(14.40 hodin)
(pokračuje Julínek)
Víte, že jsem tenhle krok označil za první krok, který má v rámci celého batohu, který byl představen, přijat touto Sněmovnou, stabilizovat situaci ve zdravotnictví. Všichni vědí, že v průběhu a krátkém čase, co jsou poplatky zavedeny, že tento systém funguje, že nenastaly žádné kritické situace jako například v Maďarsku, kde byly demonstrace, protesty, rozbíjené výklady, že nedošlo k žádným závažným komplikacím při vybírání, přestože se strašili lidé, že to nebude možné, že se obávali lékaři, že to nezvládnou. Všichni to zvládají, všechno to funguje a začínají se projevovat efekty zavedení poplatků.
Znovu zdůrazňuji, že toto není reforma, že je to první krok, který je nutný a který musíme udělat. Je to krok, který zavedly veškeré státy okolo nás, protože Česká republika má jednu z nejnižších vůbec spoluúčastí v Evropě. Poplatky jsou běžné ve všech západních zemích okolo nás.
Poplatky také jsou běžným nástrojem, kterým se reguluje zdravotní péče, a symbolických 30 korun, které opravdu představují minimální náklady, teď mně někdo nedávno řekl, že uložení kufru na nádraží stojí 60 korun, které také kromě toho, že regulují, tak symbolizují určitou hodnotu zdravotní služby. Na základě toho se jak v lékárnách, tak ve zdravotnických zařízeních otevřela diskuse, která ve zdravotnictví nepochybně dlouho chyběla. Pacienti se ptají, proč jsou například zváni na kontrolu o sobotách a nedělích. Pacienti se ptají, proč po nich někdo chce 30 korun, když jim fakticky nebylo provedeno klinické vyšetření a pan doktor toto vyšetření vykázal zdravotní pojišťovně. Pacienti se ptají v lékárnách a zajímají se o alternativní možnosti léčby. Pacienti přehodnocují svou léčbu, což je velmi dobře, protože Česko trpí tzv. polypragmasií, to znamená nadužíváním léčiv. Tak jak jsem uvedl již z některých statistik, naši senioři průměrně nad 65 let užívají až devět léčiv, což nemůže prospívat jejich zdraví.
Otevírá se debata, která je strašně důležitá pro to, aby se postupně stal pacient aktivním účastníkem procesu, ve kterém bude mít vždycky slabší postavení. Aby se mohlo zesílit jeho postavení, musíme udělat ale zásadnější reformy, to znamená reformy, které jsou obsaženy v sedmi zákonech připravovaných pro české zdravotnictví, pro právní rámec českého zdravotnictví.
Když to zjednoduším, tak tyto kroky především budou představovat reformu zdravotního pojištění, definici zákonného nároku ze zdravotního pojištění, a protože potřebujeme, aby někdo tento nárok pacientům garantoval, tak to musí být zdravotní pojišťovny, pokud jsme v systému veřejného zdravotního pojištění.
Jestliže si přečtete úvody našich věcných záměrů, doufám, že ti, kteří se o to zajímají, si je přečetli, tak se musíte nutně zhrozit, jak neodpovědné jsou dnešní zdravotní pojišťovny, jak nemusí skládat ani finanční účty státu, ani svým pojištěncům, jak nemají ani povinnost se postarat o zajištění zdravotní péče svým klientům, přestože inkasují jejich peníze. Proto nejdůležitějším bodem reformy je, aby se pojišťovny staly opravdovými zastánci pacientů v systému veřejného zdravotního pojištění a stát aby získal konečně kontrolní nástroje, ne aby ingeroval, ale kontrolní nástroje, aby zkontroloval, zda nárok vyplývající ze zákona o veřejném zdravotním pojištění podle nové verze pojišťovny realizují ve prospěch pacienta a zda vše, co provádí zdravotní pojišťovna s penězi, je směrováno k pacientům a je jim nabízeno. To znamená aby získali v tomto systému zastání.
Často se zdravotnictví nazývá zdravotním průmyslem a zdravotní průmysl je z principu velmi mohutný, nebezpečný pro pacienta. On potřebuje informace a zastání a potřebuje průvodce po systému. To dneska nepochybně nemá. A jediná možnost je, aby funkční zdravotní pojišťovny se ho zastaly. Abychom vůbec mohli přikročit k debatě o reformních zákonech a o novém právním rámci v České republice, potřebujeme klid a stabilitu. Poplatky nepochybně k tomuhle přispívají a jejich zavedení a zatímní průběh nasvědčuje tomu, že efekt bude plněn.
Zároveň si ovšem netroufám říct, jak přesně funguje regulační efekt, zatím si netroufám říct, zda některé efekty jsou správné, či nikoliv. A nemůžete si to troufnout říct ani vy navrhovatelé, ani nikdo z vás, protože nikoho v České republice - a na Ministerstvu zdravotnictví jakbysmet, za posledních osm let zvláště, kdy tam seděla sociální demokracie - nezajímalo, jak to vypadá se spoluúčastí českých pacientů. Podle tohoto zákona od 1. 1. 2008 budeme poprvé evidovat, jak to vypadá s konkrétními pacienty a jejich spoluúčastí, poprvé v historii od změny v roce 1990 a 1992.
Předkladatelé tedy mimo jiné ruší i tuto evidenci, to znamená, že chtějí dál předkládat populistické návrhy bez důkazů, zda je ten či onen návrh nebo opatření ve zdravotnictví se sociálním dopadem, či nikoliv. Protože zároveň tím, co předložili, tak ruší evidenci spoluúčasti českých pacientů. Zároveň, přestože se ohánějí sociálnem a populisticky nabízejí občanům soucítění, tak ruší pětitisícový limit, to znamená, že se vracíme do situace před rok 2008, kdy mnozí chronicky nemocní pacienti platili až 10 tisíc korun na doplatcích na léky, přičemž to nikoho nezajímalo, nikdo to neevidoval a bylo to jedno. Ono 200 tisíc pacientů, kteří jsou ve stresu, kteří mají jiné starosti než voličské starosti, nejsou zajímaví voliči. Je lepší oslovit většinu, která je zdravá nebo jenom občas nemocná. A to je filozofie sociální demokracie, kdy vytváří dojem, že je strašně sociální, ale přitom zapomíná na některé minoritní skupiny - a v tomhle případě velmi citlivé skupiny chronicky nemocných, kterými se paradoxně ohání při rušení tohoto návrhu.
Těchto 250 tisíc lidí je přinejmenším jedno krajské město a jsou to lidé, o které bychom se zajímat měli. Jsou to lidé, kteří si při limitech v roce 2006 nedosáhli na špičkovou péči nebo na špičkové léky a mnozí z nich umřeli. Já takovou situaci připustit nechci. Já chci, aby v systému veřejného zdravotního pojištění byl dostatek peněz na nákladnou drahou péči, a protože předpokládáme určité regulační efekty, které jsme předběžně odhadli na 4 miliardy, předložením tohoto zákona se to dotkne i systému a bilance veřejného zdravotního pojištění, přinejmenším okolo těch 4 miliard.
Zároveň je potřeba říct, že příjem z poplatků byl zakalkulován do příjmových bilancí jednotlivých segmentů lékařů a že s ním počítají zdravotní plány zdravotních pojišťoven. Jestliže by došlo k náhlému zrušení těchto nastavených mechanismů, dojde k finanční destabilizaci zdravotnictví. Úplně zbytečné v situaci, kdy bilance zdravotních pojišťoven je příznivá, kdy došlo k dohodám, lékaři neprotestují, nestávkují, jak jsme byli zvyklí předtím, a mohou se věnovat svým pacientům. Zvláště pokud mají i dokonce ve svých ordinacích více času na své klienty, což se ukazuje úplně jednoznačně jako pozitivní jev, který jsme předvídali.
To znamená, pokud to shrnu, odstranění limitu jednoznačně znamená krok zpět v ochraně chronicky nemocných pacientů a zvýšení doplatku nad tento limit a zatížení těchto lidí. Jestliže se někdo ohání třeba například situací seniorů, kteří jsou v sociálních ústavech, tak prosím si domyslete, co to přesně znamená. Do jaké míry pětitisícový limit právě chrání tyto klienty.
Znovu zrekapituluji: Finanční výpadek, finační destabilizace v některých segmentech může vést ke zbytečné destabilizaci zdravotnictví v době, kdy potřebujeme, aby byl klid a stabilita. Já chápu, že samozřejmě opozici v té své destruktivní roli je to jedno, jakým způsobem to dopadne na pacienty, ale já budu bránit jejich pozici a pozici lékařů v tomto případě.
***