, tedy zavedení tzv. regulačních poplatků od pacientů, které jsou příjmem poskytovatele, nikoliv příjmem zdravotního pojištění, za krok, který je nejen v rozporu s dobrými mravy - za jednu práci si nechat platit dvakrát, pacientem a pojišťovnou - ale také v rozporu s principy veřejné služby hrazené z veřejných peněz. A to, že zdravotnictví je zdravotní službou, potvrdil i pan ministr Julínek již několikrát a veřejně.
Jsme přesvědčeni o tom, že regulační poplatky narušují rovnost podmínek v dostupnosti veřejné služby pro různé skupiny obyvatelstva. Za skutečně nepodloženou a nepravdivou záminku pak považujeme tvrzení, že lidé většinově zneužívali zdravotní péči. Tedy chodili často k lékaři a zbytečně užívali léky. Pokud takoví pacienti byli, určitě na to v rámci vládou uplatňovaného principu kolektivní viny neměli doplatit ti, kteří zdravotní péči skutečně potřebují. Je všeobecně známo, že o počtu návštěv u lékaře, o potřebnosti vyšetření u specialisty a o předepisování léků rozhoduje lékař, nikoliv pacient. Přitom stále neexistují účinné kontrolní mechanismy ani ze strany ministerstva, ani zdravotních pojišťoven či jiných kontrolních orgánů. To zřejmě není tak důležité jako vládou prosazované vytahování peněz z už tak vyprázdněných kapes občanů.
O absurdnosti regulačního významu poplatků svědčil i původní návrh na placení poplatků všemi včetně novorozenců. Následně se objevila zvláštní soutěž mezi starosty obcí a měst o to, kdo zaplatí více zdravotnických poplatků za své občany. I to svědčí o arogantní odtrženosti vás, paní poslankyně a páni poslanci z vládní koalice, kteří jste poplatky schválili, od skutečného života lidí v České republice.
Naše poslanecké kanceláře navštěvuje od začátku roku čím dál více občanů, pro které jsou poplatky téměř likvidační. Podobně se stále častěji setkáváme se smutnými příběhy především našich starších spoluobčanů žijících v domovech pro seniory a můžeme to číst i v dopisech, které nám posílají. Stejně tvrdě ale dopadly poplatky na nízko- a středněpříjmové rodiny s dětmi.
Musím potvrdit slova o porušování zákona. Skutečně běžný je dnes nehezký obrázek z ordinací a čekáren. První otázka sestry či lékaře nezní, co vás bolí, jak vám mohu pomoci, ale - máte zaplaceno? Množí se i stížnosti na neoprávněné vybírání poplatků. A pacienti se většinou bojí ozvat, protože jsou na svém lékaři závislí. Dalším nešvarem se stává, že lékař předepíše pouze jedno balení dvou léků, k tomu změří tlak, pacient zaplatí třikrát regulační poplatek a za dva týdny je v ordinaci znova. Vzrůstá i počet případů, kdy především starší lidé neberou své životně potřebné léky v dostatečně velkém množství a předepsaných intervalech, aby ušetřili. Případně dochází k odkládání nutné návštěvy lékařů a následnému zanedbávání péče o své zdraví z finančních důvodů. To se ale našemu zdravotnictví rozhodně nevyplatí, protože se v konečném důsledku velmi prodraží.
Také tvrzení, že opatření je naopak velmi sociální, protože byl zaveden pětitisícový limit, není podle našeho názoru opodstatněné. Podle § 16 zákona 48/1997 Sb., který byl v původním znění zrušen, měli by ti lidé, kteří dnes limit překročili, dostat plnou úhradu svých životně důležitých léků. Takže tito pacienti, kteří by správně neměli platit nic, zaplatí nyní pět tisíc plus další poplatky, které se do limitu nezapočítávají.
Za samostatnou kapitolu dokazující absurdnost celé situace kolem zdravotnických poplatků považujeme fakt, že pojišťovny mohou pokutovat poskytovatele zdravotní péče za nevybírání poplatků. Pokutovat někoho za dobrovolné snížení vlastního příjmu hraničí tak trochu se zdravým rozumem. Lze se pozastavit i nad tím, že VZP zahájila s vrchlabskou nemocnicí správní řízení za to, že nevybírala poplatky od dětí do 18 let. Poplatky byly přitom zaplaceny z jiných zdrojů. Navíc VZP neuzavřela s touto nemocnicí smlouvu, takže nemocnice poskytuje pouze neodkladnou péči. Definice neodkladné péče je ovšem nejasná. Zaměstnanecké pojišťovny přitom smlouvy se soukromou nemocnicí ve Vrchlabí uzavřely. Lze si klást otázku, jestli je tento postup skutečně ve prospěch pacientů, kterými se neustále zaštiťuje Ministerstvo zdravotnictví.
Asociálnost zavedení poplatků se dnes již zcela jasně projevuje ve zhoršení dostupnosti ke zdravotní péči. Lidé zanedbávají nemoci, uchylují se k samoléčitelství a neberou předepsané léky, aby ušetřili. Se zavedením poplatků a z obavy, že když nezaplatí poplatky, hrozí jim možnost sankcí a případně i exekuce, také stouply výdaje domácností na zdraví zhruba o 30 procent. Největší nárůst přitom nastal u rodin s dětmi a u důchodců.
Zavedení poplatků dopadá velmi nepříznivě i na lázeňskou péči, a to především na lázeňskou péči dětí. Rodiče si mnohdy nemohou dovolit platit tisícové částky za pobyt v lázních. Regulační poplatky činí 60 korun na den, přičemž průměrný lázeňský pobyt trvá 30 Stejnou částku platí i rodičovský doprovod. To je mnohdy pro rodiny s nemocnými dětmi, pro které je léčba často jedinou možností alespoň trochu normálního života, finančně nedostupné.
Zcela bezvýchodnou se stává situace pro důchodce žijící v různých domech pro seniory a ústavech, kterým zůstává z jejich důchodů maximálně 15 %, tj. kolem 1300 korun měsíčně. Musí zaplatit za pobyt v nemocnici případně, a kde jsou doplatky za léky nebo peníze za nutné služby? V podobné situaci jsou i ostatní starobní důchodci, kteří musí kromě regulačních poplatků a doplatků za léky platit i vyšší náklady na základní životní potřeby v důsledku negativních dopadů vládní reformy veřejných financí.
Dámy a pánové, i přes rozhodnutí Ústavního soudu bych si dovolila stručně připomenout něco z argumentace ústavních soudců.
***