(16.40 hodin)
Poslanec Martin Říman: Co je důležitějšího než pozdravit své kolegy ze vzdálených končin světa? Samozřejmě to chápu.
Takže to je jedna rovina návrhu. Znamená petrifikaci nesmyslných ustanovení, která jsou dávno překonaná a která pravděpodobně byla nesmyslná i tehdy, ale dnes je to do očí bijící.
Dalším rysem, než se dostanu ke vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec, je to, o čem se tady také už hovořilo, a to je postavení odborových organizací v rámci pracovněprávních vztahů, organizace práce apod. Bylo tady řečeno, a nelze se s tím než ztotožnit, že odborové organizace mají podle tohoto návrhu ingerovat v mnoha situacích a v mnoha případech, které mohou mít pro zaměstnance velmi závažné, v některých případech až fatální důsledky. Měli bychom si nejdříve odpovědět na otázku, zda je to podloženo silou odborových organizací, jejich oblíbeností, masovostí atd. Zdá se, že nikoli.
Vezmeme-li údaje naší největší odborové centrály, která zastřešuje téměř všechna menší odborová uskupení nebo ostatní odborová uskupení, tak v roce 1994 Českomoravská komora odborových svazů zastupovala 1 954 264 členů, tedy téměř 2 miliony lidí, zaměstnanců. O devět let později, v roce 2003 - za rok 2004 se mi nepodařilo bohužel sehnat údaje - to bylo 630 195. Tedy Českomoravská komora odborových svazů ztratila za oněch devět let více než 1 300 000 členů, členská základna se snížila o 70 %. Počet firem, ve kterých Českomoravská komora odborových svazů působí, je necelých 9000. Uvědomíme-li si, že v České republice je jen obchodních organizací, tedy akciových společností a eseróček, přes 200 000 a spousty dalších firem, které fungují jako fyzické osoby, ale zároveň jsou zaměstnavatelé, tak míra zastoupení této největší Českomoravské komory odborových svazů je menší než 5 %, co se týče počtu firem. Jsou to tristní čísla a musím říci, že překvapila i mě. Nedalo se je získat úplně snadno, ale o to nejde. Znamená to, že jestliže návrh zákoníku práce v mnoha a mnoha paragrafech hovoří o tom, že odbory mají takové a takové pravomoci a tou největší pravomocí je to, že zastupují všechny zaměstnance, nejen ty, kteří jsou odborově organizováni, tak uvážíme-li, že zaměstnanců je něco kolem necelých 4 milionů, tak odborové organizace sdružují necelou pětinu zaměstnanců České republiky. A tato pětina má právo jednat jménem a zavazovat se jménem zbývajících 80 odborové neorganizovaných procent. To je vážná věc. Kdyby ten poměr byl opačný, kdyby ten poměr nebyl 2 : 8 ale 8 : 2, tak by to bylo věcí vážné diskuse, jestli ta 20procentní menšina by se měla přizpůsobit nebo ne. Ale ten poměr je opačný a tady se drtivá většina 80 % přizpůsobuje drtivé menšině a jak už jsem řekl, důsledky těch závazků mohou být fatální.
Uvedu příklad - § 209 nového zákoníku práce v odstavci 1. Zde má zaměstnanec ochranu díky zákoníku práce a má pobírat průměrný výdělek, tedy 100 % mzdy, v případě prostojů nebo při dočasném omezení odbytu výrobků apod. Ale může se stát, že této ochrany pozbude díky ustanovení v kolektivní smlouvě a bude pobírat náhradu třeba jen ve výši 60 %, přesně tak, jak je to v § 209 odst. 2. Tedy bez ohledu na to, že se k této skutečnosti mohl či nemohl vyjádřit neodborově organizovaný zaměstnanec, bude mu nepříslušet náhrada mzdy 100 %, ale jen 60 %. A takových případů, jak ještě uvedu, je v zákoníku práce velmi velmi mnoho.
Zákon je dokonce psán tak, že za jisté situace diktuje nebo nutí zaměstnavatele, aby na svém pracovišti zakládali odbory. Slyšíte dobře - nutí zaměstnavatele, aby zakládali odbory, protože bez přítomnosti odborů na pracovišti nebudou zaměstnavatelé moci dělat některé věci. Například se jedná o poměrně rozsáhlou škálu činností, jako je rozvržení pracovní doby, jako jsou konta pracovní doby, jako je práce přesčas či jako je hromadné čerpání dovolené. Ve všech těchto případech může přesáhnout třeba konto pracovní doby oněch 26 po sobě jdoucích týdnů až celkově na 52, ale jenom v případě, že je to ustanoveno v kolektivní smlouvě. To znamená, že pokud kolektivní smlouva na nějakém pracovišti nebude, tak to možné prostě není. Je to samozřejmě pro zaměstnavatele bez takové možnosti komparativní nevýhoda v konkurenčním boji a on bude muset zvažovat, jak se s tím vyrovnat, jestli bude rezignovat např. na zvýšení onoho období na těch až 52 týdnů, anebo jestli to bude řešit tím, že vytvoří něco, čemu se kdysi říkalo žluťácké odbory. Je to absurdní situace, ale skutečně je to tak.
Já bych chtěl zdůraznit, že osobně nemám nic proti odborovým organizacím. (Pobavení v části sálu.) Děkuji za pochvalu. Odborové organizace by mohly být nebo mají být významným partnerem zaměstnavatelů, protože agregují zájmy zaměstnanců na jedné straně a na straně zaměstnavatelů, zejména ve velkých podnicích, usnadňují vyjednávání o podmínkách výkonu práce. Pro velkého zaměstnavatele by bylo samozřejmě nepříjemné, kdyby s každým zaměstnancem musel vyjednat individuální zvláštní podmínky. To znamená, že pro zaměstnavatele za jistých podmínek je existence odborů samozřejmě vítaná, ale musejí to být odbory, které vycházejí z členské základny, jejichž síla a jejichž moc vychází z členské základny, z toho, že lidé do odborů vstupují dobrovolně, protože vědí, že je to pro ně koneckonců výhodné. Ale jak vidíme na zde předložených číslech, tak lidé do odborů nevstupují, zřejmě z nich spíše hromadně vystupují, a není přece dost dobře možné, aby se tento fakt snažila vláda nějak zakrýt tím, že ze zákona budou mít odbory takové pravomoci, jako kdyby v nich bylo 90 nebo 100 % zaměstnanců. To prostě možné není. To je další, druhá rovina zákoníku práce, tedy hypertrofovaná působnost odborových organizací ve vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec, zastupování tam, kde ta přirozená legitimita chybí.
Poslední rovina je ta nejdůležitější a to je rovina vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec. Z toho, co je o této věci v návrhu zákoníku práce napsáno, mám pocit, že se tím navrhovatelé příliš nezabývali na rozdíl od té druhé roviny, tedy působnosti odborů, a že se nijak nezamýšleli nad mnohými citlivými tématy, která by opravdu bylo dobře upravit jinak, než jsme doposud byli zvyklí. Já bych pohovořil asi o dvou nebo o třech.
***