(14.20 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
Je však třeba upozornit na skutečnost, že článek 10b je velmi stručný, velmi obecný a vytváří pouze obecné mantinely vztahu vlády jako orgánu moci výkonné a Parlamentu jako orgánu moci zákonodárné. Dovolím si též upozornit na to, že článek nejenže je obecný a stručný, ale též výrazně vágní. Není jasné, jak tyto vztahy mají probíhat a který orgán v onom vztahu má dominantnější pozici. Článek 10b totiž říká, že vláda pravidelně a předem informuje Parlament o otázkách souvisejících se závazky vyplývajícími z členství České republiky v mezinárodních organizacích; dále též říká, že komory Parlamentu se vyjadřují k připravovaným rozhodnutím takové mezinárodní organizace. To znamená, je zde napsáno, že komory Parlamentu se vyjadřují. Jakým způsobem se vyjadřují, jak závazně se vyjadřují, to ústava neupravuje. Proto si myslím, že je zcela zřejmé, že potřebujeme speciální právní předpis, který ostatní nuance tohoto speciálního legislativního procesu upraví. Tolik má poznámka číslo jedna.
Poznámka číslo dvě se týká toho, co je asi v tuto chvíli nejdůležitější, a to, jaký má být vztah mezi vládou a Parlamentem, resp. nakolik stanovisko Parlamentu Poslanecké sněmovny má být pro vládu závazné, nebo nakolik má být pouze informativní. A v tomto směru se domnívám, že předložený návrh novely jednacího řádu je nedokonalý, neúplný a bude muset být podroben rozsáhlé diskusi na výborech. Tento návrh totiž říká, že vláda zohlední stanovisko Poslanecké sněmovny. To znamená, že používá sloveso "zohlednit", které podle mého názoru nemá zcela zřejmý a jasný normativní obsah. Nevyplývá jasně, jestli v situaci, kdy něco zohledňuji, jsem vázán stanoviskem partnera, to znamená Poslanecké sněmovny, nebo pouze beru názor Poslanecké sněmovny do úvahy a mohu, ale též nemusím se jím řídit. Myslím si proto, že z hlediska výborové diskuse by stálo za úvahu zvážit, zda by nebylo vhodnější použít jiné sloveso než sloveso zohlednit.
Mám-li vyjádřit svůj vlastní právní názor na to, jaký má být vztah Poslanecké sněmovny a vlády ve vztahu k evropským aktům, pak sám osobně se domnívám, že stanoviska moci zákonodárné, stanoviska Poslanecké sněmovny, by pro vládu měla být závazná. Vedou mě k tomu dva základní argumenty. Argument teoreticko-právní a argument komparativní.
Nyní několik slov k onomu argumentu teoreticko-právnímu. Domnívám se, že pokud vyjdeme z teorie klasického demokratického právního státu, pak v klasickém demokratickém právním státě na prvém místě platí pro veřejnou moc její dělba. To znamená, že veřejná moc je rozdělena na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní. Přijímání stanovisek či ustanovení k evropským aktům není nic jiného než legislativní činnost sui generis. Protože neopomeňme, že tato legislativní činnost - evropské akty - bude nadřazená ve vztahu k našim zákonům, ale též budou nadřazeny ve vztahu k našemu ústavnímu pořádku. To znamená, že se jedná o legislativní činnost sui generis, ale legislativní činnost na druhou, která je výše postavena než naše běžná legislativní činnost našeho zákonodárného sboru. Toto je podle mého názoru jasný a zřejmý argument, proč by Parlament jako reprezentant moci zákonodárné měl mít v přijímání těchto stanovisek zcela dominantní pozici. Domnívám se proto, že by jeho ustanovení, jeho usnesení mělo být pro vládu a její členy v jednání v evropských strukturách závazné.
Toto je ono teoretické hledisko. Samozřejmě bylo by možné ho zdůvodňovat podrobněji, ale nechci tím zdržovat páteční jednání.
Druhé hledisko je pak hledisko komparativní. Jak řekl též pan zpravodaj a pan předkladatel, poslední dobou v Evropě dochází k posilování jednoho trendu a tento trend bychom mohli nazvat posílení vlivu národních parlamentů na tvorbu evropského práva. Musím upozornit, že tento trend je zvláště typický a zvláště charakteristický pro státy, které mají parlamentní demokracii. Parlamentní demokracie, pokud se nemýlím, je též vládní systém, který funguje v České republice. Proto bychom měli v tomto směru v rámci komparace sledovat modely nám blízké. Například model rakouský, který nám ve vztahu ke komparaci veřejné moci je asi nejbližší.
Když dovolíte, ocituji z rakouské úpravy. Cituji z rakouského zákona: Jestliže předložila Národní rada příslušnému členovi spolkové vlády stanovisko k záměru EU, který je třeba provést spolkovým zákonem, pak je tento člen při jednání při hlasování o Evropské unii tímto stanoviskem vázán. Může se od něj odchýlit pouze z nezbytných důvodů zahraniční a integrační politiky. Konec citace. Zde prosím vidíte, dámy a pánové, konkrétní případy, kdy moc výkonná v parlamentní demokracii je vázána v tvorbě stanoviska státu v rámci orgánu Evropské unie.
Přistoupíme-li na to, že by vláda jako moc výkonná měla být vázána stanoviskem Poslanecké sněmovny, resp. stanoviskem moci zákonodárné, musíme si říci dvě další základní otázky, resp. musíme si na ně najít odpovědi. První otázka spočívá v tom, nakolik by takovéto ustanovení, to znamená vázanost vlády stanoviskem Poslanecké sněmovny, bylo konformní s článkem 10b ústavy; za druhé - jakou roli by poté měl mít Senát ve vztahu k vládě.
K prvnímu, když dovolíte, řeknu pouze základní informaci. V teoreticko-právní vědě jsou postoje různé, nakolik článek 10b umožňuje Poslanecké sněmovně dávat závazná stanoviska vládě České republiky. Sám osobně se přikláním ke stanovisku, že z celého našeho ústavního pořádku, nejen z článku 10b, lze vyvodit to, že Poslanecká sněmovna může vládě dávat závazná stanoviska. Toto stanovisko též obsahuje Parlamentní institut ve své studii, kterou zpracoval právě k předložené novele zákona. Když dovolíte, ocituji právě z této studie Parlamentního institutu.
Parlamentní institut k otázce vázanosti vlády stanoviskem Poslanecké sněmovny říká toto: Prostřednictvím rozhodování v radě ministr spolupřijímá zákony, jejichž právní síla bude vyšší než síla zákonů přijatých v Parlamentu České republiky. Z tohoto důvodu má komora přímo z ústavy oprávnění přijmout jakékoliv instrukce vůči vládě, jinak by byla narušena dělba moci stanovená ústavou, která dává Parlamentu výhradní zákonodárnou pravomoc. Z tohoto důvodu by bylo přípustné i to, aby jednací řád obsahoval ustanovení, že vláda musí bez jakýchkoli výjimek přijmout stanovisko Parlamentu. Konec citace.
Dámy a pánové, tolik má odpověď na otázku, nakolik je případná závaznost konformní s Ústavou České republiky.
K druhému bodu se také vyjádřím. Ten se týká toho, jakou pozici by případně měl mít Senát v situaci, kdy by stanoviska Poslanecké sněmovny byla závazná. V tomto případě je možné nalézt různá východiska, různé modely spolupráce. Načrtnu pouze dva, o kterých by se podle mého názoru mělo diskutovat na výborech.
První model spočívá v tom, že každá ze sněmoven - jak Poslanecká sněmovna, tak Senát - vytváří své vlastní odlišné stanovisko s tím, že pro vládu by bylo závazné pouze stanovisko Poslanecké sněmovny. Vyplývalo by to ze současného modelu veřejné moci, kdy vláda je odpovědná Poslanecké sněmovně. Toto je jedna alternativa.
Druhá alternativa by pak využívala článek 10b odstavec 3, kdy by bylo možné zřídit jakýsi společný orgán na základě stykového zákona, který bohužel v tuto chvíli nemáme, který by mohl přijímat společná stanoviska za celou Poslaneckou sněmovnu a za celý Senát dohromady.
Dámy a pánové, berte to pouze jako jakási vodítka či návody, jak by dále diskuse v tomto směru měla pokračovat. Tolik k tomu, jakým způsobem by mohla být stanoviska závazná, jak by toto mohlo být zapracováno do jednacího řádu.
Když dovolíte, nyní si ještě uzurpuji právo říci několik poznámek k samotnému obsahu předložené novely.
***