(12.00 hodin)
(pokračuje O. Němec)
Po absolvování obecné a občanské školy se vyučí malířem pokojů a vojenskou prezenční službu prodělal v Brandýse nad Labem jako svobodník. Při své pracovní činnosti se setkává se stále větším nepřátelstvím, nevraživostí a ponižováním ze strany německy hovořících spoluobčanů. V době nejhoršího ohrožení československé státnosti se stává příslušníkem Sboru obrany státu na státní hranici v oblasti Rájec - Tisá. Zde doslova se zbraní v ruce brání její nedotknutelnost. O urputnosti bojů svědčí vyvraždění sousedního družstva nacistickými vrahy. (Ve sněmovně je hluk.) Pomáhá rodinám zatčených, varuje předvolávané před totálním nasazením. To zažívá také na vlastní kůži v Hněvicích u Roudnice nad Labem na stavbě zásobníku paliva pro nacistické okupanty. Přežívá bombardování. Zachraňuje život, když je předvolán ke konfrontaci na gestapo k určení totožnosti zadrženého muže. Přestože ví, o koho že z Jablonce nad Nisou jde, vypovídá, že dotyčného vůbec nezná. Tento člověk se koncem padesátých let setkává se synem svého zachránce a po něm vzkazuje dík za záchranu svého života.
František Radkovič má i služební zařazení v budově rozhlasu na Vinohradské třídě, kde i hájil tehdejší Československý rozhlas. Účastní se bojů před a v budově rozhlasu, vede útočící jejím labyrintem a přežívá. Převáží ze starého výstaviště tam zazděné tolik potřebné léky a zdravotnický materiál do nemocnic na Karlově náměstí a Vinohradech. Statečnost pana Františka Radkoviče před nepřítelem a jeho vojenské chování ve dnech 5. až 9. května 1945 je pochvalně zaregistrována jeho tehdejším velitelem na Praze-východ. Za své činy a hrdinství byl tehdy navržen i na vyznamenání.
Vlivem nastupujícího panování komunistické strany ve složkách vzniklého Sboru národní bezpečnosti, jejímž členem se nechtěl rozhodně stát, tehdy návrh neprošel. Také pokus zaplést jej do protistátní činnosti nevyšel. Neskočil na rafinovanou provokaci, a tak neskončil v mlýnici vykonstruovaných procesů s mnohými z velení povstání v Praze. Krátce potom byl dne 30. září 1950 ze Sboru národní bezpečnosti jako nestraník a prvorepublikový policista vyhozen. Odměnou jemu a jeho rodině je pak dvojí vyhození z bytu a v té době těžko s tímto cejchem hledá jakoukoli práci.
Jmenovaný ve prospěch svého svobodného státu a jeho občanů bez váhání nasadil to nejcennější - svůj život. Na záchraně životů mnohých se sám osobně podílel. Zemřel 30. ledna 1988 na prahu dnešní svobody.
Dámy a pánové, já si dovolím požádat jako jeden z předkladatelů o podporu mého návrhu na toto státní vyznamenání. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Jako další se přihlásil do všeobecné rozpravy pan místopředseda Jan Kasal. Poté vystoupí pan poslanec Stanislav Křeček.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Paní místopředsedkyně, dámy a pánové, členové podvýboru mi dají za pravdu, že jsme spolupracovali s řadou orgánů a organizací na aktivitách, které měly směřovat k tomu, abychom našli někoho vhodného, kdo by se mohl ucházet o propůjčení nebo o udělení medaile Za hrdinství. Musím přiznat, že se podvýboru příliš mnoho nedařilo, a proto když jsem byl seznámen s tím, jakým způsobem v uplynulých dnech mladá policistka podpraporčík Radka Provazníková zasáhla proti násilníkovi, který ohrožoval bezpečnost, zdraví i životy našich spoluobčanů, rozhodl jsem se navrhnout rozšíření bodu III. udělení medaile Za hrdinství o podpraporčíka Radku Provazníkovou, narozenou 8. ledna 1978. Je zařazena jako policejní komisař služby kriminální policie a vyšetřování.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Nyní pan poslanec Stanislav Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Paní předsedající, kolegyně a kolegové, když jsem byl na počátku roku 1990 kooptován do tehdejší České národní rady, byla v České národní radě utvořena komise pro vyšetření smrti Pavla Wonky. Závěry této komise jsou takové, že bych doporučil každému, kdo by chtěl hlasovat pro udělení vyznamenání Pavlu Wonkovi, aby se s těmito závěry seznámil.
Pavel Wonka, přestože byl neoprávněně odsouzen a zemřel ve vězení, se stal symbolem něčeho, čím nebyl. Dovoluji si proto požádat, abychom o tomto návrhu hlasovali zvlášť.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Jako další vystoupí pan poslanec Petr Bratský.
Poslanec Petr Bratský: Vážená paní předsedající, vážená sněmovno, i při vědomí, že tento návrh neprošel podvýborem pro přípravu návrhů na státní vyznamenání, jehož jsem členem, byl bych rád znovu a veřejně vyzval Sněmovnu, aby mezi svými návrhy na státní vyznamenání, konkrétně medaili Za hrdinství, postoupila prezidentu republiky i jména členů odbojové skupiny ve složení Ctirad Mašín, Josef Mašín, Milan Paumer, Ctibor Novák, Zbyněk Janota a Václav Švéda - tři poslední jmenovaní in memoriam.
V odůvodnění tohoto návrhu se nechci zastavovat u samotného příběhu skupiny, který je víceméně všeobecně známý, ale rád bych zmínil několik souvislostí a pohledů. Souzeno pohledem dnešní doby, nacházíme na případu bratří Mašínových nejeden kontroverzní moment. Oni ale tehdy přemýšleli, rozhodovali se a konali v úplně jiných podmínkách, ve zcela jiném kontextu doby a za jiného vnímání tehdy bolestně čerstvých historických událostí. Avšak i my, obohaceni o dalších 50 let odstupu a poučeni nesčetnými peripetiemi národního osudu, můžeme vyjádřit úctu a uznání jejich boji proti komunistické chobotnici roztahující svá chapadla nad celou zemí. Ano, viděno optikou dneška byl to boj nerovný a marný. Oni to tak tehdy nevnímali, ani vnímat nemohli. Na rozdíl od velké části národa nepodlehli dvojímu znásilnění a pokoření duše národa, neohnuli páteř po psychologicky zničujícím účinku Mnichova 1938, ale ani okupace, ani Února 1948, a neváhali se aktivně postavit nastupující totalitě. (Hluk ve sněmovně.) Jako vězeň odsouzený k smrti shnitím v komunistickém koncentráku rozhodli se i tváří v tvář popravčí četě zvolat "Svobodu, nebo smrt!" a jako zázrakem pak unikli z obrovského vězení, kterým se tehdy naše země na dlouhá léta stala.
Kdo chce šermovat násilným charakterem jejich postupu, měl by také uznat nade vši pochybnost násilný charakter komunistické diktatury. Čím jiným než hrubým násilím byly justiční vraždy či jen prachsprosté mordy lidí jako Heliodor Píka, Milada Horáková nebo třeba množství obyčejných a dnes již polozapomenutých nevinných lidí, zastřelených třeba bez milosti pohraničníky jen za to, že chtěli využít svobody pohybu do svobodného světa. Nemluvě už o takových absurdnostech, jako bylo násilné vyřizování si účtů mezi tehdejší komunistickou sebrankou navzájem či dlouhodobé věznění a mučení lidí, kteří s bojem proti režimu, podobně jako často zmiňovaný Mašíny zabitý pokladník, původně neměli nic společného. Mezi jinými připomeňme naše poválečné mužstvo hokejových mistrů světa, například. Tváří v tvář těmto skutečnostem se nelze divit, že bratři Mašínové a jejich spolubojovníci jednali tak, jak jednali, chtěli-li mít aspoň nějakou šanci na přežití. A někteří z nich také nepřežili.
V polovině června proběhlo v Senátu veřejné slyšení ke kontroverznímu návrhu na vyznamenání skupiny bratří Mašínů, kteří počátkem padesátých let vedli osamělý boj s komunistickou diktaturou.
***