(16.40 hodin)
(pokračuje Grospič)
V současné době je tedy Česká republika jedinou členskou zemí Evropské unie, která jej neratifikovala, přestože jej 13. dubna v roce 1999 podepsala. Vláda tedy předkládá v souvislosti s nadcházejícím předsednictvím České republiky Evropské unii znovu tuto záležitost do Poslanecké sněmovny. Proces ratifikace Římského statutu Mezinárodního trestního soudu vyžaduje vzhledem k povaze této mezinárodní smlouvy, tj. členské státy postupují této mezinárodní instituci část svých svrchovaných oprávnění v trestní jurisdikci, režim projednávání podle čl. 10 Ústavy České republiky a k vyslovení souhlasu Parlamentu České republiky s jeho ratifikací je třeba v souladu s čl. 39 odst. 4 naší ústavy ústavní většiny.
Stane-li se tedy Česká republika smluvní stranou, bude povinna platit příspěvky také na činnost ve výši závislé na počtu smluvních stran a pro rok 2008, jak je i uvedeno v důvodové zprávě, tato výše činí 396 000 eur.
Významné také je, že dle ujednání statutu nelze činit výhrady k jeho přistoupení. Vláda se v současné době, tak jak je předkládán statut k projednání Poslanecké sněmovně, opírá na rozdíl od dvou předchozích přístupů o euronovelu ústavy, to je o onen čl. 10a ústavy, podle kterého je stanoven způsob ratifikace mezinárodních smluv, ve kterých se smluvní strany zavazují k přenosu svých svrchovaných pravomocí na mezinárodní instituci. Aktem ratifikace by Česká republika předala podmíněně svou trestní pravomoc na pachatele trestných činů uvedených ve statutu a z tohoto pohledu by potom byl naplněn čl. 10a ústavy, protože Mezinárodní trestní soud je institucí mezinárodní a podmíněně by Česká republika předala část svých pravomocí těmto orgánům.
Určitě myšlenka zřízení Mezinárodního trestního soudu, myšlenka mezinárodního postihu těch nejzávažnějších zločinů proti lidskosti, jako jsou válečné zločiny, zločiny proti lidskosti, zločiny genocidy, zločiny agrese, je nesmírně důležitá a ušlechtilá. Na druhou stranu nelze pominout právě onu skutečnost, že přes ratifikaci Římského statutu Mezinárodního trestního soudu již sto pěti státy a téměř všemi členskými státy Evropské unie mimo Českou republiku není tato mezinárodní smlouva ratifikována třemi stálými členy Rady bezpečnosti OSN, a to je Spojenými státy americkými, Ruskem a Čínou. Do velké míry se domnívám, že to snižuje vážnost této instituce a snižuje plnohodnotné působení z pohledu mezinárodního. Tomu odpovídá koneckonců i význam této instituce a její stávající činnost, která se v současné době koncentrovala v podstatě na konflikty odstíhané za zločiny spáchané v Ugandě, v Demokratické republice Kongo, v Súdánu a ve Středoafrické republice. Diskutabilní je samozřejmě i vztah Evropské unie jako takové a podmiňování přijetí ratifikace této smlouvy právě v souvislosti s nadcházejícím předsednictvím České republiky Evropské unii. Evropská unie a spojování předsednictví České republiky Evropské unii s vhodností ratifikace je spíš hledáním vhodných argumentů, podmíněných tlakem silných členských států Evropské unie. Za úvahu stojí otázka finanční nákladnosti Mezinárodního trestního soudu a i v podtextu otázka, že Evropská unie má své vlastní soudní orgány i ke stíhání těchto věcí a těchto zločinů.
Domnívám se v této souvislosti, a za klub Komunistické strany Čech a Moravy navrhuji přerušení projednávání tohoto bodu do doby, než bude tato smlouva ratifikována třemi stálými členy Rady bezpečnosti, tedy Spojenými státy americkými, Ruskem a Čínou, aby tak byla podtržena vážnost této instituce a i návaznost této instituce na Organizaci spojených národů.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: To byl pan poslanec Stanislav Grospič a já oznamuji, že nemám žádnou další přihlášku do rozpravy k tomuto vládnímu návrhu. Proto se ptám, zda se někdo hlásí. Registruji přihlášku pana poslance Schwippela. Prosím, máte slovo, pane kolego.
Poslanec Jan Schwippel: Vážená paní místopředsedkyně, vážené dámy a pánové, dovolte mi také několik poznámek k této otázce. Není mojí ambicí se tady pokoušet o nějaký definitivní verdikt nebo doporučení, zda by Česká republika měla ratifikovat tento Římský statut, ale pouze reagovat částečně na to, co tady zaznělo.
Pokud se objevil argument, že by Česká republika měla tuto smlouvu ratifikovat proto, že bude mít v takovém případě možnost podílet se na jejích změnách, tak je to sice pravda, ale je třeba si uvědomit, jakou váhu Česká republika v takovém případě bude mezi těmi státy, které tuto smlouvu ratifikovaly, mít. Podle předkládací zprávy, pokud jsem správně počítal, tak dosud ratifikovalo tuto smlouvu 104 států, přičemž platí pravidlo, že každý stát má jeden hlas. To znamená, že Česká republika bude mít váhu menší než 1 %, což je ještě méně, než by měla v Evropské unii, pokud by byla ratifikována Lisabonská smlouva.
Ale moje hlavní pochybnost se týká toho, co tady zaznělo ve smyslu, že tato instituce nebo tento orgán bude účinně napomáhat k prosazování lidských práv, resp. k trestání válečných zločinců a ke stíhání těch největších zločinů proti lidskosti. Nesdílím tak zcela ten názor, že pokud se alespoň někteří z válečných zločinců dostanou před soud, tak že to bude v každém případě lepší než nic. A lze uvést i některé příklady z minulosti, které ukazují, že někdy je tomu naopak a že někdy takováto snaha může být kontraproduktivní. Někdy může hrozba pronásledování vést k tomu, že konflikt se dokonce prohloubí a prodlouží. Mohu zde zmínit Ugandu a skutečnost, že v dubnu 2005 skupina kmenových vůdců z Ugandy se obrátila na Haag se žádostí, aby upustil od pronásledování. Podle nich tradiční přístup jejich komunity je v ukončení násilí mnohem účinnější. Tento jejich názor byl nepřímo potvrzen ve chvíli, kdy Haag vydal zatykače na některé z vůdců tzv. Lord’s Resistance Army a to vedlo k tomu, že z její strany, ze strany této organizace, došlo k eskalaci násilí, a nikoliv k jeho omezení. Na druhé straně je možné uvést příklady zemí, které přijaly širokou amnestii, která měla dobré výsledky v daných zemích. Mám tady na mysli především Mosambik a Jižní Afriku, které přijaly široké amnestie a vláda práva v těchto státech se zlepšila. Bylo to mj. proto, že se zaměřili na rekonstrukci a na vybudování pluralitní demokracie a dokázali postupně zajistit základní práva a základní ochranu svých občanů. Hodnocení těchto zemí mezinárodními institucemi se zlepšilo velmi jasně v případě Jižní Afriky a méně výrazně, ale přesto znatelně, v případě Mosambiku. Není také třeba zapomínat na to, že v jakémkoli soudním procesu jsou slyšeny názory jedné i druhé strany, a pokud se takový proces týká nedávné minulosti, tak mohou tyto procesy existující konflikty spíše prohloubit, a nikoli naopak.
Co však pokládám za nejvýznamnější - a tady chci říci, že ta paralela nebo odkaz na norimberský tribunál podle mého soudu pokulhává - je skutečnost, že ICC bude zodpovídat skupině států, které ratifikovaly nebo ještě ratifikují Římský statut. To znamená nebude součástí žádné širší administrativy, která by pečovala o blaho lidí v jeho působnosti. Bude mít vlastně jenom velmi volnou zodpovědnost vůči společenstvím, kterým chce sloužit. A to je základní rozdíl proti norimberskému tribunálu, protože norimberský tribunál byl součástí širšího projektu rekonstrukce zemí, jako bylo Německo a v případě tokijského tribunálu Japonsko, a byl výsledkem špatných zkušeností z versailleského procesu, který v podstatě těmto zemím uložil jenom velice tvrdé sankce a reparace, a s tímto tedy svět učinil velice špatnou zkušenost. Srovnávat Mezinárodní trestní soud s norimberským tribunálem podle mého soudu není na místě.
***