(12.40 hodin)
(pokračuje Petr)
Líbí se mi návrh, že kromě dotací bude mít vysoká škola i příspěvek, který bude moci kumulovat, protože my, kteří jsme pracovali s nějakými penězi ze státního rozpočtu a nebyli jsme je schopni prostavět nebo utratit, tak v měsíci listopadu začínal hon na to, jak utratit státní peníze. Čili nic není pouze černobílé. Naprosto se ztotožňuji s tím, aby vysoké školy neplatily daně, protože výběr 3,6 milionu korun nás asi stojí víc na výběru daní, než to přinese státní pokladně.
Ale domnívám se, že zákon o školném, který je velice skryt v reformě poplatků, mě vede k tomu, abych doporučil zamítnutí tohoto zákona v prvém čtení. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Do rozpravy se přihlásil pan zpravodaj, který má přednostní právo, a paní poslankyně Michaela Šojdrová. Kolegyně a kolegové, ještě předtím, než pan zpravodaj dojde k mikrofonu, tak bych vám chtěla sdělit, že se domnívám, že by bylo vhodné, abychom před polední přestávkou a před volbou, která bude ještě před polední přestávkou, dokončili tento bod, protože by se mi zdálo nesolidní, abychom pana senátora Roubíčka tady nechali čekat na někdy do odpoledne. Říkám to jako jakýsi apel.
Prosím, pane zpravodaji.
Poslanec Walter Bartoš: Děkuji, paní předsedající. Vážená vládo, dámy a pánové, než se s vámi podělím o to, jak se na tento návrh zákona dívám, tak mi dovolte, abych reagoval na své předřečníky několika poznámkami.
Nejprve na paní kolegyni Konečnou. Její první poznámka se týkala tzv. podjatosti, že ona je studentka a že jí se tento zákon týká. Musím ji prostřednictvím předsedajícího upozornit, že jí se tento zákon netýká, neboť tento zákon není retroaktivní. Týkal by se studentů, kteří nastoupí do 1. ročníku. Pokud vím, ona je studentka ročníku vyššího, takže se jí tento zákon netýká. To za prvé.
Za druhé. Pan kolega Petr i paní kolegyně Konečná zde použili větu, že se poprvé prolomí bariéra školného. To také není pravda. Bariéra už je přece dávno prolomena. Dnes se školné platí na vyšších odborných školách a platí se v podstatně vyšší míře, než předpokládá tento návrh Senátu. To za druhé.
Za třetí. Paní kolegyně Konečná si dala určitě velkou práci s tím, že si vybrala určité informace o americkém vzdělávacím systému. Předesílám, že já nejsem velkým obdivovatelem amerického vzdělávacího systému, nicméně fakta jsou taková, že v ratingu nejlepších 500 škol na světě v první pětadvacítce figuruje 22 amerických vysokých škol - to je jenom poznámka - takže americké školství není až tak špatné, jak jsme tady slyšeli.
Poslední poznámka ke kolegovi Petrovi. Nepoužívejme tady, pane kolego, obracím se na vás prostřednictvím pana předsedajícího, to, že některá škola nedostala výzkumný záměr a druhá ho dostala. To je tak vážná kauza, že to bych tady v této Sněmovně raději být vámi a být sociálním demokratem vůbec nezmiňoval, protože máslo na hlavě má vaše paní ministryně školství, která zde bohužel nesedí při projednávání tohoto důležitého zákona.
A teď, dámy a pánové, k zákonu, u kterého jsem sliboval, že se podělím o své dojmy.
Návrh, který máme před sebou, je ve zkratce nazýván návrhem na zavedení školného. Pan kolega Petr to takto použil. Musím říci, že to není přesné, neboť jde o víc. Návrh je rozhodně komplexnějším pokusem o jakousi systémovou změnu v oblasti, o které toho všichni moc namluví, ale pro kterou se toho moc nedělá. S návrhem nemusíme v detailech souhlasit, ale minimálně mu nelze upřít snahu napravit fungování alespoň některých důležitých oblastí, a to právě těch, jejichž podpora ze strany minulé i současné vlády se pravidelně omezuje na konstatování, že problémy jsou vážné, a omezuje se na sliby, že se s tím něco opravdu musí dělat. Nedělá se však vůbec nic, a to přesto, že právě tato oblast vzdělávání, speciálně pak vzdělávání vysokoškolské, měla být podle slibů minulé i této vlády největší prioritou. Kdykoliv ale mělo dojít na nějakou konkretizaci nebo nedej bůh na realizaci slibů, slýchali jsme buď prázdné fráze, nebo na první pohled příznivé, přesné součty nepřesných čísel, popřípadě halasně vytrubované výroky o připravovaných reformách. Ty se však posléze vždy ukázaly buď přešlapováním na místě, nebo dokonce krokem zpátky.
Ve světle toho, co jsem před chvílí řekl, si především zasluhuje pozornost skutečnost, že s návrhem na reformní změnu nepřichází vláda, ale přichází Senát. Vláda sice o reformě již minimálně několik let mluví, ale to, co Ministerstvo školství nazývá reformou, není nic víc než jen další zastírací manévr. Na jalovosti toho, s čím údajně přichází Ministerstvo školství, nic nemění ani samochvála nepřítomné paní ministryně školství, která řekla pro BBC - cituji: "Je to opravdu velký úkol, protože si myslím, že je to vlastně poprvé, kdy se některý ministr rozhodl naše vysoké školství reformovat, a jedná se především o posílení financování vysokých škol a o transformaci veřejných vysokých škol." Konec citátu paní ministryně z BBC.
Údajně by to, co ministerstvo navrhuje, mělo řešit zlepšení možnosti přístupu k vysokoškolskému vzdělání, překonání pověstného chronického podfinancování vysokých škol, zvýšení kvality vzdělávání a výzkumu a tím i konkurenceschopnosti našich škol v evropském a širším prostoru a v neposlední řadě i sociální zajištění studentů.
Souhlasit snad lze jedině s tím, že pokud by něco podobného bylo skutečnou ambicí Ministerstva školství, jednalo by se o počin opravdu záslužný a o obrovský úkol. To, co je ale ministerstvem předloženo, a to, co je honosně označováno za koncepci reformy vysokého školství, není podle mého soudu nic jiného než jen další zdůvodnění žádosti o navýšení dotací vysokým školám. O nástrojích, jak reformovat vysokoškolský vzdělávací sektor tak, aby se postupně stal méně závislým na státu, respektoval studenta jako klienta a otevřely se vzdělávací příležitosti i pro studenty z chudších rodin, se v tomto materiálu, mám na mysli materiál, který předložilo Ministerstvo školství, nedočteme. Bez zavedení podobných motivačních nástrojů jak pro studenta, tak pro vysoké školy, se sice možná můžeme nadít dílčího zvýšení prostředků státního rozpočtu pro veřejné vysoké školy, ale nikoliv jejich užitečnosti a efektivní využití.
O nějaké reformě, pokud neřeší příčiny nedobrého stavu, zejména skutečné příčiny vleklých ekonomických potíží vysokého školství, nemůže být, dámy a pánové, ani řeči. Je s podivem, že to nevidí nejen ministerstvo, ale ta část akademické obce, se kterou ministerstvo onu údajnou koncepci reformních změn připravovalo.
Záměrně jsem nyní nemluvil o akademické obci jako o celku, kterou se vláda ve svém dokumentu Koncepce reformy vysokého školství ne zcela korektně zaštituje, ale jen o její části, neboť předkladatelé projednávaného návrhu tohoto zákona, nepochybně rovněž významní členové akademické obce, evidentně to, co vláda předkládá, nepovažují za dostatečné, účinné a koncepční. Proto také přicházejí se svým návrhem na řešení příčin problémů. Problémů, o kterých sice vláda nemůže nevědět, ale které nechce vidět jen z důvodu typicky politického populismu. Ostatně neochotu nebo neschopnost vlády navrhnout zásadní reformní změny potvrzuje i český premiér. Ten ve své řeči pronesené k zástupcům akademické obce u příležitosti zahájení akademického roku prohlásil, že si Česká republika bude na reformy vysokého školství, podobné např. těm, které pod vedením Tonyho Blaira uskutečňuje Velká Británie, muset počkat nejméně patnáct let. Ale proč se má čekat a riskovat další propad konkurenceschopnosti České republiky a zmaření dalších stovek tisíců životních plánů mladých lidí, kteří ve vzdělání vidí klíč k životnímu úspěchu?
Podle premiéra by reforma podobná té, kterou zavádí jeho politický souputník Blair, vedla údajně v Česku k zvětšení sociálních bariér v přístupu k vysokoškolskému vzdělání. Tím strašákem, který by ony sociální bariéry v přístupu k vysokoškolskému vzdělání měl způsobit a který je pro českou levici něco jako muleta pro španělského přežvýkavého sudokopytníka, je údajně právě školné. Podobné tvrzení je nesmysl a má sloužit jen jako zastírací manévr. Jak je možné, že premiér ani jeho ministryně školství po letech diskusí nevědí, že v zemích, kde se platí školné a existují silné programy finanční pomoci studentům z nízkopříjmových rodin, je podíl dětí z dělnických rodin dosahujících na vysokoškolské vzdělání třikrát vyšší než u nás?
***