(12.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
To souvisí s argumentací, že unie je stav, do kterého jsme se přihlásili, a on najednou není, jsou tady dokonce nová slova. Podle mne unie nikdy nebyla stavem. Evropská unie opravdu vždy byla procesem. Vy říkáte, že debata bude možná osvěžení k vytvoření nějaké nové Evropy. Jaká jiná Evropa? Tady je jedna Evropa. Ta, která se vytváří ze společenství uhlí a oceli, která procházela postupně dalšími stupni vývoje, která i dnes se vyvíjí. Ústavní smlouva je krokem v tomto vývoji. Vývoj je jakým vývojem? Je vývojem, ve kterém dochází k omezování, dobrovolnému omezování velkých na základě té drtivé zkušenosti, kterou máme z dvacátého století. A my můžeme být rádi, že k tomu dochází. Proces vývoje Evropské unie je proces omezování velkého vlivu národních států, protože se vědělo, kam tento proces, k jakým ničivým věcem ve dvacátém století vedl.
To je podstata procesu. Dokonce ho pochopili podle mne i lidé. Podívejte se, jak reagují lidé ve výzkumech veřejného mínění. Lidé ve výzkumech veřejného mínění se vůbec nediví tomu, že se rýsuje nějaký prezident nebo ministr zahraničí. Dokonce se k tomu hlásí. Šedesáti až sedmdesáti procenty se hlásí ke společné politice proti organizovanému zločinu, proti drogám a násilí. To všechno lidé ve veřejných výzkumech akceptují. To znamená, když v referendu hlasovali pro Evropskou unii, tak hlasovali pro tento evropský proces. Nehlasovali pro nějaký stav. Hlasovali pro tento evropský proces, ve kterém se unie vyvíjí tím směrem, kterým se vyvíjí. Oni hlasovali i pro proces evropské integrace. A to je to, co se snaží realizovat ústavní smlouva. To znamená, vy do toho vnášíte falešné tóny, když mluvíte o jednom stavu, jakémsi pomyslném stavu, který je vždycky jenom jedním z kroků procesu evropské integrace, sebeomezování velkých a vytváření prostoru opravdu demokratického.
Vy říkáte, že národní stát není žádné riziko. Já vám tvrdím, že posilování národních států - opakuji - je posilováním velkých v Evropě. Proto Masaryk, když mluvil o nové Evropě, když zakládal stát, mluvil zároveň o nové Evropě. Proč to Masaryk dělal? Protože věděl, že tento tehdy třináctimilionový stát nemá šanci ve velké Evropě obstát, pokud nebude Evropa zároveň procesem vytváření nové Evropy. To byla pro Masaryka podmínka existence Československa. Když se dnes hlásíme k procesu evropské integrace, tak se hlásíme k této Masarykově myšlence Evropy jako procesu, který je podmínkou opravdu důstojné pozice České republiky. A stejná byla i Benešova politika. Na jedné straně respektujeme to, že Beneš byl opravdu národním státníkem, dokonce tady mluvíme o tom, že dáme zákon, kterým mu řekneme, že se zasloužil stát, ale přece všichni víme, že Edvard Beneš byl zároveň opravdu velký Evropan a Českou republiku chtěl zasadit a zakořenit do Evropy. Bez demokratické Evropy si Beneš zřejmě také nedovedl představit opravdu fungující a svébytný český stát.
Opakuji tyto dvě věci. Za prvé není možné se spokojit s tím, že jsme se přihlásili referendem do nějakého mrtvého stavu, který nemůžeme překročit, protože i veřejnost chápala, že takové pojmy, jako je prezident, ministr zahraničí a další, jsou pojmy, které logicky navazují a jsou důsledkem toho, že se stáváme součástí procesu. Zároveň tvrdím, že národní stát není tak nevinná kategorie, jak tady tvrdil pan kolega Zahradil.
Četl jsem nedávno amerického historika Burnse - je to samozřejmě z Ameriky, můžete říci, že je to povrchní, je to zdálky - který píše o tom, že státy střední a východní Evropy mají ve staleté historii Evropy problém, že jsou o něco pomalejší a obtížněji se dotahují na pohyblivější západ Evropy. Mám dojem, že i dnešní debata v České republice je právě o tom, jestli se dáme cestou izolace a ochranářství, tím, že se bojíme pohyblivého západu Evropy, nebo si jako Češi řekneme, že se toho procesu chceme zúčastnit i se všemi riziky, protože to je především výzva, do jaké míry využijeme míst, kde se můžeme v Evropě chytit a prosadit. Je to výzva pro odvážné, ale v tom je křižovatka a v tom je tato debata nesmírně důležitá. Protože dnes jde možná opravdu o to, kam se v deseti letech, která jsou před námi, Česká republika vydá. Proto mluvme o tom a mluvme, kam se chceme vydat. (Potlesk z řad poslanců koalice.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji předsedovi Poslanecké sněmovny Lubomíru Zaorálkovi. S faktickou poznámkou chce reagovat pan poslanec Jan Zahradil.
Já vám sdělím, dámy a pánové, další postup. Jako poslední z přihlášených před polední přestávkou vystoupí pan poslanec David Šeich, pak proběhne pevně zařazená volba člena dozorčí rady České konsolidační agentury, pak by byla vyhlášena polední přestávka.
Slovo má pan poslanec Zahradil.
Poslanec Jan Zahradil: Děkuji, pane předsedající. Hlasem výrazně méně vášnivým si dovolím konstatovat dvě věci v reakci na pana kolegu Zaorálka.
Za prvé - představa, velmi zjednodušená, že je to nadnárodní princip, který v Evropské unii chrání malé státy proti velkým, je podle mého názoru dětinská, je velmi lehce vyvratitelná a velmi rád se do této polemiky pustím. Samozřejmě mimo tento dvouminutový limit, protože to je polemika na další minimálně jednu parlamentní debatu.
Za druhé - za velmi odvážné považuji vývody pana kolegy Zaorálka, které učinil na základě průzkumů veřejného mínění o tom, co si lidé myslí o té nebo oné instituci Evropské unie nebo o té nebo oné politice. Myslím, že je to spíš otázka toho, jakým způsobem - a třeba v průzkumu "Eurobarometr" je to zcela zřetelné - jsou pokládány příslušné otázky. Jak známo, v průzkumech veřejného mínění velkým uměním je položit otázku, která ve svém důsledku mnohdy již implikuje odpověď.
Děkuji.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zahradilovi. Vystoupí pan poslanec David Šeich.
Poslanec David Šeich: Vážený pane předsedající, vážení páni ministři, dámy a pánové, také jsem chtěl poznamenat, že možná budu více šetřit vaše bubínky než pan kolega předseda Poslanecké sněmovny.
Nechybělo mnoho a zpráva, která se nazývá Informace o pozici vlády na Mezivládní konferenci Evropské unie o návrhu evropské ústavy, se změnila v název, který možná omylem, možná pravým označením věci použil pan předseda vlády Špidla ve svém projevu před několika dny, kdy tento bod nazval Informací o výsledku Mezivládní konference. Myslím, že rozdíl je zásadní, že v této chvíli se bavíme reálně před konáním Mezivládní konference o pozici vlády, s jakou odjíždí. Můžeme se samozřejmě bavit, s čím se vrací a s jakými výsledky své pozice obhájila, ale pokud bychom se bavili v příštím týdnu, byla by to diskuse jistě o výsledku Mezivládní konference. Myslím, že zde došlo ke zřetelnému pokusu pana předsedy vlády vytěsnit diskusi o návrhu evropské ústavní smlouvy z parlamentu a vytěsnit tuto parlamentní diskusi pouze na úrovni exekutivní. Myslím, že tento pokus se nezdařil a že je to dobře. Přesto není možné přeceňovat informační charakter tohoto bodu, to znamená bodu, který má sloužit k informovanosti Poslanecké sněmovny, ale rozhodně nemůže sloužit k tomu, že by Poslanecká sněmovna zásadním způsobem měla možnost zasáhnout do mandátu vlády, měla možnost tento mandát korigovat nebo nějakým způsobem se na tomto mandátu podílet. Myslím, že je jasné, že se jedná o bod, který nás má informovat, a rozhodně nemůže z exekutivy sejmout odpovědnost. Tak jak se exekutiva od počátku autonomně v této otázce chovala, myslím, že jednoznačně bude odpovědností exekutivy, s jakým výsledkem se z Mezivládní konference vrátí.
Myslím si, že ve vládním postoji došlo ke zjevnému a zřetelnému posunu. Na jedné straně jsou to setrvávající řekl bych z mého pohledu negativní postoje, ale je možné sledovat i některé pozitivní postoje. To znamená postoje, které směřují i k zrealističtění postoje vlády před Mezivládní konferencí. Alespoň to se podařilo.
Já si myslím, že jedna věc je, že vláda stále a opakovaně projevuje svůj profederalistický postoj. A to je jistě negativní. Projevuje se to zejména ve vehementní podpoře pozice a zřízení funkce evropského ministra zahraničí. Je to také snaha o budování společné obranné politiky Evropské unie, a to, jak vláda sama říká, obranné politiky, které nebude konkurencí NATO. Dovolil bych si zeptat, jakým praktickým způsobem chce vláda mandát prosazovat, aby vznikla společná obranná politika Evropské unie a současně nebyla konkurencí NATO. To ze samé podstaty nejde. Samozřejmě pokud taková obranná politika Evropské unie vznikne, tak musí v nějakém pilíři NATO, v nějakém bodu Severoatlantické smlouvy ubrat kompetenci NATO, musí zeslabit, ne-li de iure, alespoň de facto musí oslabit pozici NATO.
***