(17.20 hodin)
(pokračuje Zralý)
Naproti tomu případný pozitivní vývoj v těchto městech, tedy i v Brně, centru tohoto kraje, by dokázal velmi podstatným způsobem zlepšit situaci na trhu práce i v jeho širokém okolí.
Problém nezaměstnanosti se prohlubuje navíc zvyšující se skupinou osob, které se v registru uchazečů o práci nacházejí po dobu delší než jeden rok. Průměrná délka evidované nezaměstnanosti dosahovala ke konci roku 2003 530 dní, to je téměř 1,5 roku. Již se stalo jakousi tradicí, že nejvyšší průměr je dosahován v Ústeckém kraji - 695 dnů, v Moravskoslezském kraji - 666, v Olomouckém - 549 dní, v Karlovarském - 506 a do této skupiny se zařadil již i Jihomoravský kraj s průměrem 504 dní. O něco lepší, pokud se týká průměrné délky evidované nezaměstnanosti, je situace v ostatních krajích - ale jak dlouho?
Proč se vláda brání využít více doporučení studie OECD, v níž je konstatováno, že by bylo vhodné více využívat zkrácenou pracovní dobu, myšleno zkrátit pracovní dobu, zajistit daňové úlevy pro podniky zaměstnávající absolventy škol bez praxe a ještě více zvýhodňovat nezaměstnané, kteří se chtějí rekvalifikovat? V naší republice je to 16,4 % z celkového počtu lidí bez práce, zatímco ve Velké Británii 25,4 %, v Dánsku 33,4 % a ve Finsku dokonce 38,1 %.
Domnívám se, že zlepšení by mělo nastat i v informovanosti nezaměstnaných o nabídkách práce mimo region, kde žijí a kde je poptávka po jejich profesi. To však souvisí s dostupností dopravy, to znamená včetně možností přepravních slev a časové koordinace.
Poslední a neméně důležité dotazy kladu, pane předsedající, vaším prostřednictvím panu premiérovi v souvislosti s projednávanou problematikou:
Za prvé, jakých výsledků dociluje vládní zmocněnec pro řešení politiky nezaměstnanosti ustanovený pro okres Hodonín a Znojmo, kde je opravdu v rámci Jihomoravského kraje nejvyšší nezaměstnanost.
Za druhé, zda již jsou připraveny kroky k tomu, aby mohly být využity finanční prostředky přislíbené České republice na první tři roky z Evropského sociálního fondu. Ty by měly být použity na tvorbu nových míst a podporu zaměstnávání ohrožených skupin.
A za třetí, zda již funguje, pokud byla ustavena, komise složená ze zástupců Ministerstva práce a sociálních věcí a hospodářských ministerstev.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Antonínu Zralému a hovořit bude pan poslanec Miroslav Opálka.
Poslanec Miroslav Opálka: Vážený pane předsedající, vážení členové vlády, kolegyně a kolegové. Dovolte mně, abych několika slovy doplnil vystoupení předřečníka, možná trošičku z nadhledu.
Byli jsme tady svědky - a od té doby už uplynula nějaká doba a zvedla se i nezaměstnanost - dost ostré konfrontace zástupců jak sociálně demokratické strany, tak Občanské demokratické strany. Chtěl bych podotknout, že nezaměstnanost v naší republice roste, a kupodivu kolem Prahy a ve středu Čech, možná trochu na jihu, je situace ještě jakž takž únosná. Ale situace na celé Moravě, ve Slezsku a v pohraničí začíná být v této fázi kritická a měli bychom se možná daleko více zamýšlet nad tím, z jakého důvodu regionální nezaměstnanost vzniká a jak jsou prostředky v rámci státu přerozdělovány. Ukázaly nám to i různé návrhy při tom, když jsme schvalovali rozpočtové určování daní apod.
Kladu si tedy otázku, jaké místo má Česká republika v propojení ve světě, ve světové ekonomice, kdy jde především o to, aby obrovské firmy nakupovaly především levně surovinu, vyráběly v těch teritoriích, kde je levná pracovní síla, a snažily se uplatnit zboží na tom trhu, kde je silná kupní síla.
Pro mne bylo zarážející, když jsem vyslechl v posledním Kotli od ministra zahraničních věcí, že nezaměstnanost není záležitostí zahraniční politiky, ale je to vnitřní záležitost státu. Ba naopak, já si myslím, že je to problém celosvětový a že se s ním snaží vyrovnat svět prostřednictvím Organizace spojených národů, Mezinárodní organizace práce, a kde si s tím láme hlavu i Evropská komise.
Cesty, které se snažíme řešit a o kterých se diskutuje, je jak oblast pasivní politiky zaměstnanosti, tak aktivní politiky zaměstnanosti. Chtěl bych konstatovat, že se ukazuje jako nejefektivnější vynakládat prostředky do rekvalifikací. Rekvalifikace nám většinu absolventů na nějakou dobu z trhu nezaměstnanosti vlastně vylučují do trhu zaměstnanosti, což je efekt dobrý, ale i zde máme limity, protože kapacity jsou omezeny, a svým způsobem nutnost rekvalifikace ukazuje i na to, jaká skladba, jaké členění je dneska našeho školství, zda se ubírá cestou potřeby, anebo cestou přání.
Další oblast je podpora podnikání. Zde si myslím, že stát vydává nemalé prostředky, ale když si statisticky vyhodnotíme, jak jednotlivá místa, která jsou těmito prostředky zabezpečována, jak často se nám z nich vrátí zaměstnanci do procesu nezaměstnanosti, tak vidíme, že ten efekt je velmi nízký a že můžeme říkat, že jde o využívání, pokud někdy dokonce ne o zneužívání těchto prostředků.
Otázka veřejně prospěšných prací. Zde je snaha řady obcí se do tohoto procesu vehementně zapojit. Za státní prostředky jsou schopny zaměstnat i školníka na škole. Ale to není ten efekt, který bychom chtěli zabezpečit. Přitom velká města, kde nezaměstnanost je daleko větší, této formy nevyužívají, protože je velmi náročná, náročná na organizaci, koneckonců i finančně náročná, protože musíte vybavit pracovníka ochrannými pomůckami a jinými potřebami a jeho práce je často odvislá na jeho pracovní morálce, ale i na dohledu. Tam si myslím, že máme ještě velké pole působnosti a systém, který se snažíme navrhnout, bude zřejmě v budoucnu, zejména u velkých měst, narážet na problémy.
Další velkou oblastí a problémem je zaměstnávání osob se změněnou pracovní schopností. A zde si myslím, tak jak to ukazují zase statistiky, že naše efektivnost je minimální a ve své podstatě se nám nedaří tyto lidi společensky i ekonomicky zařadit.
V programovém prohlášení vlády i zde v diskusi při tomto bodu jednání zaznělo často něco o efektivnosti zaměstnanosti. Já si samozřejmě kladu otázku, co je efektivní zaměstnanost. Má rozhodně minimálně dvě dimenze. Jedna je ekonomický efekt, což je do jisté míry technokratické pojetí a je posuzováno čistě mírou zisku. Ale je tady ještě dimenze společenské únosnosti, jak problém v boji se zařazením člověka v procesu sociálním, v procesu ekonomickém a vůbec v jeho pocitu prospěšnosti pro tuto společnost. A zde si myslím, že je třeba přerozdělovat prostředky, přerozdělovat je tak, abychom nakonec při té efektivní zaměstnanosti, čili vysoké míře nezaměstnanosti, neměli daleko větší náklady se společenskou únosností či neúnosností.
***