(15.20 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Prostě nelze zároveň tvrdit: do toho nám nebudete mluvit, celou přípravu, celý text priorit připravit absolutně bez nás a pak říkat, že opozice se neúčastní národního konsensu. Chápete, mezi těmito dvěma postoji není žádný prostor, který by byl průsečíkem.
Já bych byl rád, aby si vláda uvědomila, co vlastně chce. Jestli chce do poslední chvíle tajit všechno, co připravuje, tak jako vzorně tajila i to, co vezla na poslední lisabonský summit, jestli chce stejně důkladně tajit všechno, co se týká strategie a přípravy českého předsednictví, ale pak ji upozorňuji, že nemůže zároveň jedním dechem nás vyzývat ke spolupráci a mluvit o potřebě národního konsensu. Já jsem vždycky souhlasil s tím, že zahraniční politika a samozřejmě také české předsednictví v EU je něco, na čem by bylo velmi užitečné, kdybychom dokázali vytvořit nějakou dohodu. Ale to byste, pane místopředsedo, ten balon musel aspoň pustit na zem. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane místopředsedo. O slovo se přihlásil pan poslanec Jičínský. Prosím, pane poslanče, máte slovo. Další přihlášky nemám.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, kolegyně, kolegové. Problematika reformní smlouvy a postoj ČR k ní je samozřejmě velmi komplikovanou záležitostí, protože nejde jenom o momentální postoj k této smlouvě, ale o celý komplex vztahů, který se tu v české politické scéně vytvářel během doby, kdy se začalo jednat o euroústavě, a potom tedy, když euroústava ve dvou významných referendech - ve Francii a v Holandsku - neprošla, tak ta jednání dostala novou dimenzi a měnil se potom posléze přece jenom v určitém ohledu i postoj ODS, když se stala z hlavní opoziční strany stranou vládní. Takže tyto mementy je třeba brát po mém soudu v úvahu.
I já se chci stručně vrátit ke stanovisku kolegy Tlustého, který hovoří o tom, že vzhledem k významu reformní smlouvy by se o ní mělo konat referendum. Já jsem zaznamenal tyto hlasy z výkonné rady ODS, a právě proto jsem v pátek v rámci jednání o obecném referendu navrhl, aby bylo vráceno do druhého čtení, aby uvnitř ODS si kolegové ujasnili své postoje, zda chtějí v této věci skutečně požadovat referendum, a potom by asi neměli odmítat požadavek obecného referenda. Protože chceme-li připustit v určitých vážných otázkách, aby o nich rozhodoval lid, pak musí být stanovena jasná pravidla obecně ústavním zákonem, a ne v každém jednotlivém konkrétním případě, což je stanovisko ODS, které připouští referendum ad hoc k jednotlivým případům, rozhodovat, zda v tom nebo onom případě ad hoc stanoveném většina ve Sněmovně rozhodne, zda lid bude připuštěn k tomu, aby se uplatnil jako suverén, nebo ne. Takže toto jsou obecná stanoviska, která po mém soudu je třeba si ujasnit, jestliže bychom chtěli ve věci reformní smlouvy organizovat referendum.
Připomněl bych tu, že za minulé vlády postoj k tomu, zda k euroústavě má být realizován formou referenda nebo parlamentního hlasování, nebyl jednoznačně vyjádřen. Tehdejší vláda, pokud si vzpomínám, nezaujala negativní stanovisko k referendu, ale neprosazovala je jako jedinou možnou formu hlasování o něm. Vzhledem k tomu, jak se vyvíjela obecná situace po dvou referendech, která už jsem tu zmiňoval, v ČR k žádnému definitivnímu jednání o této věci nedošlo, což byl rozdíl oproti některým jiným zemí, protože některé jiné země EU i po těch dvou neúspěšných referendech ve Francii a v Holandsku přesto o euroústavě hlasovaly a vyjádřily jí podporu. Ale vzhledem k tomu, že v ČR v tomto ohledu byla příliš rozdílná stanoviska mezi tehdejší vládní koalicí a hlavní opoziční stranou, považuji celkem za rozumné, že se tehdy žádné hlasování, ať už hlasování lidové nebo hlasování na parlamentní úrovni, nekonalo.
To je k této historii. A tady opravdu je na ODS, aby si ujasnili, co chtějí, zda tedy v této věci jsou ochotni jednat o referendu, ale potom, jak říkám, musí být stanovena obecná ústavní pravidla, ne ad hoc - jednou ano, jednou ne, o reformní smlouvě ano, o radarové základně nikoliv. Takto selektivně prostě postupovat nelze. Říkám, chceme-li o věcech vážně jednat, musí být stanoven ústavní systém takovýchto hlasování, kdy lze referendum vyvolat. To je první věc.
Druhá věc, pokud jde o vztah k reformní smlouvě, a k tomu, co jí předcházelo. Už kolega Exner tady zmínil, že nepochybně z hlediska projednávání takzvané euroústavy - říkám takzvané, protože to je nepřesný název, ale myslím, že všichni víme, o co jde - bylo z hlediska demokratické procedury lepší, protože tehdejší Konvent, který to projednával, ten měl v tomto směru demokratičtější složení a zástupce do něj vysílaly i národní parlamenty. Takže v tomto ohledu onen způsob projednávání euroústavy více odpovídal demokratickým pravidlům, požadavkům, které jsou v rámci EU běžně vznášeny v souvislosti s takzvaným demokratickým deficitem. Ale ona potřebná vůle k tomu, aby tento dokument byl přijat, se nevytvořila. Došlo k dalším jednáním, kdy si většina zemí včetně ČR uvědomila, že ono mezidobí, ono vakuum, pokud jde o potřebné ústavní mechanismy z hlediska institucionálního uspořádání a fungování, tu nejsou a že to ohrožuje samu existenci EU, tak převládl názor, že nějaký dokument je třeba, a tedy z euroústavy zůstala tzv. reformní smlouva.
Myslím, že asi se shodneme, že i když text nemáme ještě v ruce, a když jej asi budeme srovnávat s euroústavou, tak asi dospějeme v tomto k závěru nepotěšujícímu, že totiž reformní smlouva z hlediska přehlednosti a čitelnosti je v tomto ohledu obtížnější dokument, než byla euroústava, ale to se prostě nedá nic dělat. Je to daň za nevůli přijmout onu euroústavu.
Takže na základě toho si myslím, že jakkoliv reformní smlouvě lze mnohé vytýkat a posuzovat i z různých hledisek, přesto si myslím, že to je dokument, k němuž se ČR musí přihlásit, protože to je přece jenom krok, kterým EU řeší svou vnitřní krizi. Na dosah tohoto kroku budou různé názory, které jsme slyšeli už tady předtím.
Já bych jenom reagoval na to, co svého času, není to tak dávno, právě po podpisu této smlouvy, řekl pan místopředseda vlády - že to je smlouva z rozumu nebo manželství z rozumu. Tak to u takových smluv samozřejmě bývá většinou. Ale přece jenom bychom se neměli spokojit s tím, že to je pouhé, řekl bych, uznání nutnosti, a že bychom do této ústavy nebo do našeho postoje k reformní smlouvě měli vkládat to, o čem často mluvíval Václav Havel, totiž že tady musí jít také o to, aby Evropa, Evropská unie měla nějaký duchovní vnitřní obsah.
***