(18.20 hodin)
(pokračuje Kratochvíle)
Chovateli může být předepsáno nebo vydáno pouze omezené množství léčiva. Jedná se o léky na lékařský předpis. Chovatel může získat pouze takové množství, které mu veterinární lékař předepíše. Množství léčivého přípravu, které může veterinární lékař předepsat nebo vydat, je definováno v § 9 lékového zákona. Tedy vychází z čl. 67 směrnice 28/2004/EU. Dále je upraveno profesním řádem veterinární komory, § 9 odst. 2, který udává: Ošetření zvířete nebo skupiny zvířat bez předchozího posouzení zdravotního stavu je nepřípustné. To znamená, že veterinární lékař může předepsat nebo vydat léky pouze pro ošetření zvířat, která vyšetřil, stanovil u nich léčbu, a chovatel musí léky podávat podle jeho pokynů. Dále v § 9 odst. 6 - stanovení diagnózy pouze na základě telefonického hovoru je nepřípustné.
Jak se na to díváme z hlediska, jak tady bylo řečeno, anabolik, steroid a subvence pro výrobu drog. Léky obsahující tyto látky budou pod stejnou kontrolou jako dosud. Jedná se o léky na lékařský předpis. Je plně na rozhodnutí veterinárního lékaře, zda takový lék předepíše nebo jej vydá do rukou chovatele. Takovéto léky aplikuje veterinární lékař obvykle sám. Proč by je dával nebo předepisoval chovateli? Pokud by tak udělal, může tak učinit už nyní a chovatel si je vyzvedne v lékárně.
Proč vidím tolika povyku kolem tohoto návrhu? V ČR se veterinární lékař postupně stal monopolním dodavatelem čili prodejcem léků konkrétnímu chovateli hospodářských zvířat. Toto postavení mu umožňují některá ustanovení § 9 až 11 profesního řádu veterinární komory. Například § odst 7: Veterinární lékař je při výkonu svého povolání zásadně svobodný. Může ošetření odmítnout, a to zejména tehdy, nabyl-li přesvědčení, že mezi ním a majitelem zvířete není potřebná důvěra. - Chovatel hospodářských zvířat může v takovémto případě navštívit ordinaci jiného veterinárního lékaře, ale chovatel hospodářských zvířat nesežene ve svém okolí jiného veterinárního lékaře.
Pravým důvodem jsou marže, které veterinární lékaři mají z prodeje léčiv. Nejde o nic méně než o peníze z marží, které veterináři touto novelou mohou částečně přikrýt. Novela má za cíl rozšířit konkurenci na trhu s veterinárními léčivy a přípravky.
Co nám může vadit na tomto návrhu? Je spatřován problém v příliš širokém návrhu na úpravu v § 77, schváleném zdravotním výborem, neboť se týká všech chovatelů, tedy i chovatelů v zájmových chovech a drobnochovatelů psů a koček, ve všech léčivých přípravků i humánních. Je tedy možné specifikovat, že se nejedná o chovatele, kteří jako podnikatelé chovají zvířata, a léčivé přípravky omezit na registrované veterinární léčivé přípravky. Tím by se návrh netýkal humánních léků, neregistrovaných léčivých přípravků, které mají zvláštní režim, což myslím, že vyjadřuje pozměňovací návrh kolegy Zgarby.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Nyní tedy zatím posledně přihlášeným do obecné rozpravy pan poslanec David Rath. Má slovo.
Poslanec David Rath: Dámy a pánové, já jsem původně nechtěl vůbec ve druhém čtení vystupovat, ale zazněla tady celá řada různých stanovisek a návrhů. Víte, s tímto zákonem tedy máme těžkou práci! On totiž když si dá někdo čas a zákon otevře, tak zjistí, že jde o naprosto nečitelnou normu. Komplikovanou, naprosto nepochopitelnou a nečitelnou. Takto byl bohužel i v minulém volebním období, a proto byl stažen k přepracování. Tady musím konstatovat, že na něm nebylo prakticky nic přepracováno a ve stejné nestravitelné a nepochopitelné podobě ho předložila i tato vláda.
To, že mluvím pravdu, tak důkazem je, že samo Ministerstvo zdravotnictví poté, co tento návrh šel via vláda tedy do Parlamentu, tak přišlo na zdravotní výbor a přineslo 30 pozměňovacích návrhů. Vzpomínáte, prosím vás, někdy na nějakou vládní normu, která by prošla a byla přijata vládou, aby pak samo Ministerstvo zdravotnictví přišlo do výboru se třiceti pozměňovacími návrhy ke svému vlastnímu textu?
A já se dokonce ani nedivím, protože zákon by měl být přepracován kompletně, úplně, tudíž nejčestnější by bylo, kdyby ho ministerstvo stáhlo a dalo si skutečně práci a zkusilo z něj udělat poněkud pochopitelnější, méně složitou a méně komplikovanou normu. Těchto 30 pozměňovacích návrhů bylo doplněno dalšími asi 15 nebo 20 od poslanců a v podstatě se to štípe - není to podle politických stran, z toho mám radost, protože ten zákon je skutečně apolitický, ale štípe politické strany uvnitř podle toho, jestli máme blíž k veterinářům, nebo chovatelům, jestli máme blíž k lékárníkům, nebo lékařům. Obávám se, že o pacienty tady zájem nikdo neměl, a cítil jsem se osamocen, když jsem na některé věci pohlížel z pohledu pacienta, tak to velkou podporu nezískalo, protože každý to štípe jenom podle toho, jestli má blíž k jedné, či oné skupině, které už tady asi měsíc nás zásobují různými dopisy. A všichni říkají, proč jejich pohled je správný.
Na jedné straně veterináři říkají, že pokud k tomu dojde, tedy ke změně, že by chovatel směl vybrat lék sám na podkladě receptu veterináře, tak že dojde, já nevím k čemu všemu, až po to, že budeme pojídat antibiotika, jako kdyby veterinář recept nenapsal, což je nesmysl, on ho napsat musí. Na druhou stranu tady běhají lékárníci, kteří přesvědčují kolegy poslance o pravém opaku v humánní medicíně. Čili na jednu stranu tady veterináři říkají: my musíme všechny léky vydat, protože když je nevydáme, tak to bude tragédie, protože recept nestačí. Na druhou stranu tady běhají lékárníci, kteří říkají: lékař v žádném případě nesmí vydat lék ani při pohotovosti, ani v jednu hodinu ráno, když dojde do domácnosti pacienta, protože jaksi by mohl provést nějakou záměnu nebo ho vydat špatně.
Takže na jednu stranu jsou tady kompetentní veterináři, na druhou stranu jsou tady nekompetentní lékaři. Já to nechci komentovat, co je dobře, co je správně. Já vám jenom chci ukázat tu absurditu tohoto zákona a těchto přístupů. A v podstatě skutečně se rozdělujeme podle toho, kdo nám hučel do uší víc nebo koho máme víc v příbuzenstvu nebo jakou profesi máme. Čili já mám logicky blíž k lékařům a budu tady jejich hájit zájem a říkat: probůh, proč by lékař recept nemohl vydat stejně, jako ho vydá veterinář. To bych souhlasil s kolegou Řihákem v tomto a s některými veterináři. Zase na druhou stranu musím konstatovat, že i chovatelé mají svůj díl pravdy, protože tak to funguje v lidské medicíně, to znamená tam také vyplníme recept a je na pacientovi, kde si recept vybere a jak s ním naloží, jestli léky spolyká, nebo nespolyká, jestli je spolyká najednou, nebo jestli je bude polykat podle rady lékaře. Bohužel někdy to vyjde často dost nastejno, ale to berte s nadsázkou.
Dámy a pánové, já jsem tady upřímně z tohoto zákona nešťastný, protože prošlo to výborem, výbor nakonec se na něčem usnesl, abych já zjistil, že zase ministerstvo se vzpamatovalo a že chce zase 30 svých návrhů a mnoho dalších tady hlasovat každý jednotlivě, protože mezitím se stalo zase ministerstvo terčem různých lobbistů, kteří je zase přesvědčili, že to je zase špatně a to je zase lépe. Tady nemáme ani dobře, ani špatně. On totiž svůj díl pravdy má jak pan kolega Šťastný, který říká, že jistě pro pacienta je komfortní, když mu lékař vydá lék v rámci LSPP, a má svůj díl pravdy i doktor Pohanka, který říká, že to lékař učinit může dnes, ale zase má svůj díl pravdy pan doktor Šťastný, který říká, proč by lékař to dělal, on k tomu není ničím motivován, ba naopak, on je motivován pravým opakem, to znamená on by lék musel od lékárníka koupit, zaplatit 30korunový regulační poplatek a nemá z toho ani korunu svého zisku. Zatímco veterinář je na tom řekněme úplně jinak, motivován, a tady vidíte také tlaky, které dokazují, že léky ve veterinární medicíně musí vydat veterinář. Zatímco na druhé straně, kdy zase na tom vydělávají lékárníci, jsou tlaky, že to smí udělat jenom lékárník.
***