(14.10 hodin)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Po této faktické poznámce s řádnou přihláškou do obecné rozpravy pan poslanec Sobotka. Prosím.
Poslanec Bohuslav Sobotka: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, vážení kolegové, vážené kolegyně, já tady vidím v té rozpravě, tak jak ji poslouchám od rána, zajímavou tendenci učinit z hlasování o tomto zákonu referendum o minulém režimu. Zdá se mi, že je to taková silná čára, která spojuje řadu vystoupení. Já si myslím, že by to byla špatná poloha, pokud bychom se do ní nechali zatlačit. Hlasování o tom zákonu musí být referendem o jeho kvalitě, o jeho přínosu, o jeho užitečnosti. Nemělo by to být referendum o minulém režimu, protože to by bylo velmi laciné. To přece je věc, která je dávno rozhodnuta. Minulý režim skončil, byl odmítnut drtivou většinou občanů České republiky, a i když se názory v minulých letech vyvíjely různě, tak dnes většina lidí má pocit, že to bylo dobré rozhodnutí v listopadu 1989, že se minulý režim zrušil, že se zrušil v rámci těch kroků, které se odehrály v listopadu 1989. Dneska tady přece nebojujeme bitvu s komunismem a komunistickým totalitním režimem, to přece není součástí této diskuse.
Vzpomněl jsem si, když jsem poslouchal některá vystoupení, na román Milana Kundery Žert. On tam popisuje situaci, která je podobná - hlavní hrdina se náhodou setká se svazáckým funkcionářem, který mu v 50. letech ublížil na celý život, a rozhodl se, že se mu po dvaceti letech pomstí. Pomsta se mu povede, ale on z toho nemá žádný dobrý pocit, protože to celé dopadne v zásadě trapně a nedostaví se žádná katarze, na kterou on čekal, hlavní hrdina Kunderova Žertu. A Milan Kundera to celé hodnotí větou, která vyjadřuje velkou skepsi nad snahou odčiňovat dějiny. Ta věta říká: nic nebude odčiněno, všechno bude zapomenuto. To říká Milan Kundera ve svém románu Žert, ve kterém se snaží sám vypořádat s touto otázkou, která i jeho osobně velmi trápila. Já myslím, že Milan Kundera není někdo, koho bychom mohli obviňovat z nějakého sentimentu k minulému režimu, který tady byl před rokem 1989.
Chtěl bych tuto věc připomenout, abychom se nad tím také zamysleli. Každý z nás je uzavřen ve svém osudu, ve svém životě, který z větší nebo menší části v minulém režimu žil, a každý na něj má svůj názor, který je formulován poznáním dějin, ale také jeho individuálním poznáním, jeho osudy, osudy jeho rodiny, blízkých a známých. A ty osudy se liší, ony se nevejdou do jednotné šablony. Já se obávám, že ten zákon, zejména tolikrát zmiňovaná pasáž o spolehlivosti a bezúhonnosti, se snaží nasadit na výklad minulých let šablonu, do které se prostě pravda nemůže vejít, protože pravda není tak jednoduchá, pravda není tak schematická. Řada vystoupení je schematických, ať už z jedné nebo z druhé strany. Schematismu se dopouštějí obhájci a občas se schematismu také dopouštějí ti, kteří se proti tomuto návrhu zákona stavějí.
Já bych chtěl, aby dostala šanci racionalita při posuzování jednotlivých pozměňovacích návrhů. Přimlouval bych se za to, aby jich bylo co nejvíce, aby vyjádřily všechny pochyby, které tady byly v rozpravě vzneseny, abychom dostali možnost zákon změnit tak, aby odpovídal, řekněme, většinovému názoru v Poslanecké sněmovně.
Já tady nechci dopředu říkat své stanovisko, protože já ho v tuto chvíli ještě zcela neznám, nevím, jak dopadne hlasování o jednotlivých pozměňovacích návrzích, ale přesto bych se přimlouval za to, abychom se nepokoušeli vměstnat celou minulost do jednoduché šablony a měli pocit, že zcela platí, že dějiny píší vítězové. Prostě ono to tak je, ale vždycky jenom do času. Ten pocit, že dějiny píší vítězové, měly vládnoucí vrstvy v minulém režimu a napsaly dějiny podle sebe. Moje generace se učila z knih, ve kterých té pravdy bylo hodně málo a bylo tam hodně dezinformací a to člověk zjišťuje až po letech. Já bych byl nerad, kdybychom podlehli stejnému pokušení a nyní z pozice jakýchsi vítězů začali mít tendenci chovat se podobně.
Myslím si, že by bylo vynikající, kdyby se podařilo, když už tento ústav či úřad má vzniknout a je pro to většinová vůle - uvidíme - kdyby vznikl jako ústav či úřad maximálně otevřený, maximálně otevřený a flexibilní pro svobodné vědecké bádání v minulosti, aby to byl nástroj podpory toho svobodného bádání a alternativních pohledů na minulost, protože jenom alternativní pohledy na minulost nás mohou posunout k realistickému vnímání a k realistickému poznání minulosti. Jenom v diskusi, která nebude vtěsnána do politické šablony, může vzniknout poznání minulosti, které se může přiblížit realitě.
A znovu se vracím k tomu tématu, které je tady pořád a my o něm mluvíme, kdy se jakoby vzájemně lustrujeme, kdy tady říkáme, kdo s kým co měl společného, občas téhle filozofii také podléháme. Prostě ty individuální osudy byly velmi různé a naše pohledy na minulost jsou nutně subjektivní a jsou nutně ovlivněny tím naším subjektivním pohledem. Tomu bychom neměli podlehnout a myslím si, že pokud se tady podaří udělat návrh zákona, který umožní svobodnou interpretaci toho, co se v této zemi odehrávalo v minulých letech, nebude to na škodu. Bude špatné, pokud tady vznikne nástroj pro účelový výklad minulých dějin, tak jak z toho řada z nás má obavu. Já musím říci, že já tu obavu mám, a chtěl jsem se s vámi o tuto svoji obavu podělit. Já mám prostě obavu, že je tady tendence hledat možnosti, jak interpretovat minulé dějiny, možná dvojím metrem, možná někde účelově. Chápejte, že prvek této obavy je v Poslanecké sněmovně přítomen. A to nemá nic společného s politickou orientací, s tím, s kým spíše sdílíte politické hodnoty, s kým tady hlasujete a nehlasujete. Je to o konstrukci návrhu zákona, o kontrolních mechanismech, o způsobu, jak je konstruován, jak by byl případně politicky obsažen a podobně.
Poslední poznámka. Pan premiér Topolánek tady hovořil o tom, že naši tvůrci točí málo filmů, které by pravdivě podle něj zobrazovaly to, co se odehrávalo v minulém období. Já ten pocit úplně nemám. Ale víte, my tady vedeme debatu o minulosti - a děti nečtou a dějepis se v minulých letech dostal na úplný okraj v rámci naší vzdělávací soustavy. To bych chtěl tady také připomenout, že znalosti historie, té dávné i nedávné, jsou u mladé generace v čím dál tím horším stavu. A o tom tady v Poslanecké sněmovně tak vášnivě nedebatujeme. Možná by stálo za to, kdybychom o tom stejně vášnivě debatovali, protože řada lidí má znalosti o nedávné či dávné historii skutečně velmi povrchní, velmi nedostatečné, a je to také důsledkem toho, jak třeba dneska vypadá naše vzdělávací soustava a jaká je pozice výuky dějepisu v rámci vzdělávacího systému v České republice. Takže to není jenom problém toho, zda tvůrci svobodně točí či netočí filmy, které se týkají nebo netýkají minulosti, ale také toho, jaká je obecná tendence k tomu, aby se lidé seznamovali s historií, aby o ní přemýšleli a hledali na ni svůj vlastní názor.
Děkuji.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. Nyní má slovo paní poslankyně Kateřina Konečná, po ní je přihlášen pan kolega Zdeněk Jičínský.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji. Paní předsedající, vážený pane premiére, páni ministři, kolegyně a kolegové, na jednání výboru pro obranu a bezpečnost 13. března 2007 zástupce předkladatelů návrhu zákona o Ústavu paměti národa pan senátor Liška k pozměňovacím návrhům pana poslance Bublana, aby členy rady ústavu volila Poslanecká sněmovna, prohlásil, že to není možné, protože by pak mohlo projít i paritní zastoupení a členy rady by se mohli stát i komunisté, což je nepřijatelné.
V této souvislosti se chci zeptat pana senátora, jak to myslel. V návrhu zákona je za spolehlivého považován ten, kdo nebyl členem KSČ a KSS? O dnešní parlamentní straně KSČM se zde nehovoří. Ale proti nim s největší pravděpodobností potřebujeme tu pojistku, tzv. pojistku Senátu. Proč tedy její členy vylučuje z členství v orgánech ústavu a rozšiřuje tak okruh druhořadých občanů, kteří mají být zákonem a jeho výkladem diskriminováni?
Já jsem velmi dlouho uvažovala nad příkladem, který bych zde uvedla, a napadl mě, myslím si, pro nás všechny známý pan prof. Rychetský. Pro mě je to člověk, který je strážcem ústavnosti naší země, pro mě je to člověk, který je předsedou Ústavního soudu. Ale také je to člověk, který byl členem KSČ, byť velmi krátkou dobu, a i na toho se tento zákon bude vztahovat.
***