(18.00 hodin)
(pokračuje Šťastný)
Z těch 61 jsme získali širokou shodu napříč politickým spektrem prakticky ve všech případech a v 55 případech se nám podařilo získat opravdu velmi širokou shodu včetně shody s jednotlivými komorami, s navrhovatelem, s opozicí atd. Pouze v šesti ze 61 dílčích změn jsme se nedohodli a do dnešního dne jsme hledali nějaké kompromisy. Většina z těch šesti případů byla debata o liberalizaci lékového trhu.
Totiž - co se tady snažím říci? Předchozí debata o veterinářích na jedné straně a jejich zájmech, lékárnících a dodavatelích léčiv na druhé straně, resp. chovatelích na straně třetí, je zcela analogickou debatou jako debata, kdy na jedné straně jsou lékárníci, za nimi dodavatelé, distributoři a výrobci a na druhé straně jsou lékaři a zdravotnická zařízení. Všechny tyto složky by spolu měly velmi úzce spolupracovat, všechny tyto složky by se měly úzce doplňovat a měly by být jednotným systémem, který by měl sloužit - a teď si dovolím odbočit od veterinárního trhu - pacientovi.
Já jsem si dovolil předložit několik pozměňovacích návrhů, z nichž některé byly iniciovány i Českou lékárnickou komorou, kterou jsem byl následně velmi kritizován za to, že si dovoluji předložit některé návrhy, které možná předběhly dobu, které tady měly být už možná dříve a které nepochybně v budoucnu najdou i v České republice svoje místo. Já neříkám, že jsou to návrhy, které musí teď být prosazeny. Já sám jsem přistoupil k určitým kompromisům. Já neříkám, že toto byly návrhy jediné a geniální, i ze strany opozice i našich koaličních partnerů některé takové návrhy přišly, ale byly to návrhy, které se setkaly s velkou kritikou například lékárníků, lékárnické komory, a vy všichni jste se mohli setkat s tím, že jste obdrželi různé dopisy ze svých regionů a v mnohých figurovalo i mé jméno.
Jedním z těchto návrhů byla i skutečnost, že se pokouším zavést v České republice, aby to byl praktický lékař pro dospělé nebo praktický lékař pro děti a dorost, který vykonává lékařskou pohotovostní službu, aby to byl ten, který může vydat lék pacientovi v případě nutnosti, tedy například nemocnému dítěti v noci, o víkendu atd. V této souvislosti jsem předložil pozměňovací návrh, pro který se ve výboru pro zdravotnictví ze 14 přítomných vyslovilo 12 pro a 2 proti. Já jsem se snažil, aby praktičtí lékaři pro dospělé a pediatři mohli za účelem výkonu lékařské pohotovostní služby zlepšit tíživou situaci nemocných, kdy v případě jejich náhlé nemoci a jejich ošetření zejména v nočních hodinách by tento lék bylo možné vydat. Narazil jsem na ustanovení zákona, které by najednou způsobilo, že jakousi dikcí v tomto zákoně, kdy jakousi transpozicí z evropské směrnice byly zaměněny významy slov vydat a dodat, v této chvíli by samozřejmě nastala situace, kdy distributoři by mohli dodat praktickým lékařům nebo pediatrům léky přímo, mimo lékárny, a z tohoto důvodu jsem se stal terčem ostré kritiky.
Bylo řečeno, že nyní je spousta možností, jak může lékař při výkonu pohotovostní služby vydat lék. Já tvrdím, že těch možností je několik, nebo jsou v zásadě tři, ale žádná z nich není ideální, a já si troufám tvrdit, že ani příliš legální. Jediná legální možnost je napsat recept pacientovi a poslat ho do lékárny. Vzniká samozřejmě problém, že pacient v té chvíli je nucen se zvednout ze svého lůžka, v noci začít cestovat do lékárny a vzhledem k tomu, že síť lékáren s nepřetržitou službou není v naší zemi logicky příliš hustá, musí cestovat často přes celé město, nebo do svého okresního města.
To je samozřejmě problém, který se snaží praktičtí lékaři v praxi nějakým způsobem řešit a nějakým způsobem obejít. Možnosti jsou dvě. První je vybavit pacienta léčivými přípravky, ovšem to znamená, že ten lékař musí ten léčivý přípravek koupit, zaplatit, avšak pojišťovna podle stávajícího systému úhrad mu jej bohužel nezaplatí. Je to věc komplikovaná a praktický lékař není k této věci jakkoli motivován. Proto nejčastější metodou výdeje léku v tomto případě je jakási klička, kdy praktickému lékaři, resp. zdravotnickému zařízení zajišťujícímu lékařskou službu první pomoci, je zapůjčeno z lékárny určité množství nejběžnějších léků a lékař s nimi přijede k pacientovi. Podle potřeby pak předá pacientovi celé balení léku, vypíše recept na jeho jméno a rodné číslo, dá si jej do kapsy a ten pak příležitostně přinese do lékárny a lék si vyzvedne.
A nyní si odpovězme na zásadní otázky. Když lékař standardně předepíše recept, ručí za správnost preskripce. On ručí za to, jaký lék předepíše a v jakém dávkování. Následně se tedy pacient dostaví do lékárny a tam lékárník ručí za správnost vydání léku a následné označení dávkování. Co se však stane, když lékař udělá chybu? Já bych chtěl upozornit, že tento postup doporučuje i sám prezident České lékárnické komory, a toto byl protinávrh, kterým bylo argumentováno, aby tento můj pozměňovací návrh nebyl přijat. Co když ten lékař udělá chybu? Co když omylem vydá chybný lék, předepíše lék jiný, správný, který pak sám vyzvedne v lékárně na rodné číslo a jméno pacienta? Jaká je pak možnost dokázat takovou chybu v případě poškození zdraví pacienta nebo nedej bože jeho smrti? Já tvrdím, že žádná. Šance cokoliv prokázat končí nalezením předpisu v lékárně, ovšem předpisu napsaného na pacientovo jméno, předpisu, který pacient nikdy neviděl a nikdy na něj nic nevyzvedl.
A nyní se dostáváme k dalšímu problému. Co třeba regulační poplatky? My jsme schválili regulační poplatky ve výši 30 Kč. Podle platné novely zákona je vybírá ovšem ten, kdo lék vydá, a to je v tomto případě lékárna. To znamená že lékař podle tohoto lékárenskou komorou doporučeného mechanismu musí za pacienta regulační poplatek v lékárně zaplatit. Podle mě jej však legálním způsobem od pacienta vybrat nemůže. A co třeba doplatky za léky? Ty musí také zaplatit? A pokusit je získat zpět od pacienta? Já chci připomenout, že na takovéto transakci není lékař jakkoli finančně motivován a nemá z ní na rozdíl od lékárny ani korunu.
Myslím, že nemusím pokračovat. Myslím, že všichni chápete, že je to velice komplikované a že jde o jistou formu obcházení zákona. Já se ptám proč. Jedinou motivací, a tady se dostáváme zase na začátek, zase se dostáváme k debatě o využití léků chovateli, o tom, jestli může, nebo nemůže, nebo zda by měl distributor přímo dodávat léčivé prostředky zdravotnickým zařízením, dostáváme se zde k naprosto kauzální debatě o tom, zda jsou lékárny jediným místem, kde by se měly vydávat léky, a dokonce snad jsou jediným místem, kde třeba volně prodejné léky mají být vydávány. Vy všichni víte, že například v USA nebo ve Švédsku je zcela běžná praxe, že se léčiva prodávají i mimo lékárny, myslím tím volně prodejná léčiva, v jakýchkoliv prodejnách, kdy například jednoduché léky typu aspirin, paralen, léky na kašel atd. si můžete koupit v drogerii, v samoobsluze, v supermarketu atd. To je všechno cesta, kterou se snažíme vyjít vstříc pacientům.
Musím bohužel říci, že jsem se setkal s velkou kritikou tohoto návrhu ze strany pana Lubomíra Chudoby, který se snaží zabránit tomu, aby v noci malému dítěti v horečce na vesnici pediatr mohl vydat antibiotika, sirup na horečku, kapky na kašel.
***