(12.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Z tohoto hlediska pokud Evropa může v tomto velmi složitém a měnícím se světovém uspořádání uspět, pak může uspět jenom jako jistý celek. V tomto celku národní státy nezmizí, ale bez určitého integračního fungování Evropské unie jejich váha bude dále klesat, což se vztahuje samozřejmě i na Českou republiku jako relativně malý stát. A myslím, že všechny výsledky i dosavadního ekonomického vývoje svědčí o tom, že účast ČR v EU byla v obecném zájmu českého národa, českého státu, a měli bychom tuto základní skutečnost brát v úvahu při posuzování dalšího vývoje, včetně členství České republiky a jejího vztahu k Lisabonské smlouvě, jakkoliv si myslím, že si jsme vědomi toho, že proces je velmi komplikovaný a že lze mít řadu námitek a pochybností. Ale jde o to, jaký je vztah pozitiv a negativ.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Nyní bude hovořit paní poslankyně Kateřina Konečná, potom se připraví pan poslanec Marek Benda.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji, pane předsedající. Vážené kolegyně, kolegové, já budu poněkud stručnější, protože se ve svém vystoupení budu zabývat pouze zahraniční politikou a Lisabonskou smlouvou.
Lisabonská smlouva vnáší do oblasti zahraniční politiky EU dvě hlavní změny, a to především v rovině institucionální. Především smlouva zřizuje funkci předsedy Evropské rady, který mimo jiné podle článku 9b, volně v odst. 6 d) "zajišťuje na své úrovni a v této funkci vnější zastupování Unie v záležitostech týkajících se společné zahraniční a bezpečnostní politiky, aniž jsou dotčeny pravomoci vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku". Formulace týkající se "nedotčení pravomocí vysokého představitele" je formálně jasná, ve skutečnosti se ale ony pravomoci zjevně překrývají. I když dojde ke zrušení funkce komisařky pro vnější vztahy a evropskou politiku sousedství, bude mít EU po případném přijetí Lisabonské smlouvy pro oblast zahraniční politiky dva funkcionáře. Poněkud mnoho lovců na jednoho zajíce a je malá pravděpodobnost, že si nepolezou do revíru.
Za druhé. Podle článku 9e se zřizuje funkce "vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku", což je dílem drobná úprava názvu oproti Amsterdamské smlouvě z roku 1997, dílem ústup od názvu "ministr zahraničních věcí Unie" z návrhu ústavní smlouvy. Tento představitel podle Lisabonské smlouvy "vede společnou zahraniční a bezpečnostní politiku Unie".
Z odstavce číslo 1 tohoto článku vyplývá, že vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku jmenuje Evropská rada se souhlasem předsedy Komise kvalifikovanou většinou. Evropská rada jej může stejným postupem odvolat. Vysoký představitel se má stát jedním z místopředsedů Komise. Je-li Komisi vyslovena Evropským parlamentem nedůvěra, ztrácí podle článku 9d onen představitel funkci místopředsedy Komise, avšak funkce vysokého představitele Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku mu zůstává - čímž opětovně v nové Komisi zasedne. Má tedy velmi, velmi privilegované postavení.
Z textu Lisabonské smlouvy vyplývá, že zahraniční politika Evropské unie zůstává záležitostí konsensu. Je tomu tak přesto, že podle článku 9c odst. 6 "Rada pro zahraniční věci vytváří vnější činnost Unie podle strategických směrů vymezených Evropskou radou a zajišťuje soudržnost činnosti Unie". Zároveň má mít dva špičkové představitele pro zahraniční politiku - která by neměla existovat tam, kde nedojde ke shodě všech členských států. Což ale už dnes při pohledu na působení vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku není pravda: pan Solana svou aktivitou na Balkáně buď záměrně, nebo z neznalosti vnáší nejen do tohoto regionu svár mezi národy a náboženské skupiny.
Proč o tom hovořím? Navržená Lisabonská smlouva nepřináší žádné demokratické mechanismy kontroly práce vysokého představitele. Zůstává zcela nezávislý na volených zástupcích v Evropském parlamentu. Neurčitě vymezené pravomoci mu umožňují činit téměř cokoliv a je pouze na něm, co bude vydávat za svou osobní iniciativu a co za politiku Unie.
Potřeba konsensu mezi státy a nevymezené pravomoci vysokého představitele i předsedy Evropské rady působí zjevně proti sobě. Oblast zahraniční politiky se zároveň stává názornou ukázkou toho, co je v mnoha učebnicích mezinárodních vztahů charakterizováno "deficit demokracie" v Evropské unii. Je kabinetní záležitostí. Rozhodování o nejzávažnějších otázkách zahraniční politiky Unie je skryto před zraky veřejnosti i Evropského parlamentu.
A když již hovořím o demokracii v Unii. Pasáže týkající se zahraniční politiky prošly oproti návrhu ústavní smlouvy jen opravdu kosmetickou úpravou. Zásadní změnou tak je pouze způsob, kterým má být uvedena v život - pokud možno neiniciovat velké celonárodní diskuse a neriskovat referenda. Ani to přece není nejšťastnější posun.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, osobně jsem přesvědčena, že Evropská unie potřebuje novou smlouvu, která by jí nejen dala plnou právní subjektivitu, ale též zjednodušila a učinila srozumitelnějším ustavující dokument. V oblasti zahraniční politiky se ale tento záměr nepodařilo naplnit: obávám se, že Lisabonská smlouva nejen zachovává nešvary přecházejících dokumentů, ale ještě je posiluje.
Navíc všichni dobře víme, že nejpravděpodobnějšími kandidáty pro ony dvě nové funkce týkající se zahraniční politiky Unie jsou pánové Tony Blair a Javier Solana, tedy lidé, pro něž se stalo porušování mezinárodního práva samozřejmostí. Podpora války v Iráku, nezávislosti Kosova a dalších věcí, které se v zahraniční politice v posledních letech odehrály, byly těmito dvěma lidmi vždy velmi silně podporovány. Výběr jiných kandidátů nikdo z nás nebude moci ovlivnit. Tím se mé rozpaky nad formální stránkou Lisabonské smlouvy spojují s velkou nedůvěrou ve způsob naplňování litery této smlouvy. Změny nejsou k lepšímu a doba není příznivá pro výběr takových představitelů Unie, kteří by ctili ideály míru, pro jejichž naplnění byla založena. Proto nemohu pro přijetí Lisabonské smlouvy zvednout ruku.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Kateřině Konečné. Nyní vystoupí pan poslanec Marek Benda a připraví se místopředseda Sněmovny Vojtěch Filip jako poslední z dosud přihlášených.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, vážené dámy, vážení pánové, já se nebudu vyjadřovat příliš k obsahu Lisabonské smlouvy, ale chci se zabývat otázkou, která zde byla vznesena ze strany kolegů z komunistické strany, a to návrhem k Ústavnímu soudu na přezkum této smlouvy.
Byla to ODS, která iniciovala návrh na přezkoumání Lisabonské smlouvy u Ústavního soudu, bude to ODS, která se bude pokoušet tento návrh prosadit v Senátu. Já jsem připraven, pokud by neprošel v Senátu, samozřejmě ho podat na ústavněprávním výboru této Sněmovny a Lisabonskou smlouvu dát k Ústavnímu soudu pro posouzení jejího souladu s ústavou.
Co ovšem pokládám za nezbytné říci a co mi chybí v návrhu pana poslance Exnera, který bych jinak vítal, je, že otázka nemůže znít takto obecně - posuďte, Ústavní soude, smlouvu! Otázka musí být daleko sofistikovanější, daleko lépe připravená, protože nepochybně na tuto obecnou otázku by se nám dostalo obecné odpovědi: Parlament může přijmout jakoukoliv smlouvu s Evropskou unií.
Já se domnívám, že musíme přezkoumat ty části Lisabonské smlouvy a z ní navazujících předpisů, které by mohly být v rozporu zejména s naší Listinou práv a svobod. Jak jistě víte, došlo už jednou zde k situaci, kdy Ústavní soud rozhodoval o souladnosti jednoho zákona - evropského zatýkacího rozkazu a jeho promítnutí do právního řádu ČR. A rozhodoval právě na základě toho, že předchozí smlouva byla přijata v referendu, čímž pádem jí přiznal vyšší sílu, než mají běžné ústavní zákony v této zemi, a také přiznal, že evropský zatýkací rozkaz neomezuje, ač je v základním a slovním rozporu s naší Listinou práv a svobod, neomezuje dostatečně práva občanů, aby mohl být Ústavním soudem zamítnut.
***