(12.10 hodin)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Bratskému. Prosím, aby se slova ujala paní poslankyně Michaela Šojdrová.
Poslankyně Michaela Šojdrová: Vážený pane místopředsedo, vážení páni ministři, kolegyně a kolegové, dovolte mi, abych se nyní vyjádřila k návrhu zákona o pedagogických pracovnících. Tímto zákonem se dostává pedagogickým pracovníkům samostatné normy upravující jejich právní postavení. To považuji na zákoně za nejcennější, zejména v souvislosti s decentralizací řízení vzdělávací soustavy a s decentralizací vzdělávání samotného. Marně budeme budovat vzdělávací systém, hovořit o finančním toku, o institucích, nebudeme-li se starat o pedagoga samotného, o jeho přípravu na pedagogickou práci, o jeho další vzdělávání, kariérní růst, a to v souvislosti s odměňováním. Pedagog je klíčový činitel ve vzdělávání a je třeba, aby jeho postavení bylo zákonem vymezeno.
Možná to byla náhoda nebo štěstí, ale měla jsem skvělé učitele od základní školy až po vysokou školu. Svoji práci dělali někdy i proti oficiálnímu proudu. Proto tvrdím, že osobnost, schopnosti, pedagogický talent, vztah k žákům, schopnost naučit, předat zájem o obor, to jsou rozhodující momenty pro to, co si člověk ze školy odnáší.
Zákon je sice pro učitele, o učitelích, ale má dopad na nás na všechny, na celou naši společnost. Proto si učitel vyžaduje, abychom věnovali jeho postavení, zajištění daleko větší pozornost, než je tomu ve stávající legislativě.
Zákon přináší jasné definice, kdy, kdo a s jakým vzděláním bude učit. Za co, za jakou přímou vyučovací povinnost bude placen. Zákon popisuje další vzdělávání pedagogických pracovníků - a já v tomto musím říci, že bohužel nedostatečně. Je mi líto, že původní záměr povinného vzdělávání se změnil na nepovinné. Mnoho učitelů již dnes cítí potřebu se kontinuálně vzdělávat, dělají to dobrovolně, ve volném čase, ale bez jasného systému. Ostatně výroční zpráva České školní inspekce, kterou jsme projednávali na školském výboru, o tom hovoří jednoznačně. Přesto bez dalšího vzdělávání se učitelé prostě neobejdou. Proto budu navrhovat povinné vzdělávání minimálně v rozsahu, který mají úředníci veřejné správy. Musím říci, že provedeným změnám při projednávání ve vládě proti původní předloze Ministerstva školství prostě nerozumím. Jestliže dnes úředníci vykonávající státní správu na obecním či krajském úřadě musí během tří let povinně se 18 dní vzdělávat, pak nerozumím tomu, že učitel tuto povinnost nemá! To totiž zdaleka není jen povinnost, ale i právo na uvolnění a zaplacení tohoto povinného vzdělávání. Je to výraz vědomí náročnosti a zodpovědnosti takové profese. Musím říci, že toto je z mé strany zásadní požadavek na změnu v zákoně.
Ano, zaplaťme učitele maximálně, na kolik tato společnost má a na kolik si této profese váží. A víme dobře, že učitel je hodnocen veřejností na třetím místě s lékaři a vysokoškolskými učiteli. Čili společnost si velmi cení učitelské práce. Ale neodpovídá tomu jejich platové ohodnocení. Řekněme také občanům, že na pedagogickou práci jsou zvýšené nároky, že se musí vzdělávat, že musí na sobě pracovat. Musí získávat nové dovednosti, nové přístupy, informace, aby měli co předávat.
To souvisí s další částí návrhu zákona, to je kariérní systém, dlouho očekávaný. Zákon odkazuje na vyhlášku, která jednotlivé stupně definuje. Jsem přesvědčena, že původní návrh ministerstva, který byl ve vnějším připomínkovém řízení a který uváděl tři stupně, byl lepší, jistější, a budu navrhovat jejich vrácení do zákona. I toto je výrazný přínos, dlouho očekávaná možnost zrychleného postupu pro mladou generaci pedagogů, kteří specializačním metodologickým vzděláváním a prací budou postupovat do vyššího tarifního stupně.
Zákon neřeší samotný výkon pedagogické práce, to, jak učitel učí. Prostor pro motivaci a ohodnocení má ředitel v odměnách. Mám ale na mysli systémové hodnocení, například formou atestací toho, zda učitel vůbec může učit, zda to totiž umí. Absolvent pedagogické fakulty či pedagogického vzdělávání zejména na prvém a druhém stupni základních škol by měl do dvou až tří let složit atestaci, zkrátka zkoušku toho, že umí učit. Domnívám se, že tento zákon je pouze prvním krokem k tomu, abychom, pokud se osvědčí, o takovýchto atestacích mohli vážně uvažovat.
Často se hovoří o tom, že máme odměňovat jen dobré učitele. Tvrdím, že takoví učitelé, kteří neumějí učit, nevzdělávají se, nepřipravují se, nemají vztah k dětem, k žákům, nezajímají se o jejich problémy, by vůbec v našich školách neměli být. Upozorňuji na to, že dosud ředitel nemá systémové legislativní nástroje na to, aby motivoval učitele k sebevzdělání, k vyšším výkonům, které by byly spojeny nárokově s vyšším finančním ohodnocením. Tuto možnost by měl zákon řediteli dát.
Důležitá je také ta část zákona, která stanovuje předpoklady pro výkon funkce ředitele. Tvrdím, že škola je taková, jaký je její ředitel, jaký pedagogický sbor je ředitel schopen vybudovat. Zákon o pedagogických pracovnících je jen prvním nutným krokem k tomu, aby příprava a další vzdělávání pedagogických pracovníků získaly pevný systém. Je nutným předpokladem toho, aby nároky nového školského zákona, o kterém zde také hovoříme, a celý dlouhodobý zájem rozvoje vzdělávací soustavy mohly být naplněny. Proto doporučuji jeho další projednání.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji paní poslankyni Michaele Šojdrové. Hovořit bude pan poslanec Walter Bartoš. Připraví se pan poslanec Jaromír Kohlíček.
Poslanec Walter Bartoš: Já děkuji paní kolegyni Šojdrové, že uvedla problematiku zákona o pedagogických pracovnících. Děkuji také za to, že řekla, že tento zákon nese s sebou jisté rozpory a že ona bude navrhovat změny, které ho vrátí do původního stavu.
Tento zákon skutečně je rozporný a podle mého názoru je nadbytečný. V některých částech je zmatečný a svými důsledky může spíše českému školství škodit. Já bych řekl asi devět základních výhrad, které k tomu zákonu mám, které podle mého názoru jsou velmi důležité, abych se o nich zmínil, neboť tento zákon skutečně podle mého názoru není dobrý.
Takže výhrada číslo jedna. Není jasné, jaký praktický význam tento zákon má mít. Návrh kromě formulování pojmů, kdo je a kdo není pedagogickým pracovníkem, a stanovení jejich kvalifikačních předpokladů - chci říci, že nahrazuje dnešní vyhlášku - obsahuje i část s názvem kariérní řád nebo kariérní systém jako soubor zásad pro zařazení do kariérních stupňů. Ze zákona, ale ani z vyhlášky však nevyplývá to podstatné - jaký konkrétní praktický význam má ono zařazení pro pedagogického pracovníka. Snad je tam jediná malá výjimka. Nepřímou novelizací zákona 143/1990 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizací a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, se předpokládá zavedení příplatku za specializované činnosti, k jejichž výkonu jsou nezbytné další kvalifikační předpoklady. Ze zákona tedy nevyplývá to, co bylo slibováno pro učitele, a to že podle tohoto zákona budou moci učitelé do jisté míry svým přičiněním, tak jak o tom mluvila paní kolegyně Šojdrová, nejen na základě věkového automatu rozhodovat o výši svého platu. Ministerstvo možná předpokládá, že s odkazem na tento zákon a vyhlášku jen s omezenou platností na některé pedagogické pracovníky vydáme metodický pokyn pro zařazování do platových tříd. To by ovšem bylo možné udělat samo o sobě i bez tohoto zákona. Smysl zákona tedy uniká.
Za druhé. To podstatné, co návrh zákona navrhuje, se z nějakého důvodu totiž netýká všech pedagogů. Návrh zákona sice deklaruje, že je zákonem o pedagogických pracovnících, tím samozřejmě máme rozumět všechny pedagogické pracovníky, ale kromě kvalifikačních předpokladů zákon neobsahuje nic dalšího, co by se všech pedagogů prakticky týkalo.
***