(16.50 hodin)
(pokračuje Michalík)
Toto je věc, kterou je nutné řešit, protože nám mohou vzniknout generace nezaměstnaných, kde táta nedělal, syn nedělal a nebude dělat ani vnuk. Proto si myslím, že návrh je hoden další diskuse. Problém umožnění určitým příspěvkem absolventům škol, jak středních, tak vysokých, zahájení praxe minimálně na dobu 18 měsíců je návrhem, který stojí za diskusi, a proto moje stanovisko je, aby byl propuštěn do druhého čtení.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Otevírám obecnou rozpravu, do které mám jednu písemnou přihlášku, a to paní poslankyně Aleny Páralové. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji. Vážená paní místopředsedkyně, členové vlády, kolegyně a kolegové, právě projednávaný návrh novely zákona o zaměstnanosti je nevyvážený a zavádí neopodstatněné rozdíly mezi jednotlivými nástroji aktivní politiky zaměstnanosti, to je, zavádí nerovnost mezi jednotlivými ohroženými skupinami uchazečů o zaměstnání, k nimž patří například zdravotně postižení lidé či starší ročníky.
Zavedení samostatného dotačního titulu pro práci absolventů nepřinese nic podstatného. Se stávající právní úpravou lze dosáhnout vlastně téhož. Rozdíly mezi stávajícím dotačním titulem, zvaným společensky účelná pracovní místa, a nově navrhovaným dotačním titulem pro absolventy nejsou až tak významné. Kromě toho je v zákoně již nyní dostatek nástrojů na to, aby byli absolventi s příspěvkem státu zaměstnáváni.
Má-li návrh novely zvýhodnit absolventy, pak se obávám, že pokud by byl přijat, bylo by dosaženo spíše opačného efektu, než si možná v dobré víře představují předkladatelé. Dle navrhovatelů dostane firma od úřadu práce na absolventa příspěvek maximálně na dobu šesti měsíců s hrozící sankcí, že vše bude muset vrátit, pokud dojde k rozvázání pracovního poměru před uplynutím 18 měsíců.
Absolvent získává praktické zkušenosti teprve po nástupu do zaměstnání, a když se firma rozhodne jej zaměstnat, musí do něj investovat spoustu času a peněz, než se stane přínosem. Jestliže tedy předkladatelé hovoří o zneužívání ve smyslu, že nějaký zaměstnavatel zneužije aktivní politiku zaměstnanosti, když na vyhrazené místo přijímá jen absolventy, kteří jsou subvencováni, pak bych jim doporučila, aby se seznámili se znalostmi a produktivitou takového absolventa i s tím, kolik prostředků do jeho zácviku zaměstnavatel investuje. Zjistili by, že náklady zaměstnavatele několikanásobně převyšují státní příspěvek.
Dotace na přijetí absolventa proto určitě nebude prvotní motivací zaměstnavatele pro jeho přijetí. Bude-li tedy návrh přijat, dojde k tomu, že kategorie uchazečů zvaná absolvent bude figurovat v evidenci úřadů práce bez dalšího zájmu ze strany zaměstnavatelů. Dojde pouze k uzavírání dohod ne v kategorii absolvent, nýbrž v kategorii vyhrazená pracovní místa a výsledkem bude pouze jediné - zkreslování statistik.
Získání subvenčního titulu do tří měsíců od zaevidování absolventa na úřadu práce možná vypadá pro člověka neznalého věci jako stimulační impuls, ale pravda je jiná. Záměrem návrhu je vlastně první povinné zaměstnání. Připomíná mi to tzv. umístěnky. Kdysi v hluboké komunistické totalitě, ještě před přijetím zákoníku práce v roce 1965, byli absolventi škol povinně rozmisťováni do praxe prostřednictvím umístěnek. Návrh je paradoxem sám o sobě. Lze jej totiž v praxi splnit pouze tak, že člověk dostane umístěnku do nějakého podniku a bude povinen tam nějakou dobu pracovat, ať se mu to líbí nebo ne. A je úplně jedno, jestli mu ji dá úřad práce dnes, nebo zda mu ji dal okresní národní výbor někdy před rokem 1965. Praktickou realizaci si opravdu nedokáži představit. Aby úřad práce splnil tento cíl, tedy umístit všechny absolventy, najde například geologovi místo v pokladně, protože místo pro geologa asi nemá. Být tím geologem, asi bych konstatovala, že takovou službu si může úřad práce strčit za klobouk.
Zkušenosti nám říkají, že pokud je člověk nucen něco dělat, hledá všechny možné cesty, jak se donucovacího tlaku zbavit, například si sežene lékařské potvrzení, odstěhuje se, vdá se apod. Tudy opravdu cesta v demokratické společnosti nevede. Ta vede přes individuální práci, přes sebepoznání absolventa a poznání trhu práce a vlastních šancí na něm.
Podobné administrativní řešení bylo před časem zavedeno ve Francii, také s dobrým úmyslem, aby absolventi škol získali praxi v zaměstnání. A ve Francii se potvrdilo, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly. Výsledkem bylo, že absolventi praxi sice získali, ale jejich šance na trhu práce se tím příliš nezměnila. Když mladí lidé tuší, že pro ně po ukončení povinné praxe místo stejně nebude, jejich motivace pracovat a získávat praxi není nijak intenzivní. Celé opatření mělo větší náklady než efekt.
Nezanedbatelná část absolventů získá místo sama od sebe nebo s pomocí rodiny. Tuto nezanedbatelnou část schopných mladých lidí ale přece stát podporovat nemusí. Nemůžeme přece subvencovat všechny absolventy. Absolventovi je třeba nejprve ponechat prostor, aby se na trhu práce zorientoval a zkusil se o sebe postarat sám. Teprve když mu to nejde, pomůže mu stát. Osvědčená praxe je taková, že úřady práce nechají absolventům asi dva měsíce, aby si hledali práci sami, dají jim některé nabídky od zaměstnavatelů, a teprve pokud se absolvent nechytí, snaží se mu různými formami aktivní politiky zaměstnanosti pomáhat. V předloženém návrhu zákona dostávají úřady práce nařízeno, že musí absolventům do tří měsíců zřídit místo s příspěvkem. Pak ovšem nezbudou finanční prostředky na ty absolventy, kteří pomoc opravdu potřebují.
V poslední době dochází ke sbližování sociální demokracie a komunistické strany. Přesto doufám, že Poslanecká sněmovna odmítne tutu perlu levicového intelektu minulého století a že v této Sněmovně neprojde. Já dávám návrh na zamítnutí právě projednávané předlohy.
Děkuji za pozornost.
***