(10.50 hodin)
(pokračuje Bobošíková)
Na ty, kterým divoké společenské a válečné turbulence 20. století nedovolily prožívat běžné radosti i starosti každodenního života. Ta dubnová vzpomínka se vztahuje k Mezinárodnímu dni politických vězňů a dnes myslím, že patří všem, bez ohledu na to, zda zemřeli jako hrdinové v boji za svobodu své země nebo jako bezmocné oběti odvlečené od svých blízkých a umučené v nelidských podmínkách. Svornost ve smrti tak činí tyto vzpomínkové akce důstojnými.
Přesto nebylo lehké k nim po roce 1989 dospět. Hladina emocí ve společnosti rozjitřené spoustou těžkých historických křivd potřebovala čas, abychom nechali promluvit rozum. A já se vás, dámy a pánové, ptám: kolik let ještě budeme potřebovat, abychom dokázali nalézt svornost v životě? A tím vůbec nemyslím onu falešnou jednotu názorů a postojů. Naopak čím pestřejší tyto postoje jsou, tím vytvářejí lepší podmínky pro společnou sílu a prosperitu. Svorností rozumím schopnost domluvit se na tom základním, co činí společnost společností lidskou, to je svoboda a z ní plynoucí odpovědnost, tolerance a ochota vyslechnout jiný názor, úcta jeden k druhému a ochrana slabých před případnou svévolí silných. Co nám brání dohodnout se na těchto hodnotách, respektovat je a tak si navzájem dopřát ten krásný dar důstojnosti? Proč má být právě tento pamětihodný sál degradován na pouhé tržiště, kde se kupčí, dámy a pánové, s lidským strachem? Nepatří sem spíš debaty a spory o myšlenky? Nepatří sem souboj kvalifikovaných argumentů těch, kterým dali občané důvěru, aby zastupovali jejich, a nikoliv své vlastní zájmy?
Asi namítnete, že tento sál v polistopadové historii už zažil ledacos. Jenomže když jsme se v roce 1998 při volbě Václava Havla pohoršovali nad pískající první dámou, netušili jsme, čeho můžeme být svědky při prezidentské volbě deset let po té. Sprosté výhrůžky, vydírání, střelivo v dopisech. Dámy a pánové, obávám se, že jsme na hranici. Nikoliv krok, ale pouhý krůček stačí, a zřítíme se do propasti mafiánského režimu, kde nevládne skutečná demokratická volba, svoboda, tolerance ani úcta, do režimu, kde není místo pro normálního slušného člověka, do systému, který bude pod taktovkou zlovůle silných pošlapávat práva těch nejslabších.
Vydali jsme se špatnou cestou. Stejně rychle, jako mizí myšlenky a demokratické politické soupeření, nastupuje korupce a hrubá síla. Zájem mocných o osudy lidí této země se vytrácí. Před volbami si pak politické strany nechají udělat drahé průzkumy veřejného mínění. To aby věděly, co mají naslibovat a co vesměs nikdy nesplní. Jak jinak si vysvětlit, že tu dnes máme zákony, které vyhánějí nemocná batolata z léčeben, platí dítě i jeho matka a dohromady více než tři tisíce za měsíc? Jsou rodiny, dámy a pánové, a není jich málo, pro které je tato částka neúnosná. Věřím, že alespoň několik z vás to právě v této chvíli zajímá víc než špehování kolegů a fotky či videa z rádoby tajných schůzek.
Možná namítnete, že hlava státu s tím vzhledem ke svým kompetencím mnoho nezmůže. Proč tedy ten lítý boj? Není potom lhostejné, kdo tou hlavou bude? Ne. Není to lhostejné, a vy to dobře víte! Hlava státu totiž může mnohé, když se nebude bát hájit hlasitě hodnoty a principy civilizované společnosti, když bude připravena sloužit lidem, a ne posluhovat mocnostem. Pokud bude mít stále na paměti, že stát musí především chránit slabé, že musí trestat viníky a ne jejich oběti, že musí zajistit všem rovnost před zákonem, ať už se liší v barvě pleti nebo v politické příslušnosti. A to v našem právním řádu, dámy a pánové, ještě zdaleka není samozřejmostí.
Ten, komu svěříte prezidentský úřad, má jedinečnou možnost snímat hloupé nálepky, které staví nebezpečné bariéry mezi lidmi i mezi myšlenkami. Proč například mezi demokraticky smýšlejícími politiky vzniká hra kvůli referendu, proč mají být jeho zastánci automaticky označeni za populisty, když jde o demokratický nástroj jako každý jiný? Proč každý, kdo mluví o solidaritě s nejslabšími, hned dostane na čelo razítko nebezpečného bolševika? Vždyť solidarita se slabými je jednou ze základních vlastností, která odlišuje lidskou společnost od džungle. Jenom v džungli platí zabij, nebo budeš zabit.
Dámy a pánové, ten, kdo se bude dívat v příštích pěti letech na svět z výšky Pražského hradu, měl by vidět dál než ostatní a udělat všechno pro to, aby každá lidská bytost mohla plně využít své schopnosti a nadání, protože budoucnost nám chystá tvrdou výzvu. Obstojíme jen tehdy, když si začneme vážit kvalitního vzdělání. Kvalitní vzdělání otevírá mysl, a tím i dveře do světa úspěšných, do světa velkých ambicí, které se díky tvrdé práci proměňují v každodenní konkrétní hodnoty, které slouží celému lidstvu. Nikdy nerezignujme na velké cíle. S hrdostí a noblesou lva, kterého máme ve státním znaku, pojďme zápasit o místo na slunci v globální konkurenci. Potenciál občanů České republiky je obrovský a my máme šanci uspět. Jenom to nesmíme vzdát. Je to jediná cesta k zachování vlastní identity jako hodnoty plynoucí ze zdravého sebevědomí, a nikoliv identity jako stébla, kterého se marně chytá tonoucí.
Právě teď je před námi velká šance. Zanedlouho budeme předsedat Evropské unii a budoucí hlava státu by měla s veškerým úsilím přimět vládu i opozici, aby zanechaly planého hašteření, využily jedinečné možnosti udávat tón a nespokojily se s rolí pouhého údržbáře evropských procesů. Hlava státu prostě musí mít vizi a znát cíle pro budoucnost. Vím, že bych toho chtěla příliš po jednom člověku. Hlava státu hodná svého titulu to ale může a musí zvládnout, i když jenom tehdy, pokud ji víc než osobní prospěch zajímají osudy historicky těžce zkoušené země a lidé, kteří se tu narodili nebo kteří se tu usadili v naději, že tu najdou domov.
Dámy a pánové, nejsem jenom kandidátka na prezidentku České republiky a europoslankyně, jsem také dcera, manželka a matka dvou dětí a moc dobře vím, že žádný domov se neobejde bez vzájemné úcty, pokory a již zmiňované svornosti a solidarity. Stvořit domov dokáží jen lidé, kteří vědí, že žádný strom neroste do nebe a že ti, kteří jsou dnes nejsilnější, se lehce mohou stát zítra těmi nejslabšími. Vytvořme proto domov bez ohledu na různost názorů a postojů, vytvořme domov hlavně těm, kteří jsou nyní na prahu života. V dětech je totiž klíč k úspěchu. Bez nich nebude budoucnost ani naděje. Chraňme je, pečujme o rodiny, ve kterých vyrůstají. Dopřejme jim ekonomicky důstojnou existenci a bezpečí. Jsem přesvědčena, že jsou mnohem cennější než kariéry nás všech, kteří jsou dnes v tomto sále.
A přesto jsme to právě my, komu reformní kroky vlády přihrály měsíčně nejvíc tisíc korun, navíc tisíce korun, zatímco dětem přikázaly platit za lékařskou péči a jejich matkám snížily mateřskou. Dámy a pánové, takhle se domov nestaví. Naše země přitom v minulosti domovem byla. Jinak by pro ni lidé neumírali. Vraťme jí tuto podobu a lidem také ochotu bránit ji i za cenu nejvyšší.
Dámy a pánové, na závěr mi dovolte poděkovat všem, kteří mi touto kandidaturou umožnili promluvit do volby hlavy státu, státu, jehož osud mi nikdy nebyl, není a nikdy nebude lhostejný. Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Do rozpravy se dále přihlásil předseda vlády Mirek Topolánek. Připraví se pan senátor Kubera. Pane premiére, máte slovo.
Předseda vlády ČR Mirek Topolánek: Vážené senátorky, vážení senátoři, vážené poslankyně, vážení poslanci, vážení kandidáti, uvědomil jsem si, že i já jsem tak trochu pamětník. Také já k vám při této příležitosti promlouvám již popáté.
Minule jsem začal svůj projev slovy, že úřad prezidenta se těší mimořádné úctě a Parlament nikoliv. Minulá volba a chování některých politických stran v ní i po ní mé obavy potvrdily, ba předčily.
***