(17.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Pokud jde, pane kolego, o váš požadavek na euroatlantické vztahy ve smyslu "já pán, ty pán", já s tím naprosto souhlasím, ale byl bych velmi rád, aby ti, kdo tento princip razí, prosazují a obhajují ve vztazích euroatlantických nebo euroamerických, jej také obhajovali ve vztazích uvnitř Evropské unie, tedy mezi jednotlivými státy, mezi jednotlivými součástmi Evropské unie, aby i tam platilo "já pán, ty pán", a ne že někteří jsou si rovnější než jiní.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Pane kolego, dám vám prostor k faktické poznámce, ale vaše vystoupení se nemůže týkat vystoupení - teď již snad bývalého - amerického velvyslance v České republice. Držme se, prosím, tématu, jinak budu nucen vám odebrat slovo.
Poslanec Miloslav Ransdorf: Jen chci vaším prostřednictvím, pane předsedající, ujistit kolegu Zahradila, že ve věci rovnoprávných vztahů uvnitř unie mám rozhodně nižší práh senzibility než on ve vztazích vůči nárokům USA. Věřte, musím ujistit kolegu Zahradila prostřednictvím pana předsedajícího, že mám na mysli takovou unii, která bude znamenat pro všechny vyšší kvalitu národního života.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Prosím, abychom se snesli z těchto éterických výšin zpět na reálnou půdu diskuse k vystoupení předsedy vlády. Slovo má pan kolega Kohlíček, připraví se pan poslanec a ministr Palas.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Děkuji. Vážený pane předsedající, milý pane ministře, milé kolegyně a kolegové -
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče, jenom k námitce, která zazněla k nepřítomnosti pana předsedy vlády - po dohodě se zpravodajem jsem souhlasil s tím, že pan předseda vlády se může na dvacet minut vzdálit na dlouhodobě plánovaný rozhovor pro BBC, ač není schopen zajistit přítomnost některého z místopředsedů vlády, kteří mají své pracovní povinnosti. Je to po dohodě s předsedajícím a zpravodajem.
Poslanec Jaromír Kohlíček: Pane předsedající, vidím, že jste opravdu ohleduplnost sama, a přestože předseda vlády je neschopen, tak to tolerujete. Já si myslím, že je to správné, že to zapadá do kontextu naší tolerantní diskuse. Tato diskuse je totiž podle mého názoru počátkem stanovování hranic mezi tím, jak je vymezena pravomoc naší vlády stanovovat v zahraničněpolitických otázkách otázky takové důležitosti, jako je jednání o závěrečném - možná závěrečném - diskursu v Římě, a mezi tím, kde je ten limit, kdy Parlament má vytyčovat hranice, kdy Parlament má stanovovat, jaké jsou mantinely pro vystupování exekutivního orgánu.
Myslím si, že je strašně důležité, abychom si to uvědomili. Jestliže vezmu nějaký souhrn, průmět těch vystoupení, ať vládních, tak nevládních poslanců, a nejrůznějších více či méně vtipných faktických poznámek, tak tady mi z toho vyplývá, že se začínají rýsovat určité koncepty toho, kam až sahá moc a stanovování toho, jak bude představováno stanovisko této republiky Parlamentem a od jaké úrovně nebo odkud bude už mít tuto pravomoc vláda. To je strašně důležité. Myslím si, že to je věc, která by si zasloužila samostatné diskutování už vzhledem k tomu, že obě komory našeho Parlamentu, ať už ve smyslu smlouvy z Nice, nebo ve smyslu smlouvy, nad kterou se budou zamýšlet státníci zemí Evropské unie o víkendu, čeká skutečně nová úloha. Otázka je, do jaké míry budeme schopni se této úlohy zmocnit.
Jednu drobnost bych tady ještě poznamenal k tomu vydělování nebo nevydělování České republiky. Češi tradičně už od středověku hráli určitou nezastupitelnou roli v evropské integraci, ve snahách po mírovém uspořádání v Evropě. Začíná to Jiřím z Poděbrad, pokračuje to snahami, které vyvíjeli v polovině 19. století zástupci české národnosti, českého národního života, i českého zemského života. - Tam bych zdůraznil, že ne vždy byli národnostně vyhraněni. - To je velmi důležité, protože Evropská unie, do které vstupujeme od 1. května a o jejíž ústavní smlouvě tady diskutujeme, o pozici vlády k této ústavní smlouvě, je mnohonárodnostní útvar, to je velký útvar, který zahrnuje jednotky, které mají svoji suverenitu, a je otázka, a o tom je také ta diskuse, kterou tady vedeme, do jaké míry vstup do takového útvaru tu naši suverenitu buď omezuje, nebo na druhé straně, do jaké míry ji rozšiřuje. Všimněte si, že i ta přestřelka o tom, jak vystupuje americký velvyslanec, co všechno si může dovolit velvyslanec jediné velmoci vůči našemu státu, je součástí tohoto vymezování.
Dovolte mi, abych uzavřel tuto úvodní část tím, že neznám euroatlantickou civilizaci. Byl bych rád poučen, co to vlastně je. Znám evropskou civilizaci, která má ve svém základu určité sociální hodnoty, určitou pomoc slabším, určitou pomoc hendikepovaným, znám americký model typu "kovboj, který je nejrychlejší a nejrychleji střílí, ten je nejlepší a ten má právo ostatní vést" a znám asijský model, ale neznám euroamerický model. Bohužel, zřejmě mám určité mezery ve vzdělání.
Pojďme se podívat na jednotlivé části takzvané Ústavy pro Evropu, jak je nazvána v českém překladu. Já myslím, že česká vláda, když nás seznámila, ať už na jednání zahraničního výboru, nebo na jednání výboru pro evropskou integraci, případně svým tiskem, s usnesením vlády, se kterým šla na Mezivládní konferenci, dala nám do ruky určitý obrázek o tom, které jsou priority vlády. Bylo jich tam tehdy šest, jak si jistě pamatujete, vážené kolegyně a kolegové. Pokud si vezmeme za základ těchto šest priorit a srovnáme je s tím, co projednával mandátový a imunitní výbor a ústavní výbor Evropského parlamentu 6. listopadu v Bruselu, kde je souhrn stanovisek jednotlivých národních vlád, zjistíme, že těchto šest priorit se transformovalo do 13 úkolů, do 13 takových kolonek, 13 poznámek k ústavní smlouvě. Zajímavé v tom je, že ne všechny byly implicitně obsaženy v těch šesti základních úkolech. Zajímavé je také to, že mi není jasné, jakým způsobem vláda k těmto 13 úkolům vystoupila, jak k těmto 13 poznámkám dospěla. To nám zřejmě není jasné nikomu, kdo víme, jak jsou formulovány.
Tady zase narážíme na to, že není dostatečně stanoveno, odkud kam sahá mandát vlády v tomto velmi důležitém zastupování a odkud kam sahá mandát Parlamentu. Uvědomme si, že ústavní smlouva je smlouva, která má vyšší právní moc než naše zákony, a je třeba k ní takto přistupovat. Proto vymezení mandátu je opravdu velmi důležité.
Další takovou zajímavost bych chtěl poznamenat - ke smlouvě je připojeno celkem 123 protokolů. Nevím, jestli jsme si vědomi toho, že tím se ta smlouva stává poněkud nepřehlednou, protože i ty protokoly mají svoji platnost. Jestliže se podíváme na poznámky, které ať už naše vláda, nebo vlády jiných členských zemí Evropské unie uplatnily na Mezivládní konferenci, tedy vidíme, abych jen namátkou citoval, například protokol, který se týká různých věcí, jako je Ústavní soud, jako je Evropský parlament apod.
***