(12.10 hodin)
(pokračuje C. Svoboda)
To je to, na co se máme soustředit, nebýt věčnými "trouble makery" v Evropské unii, ale těmi, kteří jsou schopni se na společných věcech dohodnout. Protože s jednou věcí nesouhlasím. Neexistuje - opakuji, neexistuje dělba v Evropské unii, která by se dala rozdělit mezi velké a malé nebo mezi staré členské státy a nové členské státy. Protože například otázka Evropské komise - pokud jde o členství v Evropské komisi, tak rozšířenou Evropskou komisi na dvacet pět komisařů podporuje třeba velká země typu Velké Británie a zásadně proti je Lucembursko, velmi malá země, kde Lucembursko hájí zájem, aby komise byla co nejužší a měla pouze patnáct členů. Mluvíme-li o společné zemědělské politice, bude se lišit asi sever a jih. Budeme-li mluvit o automobilovém průmyslu, budou se projevovat jiné zájmy. Zkrátka zájem vytváří koalice. Zájem vytváří schopnost dohodnout se, a neexistuje dělba geografická nebo historická, která by definitivně Evropu dělila. Evropa zůstane v tomto pružná. Naše síla musí být ve schopnosti dohodnout se, nikoliv ve věčném konfliktu vůči Evropské unii, ale ve schopnosti dohodnout se v Evropské unii, aby tímto náš vliv rostl. Proto budeme zápasit o co nejsilnější naši pozici ve váženém hlasování, nepochybně. Ale, o co více musíme usilovat, je o tuto schopnost pozitivního hledání spojenců. To se také daří, protože to, o co my usilujeme, to, co prosazujeme, prosazujeme i za pomoci a ve spolupráci s dalšími členskými státy Evropské unie nebo i s dalšími přistupujícími zeměmi. Ano, je pravda, že se podařilo, aby pokud jde o nakládání se surovinovými zdroji, zůstala národní pravomoc každého členského státu. To je pravda, a to tady jenom potvrzuji.
Abych shrnul ještě otázku hlasování, tak konstatuji, že kompromis, který se zřejmě bude muset dosáhnout, znamená, že každý něco získá a každý z něčeho bude muset ustoupit. Ale důležité je získat jistotu v klíčových věcech. Kde jsme neuspěli, a to tady mohu rovnou říci, že asi neuspějeme, je v jednomyslnosti při rozhodování o změnách statutu Evropského soudního dvora. Tam se ukázalo, že jsme nenašli mnoho spojenců v této otázce. To znamená, že statut Evropského soudního dvora zřejmě bude rozhodován kvalifikovanou většinou.
Dále mohu říci, kde asi neuspějeme, abychom v této zprávě byli objektivní, že se zřejmě nepodaří prosadit návrh ECOFINU, to je to, co prosazovali ministři financí členských států Evropské unie. Ten znamenal to, že pokud jde o běžný rozpočet, tak že je-li rozpor mezi komisí a radou na straně jedné a Evropským parlamentem na straně druhé, tak že platí nejnižší částka. A tady se ukazuje, a v tom má pravdu pan Zahradil, velký vliv velkých států, které naopak chtějí, aby tato věc byla v rukou parlamentu. Protože v parlamentu mají velké státy více zástupců a samozřejmě běžný rozpočet, a to je potřeba přiznat, že tady se velká podpora u dalších států nepodařila nalézt, a ukazuje se, že toto je jistý tenký led, který před sebou máme. Na druhé straně vlastní velký rozpočet, to znamená finanční víceletá perspektiva a vlastní zdroje jednotlivých států, včetně daňových systémů v jednotlivých státech, zůstává na principu jednomyslnosti a daně zůstávají ve výlučné pravomoci jednotlivých členských států. Takže vlastní finanční perspektiva víceletá musí být založena na principu jednomyslnosti.
Samozřejmě, že je tedy pravda, že je třeba sledovat i při celém průběhu vyjednávání v Evropské unii jisté trendy. V tom souhlasím také s panem kolegou Zahradilem, že je potřeba sledovat určité trendy, jestli tu existuje, nebo neexistuje koncern mocností, který by nějakým způsobem definitivně ovládal budoucí Evropskou unii. Zdá se mi, že tento trend tu není. S jedinou výjimkou, kde já také sdílím jistou obavu, kterou naznačil tady pan kolega Zahradil, a to je otázka strukturované spolupráce, která sama o sobě není oním ohrožením, ale budováním společné obrany, kde musíme vyvinout velké úsilí, aby společná obrana v žádném případě neohrozila euroatlantické partnerství. To znamená, že Česká republika je pro to, aby se vytvářela evropská obrana. Je pro to, aby evropská obrana znamenala zvyšování kapacit, aby kapacity byly k dispozici jak pro společné dílo evropské, tak samozřejmě pro Severoatlantickou alianci. Příspěvek České republiky, například protichemickými jednotkami, je klasický příklad dobré kapacity, kterou jsme schopni nabídnout. Ale tady opakuji, že i já mám jistou obavu o budoucí vývoj v této oblasti. Nicméně je to realita, na kterou přistoupily v dohodě i velké státy. Je to dohoda Velké Británie, Francie a Německa. Podle mého názoru jediná správná odpověď na tento trend strukturované spolupráce v oblasti společné obrany je vstoupit do tohoto procesu co nejdříve a posilovat oba dva pilíře. To znamená budování evropské obrany a zároveň pevné euroatlantické vazby.
Pokud jde ještě o otázku toho, jestli tady probíhá nějaké plíživé nebo hrozící velké sjednocování na úkor nás, malých a středních zemí, tak v tomto ohledu chci říci, že rozšíření v oblasti kvalifikovaného hlasování v této smlouvě, o které mluvíme, je minimální. To je pravda, že pokud jde o posun v této oblasti, týká se to především spolupráce v oblasti justice a vnitra a v boji proti organizovanému zločinu a i proti vážným trestným činům v oblasti daňové. A s tím doufám, že všichni mohou jenom souhlasit. Protože zásadní průlomová hlasování v oblasti kvalifikované většiny se děla dávno v minulosti. Například jednotný evropský akt znamenal kvalifikované hlasování v oblasti celého jednotného trhu. To bylo průlomové hlasování, zásadní průlom v rozhodování, že kvalifikovanou většinou se rozhoduje v oblasti jednotného trhu. Totéž se týká potom rozhodování i v oblasti hospodářské a měnové unie. To znamená, že zásadní integrace skončila v oblasti, kterou popisuji, a v době Maastrichtské smlouvy.
Smlouva, kterou my projednáváme, musím poctivě říci, že není, že by neznamenala žádný přenos kompetencí na Evropskou unii, ale je to nesrovnatelně málo. Protože se týká především bývalé spolupráce v oblasti třetího pilíře, v oblasti spolupráce justice a vnitra. Ale základní rozvrstvení mezi kvalifikovanou většinou a jednomyslností zůstává z minulosti. Nic se na tom nemění. To znamená, že i v oblasti celé společné obchodní politiky je dána pravomoc Evropské unie a k tomu ke všemu naši občané dali souhlas v referendu. To znamená, že zásadní rozpor mezi mírou integrace před referendem a po referendu tu není.
Takže tím chci jenom ujistit i naše občany, že tato smlouva neznamená průlomovou a prohloubenou integraci, ale skutečně znamená schopnost mít jeden text, nikoliv soubor smluv, mít text srozumitelnější, mít text aplikovatelnější, text, který umožní Evropské unii lépe fungovat po rozšíření na dvacet pět, respektive dvacet sedm členských států. Nikdy jsme neřekli, a to tady opakuji, že kdyby smlouva nebyla schválena, že to znamená konec Evropské unie nebo něco podobného. Nebude-li tato smlouva schválena, bude to velmi vážný politický krok, protože se ukáže po dvouletém úsilí v Konventu, Mezivládní konferenci a na jiných fórech, že se nepodařilo dosáhnout dohody. Byl by to vážný neúspěch politický, ale Evropská unie je schopna samozřejmě i s tímto výsledkem žít. Ale to, že jde o něco vážného, je důkazem toho, že se o to svádí zápas. Tato smlouva, kterou projednáváme, je vážnou smlouvou, o kterou se svádí vážný zápas.
***