(16.20 hodin)
(pokračuje Nečas)
Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, jsem přesvědčen, že návrh tohoto zákona jde správným směrem a že vaše případné pozměňovací návrhy přispějí k jeho schválení ve třetím čtení. Chtěl bych také poděkovat za politicky sice tvrdou, nicméně si troufám říci korektní a věcnou diskusi, která probíhala na jednání příslušných odborných orgánů Sněmovny, to znamená na jednání příslušného podvýboru a také na půdě výboru pro sociální politiku. Myslím si, že tato diskuse byla z tohoto pohledu, jakkoliv byla politicky ostrá, tak vzájemně určitě obohacující. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu místopředsedovi vlády, ministrovi práce a sociálních věcí Petrovi Nečasovi za úvodní slovo a oznámím, že návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání výboru pro sociální politiku. Usnesení tohoto výboru nám bylo rozdáno jako sněmovní tisk 435/1. Slovo nyní dostane zpravodaj tohoto výboru pan poslanec Miroslav Opálka. Prosím, pane kolego.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní místopředsedkyně. Vážená vládo, kolegyně a kolegové, úkolem zpravodaje ve druhém čtení je v úvodu seznámit Sněmovnu s usnesením výboru. Paní místopředsedkyně oznámila, že jste obdrželi usnesení pod číslem 88 z 18. schůze výboru pro sociální politiku, která se konala 15. května, jako sněmovní tisk 435/1, kde jsou pozměňovací návrhy, které výbor schválil.
Tolik z mé strany seznámení s průběhem a jinak se hlásím s přednostním právem do rozpravy. Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu. Mám dvě písemné přihlášky, ale pan zpravodaj se hlásí a má tedy přednost. Prosím, slovo má pan poslanec Miroslav Opálka. Poté bude hovořit pan kolega Tomáš Kvapil.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji, paní místopředsedkyně. Dovolte mi velmi stručně, neboť jsem se obsáhle k této problematice vyjadřoval zejména v prvním čtení v Poslanecké sněmovně, abych uvedl snad některé teze.
Je pravda, že průběžné financování v pojistných systémech je založeno na demografickém vývoji, a to samozřejmě zpochybnit nelze, i když, jak sledujeme u nemocenského, tak u důchodového pojištění, je princip pojistného zpochybňován a je hovořeno o zvláštní dani a zabezpečovacím systému. Z tohoto pohledu by samozřejmě tato přímá úměra nemusela vůbec platit.
Já musím říci, že příjmová stránka je v tomto materiálu řešena pouze ve výhledu, a to po roce 2013, 2015, 2018, a to z pohledu prodlužování délky věku k nároku na starobní důchod, a neřešíme tedy, jak v systému zabezpečit více prostředků.
Na druhé straně je řešena výdajová stránka, tj. zpřísňováním různých parametrů. S některými se lze ztotožnit, s některými v kumulaci ne a s některými zcela vůbec. To je samozřejmě věc politického názoru a přístupu, neboť nikdy neexistuje jeden přístup, jedna cesta a nevyhnutelné kroky.
Je třeba dle mého názoru hledat, jak stabilizovat demografický vývoj, a je třeba hledat i stabilizaci příjmové stránky a především na léta 2030-2050 se pokusit akumulovat dostatek zdrojů na překlenutí nepříznivé finanční situace. Není samozřejmě vinou klientů pojistného systému nebo občanů ČR důchodově zabezpečených, že stát či jeho vlády, hledám to správné slovo, stát prohýřil nemalé privatizované prostředky, některé vůbec nevybral, některé ztratil v arbitrážích - protože v ČR se nevydělává jenom prací, ale také promarněnou investicí a neschopností státní správy zabezpečit některé zákonné normy. Jde tedy o to, aby v době, kdy lze očekávat, že po roce 2050 nezdravý strom života, který v ČR má několik zářezů, které nám vždy komplikují vyrovnanost hospodaření v těchto pojistných systémech, abychom na tu dobu nahospodařili dostatek prostředků.
Pan místopředseda vlády, když hovořil o prodlužování délky života, o snižování porodnosti atd., zapomněl ještě na jeden údaj, a to je, že i při těchto pro nás příznivých - z pohledu důchodového systému snad nepříznivých - trendů se ukazuje, že ve srovnání s ostatními státy EU, a zejména s evropskou patnáctkou, budeme stále pozadu o 4-5 let v průměru dožití. To je vidět např. na tabulce, kterou Eurostat vydal pro narozené v roce 2005.
Je tedy třeba dle mého názoru hledat vedle parametrických změn opravdu vícezdrojové financování a vytvářet rezervu. Zvýšení procentní sazby, myslím odvodu na důchodové pojištění, lépe řečeno sociální zabezpečení, je politickým rozhodnutím, ale je to především rozhodnutí občanů. Dnes není podstatné, podstatné bude za nějakou dobu, a pokud se mladí lidé v ČR rozhodnou mít jedno nebo žádné dítě, tak potom samozřejmě každý špás něco stojí a musí se za to platit. A buď se bude platit restrikcemi, anebo zvýšenou sazbou odvodu do důchodového systému, a to především u těch, kteří tento systém vzhledem k nereprodukci své rodiny, českého národa, budou takto řešit.
Nemyslím si tedy, že tak, jak je materiál předložen, je jediný možný a že všechny změny jsou neodvratné. Samozřejmě, že situace není jednoduchá, a tím, že jsou různé názory, tak nedochází ani k širokému konsensu, což je samozřejmě škoda, ale česká realita.
Jestliže se hovoří o obrácené míře solidarity třeba u studentů, já bych si samozřejmě dokázal představit, že doba studia se nebude započítávat do doby nároku na důchodový systém. Vím, že nám to komplikuje i situaci se zahraničními studenty, kterým zde vznikají nároky do budoucna. Ale jestliže zkumulujeme tři parametry, to znamená dobu studia, nezaměstnanost plus prodloužení pojištění na 35 let, možná v budoucnu jako ve Francii na 40 let, tak se mně zdá tento parametr v této kumulaci nemožný. Tito studenti svým způsobem při výpočtu a především při výpočtu redukčních hranic, když se jim vypočítává důchodová dávka, tak na druhou stranu systému vracejí to, jak se jim ta doba dnes započítává.
Důchodové kategorie sice nemáme, ale de facto máme. Jsou to osoby samostatně výdělečné činné, kterým se vypočítává z úplně jiného základu odvodová povinnost, jsou to ozbrojené složky, které jsou jediné, kde se nehýbe s dobou odchodu do výsluhy, a pokud budeme hovořit o kapitálovém pojištění, já s tím samozřejmě nemám problém - ať každý si nese, kdo na to má a kdo je zodpovědný, své riziko. Ale státní systém musí garantovat, že nikdo neklesne pod hranici životního minima tak, aby nárokoval po státu další dávky.
***