(17.10 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
Já cítím z tohoto návrhu, že je motivován jenom jedinečnou historickou událostí, která se tu stala před několika měsíci. Co kdyby byly přesuny jiné, které by vyhovovaly druhé straně, nebo něco podobného? V tom případě by takový návrh nikdy nebyl předložen. Ta motivace je čistě účelová. Je to motivace z jednoho příběhu, tudíž to nemůže být motivace pro zásadní změnu naší ústavy a koncepce, která je v té ústavě založena.
Navíc tento zákon neumožňuje Nejvyššímu správnímu soudu rozhodnout, neboť mu nedefinuje hmotněprávní podstatu, o čem má rozhodnout. V tom případě by Nejvyšší správní soud, kdyby platila tato ústava, tato změna - já doufám, že platit nebude -, musel rozhodovat čistě politicky, protože nemá hmotněprávní úpravu, podle čeho může rozhodnout. Takže stejně kdyby rozhodl, si dokážu představit, že by byl ještě potom případný přezkum Ústavním soudem, protože by to dotyčný poslanec nebo poslankyně vnímali jako zásah do svých ústavních práv, a měli bychom z toho nekonečné příběhy a faktickou politizaci justice.
Proto z tohoto důvodu velmi naléhavě prosím, abychom tento návrh zamítli, navrhuji jeho zamítnutí, a abychom nečinili změny ústavy jenom proto, že z toho děláme nějakou mediální kauzu příběhu, který se stal jenom jednou a nemusí se opakovat, anebo se může opakovat v jiné podobě, a potom by se ta motivace mohla ztratit nebo být dána někomu jinému. Ústava se nemění pro tyto konkrétní případy. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu poslanci Cyrilu Svobodovi a ministru. Nyní se slova ujme paní poslankyně Kateřina Jacques, připraví se pana poslanec Marek Benda. Prosím, paní kolegyně, máte slovo.
Poslankyně Kateřina Jacques: Vážený pane předsedající, vážená vládo, dámy a pánové, dovolte mi, abych i já se připojila k té kritice předkládaného materiálu.
Co do argumentů lze v zásadě souhlasit s tím, co ve svém stanovisku vyjádřila vláda, s jednou malou odchylkou, kterou zmíním. Ale uvědomme si, že skutečně tento návrh směřuje k výraznému vychýlení poměru mezi politickou stranou, na jejíž kandidátní listině byl poslanec zvolen, a zvoleným zástupcem samotným, a to ve prospěch pochopitelně strany, a ne ve prospěch poslance. Já se domnívám, že takové řešení je v rozporu s principem posilování individuální odpovědnosti, tak jak jsme o ní hovořili v předcházejícím sněmovním tisku. Tady jste z té části levého spektra zdůrazňovali, jak je důležité posílit individuální odpovědnost každého jednotlivce. a tento materiál byl absolutně v příkrém rozporu právě s tímto principem, ke kterému já se také hlásím.
Ten navrhovaný princip zajisté přispívá k posílení sankční autority politické strany a zřejmě je schopen skutečně působit proti tomu individuálnímu fenoménu, který jste se naučili nazývat přeběhlictvím a který já z podstaty věci nemohu přijmout. Na druhou stranu s sebou ten materiál, a to je mnohem podstatnější, nese všechna negativa s tím spojená a předkladatelé to zcela opomíjejí. Návrh totiž neodpovídá na základní otázku, zda a případně nakolik je věcně a ústavně žádoucí omezit práva a svobody zvoleného poslance a fakticky jej podřídit vůli jeho volební strany po celou dobu výkonu mandátu, a neobsahuje přesvědčivé odůvodnění, změnu, principy volného mandátu, tak jak je zakotven v naší ústavě a je běžným ústavním standardem v demokraciích euroamerického typu a v liberálních demokraciích. Jedinou zemí v Evropské unii, kde může poslanec ztratit mandát v souvislosti se změnou své strany, je Portugalsko, ale i tam je podmínkou to, že vstoupí do jiné politické strany, než za kterou byl zvolen. Ani portugalská úprava tedy neřeší prosté vystoupení ze strany nebo z poslaneckého klubu.
Odpovědnost vlastním mandátem vůči straně znamená, aniž by nám to ten návrh otevřeně přiznával, přechod k mandátu imperativnímu, a tím je výrazně limitována různost názorů zastoupených v Poslanecké sněmovně a ještě více jejich projevování v rámci svobodného hlasování, což má být právě smyslem činnosti poslanců jakožto volených zástupců lidu. Vzpomeňme si na tu debatu, která tady proběhla před necelou hodinou o tzv. kuřáckém zákonu. On je přece skvělým dokladem toho, jak je důležité, aby pluralita názorů a také svoboda toho hlasování fakticky existovala. Myslím si, že zrovna ten projednaný materiál o tomto svědčí.
Pokud by návrh měl být přijat, tak budu navrhovat v dalším čtení doplnění o výrazné snížení počtu poslanců, jimž by stačil nejnižší možný dělenec, který by umožňoval nejmenší straně, která překročila klauzuli pro vstup do Sněmovny, jeden mandát. To by totiž úplně stačilo. Tento sál bychom mohli vyklidit a stačil by vám na to ještě s velkou rezervou klub Strany zelených. To, předpokládám, nikdo z vás nechce, ale tak by to skutečně bylo. Vždyť ten jeden reprezentant by skutečně mohl hájit stanovisko té politické strany. K čemu takové obrovské těleso, které představujeme v počtu dvou set hlav? Z právně pozitivistického hlediska je nejdůležitější, že návrh vůbec nestanoví, co je oním přeběhlictvím, proti němuž bojuje a jaké konkrétní jednání či opomenutí poslance má být postihováno ztrátou mandátu.
A tady navazuji již na svého předřečníka, pana ministra. Návrh absolutně postrádá vlastní podstatu a zaměřuje se pouze na procesní aspekty věci, když zmiňuje kompetenci a věcnou příslušnost Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu. A stanovisko vlády, a to je ta odchylka, o které jsem hovořila, nemá pravdu, že by soud rozhodoval v jediném stupni, protože o opravném prostředku v druhém stupni by měl rozhodovat Ústavní soud. Ovšem má pravdu v tom, že soud by neměl vůbec o čem rozhodovat, neboť návrh nepřináší žádné bližší podmínky ztráty mandátu a patrně by pak záleželo na volné úvaze soudu. Takový přístup je pak stěží přijatelným vybočením mezi kompetencemi zákonodárství a justice, neboť soud by musel věcně přezkoumávat obsah hlasování poslance a stíhat jej trestem ztráty mandátu. Na výsledku původního hlasování poslance by to pochopitelně nic nezměnilo. Navíc jakoukoliv veřejnou sankci lze uložit pouze po splnění přesně vymezené skutkové podstaty činu, a to tady už pan ministr zmiňoval, která zde definována prostě není. Návrh směřuje nejen k právní nejistotě poslanců i jejich volebních stran, ale i k nejistotě sebe samého, neboť prvním napadeným u Ústavního soudu by byl nepochybně on sám.
Připojuji se k návrhu na zamítnutí.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji kolegyni Kateřině Jacques. Slova se ujme pan poslanec Marek Benda. Eviduji přihlášku pana ministra Pospíšila. Ptám se, jestli s přednostním právem. Ne. Takže v pořadí. Dobře. Děkuji. Nyní pan poslanec Marek Benda, potom pan profesor Jičínský, poté pan ministr spravedlnosti Pospíšil. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Marek Benda: Vážený pane předsedo, vážený pane předsedo vlády, vážení páni ministři, vážené dámy, vážení pánové, paní kolegyně Jacques tady provedla podle mého názoru poměrně podrobné odůvodnění, tak já se nebudu opakovat.
Ten návrh je od začátku až do konce za prvé bezesmyslný a za druhé v hlubokém rozporu - ano, myslím vážně slovo bezesmyslný - a za druhé v hlubokém rozporu s ústavní tradicí pojetí mandátu, tak jak je tady od roku 1989 budována. Bezesmyslnost spočívá v tom, že - já nevím, jestli si to předkladatelé dostatečně uvědomují, ale tak jak je změna ústavy formulována, pak by v oněch prováděcích předpisech, na které se i pan předkladatel odvolával, mohlo být stanoveno cokoliv. Cokoliv, co by bylo přezkoumatelnou věcí, na základě které by mohl Nejvyšší správní soud rozhodnout o ztrátě mandátu. To by vůbec nemusely být věci související s přestupem z jedné strany do druhé, to by vůbec nemusely být věci související s hlasováním, ale mohly by to být věci nabytí jiné národnosti, nákupu v obchodě, spáchaného přestupku, projevu ve Sněmovně, který by se někomu jevil jako neslušný. Prostě není možné tuto šíři zbavení mandátu jako zásadního ústavního institutu vložit do ústavy, aniž bych alespoň nevymezil, k čemu toto má směřovat. To je první námitka onoho charakteru bezesmyslnosti toho textu.
***