(10.50 hodin)
Poslanec František Beneš: Dámy a pánové. Dovolte, abych faktickou poznámkou, skutečně jenom faktickou poznámkou uvedl na pravou míru to, co říkal pan kolega Pleva. Není pravda, že Národní divadlo nepředložilo doklady o jednání s vlastníkem nemovitostí. Po celou dobu projednávání tisku ve výboru jsme měli k dispozici materiál, který mám nyní u sebe, kde je uvedeno, jsou doklady minimálně o šesti kolech jednání s vlastníkem pozemků. Myslím, že bylo jenom věcí každého poslance, jestli se s tímto materiálem seznámil, předtím než bude vystupovat.
Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Nyní pani kolegyně Čurdová, potom Talíř Karas a Filip. Všechno jsou to faktické poznámky.
Poslankyně Anna Čurdová: Já bych chtěla potvrdit to, co tady přede mnou řekl pan kolega Beneš, který mi tak trochu vzal vítr z plachet. Já jsem tady posledně říkala, že na výboru pro vědu, výzkum, mládež a tělovýchovu je zhruba metrový stoh materiálů, které se týkají Národního divadla, a je mi opravdu líto, že pan poslanec Pleva, který je už dlouholetým členem této Sněmovny, nebyl schopen se s těmito materiály seznámit.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nyní pan kolega Talíř.
Poslanec Jaromír Talíř: Pane předsedající, kolegyně a kolegové, chci zareagovat na dvě poznámky, které tady zazněly už možná ve vystoupení pana ministra Tigrida, ale speciálně to řekl pan kolega Jičínský, že… Pardon. Ale reaguji na vystoupení pana profesora Jičínského, který prohlásil, že jednání tehdejšího ministra kultury Tigrida k ničemu nevedlo. To prostě není pravda. Tady Poslanecká sněmovna - mám pocit, že to už byla Poslanecká sněmovna České republiky - už jednou se tímto problémem na návrh poslanců ODS vyřešit to zákonem zabývala a výsledkem byl - ne že to nikam nevedlo - ale systém smluv o věcných břemenech, které byly postupně podepsány mezi Českou republikou v zastoupení ministerstvem kultury a firmou Themos a byla uvalena věcná břemena na to, aby mohlo fungovat Národní divadlo a přitom se neohrozily ty vlastnické vztahy. Takže není pravda, že jednání nikam nevedla. Ta jednání vedla k vytvoření smluvního systému, který zabezpečuje fungování provozu Národního divadla. Na druhé straně je potřeba také přiznat, že jiná věc je plnění těchto dohodnutých smluv. Tam by bylo třeba, aby uměl příslušný orgán vymoci to, aby se smlouvy plnily. Ale opakuji znovu, není pravda, že problém nebyl vyřešen, byl vyřešen systémem smluv o věcných břemenech.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nyní je přihlášen pan kolega Karas s faktickou poznámkou, po něm pan kolega Filip.
Poslanec Jiří Karas: Dámy a pánové, opravdu tři velice krátké poznámky. Za prvé, bylo by možná dobré, kdyby alespoň někteří z nás navštívili onu inkriminovanou budovu a přesvědčili se, že skutečně nejedná se o žádný jiný problém než o to, získat do vlastnictví restaurační zařízení. Nic víc, nic méně. Technologické zařízení je pod povrchem budovy a je k němu dostatečný přístup. To za prvé. Za druhé bych rád připomněl, že to byl řád svaté Voršily, který daroval v 19. století pozemky pro stavbu Národního divadla. A třetí poznámka je taková - pokud si dobře vzpomínám, předtím než řád budovu prodal, nabídl tuto budovu darem Národnímu divadlu. Jsem pamětníkem a domnívám se, že to říkám v souladu s pravdou. A pokud se nemýlím, byl to ředitel Národního divadla, který v této chvíli v té době tento dar odmítl.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Nyní má slovo pan kolega Vojtěch Filip.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji. Vážený pane předsedající, členové vlády, paní a pánové. Konečně alespoň v posledním příspěvku kolegy Karase zaznělo něco, co má racionální jádro, to znamená, abychom se vrátili k předmětu navrženého zákona. Pokud tady někdo mluví o tom, jakým způsobem došlo ke změnám vlastnictví mezi státem a církví, museli bychom se vrátit hluboko do historie k císaři Josefu II. A nemusím alespoň znalcům dějin státu a práva na území Československa nebo České republiky vysvětlovat, co byla josefínská reforma, jakým způsobem se upravily vztahy mezi katolickou církví a rakousko-uherským mocnářstvím.
Druhá záležitost, která měla jasný vliv, a to děkuji právě kolegu Karasovi, že v té době na začátku, nebo respektive na konci 19. století, začátku 20. století řád svaté Voršily patřil mezi ty, kteří měli velmi korektní vztahy se státem, a projevilo se to v podstatě i v oné smlouvě mezi republikou Československou a Vatikánem. Nakonec ta mezinárodní smlouva platí dodnes a je jen škoda, že se jí v podstatě neřídíme a že neustále se tady množí podmínky k tomu, aby se smlouva změnila a ten fixní stav se pohnul někam jinam.
Problém, který nastal, tady popsal myslím si pan profesor Jičínský zcela přesně, protože byl účasten na jednání tehdejšího Federálního shromáždění. A tady se také datuje trochu změna postoje řádu svaté Voršily vůči československému, později českému státu.
A nyní ta poslední poznámka, která vrací předmět jednání tam, kde má být. Forma vyvlastnění je známa ze stavebního zákona. Zákon číslo 50/1976 doznal největší změny v těch inkriminovaných paragrafech, myslím 102 a výše, právě v roce 1998. A rád bych připomenul zejména kolegům z Občanské demokratické strany, že to byl jejich kolega inženýr architekt Ullmann, který navrhl současné znění těch paragrafů, které se týkají vyvlastnění. Ten text odpovídá ústavní dikci, že vyvlastnit lze pouze ve veřejném zájmu a za náhradu. To, že za veřejný zájem může být podle stavebního zákona považován i zájem soukromé osoby, je vadou této změny z roku 1998, nikoliv původního textu z roku 1976. A protože použití vyvlastňovacího řízení stavebním úřadem mi připadá v této věci minimálně jaksi trochu odvážné a řekl bych i pro tento případ nevhodné, protože správní úřad má napravovat omyl, který byl vložen do vládního návrhu zákona o navrácení majetku církvím a kongregacím, podle mého soudu je tedy na tom, kdo tento omyl způsobil, aby postupoval tím způsobem opačným - pokud nedojde k dohodě. Nikdo přeci nenutí řád svaté Voršily, potažmo firmu Themos, aby setrvávala na svém vlastnickém právu, a pan jednatel, jak jsem si všiml, je na galerii. Čili od roku 1992, respektive od roku 1994, když zkolabovalo ono jednání, které iniciovalo Národní divadlo a v podstatě ho řídil pan bývalý ministr kultury Tigrid, bylo možné kdykoliv dojít k tomu, že firma Themos odprodá Národnímu divadlu tuto budovu, tento spor ustane, a tak vyjádří minimálně úctu k tomu, co je Národním divadlem. On totiž odkaz na to, že nejde o budovu, kde se hraje, je v této chvíli trochu nepoužitelný, protože to bychom setrvávali v oné chybě a vadě, která nastala v zákoně z roku 1991. Takže ten proces, že se vyvlastňovací řízení má vlastně zahájit zákonem, že půjde o vyvlastnění za náhradu, že nemůže být firma Themos zkrácena na svých majetkových právech, jenom za nemovitost získá finanční prostředky, je podle mého soudu postup ústavní a korektní.
***