(9.10 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Skupina 55 poslanců využila svého práva a podle § 84 zákona č. 90/1995 Sb., o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, podala návrh na vyslovení nedůvěry vládě. A já nyní poprosím, aby se slova ujal pověřený zástupce navrhovatelů poslanec Jiří Paroubek, a požádám pana Jiřího Paroubka, aby přednesl úvodní vystoupení. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Jiří Paroubek: Vážený pane předsedající, místopředsedo Poslanecké sněmovny, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dámy a pánové. (Odmlka - vyčkávání na klid v sále.)
Sociální demokracie již potřetí v tomto volebním období navrhuje vyslovit nedůvěru této vládě. Nechceme tento institut nadužívat, a pokud k němu přistupujeme, tak jen proto, že tato vláda přes naše opakované výhrady a přes stoupající nedůvěru veřejnosti nemá elementární schopnost sebereflexe ani špetku sebekritiky. (V sále je stále velmi rušno.)
Jsme rovněž přesvědčeni, že některé věci je nutné stále připomínat, neboť nelze připustit, aby byly zahaleny milosrdnou mlhou zapomnění. Tato vláda může existovat jen proto, že poslední rok před volbami v roce 2006 se projevovala zcela nebývalá aktivita části policie, a to jmenovitě zvláště útvaru pro boj s organizovaným zločinem vedeného plukovníkem Janem Kubicem, který - a nic tento náš závěr nevyvrátilo - ať už z osobních politických sympatií nebo ve spolupráci s některými skupinami ODS ve snaze ovlivňovat politický vývoj v zemi vyvolával monstrózní trestní stíhání, zatýkání za přítomnosti policejních oddílů, filmových kamer a za souhlasného až frenetického potlesku agilních a...
Pane místopředsedo, ale tady se opravdu nenedá pracovat, ale dokonce se nedá ani mluvit.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Kolegové, já vás žádám, abyste se posadili. (Zvoní na zklidnění.)
Poslanec Jiří Paroubek: Já tady slyším víc pány za sebou než sám sebe.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Požádám paní poslankyni Kateřinu Jacques. (Stála před lavicemi vlády.)
Poslanec Jiří Paroubek: A za souhlasného až frenetického potlesku agilních a vždy včas informovaných pravicových médií. Všechna obvinění byla charakterizována jedním jediným znakem: pachatel musel být zásadně člen nebo sympatizant sociální demokracie. Kamery bzučely, obvinění členové sociální demokracie byli vyvlékání z budov ministerstev, policejní želízka na ruce, uvalení vazby, obvinění pro trestné činy v nejzávažnějších skutkových podstatách. Co na tom, že se po čase, samozřejmě až po volbách, těmto lidem nic neprokázalo?
Když ani to nepomáhalo a hrozilo, že přesto sociální demokracie sněmovní volby vyhraje, nastoupil Jan Kubice s esem a jeho zpráva plná výmyslů, drbů, dehonestujících pomluv a prapodivných závěrů o propojení s organizovaným zločinem a náznacích o politických motivech vraždy podnikatele Mrázka vykonala své. ODS se podařilo u několika procent voličů vytvořit dojem, že sociální demokracie je organizovaná mafie, v jejímž čele stojím já jako kmotr, a asistenta, vlastně výkonnou složku mi dělá pán od kolotočů.
Předpokládané volební vítězství sociální demokracie bylo odvráceno. Co na tom, že obvinění postupně byli propouštěni z vazby? Co na tom, že trestní stíhání jsou krok za krokem zastavována a sypou se jako domečky z karet? Co na tom, že v případě jednoho z obvinění v takzvané kauze biolíh i státní zástupce konstatuje, že šlo i cílenou policejní provokaci? Účel přeci světí prostředky. Kubice splnil svou úlohu. Že následně opustil policii a s ním jeho věrní, je pouhým důsledkem pořekadla mouřenín splnil svou úlohu, mouřenín může jít.
Přesto i tak výsledky voleb sto na sto stále nedávaly šanci na pevné vládnutí ODS a jejích koaličních partnerů. Václav Klaus už tehdy jasnozřivě uvedl, že sto nerovná se sto, a někteří lidé již řešení našli. Dva do té doby dlouholetí sociální demokraté najednou prozřeli a pravicovou koalici se rozhodli podpořit. Jde o další důvod nelegitimnosti této vlády.
Platí tedy: Tato vláda od počátku byla, je a bude nelegitimní. Jakkoliv se budeme už zdát únavnými touto úvahou, nic nás neodradí, abychom ji znovu a znovu opakovali.
Vím, že v provládních pravicových médiích bude zdůrazňováno, že dnešní hlasování o nedůvěře je planým krokem, čímsi zbytečným. Vím, že vládní politici i jim věrní novináři zase budou říkat, že nejde o nic jiného než o folklór a že o výsledku je předem rozhodnuto. Možná ano, možná ne. Ale je dobré, aby to každý viděl, aby každý viděl vystrčenou ručku poslanců Melčáka a Pohanky.
Ale nejde jenom o tyto ruce. Každá koaliční vláda je založená na kompromisu. Je jen otázkou, kam až může toto hledání kompromisu vést, aby byl ještě únosný. Že budou pro vládu s upřímným přesvědčením hlasovat pánové Topolánek, Nečas, Kalousek, Vondra, Bursík či Severa, je pochopitelné. Nicméně jsou potom lidé, kteří když vládu opět podpoří, tak to vyvolává pochybnost o jejich politické integritě.
Začněme u ODS. Je dobré, aby se kamery dívaly na ruku pana poslance Tlustého. My sociální demokraté jsme nesouhlasili principiálně s jeho daňovou koncepcí, ale nic naplat, měla určitou logiku, jasnou vizi a volební slib snížit daňovou zátěž pro určitou část obyvatelstva alespoň hypoteticky naplňovala. Dnes je ovšem jeho daňová reforma v troskách a kočkopes superhrubé mzdy, která je právním a ekonomickým nesmyslem a politickým asociálním podvodem na občany pana ministra Kalouska, zcela nesporně znamená zradu na voličích ODS. Že to nevadí Mirku Topolánkovi, je pochopitelné.
***