(17.20 hodin)
Poslanec Miroslav Grebeníček: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, při projevu Mirka Topolánka se mi vybavila nedávná slova Václava Havla o kultivaci politické scény. Vybavila se mi proto, že přístup předsedy vlády k realitě byl v uplynulých týdnech v mnohém shodný s přístupem někdejšího prezidenta. Právě Václav Havel se nemalou měrou zasloužil o to, že na české politické scéně zdomácněl jev nazývaný jako politický rasismus. Obdobné praktiky uplatňuje i Mirek Topolánek, který by si měl uvědomit, že když někdo nemá rád jakoukoli skupinu občanů, tak je to známkou toho, že nemá vztah k bližnímu, známkou špatného mravního vztahu ke společnosti.
Navzdory jalovým frázím o demokracii a svobodě pro všechny, navzdory tlachání o rovných šancích k podnikání a uplatnění člověka na trhu práce všude převládá nerovnost. Hluboké sociální a ekonomické příkopy oddělují majetné od nemajetných, vlivné od bezvýznamných a opovrhovaných. Je to důsledek divoké totální privatizace veškerého národního majetku, kterou svého času odstartovala právě Občanská demokratická strana. Pravice v ekonomické transformaci selhala nejen tím, že prokázala skandální neochotu a neschopnost hospodárně a účelně nakládat se státním majetkem. Zkušenosti pravicových vlád lze dnes využít jako školní příklad, odstrašující příklad dělení dobyté kořisti. Je jen logické, že tento styl, který má máloco společného s cestou k modernizaci a ekonomické efektivitě, nezíská moji podporu.
Navíc na rozdíl od Občanské demokratické strany plně podporuji šest univerzálních hodnot, které Organizace spojených národů prezentovala v deklaraci pro třetí tisíciletí - svoboda, rovnost a solidarita, tolerance, nenásilí, respekt vůči životnímu prostředí a sdílená odpovědnost za stav světa.
Premiér Topolánek deklaroval podle svého přesvědčení a dikce programového prohlášení, jak jinak, jen ty nejlepší úmysly a cíle. Ve své podstatě jde však o plytkost, o sliby bez věcných východisek, o návrhy bez patřičné analytické hloubky.
Dámy a pánové, to, co je nám prezentováno kabinetem, který žádá o důvěru, jako program vládnutí, je skutečně plné předsevzetí a formulí vyjadřujících dobré úmysly. Naše odpovědnost k voličům a všem občanům České republiky však není a nemůže být založena na víře v pohádky, ale na kvalifikovaném posouzení programů a cílů koaličních stran a politických i osobních zájmů těch, kdo nás o důvěru žádají.
Dámy a pánové, řada pěkně znějících frází, které umí poskládat každý průměrný stylista, by možná mohla oslnit leckterého žurnalistického začátečníka. My se ale musíme zabývat podstatou věci, hledat v tom, s čím vláda předstupuje, určitou logiku. Musíme poměřovat sliby právě kvalitami a dosavadním jednáním konkrétních osob stejně jako programovými záměry stran, které se v koalici sešly.
Všichni, jak jsme zde, asi umíme číst v podobných slohových cvičeních, a všichni tedy také víme, že strany koalice se chystají vládnout především ve prospěch příjmově silné pětiny, nanejvýše třetiny obyvatelstva. Této skupině jsou určeny nové rozsáhlé úlevy na daních a řada dalších podobných opatření, která mají rozšířit všechny dosavadní ekonomické, sociální i kulturní výhody tzv. majetkových a mocenských elit. V případě středních vrstev napohled lákavé pohyby úrovně zdanění můžeme směle označit při započítání dalších faktorů jako stav, kdy nula od nuly pojde. Pokud jsou předstupující premiér a jeho paní ministryně a páni ministři poctiví, mohou pak bez okolků přiznat, že velmi významné zvýšení příjmů majetnější části obyvatelstva zaplatí svou životní úrovní, svou prací a omezením svých šancí právě střední vrstvy, a zejména ony dvě třetiny občanů, kteří žijí z nižších než průměrných příjmů.
Dámy a pánové, v celé integrující se Evropě jsou už nyní a stále více budou skloňovány pojmy jako sociální soudržnost, vyrovnávání hendikepů slabých a zajištění rovných šancí, a týká se to nejen přístupu dětí ke vzdělání, přístupu občanů ke zdravotní péči, práva na práci, na bydlení a na penzi, ze které lze lidsky důstojně žít. Ano, v Evropě je řeč o ceně sociálního smíru a o potřebě posilování sociální soudržnosti. Předstupující vláda však svými návrhy, a každý, kdo tomu alespoň trochu rozumí, si to umí spočítat, směřuje k opaku. Pokud by přece jen měla projít a pokud by dostala příležitost vládnout, znovu je připravena omezovat veřejné výdaje, brzdit růst mezd, opožďovat valorizace sociálních dávek. Stejně jako ty předchozí chce místo uvážlivého a kompetentního hospodaření těžit z jednorázového prodeje strategického majetku státu.
Jistě, část toho, co chce tento kabinet ubrat svými ekonomickými triky sociálně slabým a lidem středních příjmů, jim údajně slibuje kompenzovat. Skutečná pravda v tomto příběhu je ale o tom, že výkonnost ekonomiky stoupá a s ní i výnosy z ekonomického růstu. Tyto výnosy, které pocházejí z práce hlav i rukou, lze dělit různě, buďto demokratičtěji, spravedlivěji, nebo také tak, že namísto spravedlivého zvyšování mezd a rozvoje veřejných služeb a namísto posilování sociální soudržnosti a vyrovnávání šancí se zisky z postupující modernizace a vzestupu produktivity přesunou přednostně na účty pouhých dvaceti, možná třiceti procent vyvolených.
Kdo ví, jaké skutečné cíle deklarovala Občanská demokratické strana v tzv. Modré šanci a co až dosud vždy předváděla její reprezentace na úrovni centra, nemusí si dělat žádné iluze. Koneckonců premiér to svého času sám velmi správně pojmenoval, když vyjádřil obavy, že se svým skutečným programem by Občanská demokratická strana volby nevyhrála. Také KDU-ČSL a pravé křídlo zelených, když přijali roli spoluhráčů, jsou srozuměni s tím, co je skutečnou podstatou koaličního programu, a tou není nic jiného než pokus o rozsáhlé, sociálně velmi nespravedlivé přerozdělení výnosů plynoucích z práce a podnikání nejen v příštích třech letech, ale i v budoucnu. I mně jde o naše děti a naše vnuky.
Kabinet, který se dnes uchází o důvěru Sněmovny, nedošel, řekl bych, k jistému banálnímu poznání toho, že slova proklamací neznamenají nic bez konkrétních závazků a záruk. Jde o účelové uskupení, o strany spojené politickým obchodem, které spoléhají na to, že občanům stejně nic jiného nezbývá, než se podrobit a strpět jejich hry, hry dvou sociálně demokratických odpadlíků.
Nechci brát jednotlivým členům kabinetu jejich přesvědčení, že tato vládní sestava může vést a řídit stát. Jsem ale zmocněn prohlásit, že v respektu kvůli svým voličům nemám právo podpořit stávající vládní koalici.
***