(9.20 hodin)
(pokračuje Rujbrová)
Potíž nás politiků spočívá v tom, že ve vlastním zájmu musíme brát ohled na většinu voličů, a ta je heterosexuální, ale jak nasvědčují výzkumy veřejného mínění, na rozdíl od našeho dosavadního přístupu je překvapivě tolerantní. I když tolerance asi není ten nejlepší pojem. Homosexuálním spoluobčanům totiž nejde o toleranci, ale o zrovnoprávnění.
Návrh zákona po právní stránce není dokonalý, jak konečně poukazuje ve svém jinak neodmítavém vyjádření stanovisko vlády. Ostatně dokonalost přiznáme málokterému návrhu, a to i když na něm vládní legislativci pracovali. Návrh ovšem nemá právní chyby, které by nebylo možné bez většího úsilí v průběhu projednávání napravit.
Dnes jsme v prvém čtení, a budeme tedy diskutovat o tom, zda se má Poslanecká sněmovna tímto návrhem zabývat. Možná mě budete pokládat za podjatou, protože jsem se podílela na dvou z předcházejících návrhů podobného zákona, ale chci říci, že už je nejvyšší čas. Děkuji vám. (Potlesk v části sálu.)
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní kolegyni Zuzce Rujbrové za její zpravodajskou zprávu a otevírám obecnou rozpravu, do které mám v tuto chvíli šest přihlášek. Jako první je přihlášena paní místopředsedkyně Jitka Kupčová. Připraví se paní poslankyně Vlasta Parkanová, po ní paní poslankyně Helena Mallotová. Prosím, paní místopředsedkyně, máte slovo.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Vážený pane místopředsedo, vážené kolegyně, vážení kolegové. Již počtvrté projednáváme v Poslanecké sněmovna návrh zákona, který si klade za cíl přijmout určitou právní regulaci soužití osob stejného pohlaví. Doposud však vždy projednávání podobné předlohy doprovázela velmi bouřlivá debata, což samo o sobě je velmi pozitivní. Nicméně tyto debaty se v předchozích dobách neobešly často bez vulgarismů, ale i osobních napadání. Já bych si velmi přála, aby dnešní projednávání bylo racionálnější, abychom si uvědomovali, že jde skutečně o velmi závažnou právní úpravu, představující v našem právním řádu novinku, abychom nezlehčovali argumenty ostatních. Je velmi pravděpodobné, že je mezi námi jen velmi málo těch, kteří ještě nejsou rozhodnuti o tom, jak budou hlasovat. Chci tedy vyzvat ke klidu a věcnosti a ke snaze pochopit, že jak příznivci, tak odpůrci tohoto návrhu svůj projevený názor myslí upřímně.
Nemyslím si, že je nutné zdůrazňovat zvyšující se počet států, kde právní regulace soužití osob stejného pohlaví byla přijata. Je to sice velmi významný fakt, který podle mého názoru svědčí ve prospěch návrhu, přesto si myslím, že daleko významnější je skutečnost, že navrhovanou právní úpravou můžeme my zákonodárci ulehčit život ve společnosti určité skupině lidí bez toho, že bychom nějak poškodili skupinu jinou. A pokud toto můžeme učinit, myslím si, že žádné jiné zdůvodnění nemá vyšší hodnotu.
Kolegyně a kolegové, pro ty, kteří si provedli určité srovnání s předchozími úpravami, s předchozími návrhy, je jistě zřejmé, že předkládaný návrh je určitým kompromisem, je návrhem, který je méně ambiciózní, než byly ty předchozí.
Navrhovaný institut registrovaného partnerství není institutem rodinného práva. Sleduje jiný cíl než manželství. Myslím však, že je poctivé přiznat určitou podobnost. Zatímco však manželství má vytvářet optimální podmínky pro založení rodiny a výchovu dětí, registrované partnerství má usnadnit život našim spoluobčanům, kteří mají odlišnou citovou a sexuální orientaci od většiny ostatních.
Ti, kteří z důvodů, které je nutno respektovat, vytýkají jakékoli právní regulaci zejména to, že institut registrovaného partnerství oslabí institut rodiny, se podle mého názoru mýlí. Nemám pocit, že by vůbec mohla taková právní úprava mít vliv na moje manželství nebo na manželství kohokoli jiného. Ani zkušenosti ze států, kde podobná právní úprava existuje již několik let, nehovoří o negativním vlivu na institut rodiny. Námitky jsou i takové, že není nutná žádná speciální úprava, že si naši spoluobčané s menšinovou orientací mohou své vztahy, vzájemná práva a povinnosti upravit smluvně. Myslím, že toto však platí pouze částečně. Nedá se smluvně upravit vztah tak, aby důsledkem takové dohody byla zákonem uznaná forma takového soužití, možnost se veřejně zákonem uznanou formou přihlásit ke svému partnerovi.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, jako v každé lidské činnosti, platí i v naší zákonodárné legislativní, že kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Věřím tomu, že těch, kteří chtějí usnadnit život našim homosexuálním občanům, je zde v Poslanecké sněmovně více než těch, kteří se domnívají, že není podobná úprava potřebná nebo že není vhodná. Já vás tedy prosím, abychom se zamysleli a propustili tento návrh do dalších čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní kolegyni místopředsedkyni Jitce Kupčové. Ještě před paní kolegyní Parkanovou oznámím, že pan poslanec Bielesz má náhradní kartu číslo 33.
Nyní paní kolegyně Vlasta Parkanová. Prosím, paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Vlasta Parkanová: Děkuji za slovo. Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, tento návrh zákona o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví je parlamentní stálicí a objevuje se tady už poněkolikáté, jak zde již bylo řečeno. A tak jako se příliš nemění samotný návrh tohoto zákona, nemůže se ani příliš mnoho měnit argumentace, a to jak na straně jeho zastánců, tak na straně odpůrců.
Já jsem si procházela diskuse z minulého i předminulého volebního období a uvědomila jsem si, že více než věcným sporem o možnost homosexuálních párů uzavírat spolu svazky více či méně podobné manželství jde o střet dvou zásadně odlišných pohledů na společnost a na její instituce.
Příznivci tohoto návrhu zákona tuto diskusi v podstatě vést odmítají, nebo ji bagatelizují argumenty ad hominem vůči lidem, kteří se na tento problém odmítají dívat izolovaně, bez jeho společenského kontextu. A již tradičně jim napomáhá silná podpora, které se těmto návrhům dostává v médiích od novinářů a i od dalších tvůrců veřejného mínění. Nejen u nás, ale prakticky všude ve svobodném světě je diskuse o homosexuálním partnerství i o homosexualitě jako takové svazována mocnou lobby, která v rámci politické korektnosti fakticky diktuje, co se smí a co se nesmí říkat, aby člověk nebyl označen za homofobního a netolerantního.
Mezi odpůrci tohoto návrhu zákona jistě takoví lidé existují a jistě si některá jména a osoby můžeme v paměti vybavit. Já se ale přesto chci pokusit vám vysvětlit, že existují velmi závažné argumenty proti uzákonění registrovaného partnerství. A tyto argumenty přitom nevycházejí ze žádných osobních pocitů, z antipatií či animozit, ale z předlouhých historických zkušeností i současných potíží, kterým lidská společnost čelí na počátku 21. století. Předem se omlouvám za to, že mnohé z mých argumentů budou opakováním toho, co jsem zde již uvedla při projednávání minulých předloh návrhů zákonů o registrovaném partnerství. Ale nejsem to já, kdo toto téma stále do sněmovny vrací. A nezbývá tedy, než trpělivě znovu vysvětlovat, v čem jsou předpoklady zastánců tohoto zákona mylné.
Snad největší iluzí a mýtem okolo registrovaného partnerství je tvrzení, že tento institut lze přijmout jaksi izolovaně, pro určitou pevně ohraničenou skupinu a bez jakéhokoli dopadu na zbytek společnosti; tím zejména myslím manželství heterosexuální. Preferované postavení manželství muže a ženy však není samoúčelné. Má-li být stejně nebo obdobně zvýhodněn i svazek lidí stejného pohlaví, musíme si nutně položit otázku, zda pro to existují stejné anebo obdobné důvody. Příčiny preferovaného postavení rodiny sahají až k samotnému úsvitu civilizace. Po tisíce let je rodina základní podstatou uspořádání každé lidské společnosti. Je produktem evoluce. Je produktem procesu, který při svém výběru pracuje proti lidem, kteří jsou náchylní opustit své potomstvo, a pracuje ve prospěch těch, kteří jsou připraveni o potomstvo pečovat a tuto péči zajišťovat v rámci příbuzenstva, které je charakterizováno především genetickou linií.
Výčet sociálních funkcí rodiny však zdaleka nemůže vystihnout její podstatu, a právě zjednodušený pohled na rodinu a na manželství stál na počátku velmi hluboké krize, která rodinu a s ní celou společnost postihla v posledních desetiletích.
S nástupem právního pozitivismu ve společnosti převládl názor, že manželství je vlastně smlouva, smlouva, ve které plnění z jedné strany je podmíněno plněním ze strany druhé, a že jakmile má jedna strana důvod se domnívat, že strana druhá přestala plnit své závazky, cítí se být oprávněna přestat plnit i ty své.
***