(14.50 hodin)
(pokračuje J. Liška)
Vážené poslankyně, vážení poslanci, návrh na zřízení Ústavu paměti národa má své příznivce i odpůrce. Odpůrci jsou především přesvědčeni, že stav tzv. vyrovnávání s komunistickou minulostí je dostačující, že není nutné na tomto stavu cokoliv měnit. Příznivci návrhu jsou naopak přesvědčeni, že vznik ústavu je cestou, která tento proces výrazně urychlí a prohloubí. Myslím si, že obdobná situace bude i zde, v Poslanecké sněmovně. Jsem ale přesvědčen, že poslanci a poslankyně zastupující demokratické politické strany budou patřit a patří mezi příznivce tohoto návrhu a vznik Ústavu paměti národa podpoří.
Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane senátore. Prosím, posaďte se ke stolku předkladatelů.
Nyní prosím, aby se slova ujal zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Karel Černý. Pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Černý: Děkuji za slovo. Vážený pane předsedo, vážení členové vlády, vážené kolegyně, vážení kolegové, jako člověk zabývající se naší novodobou historii musím přivítat každou aktivitu související se snahou přiblížit našim nejmladším generacím kapitoly nejnovějších dějin našeho národa, kam řadíme dějiny nedávno uplynulého 20. století.
Ústav paměti národa je navrhován jako veřejná instituce s široce garantovanou nezávislostí. Má mít jednak poslání vědecké a osvětové, jednak by měla zpřístupňovat a zveřejňovat dokumenty podle zákona č. 140/1996 Sb., o zpřístupňování svazků vzniklých činností bývalé Státní bezpečnosti, ve znění zákona 107/2002 Sb., který návrh též novelizuje. Dalším jeho úkolem je vést ucelený archiv dokumentů souvisejících s obdobím komunistické totalitní moci. Proto mění i zákon č. 499/2004 Sb., o archivnictví a spisové službě a o změně některých zákonů. V souvislosti s úpravou postavení ústavu a jeho vedoucích pracovníků i zaměstnanců novelizuje i řadu dalších předpisů, jako je zákoník práce, zákon o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, zákon o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, zákon o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, zákon o důchodovém pojištění, zákon o nemocenském pojištění, zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpečení a zákon o zaměstnanosti.
Vláda pana premiéra Mirka Topolánka se senátním návrhem zákona o Ústavu paměti národa a o změně některých zákonů, sněmovní tisk 15, zabývala na své schůzi dne 13. září 2006, upozorňuje na celou řadu chyb a nepřesností a doporučuje, aby při jeho dalším projednávání v Parlamentu České republiky byly zohledněny. Vážné připomínky jsou i ve stanoviscích Ministerstva vnitra a Ministerstva obrany.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, protože chci k tomuto tisku vystoupit i já, učiním tak mimo svoji zpravodajskou zprávu.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji, pane zpravodaji. Posaďte se ke stoku zpravodajů.
Otevírám obecnou rozpravu, do které se mi přihlásil jako první pan místopředseda Zaorálek, pak zde mám přihlášky - paní poslankyně Kateřina Konečná, pan poslanec Maršíček, pan poslanec Jičínský, pan poslanec Grebeníček, pan poslanec Martínek a paní poslankyně Kateřina Jacques. Pane místopředsedo, máte slovo.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Kolegové, já vám přeji příjemné odpoledne.
Seznámil jsem se s tím senátním návrhem na vydání zákona o Ústavu paměti a rád bych reagoval i na vystoupení pana senátora Lišky, o kterém vím, že se dlouhodobě tomuto tématu věnuje, a já téma paměti a kladení nepříjemných otázek chápu jako velmi vážné. Vzpomínám si na výrok známého sociologa a filozofa Ernesta Gellnera, který řekl na adresu české společnosti, když ještě žil, před pár lety při své návštěvě, že je naší povinností si klást nepříjemné otázky, protože pokud si je nedokážeme klást, tak se můžeme stát pro Evropu nudnými a nezajímavými. Podobně, jako řekl Gellner, se to stalo také mnohým jiným.
Takže já si myslím, že schopnost klást si nepříjemné otázky je významná a možná pro naši budoucnost docela zásadní. Kladu si ale zároveň otázku, jestli tento typ zákona skutečně povede k tomu, co se uvádí v preambuli a co jsme znovu slyšeli od pana senátora Lišky, totiž že je to cesta k tomu, jak se vyrovnat s komunistickým režimem, jak se vypořádat s minulostí. Víte, ta otázka je, jestli vůbec podobný typ ústavu může něco takového dokázat. Teď nejde jenom o stanoviska odborná, která zaznívají v té debatě. Mně se, kolegové, dostal do rukou tady tento Deutschland Archiv: Zeitschrift für das vereinigte Deutschland, je to odborný archivní časopis, který vychází v Německu, a já bych vám chtěl doporučit některé texty pana Martina Sabrowa, anebo i ve Spiegelu nedávno uvedený text paní Soni Polmanové, který se týká právě Gauckova ústavu a toho typu zkoumání, které zvolilo Německo a které se nám dává za příklad dneska.
Vážení kolegové, ta debata, která se vede v Německu dnes, se týká toho, jestli podobný způsob zkoumání minulosti, to, jak se proti sobě postavily složky disidentů proti té násilné represi toho režimu socialistického, jestli takto koncentrovaný výzkum je schopen nám podávat nedeformovanou pravdu o té skutečnosti, kterou jsme tady žili. Když to řeknu zjednodušeně, v těch textech, o kterých mluvím, se píše, že je to, jak se ukazuje, způsob, jak deformovat tu zprávu, protože - odkazuje se na text paní Hannah Arendtové a její práci o totalitarismu, ve které se píše, že vlastně totalitní režimy socialistické v 50. letech se poměrně rychle transformovaly z těch totalitních na autoritářské, protože zjistily, že ty krvavé metody, represe jsou daleko méně efektivní a účinné než ty, které jsou méně nápadné, každodenní a týkající se běžného života lidí. Historici píší v té debatě, která vyhodnocuje činnost těch ústavů, že to možná odvádí pozornost od toho, co bylo pro režimy daleko významnější, že se nejednalo o souboj pouze dvou skupin lidí omezených proti sobě, ale že se jednalo v něčem o daleko širší selhání společnosti jako celku, že ty metody každodenní represe, nenápadné, to, co se týkalo kontroly lidí, co se týče hodnocení jejich práce, to, co se týkalo kontroly pomocí toho, že někteří nemohli dostat své děti na vysoké školy, že byly limity na vycestování, prostě nejrůznější metody kontroly, které prostupovaly život lidí, byly jako kdyby daleko podstatnějším způsobem, který vytvářel atmosféru v té společnosti, než to, co se odehrávalo mezi těmi malými skupinkami. A že dokonce tím, když se soustřeďujeme pouze na tu jednu část a dokonce i ty archivy vyjmeme z těch ostatních, tak se ten obraz tím deformuje a zkresluje.
Já nejsem odborník, nejsem ani archivník, ale domnívám se, že tohle je debata, která si zaslouží pozornost. To je skutečně otázka, jak si skutečně klást nepříjemné otázky a jak nepostupovat naopak způsobem, kdy se nakonec těm nepříjemným otázkám vyhneme, protože zjistíme, že celý ten minulý režim byl záležitostí jenom nějakého boje mezi disidenty a represivním aparátem Ministerstva vnitra, což je určitě velice zjednodušená věc. To, jak ten režim fungoval, to bylo daleko složitější a to vypořádání se s minulostí pravděpodobně nebude jednoduché. Já jsem nedávno viděl průzkum, který byl v Maďarsku uveřejněný, ve kterém se říkalo, ve kterém 80 % Maďarů pokládá Jánose Kádára za nejvýraznější a nejvýznamnější figuru maďarských moderních dějin. To je samozřejmě specifický příběh, Maďarsko.
Já tím chci jenom říci, že to, jak celý systém fungoval, je daleko komplikovaněji zobrazováno v myšlení lidí, a jestli chceme skutečně pracovat s pamětí a klást lidem nepříjemné otázky, tak je otázka, jestli tento ústav je ideálním nástrojem. Víte, právě pro to zúžení a koncentrace se jenom na to jedno téma. Já neříkám, že to téma je nepodstatné, já pouze říkám, že metoda, kterou zvolíme, může být rozhodující pro výsledek. Já říkám, nejsem znalec, odkazuji na tyto texty, které stojí za to si přečíst, protože jsou podle mne velice zajímavé. A varuji před tím zjednodušením pojetí toho výzkumu a bádání.
***