(16.40 hodin)
(pokračuje Fajmon)
ODS nemá nic proti vzniku takzvané vícerychlostní Evropy. My ji vidíme již nyní. Ta již nyní existuje v oblasti pohybu osob a v oblasti měnové politiky a i v oblasti některých dalších politik. S tím nemá ODS žádný problém. Zcela zásadně ale odmítáme záměr vlády připojit Českou republiku k takzvanému tvrdému jádru Evropské unie. Chceme, aby se Evropská unie naučila žít v novém počtu 25 členů tak, jak je to dohodnuto a jak to má být realizováno od 1. května příštího roku. ODS je přesvědčena o tom, že připojení se k tzv. tvrdému jádru Evropské unie je v rozporu s národními zájmy České republiky, a dokonce v rozporu se samotnými stanovisky vlády. Ta na jedné straně obhajuje daňovou suverenitu národních států a vazbu na Severoatlantickou alianci a na druhé straně by se chtěla připojit k francouzsko-německé ose, jejímž cílem je fiskální a daňová unifikace budování evropské armády a postupná destrukce atlantické vazby.
Myšlenka na připojení České republiky k tvrdému jádru Evropské unie je založena především na obhajobě osobních zájmů několika desítek byrokratů, kteří hodlají svůj budoucí osud spojit s osudy Evropské unie, a nikoliv na obhajobě skutečných zájmů České republiky. Tato myšlenka znamená mj. nutnost přijmout co nejdříve euro. Takovou perspektivu ale vláda svou rozhazovačnou hospodářskou politikou neustále oddaluje. I to svědčí o naprosté nekonzistenci vládní hospodářské a zahraniční politiky.
ODS vyzývá premiéra a ministra zahraničních věcí, aby nadále při jakýchkoliv jednáních o evropské ústavě za irského předsednictví pravdivě a nezkresleně informovali zahraniční partnery i o stanoviscích nejsilnější opoziční strany, která jsou v mnoha směrech odlišná od stanovisek vlády. Pokud toto premiér a ministr zahraničních věcí neučiní, bude ODS svá stanoviska sdělovat zahraničním partnerům přímo. Snaha připojit Českou republiku k tvrdému jádru Evropské unie nemá a nebude mít ani v budoucnosti podporu ODS.
Konstatuji, že vláda má pro svou evropskou politiku pouze minimální koaliční podporu a nereprezentuje žádný široký vnitropolitický konsensus.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Fajmonovi. Prosím, aby se slova ujal pan poslanec Petr Nečas a připraví se pan poslanec Vilém Holáň.
Poslanec Petr Nečas: Vážený pane předsedající, vážený pane předsedo vlády, vážení členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych začal své vystoupení krátkým citátem. Cituji: "Jde o konflikt mezi suverenitou a identitou. Co skutečně ohrožuje vstup do Evropské unie, je jakási unifikace, v níž bychom popřeli naše tradice a začali tu žít jakýmsi evropským životem vzdáleným našemu." Jsou to docela moudrá slova, zlatá slova. K překvapení mnohých z vás to nejsou slova žádného z bývalých nebo současných představitelů ODS, ale jsou to slova současného místopředsedy vlády a ministra zahraničních věcí pana Cyrila Svobody, která uvedl v rozhovoru pro Respekt s Martinem Fendrychem 4. 10. 1999, strana 13.
Že se nejedná o náhodný výrok, bych mohl dokumentovat na dalším citátu pana ministra zahraničí, tentokrát z 22. května 1999 v Zemských novinách v rozhovoru s Patricií Polanskou na straně 6. Cituji: "Měli bychom velmi pečlivě dbát na ochranu identity, charakteru naší země, neboť" - a nyní zdůrazňuji - "když půjdeme do Evropské unie, tak budeme ztrácet naši suverenitu, ale nesmíme ztratit naši identitu." Cituji znovu: "Neboť když půjdeme do Evropské unie, tak budeme ztrácet naši suverenitu."
Nechci teď lacině vtipkovat na účet pana ministra zahraničí, který v jarní polemice s hlavou státu říkal, že ten, kdo tvrdí, že při vstupu do Evropské unie ztrácíme suverenitu nebo část suverenity, že by neprošel zkouškami na právnické fakultě. Nebudu lacině vtipkovat, jak je to s indexem, myslím vysokoškolským indexem pana ministra zahraničí, případně s jeho doktorátem v právu obojím. Ale říkám to přesně naopak, říkám to jako výraz naděje, že naše východiska, naše skutečné ideové koncepty ve vztahu k evropské integraci nejsou přece proboha tak vzdáleny, aby na české politické scéně nemohl být nalezen širší demokratický konsensus, který bude oproštěn od laciných nálepek a od laciného vystupování na toto téma.
Chtěl bych v souladu s konstatováním pana předsedy vlády a pana ministra zahraničních věcí souhlasit s tím, že víkendový summit Evropské rady v Bruselu a jeho výsledek není žádnou katastrofou. Že to není žádná katastrofická záležitost ani z hlediska Evropské unie, ani z hlediska České republiky. Chtěl bych připomenut, že ještě před rokem jsme se ještě docela všichni shodovali v tom, že by nebylo vhodné, aby Mezivládní konference dospěla k nějakému závěru ještě předtím, než dojde k rozšíření o 10 nových členských zemí, jinými slovy, že by se nemělo dospět k nějakému pevně stanovenému závěru před 1. květnem 2004.
Na druhé straně i kandidátské země respektovaly, že o evropské ústavě chtěli stávající členové Evropské unie jednat dříve, a došlo ke klasickému trade off. Kandidátské země přistoupily na to, že se začne vyjednávat před vstupem, a před naším plnoprávným členstvím přistoupily na to, že dokonce může být dosaženo závěru a přijetí např. ústavy před naším plnoprávným členstvím do Evropské unie, ale za tu cenu, že při těchto debatách budeme mít plnoprávnou účast včetně práva národního veta. Z tohoto pohledu líčení pana ministra zahraničí, jak nám úžasně vychází Evropská unie vstříc tím, že nás bere, a Polsko, jak tady bylo citováno, jako plnoprávného partnera a že se bere v úvahu jeho názor, že je to úžasný ústupek, tak bych chtěl říci, že to bylo přece předmětem tohoto trade off učiněného mezi stávajícími členskými zeměmi Evropské unie a kandidátskými zeměmi a že to není žádná laskavost ze strany Evropské unie.
Chtěl bych také zdůraznit, že podobné podstatné věci a podstatné záležitosti, jako je debata o dalším směřování evropské integrace a jako je návrh evropské ústavy, si přece zaslouží podstatně delší čas a podstatně delší přemýšlení, a to přemýšlení do hloubky. Jsem přesvědčen o tom, že k tomu nestačí pouze jedno zasedání Evropské rady nebo několik zasedání Evropské rady na úrovni šéfů vlád nebo šéfů států. Jsem přesvědčen o tom, že tato jednání musí být vedena pečlivě, do hloubky, dlouhodobě a že nesmíme přistoupit na umělý spěch, a naopak musíme se ptát, jestliže Evropa má smlouvou z Nice vytvořen dostatečný základ pro fungování minimálně do roku 2009, tak proč některé stávající členské země Evropské unie tak spěchají, na co spěchají, proč doslova a do písmene tlačí na pilu. A musíme se tázat, zda za tím nejsou jejich vlastní zájmy, protože je zjevné, že mechanismy fungování Evropské unie jsou nastaveny tak, aby Evropská unie byla schopna pracovat ve 25 zemích, aby byla schopna do sebe absorbovat deset nových kandidátských zemí.
Jsem přesvědčen, že česká politická reprezentace má před sebou několik velmi důležitých úkolů, a chtěl bych věřit tomu, že se aspoň na některých, nebo nejlépe na všech shodneme v krátkodobém horizontu.
Úkol první je podle mého názoru zásadní. Dámy a pánové, nedovolme izolaci Polska. Nedovolme, aby Varšava byla označena za jediného viníka krachu víkendového summitu. Řečeno jazykem levice, kterému by mohla naše levicová vláda rozumět, s určitou nadsázkou se dá říci, že u Varšavy se přece bojuje za Prahu. Kdybych chtěl být hodně laciný, tak bych tady musel říci, že v mnoha ohledech pánové Miller a Czimoszewicz možná hájili naše zájmy ostřeji a tvrději než pánové Špidla se Svobodou.
Druhý úkol, který podle mého názoru před sebou všichni máme, a to chci zdůraznit, je - hajme Evropu dvaceti pěti. Nedovolme snadné rozpadnutí tohoto konceptu, nedovolme příliš snadné rozpadnutí na tvrdé jádro a evropskou periferii.
***